Uncategorized

Valerie myje nádobí v panelákové kuchyni, když vchází Ivan a hned zhasíná světlo: „Pořád je dost světla, nemusíme plýtvat elektřinou.“ Valerie chce spustit pračku, ale Ivan ji odbude: „Pere se v noci, tehdy je proud levnější. A uber i vodu – utrácíš příliš, Valerie! Takhle přicházíme o peníze.“ Snaží se škudlit na všem: na dětských věcech, bydlení u matky, veškeré peníze drží na svém účtu „pro budoucnost“. Valerie se po patnácti letech šetření ptá: „Kdy konečně začneme doopravdy žít? Ve čtyřiceti? V padesáti? V šedesáti?“ Ivan mlčí. Valerie oznamuje, že odchází: chce žít teď, utratit všechny společné úspory, koupit si oblečení, pronajmout byt, jezdit s dětmi k moři, kupovat kvalitní věci. Ivan je v šoku: děsí ho, že všechny „jeho peníze“ zmizí. Ale Valerie má jasno – život není na čekání, ale na žití. Za dva měsíce jsou rozvedeni.

18. března 2024, Praha Dneska nastal zvlášť napjatý večer. Stál jsem opřený ve dveřích naší malé kuchyňky

Uncategorized

018

Můj syn má vynikající paměť. Ve školce znal zpaměti všechny texty besídek, takže do poslední chvíle nikdo netušil, jaký bude mít kostým – protože děti často onemocní a on zvládl zaskočit v jakékoli roli, znal je všechny. Letos mu na vánoční besídku připadla role okurky. Když jsem to zjistila těsně před svou službou, koupila jsem zelené tričko, barevný karton a celou noc s nadšením šila zelené kraťasy k tričku a lepila zelenou papírovou čepičku s úžasným ocáskem z drátu potaženého zelenou látkou. Na besídku měl jít táta, což ve mně nevzbuzovalo moc důvěry, takže jsem mu ráno před prací četla detailní návod, jak syna obléct a upevnit čepičku. Uprostřed mé služby mi volala učitelka a roztřeseným hlasem mi oznámila, že onemocněl hlavní představitel pohádky a zítra bude syn… Koblížek. Na mou nervózní otázku, zda může být koblížek v kostýmu okurky, se ozvalo mnohoznačné ticho. Zavolala jsem manželovi do práce s informací o nové situaci. Ten naprosto nadšeným hlasem (už tehdy jsem měla zbystřit) řekl, že žádný problém není. Vezme k nám dva kamarády chirurgy, a tři chirurgové – to je přece super tým, zvládnou cokoliv! Jsou to velmi vynalézaví chlapi, přijedou k nám domů a problém vyřeší (moje intuice byla asi tou dobou v kritickém stavu). Po náročném dni v porodnici jsem v devět večer volala domů. Zvedl to syn a oznámil, že koupili bílé tričko, právě tatínek lepí žlutý karton, strejda Vojta vaří a strejda Láďa se směje. Za hodinu mi syn řekl, že jde spát, strejda Láďa vyřezává ze žlutého kartonu kruh a kreslí na něj oči, strejda Vojta otevírá sklenici kyselých okurek a táta se dusí smíchem. O půlnoci jsem volala znova. Manžel mi oznámil, že Vojta a Láďa úplně odpadli při tvoření Koblížka a… spí. Ale jsou tu drobné detaily. Koblížek byl totiž omylem přilepený chirurgickým lepidlem na bílé tričko hodně křivě, takže když ho Láďa strhával, triko se roztrhlo. Proto ho přišili chirurgickým hedvábím na zelené okurkové tričko. Prý to ale vypadá výborně, což si absolutně neumím představit. A ještě – Koblížek má třicet zubů a usmívá se od ucha k uchu, bohužel na dva zuby už nezbyl bílý karton. (No co, říkám, mezi třiceti zuby se to ztratí.) Takže prý mám být v klidu, nebát se a můj syn bude mít ten nejlepší kostým. A kdo že to tu chrápe? No strejda Láďa, který tak pečlivě vystřihoval zuby, až usnul v křesle. V noci mě přepadl pocit nejistoty. A když jsem předala službu, šla jsem žadonit k primářovi, ať mě na tu hodinku na besídku pustí. Přišla jsem pozdě… Ze sálu se ozýval smích s výkřiky a vzlyky. Přivřela jsem dveře… U vánočního stromku se snažil poskakovat Koblížek. Obrovský žlutý měsíc na hrudi mého syna se táhl od brady až ke kolenům. Oči toho monstra koukaly každá jinam. Tři hedvábné horizontální stehy nad očima působily dojmem vrásek moudrého koblížka otlučeného životem. Nejlepší bylo, že v obrovské puse chyběly dva zuby… ty dva přední! Působil dojmem velmi starého, životem zkoušeného a alkoholem poznamenaného Koblížka, který se právě vrátil z výkonu trestu… No, a téhle dokonalé práci tří chirurgů nasadila korunu vesele zelená čepička okurky s drátěným ocáskem. V tu chvíli začal syn recitovat básničku, která začínala slovy: „Kde ještě najdete někoho jako já?“ (pokračovalo to, že jen v pohádce a na vánoční besídce… ale už na to stejně nikdo neměl sílu…) – učitelka se sesunula na kolena, sál slzel smíchy…

Hele, musím ti něco vyprávět o mým synovi, tohle tě pobaví. Víš, má naprosto skvělou paměť.

Uncategorized

0309

– Maminka je nemocná a přijde k nám bydlet, budeš se o ni muset postarat! – oznámil Martin své ženě Světlaně — Promiň, cože? — Světlana zvolna odložila mobil, na kterém právě kontrolovala pracovní chat. Martin stál ve dveřích kuchyně, ruce založené na hrudi. Vypadal, jako by právě vyřkl rozhodnutí, o kterém se nediskutuje. — Říkám, že mamka bude u nás, potřebuje stálou péči. Doktor říkal minimálně dva tři měsíce, možná i déle. Světa cítila, jak se v ní cosi pomalu svírá. — A kdy jsi o tom rozhodl? — snažila se mluvit klidně. — Dneska ráno, když jsem mluvil se ségrou a s doktorem. Je to už domluvené. — Chápu. Takže vy tři jste rozhodli za mě a já to mám jen přijmout? Martin se trochu zamračil — čekal asi odpor, ale překvapilo ho, že přišel. — Světo, vždyť víš. Je to moje máma. Komu jinému ji dát? Ségra je v Brně, má děti, práci… a my máme velký byt, ty jsi doma skoro každý den… — Pracuju pět dní v týdnu, Martine. Na plný úvazek. Od devíti do sedmi, někdy déle. To přece víš. — Tak co? — pokrčil rameny. — Mamka není náročná. Jen potřebuje, aby u ní někdo byl. Podat léky, ohřát jídlo, pomoct na záchod… Ty to zvládneš. Světlana na něj hleděla, v hrudi jí bylo prazvláštní ticho. Zatím ne vztek. Jen studené, jasné poznání: on vážně považuje za normální, že její práce, únava i volný čas jsou druhotné ve srovnání s „maminčinou potřebou“. — Uvažoval jsi o pečovatelce? — zeptala se tiše. Martin se ušklíbl. — Víš, kolik to stojí? Sloužitá pečovatelka — od pětadvaceti tisíc a víc měsíčně. Kde na to vezmeme? — A napadlo tě vzít si volno nebo aspoň zkrácený úvazek? Podíval se na ni, jako by navrhla skočit z mostu. — Světo, já mám zodpovědnou pozici, nemůžu na dva tři měsíce vypadnout. Neumím píchat injekce, měřit tlak, hlídat režim… — A já snad ano? — zeptala se klidně. Martin znejistěl. Zřejmě poprvé v tu chvíli pochopil, že to nejde podle jeho scénáře. — Ty jsi žena, — řekl nakonec s upřímnou jistotou, ze které jí na vteřinu skoro přišlo do smíchu. — Máš to… od přírody. Ženy to zvládají líp. Světa pomalu přikývla — víc pro sebe než pro něj. — Takže příroda. — No… ano. Položila mobil displejem dolů na stůl. Podívala se na ruce. Prsty se jí malinko třásly. — Tak dobře, — řekla. — Uděláme to takhle: Ty si vezmeš dvouměsíční neplacené volno. Já budu chodit dál do práce. Společně se budeme o mamku starat. Já odpoledne a o víkendu, ty ve dne. Platí? Martin otevřel pusu. Pak ji zase zavřel. — Světo… to myslíš vážně? — Naprosto. — Ale vždyť mě z práce nepustí! — Tak najmeme pečovatelku. Přispěju na ni padesát na padesát. Nebo šedesát na čtyřicet, když si myslíš, že mám menší plat. Ale za mamku neponesu sama plnou odpovědnost. Ne. Nastalo ticho, ve kterém bylo slyšet jen tikání hodin. Martin odkašlal. — Takže odmítáš? — Ne, — zvedla k němu oči. — Odmítám být neplacená dvacet čtyři sedm pečovatelka s plným pracovním úvazkem, aniž bys to se mnou probral. To je rozdíl. Dlouze se na ni díval — jako by se rozhodoval, jestli žertuje. — Ale víš, že je to moje máma? — řekl nakonec s těžkou mužskou dotčeností, jako by po něm někdo poprvé chtěl převzít odpovědnost. — Vím, — zašeptala. — Proto navrhuju řešení, která dají šanci všem — i tvé mamince. Martin se prudce otočil a vyšel z kuchyně. Dveře se zavřely — ne prudce, ale dost slyšitelně. Světlana zůstala sedět u stolu, zírala na chladnoucí čaj v hrníčku. Myslela na jediné — klidně a téměř odtažitě: „Tak začalo to.“ A věděla, že je to teprve začátek. Věděla, že teď bude volat ségře. Pak mámě. Pak zase ségře. A že za chvíli přijde tchyně — bydlí deset minut pěšky, všechno prý slyší. Bude „výrazná“ debata, kde ji budou nazývat necitlivou, nevděčnou, sobkyní — ženou, která „zapomněla, co je rodina“. Ale hlavně — najednou pochopila jednu prostou věc. Už se nehodlá omlouvat za to, že chce spát víc než čtyři hodiny denně. Ani za to, že její práce není koníček. Ani za to, že má nervy, cévy a nárok na život, který se neskládá z nepřetržité zdravotní služby. Otevřela okno. Noční chladný vzduch přinesl vůni mokrého asfaltu a dalekého táboráku. Světa se nadechla. „Ať si říkají co chtějí, — pomyslela si. — Ale řekla jsem jednou své ‚ne‘.“ A to „ne“ bylo nejhlasitější za posledních dvanáct let manželství. Ráno Světlanu probudil zvuk odemykajících se dveří. Klíč se otočil tiše, pomalu. Pak šouravé kroky, tlumené zakašlání. Nehýbala se a poslouchala, jak v předsíni někdo svléká kabát, pokládá tašku a zouvá boty. Známý rituál. Akorát teď zněl jinak — jako začátek neohlášené války. — Martine… — hlas paní Věry zněl slabě, ale autoritativně. — Jsi doma? Martin byl nejspíš vzhůru. Odpověděl okamžitě, příliš energicky: — Doma, mami. Pojď do kuchyně, už jsem dal vařit čaj. Světa zavřela oči. „Ani neřekl, že ji už dnes přiveze. Prostě udělal.“ Vstala. Oblékla si župan. Vešla do předsíně. Paní Věra stála uprostřed, malá, shrbená, v modrém kabátu, který nosí řadu let. V ruce sáček s léky a termosku. Když uviděla snachu, unaveně se usmála — s tou známou dávkou nadřazenosti. — Dobré ráno, Světlanko. Promiň, že tak brzy. Doktor říkal, čím dřív se přesunu, tím líp. Světa přikývla. — Dobré ráno, paní Věro. Martin přišel z kuchyně s tácem — čaj, suchary, léky. — Mami, pojď si zatím lehnout do obýváku, rozložil jsem ti gauč. — A věci mi kdo uklidí? — obrátila se paní Věra k snaše. — Světlo, pomůžeš mi? Světa ucítila tlak ve spáncích. — Samozřejmě, — odpověděla. — Po práci. — Po práci? — její hlas stoupl. — A kdo bude dneska se mnou? Martin zakašlal. — Já musím ráno do práce, mami. Ale odpoledne mám volno. Světa… — otočil se na ženu, — nemůžeš dnes vzít volno ty? Světlana upřímně dlouho hleděla na manžela. — Dnes mám prezentaci projektu před klientem. Nelze zrušit. — A potom? — paní Věra už si sundávala kabát. — Po prezentaci můžeš? — Přijedu jako vždy. V sedm, půl osmé. Ticho. Paní Věra si pomalu sedla na stoličku. — Takže celý den budu sama? Martin na ženu upřel rychlý, téměř prosebný pohled. Světa odvětila klidně: — Paní Věro, ráno vám připravím jídlo na celý den. Léky rozdělím po hodinách. Všechno bude popsané. Pokud něco, hned volejte. Zvednu i při prezentaci. Paní Věra skousla rty. — A když spadnu? Nebo si vezmu špatný lék? — Volejte záchranku. Je to lepší, než čekat, až projedu celé město. Martin už chtěl něco říct, ale mlčel. Paní Věra se obrátila na syna. — Martine… slyšel jsi? — Mami, — tiše, téměř šeptem, — Světa má pravdu. Nejsme lékaři. Pokud něco vážného, je lepší volat rychle záchranku. Světa se vnitřně podivila. Bylo to poprvé, co za posledních… kolik? Sedm let? slyšela nahlas „Světa má pravdu“. Paní Věra pomalu vstala. — Dobře, — zamumlala. — Když jste se takto rozhodli… tak tedy tak. Šla do pokoje, táhla za sebou tašku. Dveře se tiše zavřely. Martin se otočil k ženě. — Mohla bys aspoň… — Ne, — přerušila ho. — Nemohla. A nebudu. Šla do kuchyně, nalila si vodu, vypila ji. Martin přišel za ní. — Světo… vím, že to na tebe dopadne. Ale je to přece moje máma. — Vím. — A opravdu jí je zle. — Věřím. — Tak proč… Světa se k němu otočila. — Protože pokud teď přijmu vše na sebe, stane se z toho norma. Navždy. Uvědomuješ si to? Mlčel. — Mám tě ráda, — pokračovala. — A nechci, aby naše rodina skončila tak, že jeden rozhodne, že ten druhý nemá vlastní život. Martin sklopil hlavu. — Zkusím ještě domluvit se ségrou. Třeba sem alespoň na víkend dojede. — To by bylo ideální. Zvedl k ní oči. — A nebudeš se na mě zlobit? Světa se usmála — poprvé za poslední den. — Už zlobím. Ale snažím se, aby se to nezapsalo na celý život. Kývl. — Pokusím se… napravit to. Světa se podívala na hodiny. — Musím se chystat. Prezentace za dvě hodiny. Odešla do ložnice. Martin zůstal v kuchyni s prázdným hrnkem. Den utekl překvapivě klidně. Světa zvládla prezentaci skvěle — klient byl nadšený, slíbil i odměnu za nasazení. Z kanceláře odešla v půl sedmé, v srdci nezvyklou lehkost. V metru napsala Martinovi: „Jak je máma?“ Odpověď přišla hned: „Spí. Od tří jsem doma. Uvařil jsem večeři. Čekáme na tebe.“ Světa pohlédla do temného okna vagonu. „Čekáme na tebe.“ Slovo, které dlouho neznělo tak domácky. Doma ji skutečně čekali. Na stole salát, pečená ryba, brambory. Paní Věra v křesle s knihou. Když uviděla snachu, odložila ji. — Světluško… už jsi zpátky. — Jo, jsem. — Pojď, dej si, Martin vše zařídil sám. I nádobí umyl. Světa se podívala na manžela. Ten jen pokrčil rameny — jakoby „nic zvláštního“. Sedla si ke stolu. Paní Věra si odkašlala. — Tak jsem si řekla… možná že by pečovatelka opravdu nebyla špatná. Aspoň na den. Martin se v práci zdržuje, musí se omlouvat… Světa pomalu zvedla oči. — To by bylo rozumné. — Já zavolám ségře, — přidal Martin. — Přispěje taky. Slíbila, že popřemýšlí. Paní Věra povzdychla. — Nečekala jsem, že dožiju, že mi bude cizí ženská měnit pleny… — Nikdo není cizí, mami, — řekl tiše Martin. — Jsme přece rodina. Jen… teď má každý své hranice. Světa se podívala na tchyni. Ta chvíli mlčela, pak přikývla. — Asi… je čas učit se nově žít. V tu chvíli zazvonil paní Věře mobil. Přelétla displej pohledem, povzdychla. — Tvoje ségra… Nina. Martin zvedl telefon. — Ahoj… Ano, mami… Jsme všichni doma… Slyš, potřebujeme pomoc. Nejen finančně. Přijeď na víkend. Probereme to všichni společně. Zavěsil. Podíval se na Světu. — Přijede. Světa přikývla. — Dobře. A najednou pocítila něco, co dlouho necítila — že se domů nevrací se strachem. Ne proto, že by byl doma klid. Ale proto, že doma ji konečně začali slyšet. Uběhly tři týdny. Paní Věra už neprokašlávala noci. Léky zabraly, otok nohou ustoupil, zvládla si i několikrát sama dojít do kuchyně pro čaj. Ale hlavně — v bytě nastalo jiné ticho. Ne dusivé, ale dospělé, ticho lidí, kteří se učí domluvit. Ráno v sobotu přijela Nina z Brna. Vešla do předsíně s velkou taškou, malou dcerkou a provinilým úsměvem. — Ahoj mami… ahoj Světo, Martine… Promiňte, že to trvalo. Paní Věra seděla v křesle u okna. Otočila se pomalu, jakoby se bála vyrušit okamžik. — Přijela jsi. — Samozřejmě, — Nina postavila tašku, dala dceru Martinovi, šla k matce. — Něco jsme s Martinem vymysleli. Vytáhla složený papír. — Inzerát: Pečovatelka se zdravotnickým vzděláním. Od devíti do sedmi hodin, pětkrát týdně. Víkendy si střídáme my. Paní Věra vzala list, přečetla ho, podívala se na syna. — A peníze? — Skládáme se tři, — řekl Martin klidně. — Já, Nina a Světa. Rovným dílem. — Třemi díly… — zopakovala paní Věra, jako by ochutnávala slovo v ústech. Nina přikývla. — Mami, nikdo z nás nemá možnost zůstat doma. A ty potřebuješ pravidelný dozor. Takže platíme odbornou péči. Poprvé do debaty vstoupila Světlana: — Už je domluvená paní. Jmenuje se Olga Novotná. Padesát osm let, dvacet let praxe s péčí o seniory. Zítra přijde na seznámení. Paní Věra dlouho mlčela. Pak se podívala na snachu — přímo, bez obvyklého přezíravého pohledu. — Světo… mohla jsi prostě říct „ne“ a odejít. Mnozí by to udělali. Světa pokrčila rameny. — Mohla. Jenže by to odnesli všichni. Nejvíc ty. Paní Věra pohlédla na ruce. — Hodně jsem přemýšlela. Vždy jsem brala, že když jsem matka, všichni se přizpůsobí… — hledala slova. — Ukázalo se, že teď je řada na mně učit se přizpůsobit. Nina vzala matku za ruku. — Nikdo tě nenutí ohýbat se, mami. Jen žít tak, aby všem dýchalo volněji. Paní Věra pohlédla na dceru, pak na syna, potom na Světlanu. — Odpusť mi, Světlanko, — řekla tiše. — Vážně jsem si myslela, že mám právo… požadovat. Světa ucítila, jak z ní spadlo to dlouho sevřené. — Přijímám omluvu, paní Věro. Ta se usmála — poprvé doopravdy, bez nadřazenosti. — Tak pojďme poznat tu vaši paní Olgu Novotnou. Když už jsem prý v tomto domě „jen“ maminka. Martin se pousmál poprvé za několik týdnů skutečně. — Ne bůh, ne král. Prostě naše máma. Kterou máme rádi. A budeme se starat — ale po svém. Večer, když Nina s dcerkou odjely a paní Věra spala ve svém pokoji, seděli Světa a Martin v kuchyni při tlumeném světle. Nalil jí víno. I sobě. — Víš, myslel jsem, že odejdeš. Světa se překvapeně zadívala na muže. — Fakt? — Ano. Když jsi poprvé řekla „ne“, byl jsem přesvědčený, že je konec. Že si sbalíš a odejdeš. Otáčela sklenkou v ruce. — Napadlo mě to. Opravdu. — Co tě zadrželo? Dlouze mlčela. Pak řekla: — Uvědomila jsem si, že když teď odejdu, nikdy nezjistím, jestli umíš vzít odpovědnost i v reálu, nejen ve slovech. Martin sklopil oči. — Hodně jsem se naučil za ty týdny. A pořád se učím. — Vidím. Zvedl k ní oči. — Děkuju, že jsi mi dala šanci. Světa se usmála — poprvé bez hořkosti. — Děkuju, že jsi ji využil. Přiťukli si — potichu, téměř slavnostně. Za oknem padal první sníh té zimy. Velké vločky pokrývaly asfalt bílým měkkým kobercem. V pokoji paní Věry svítila malá lampička. A v jejich ložnici už dlouho poprvé nepáchlo léky ani úzkostí — ale prostě domovem. Jejich domovem.

Maminka je nemocná a na nějaký čas bude bydlet u nás. Budeš se o ni muset starat! oznámil Martin Zitě. Prosím?

Uncategorized

0120

„To snad není možné! Ani se nezeptala, ani se neporadila! Jak ji to vůbec mohlo napadnout: přijít do cizího bytu a rozkazovat si tam jako doma! Žádná úcta! Bože, za co mě tohle potkalo? Celý život jsem se s ní piplala, a takhle mi děkuje! Vůbec mě nebere jako člověka! – Nina si setřela slzy – Ještě jí ani můj život nevyhovuje! Ať se radši podívá na svůj! Sedí si v té své garsonce a myslí si, že chytila štěstí za pačesy. Žádný pořádný chlap, žádná normální práce, jen nějaká ta práce z domova. Z čeho vůbec žije? A ještě mě jde učit rozumu! Já už dávno zapomněla to, nad čím ona teprve začíná přemýšlet!“ Touhle myšlenkou Nina vyskočila z křesla. Šla do kuchyně, dala vařit vodu a postavila se k oknu. Když se dívala na zářící, slavnostní Prahu, znovu se rozplakala: „Všichni lidi chystají Vánoce a Silvestr, jen já budu zase sama jako kůl v plotě…“ Voda už bublala, ale Nina si toho ani nevšimla, ponořená do vzpomínek na dětství, kdy jí bylo dvacet a maminka ve čtyřiceti pěti porodila druhé dítě. Ninu tehdy překvapilo: proč si na stará kolena přidělávat starosti? Maminka jen řekla: „Nechci, abys zůstala na světě sama, je prima mít sestru. Jednou to pochopíš.“ „Vždyť to chápu i teď,“ pokrčila Nina rameny, „ale počítej s tím, že já se o ni moc starat nebudu, mám svůj život.“ „Své už teď úplně nemáš,“ usmála se mamka. Slova byla prorocká – když malé byly tři, maminka odešla… Táta už dřív. A tak se Nina stala Natálce vlastně mámou – a ta ji do deseti let i tak oslovovala. Nina zůstala svobodná – ne kvůli sestřičce, ale prostě ji nepotkala žádná láska, která by za to stála. Stejně nebyl čas ani chuť někde vysedávat – dům, práce, sestra… Po smrti rodičů Nina rázem dospěla a celý svůj život obětovala sestře: vychovala ji, vystudovala ji. Dnes je Natálka dospělá, bydlí sama a chystá se vdávat. Často za Ninou chodí – jsou si velmi blízké, i když věkově i povahově jsou úplně jiné. Nina je spořivá a v jejím bytě je skladiště starých věcí, které by už jiní dávno vyhodili. Po kuchyni se válejí zdeformované hrnce, oprýskané hrníčky… Prostě – kdyby se to „náhodou“ hodilo. Tapety v předsíni pamatují první republiku. Oproti tomu Natálka je veselá, moderní, nic zbytečného doma nedrží. Zavedla si pravidlo: „Co rok nepotřebuješ, musí pryč.“ Byt má světlý, prostorný, bez krámů, dýchá se tam lehce. Kolikrát už Nině navrhovala: „Uděláme ti malou rekonstrukci a trochu vyklidíme, nebo se za chvíli nevejdeš ani ty!“ Nina ale vše odmítala: „Nebudu nic měnit a rozhodně nic vyhazovat. Žádný nový tapety, nepotřebuju to!“ „Ale podívej se na tu svou chodbu! I tapety už se rozpadají! A tolik krámů tě dusí! To se z toho člověk rozstoná,“ zkoušela Natálka vysvětlovat. Marně. A tak se Natálka rozhodla pro překvapení – potají před Vánoci a Silvestrem přestaví alespoň chodbu. Když byla Nina noční, přišla s nastávajícím, jeden večer všechno vyklidili, sundali tapety a dali nové – světlé, s decentním zlatým vzorem. Všechno uklidili, protože do Niných věcí si Natálka netroufla zasahovat, a odešli. Nina, aniž by cokoli tušila, po směně vešla domů – a hned zase vyběhla na chodbu. Myslela, že spletlila dveře. Zkontrolovala číslo bytu – sedělo… Přišla dovnitř znovu. A všechno jí došlo! Natálka! Jak mohla?! Hned jí volala a vynadala jí, až to praštělo, pak jí to položila. Za chvíli Natálka přišla. „Kdo tě o to prosil?!“ začala hned Nina. „Chtěla jsem tě jen překvapit. Podívej, jak je tu teď hezky, čisťounko, světlo, místo…“ hájila se Natálka. „Necpěj se do mýho bytu! Tohle dělat nesmíš!“ – Nina se nemohla uklidnit. Slova padala jako déšť. Nakonec Natálka nevydržela: „To stačí. Žij si v tom svým nepořádku, už sem víc nejdu!“ „No jasně, bolí tě pravda do očí! Utíkáš?“ „Je mi tě líto,“ řekla tiše Natálka a odešla… A už týden nezavolala. Nikdy se tak dlouho nepohádaly. A za dveřmi jsou Vánoce a Silvestr. Opravdu je obě oslaví každá zvlášť? Nina šla do chodby, sedla si na stoličku. „Je tu opravdu víc místa…“ pomyslela si. Představila si Natálku se Sášou, jak lepí tapety, jak to chtěli udělat hezké. Žádná bublina, čistá práce. „Proč jsem se vlastně rozčílila? Je to tu fakt lepší. Světlejší. I na duši je mi nějak lehčeji. Možná má Natálka pravdu?“ Najednou zazvonil telefon… „Nino, promiň mi, já tě nechtěla ranit. Jen jsem tě chtěla potěšit…“ plakala Natálka do telefonu. „Ale prosím tě, už dávno se nezlobím. A odpouštět ti není co – máš pravdu a tapety jsou nádherné. Po svátcích se můžeme pustit do těch krámů, jestli chceš.“ „Jasně že chci! Moc ráda ti pomůžu! A co dneska? Já si vůbec nedovedu představit, že nemůžeme být na Vánoce a Silvestra spolu…“ „Já taky ne…“ „Tak se sbal, – radovala se Natálka – všechno je připravené: živý stromeček, svíčky, řetězy, všechno, jak to máš ráda. A neboj, do krámu tě teď honit nebudu, všechno už mám. Pořád jsem věřila, že se smíříme a budeme slavit spolu. Tak se v klidu sbal, Sášek pro tebe přijede.“ Nina se vrátila k oknu. Teď se dívala na sváteční Prahu úplně jinýma očima. Dívala se a v duchu tiše šeptala: „Děkuji ti, maminko… za sestru…“

Jak jen mohla?! Ani se nezeptala! Neporadila se! Tohle je vrchol přijít někomu do bytu a chovat se tam

Uncategorized

0306

„Zase jsi přišla pozdě z práce?“ – vyštěkl Marek žárlivě. „Už je mi to jasné.“

Zase ses opozdila z práce? vyjel na ni podrážděně. Už je mi to jasné. Zase ses opozdila z práce?

Uncategorized

044

Jak najít milenku aneb Ranní rozcvička pro (ne)důvtipné manžele: Když vám manželka ráno podá trenýrky, pošle vás běhat, zařídí profi fotku na seznamku a nakonec vás obleče jako šéfa banky – protože správný český chlap potřebuje ke štěstí nejen vtip, ale i milenku… nebo alespoň pořádnou pizzerii místo pětihvězdičkové restaurace!

Hledání milenky Jarmilo, co vyvádíš? nechápal jsem, když mi podávala kraťasy a tričko. Nic moc.

Uncategorized

0249

To nejsou moje děti, chtít-li, pomáhej sestře, ale ne na můj účet. Ona rozbila rodinu a teď nám podstrkuje své děti, zatímco si zařizuje život podle svého.

To nejsou moje děti, chceš-li, pomáhej sestře, ale ne na můj účet. Rozbila rodinu a teď nám chce podstrčit

Uncategorized

0839

Syn mě už nechce vidět – Jak jsem vlastní péčí zničila vztah se synem, když jsem zasáhla do jeho manželství, přesvědčená, že by mu byla Naděžda lepší než jeho žena Světla

Mami, co jsi zase vykládala mojí ženě? Málem si balila kufry. Jenom jsem jí řekla pravdu. Prosím tě

Uncategorized

035

Ještě nás doma čekají povinnosti… Babička Valérie se sotva dostala brankou, s námahou došla ke dveřím, dlouho zápasila s rezavějícím zámkem, vstoupila do svého starého, nevytopeného domu a posadila se na židli u studených kamen. V chalupě vonělo opuštěností. Byla pryč pouhé tři měsíce – a stropy už pokrývala pavučina, starobylá židle úpěnlivě vrzala a vítr hučel v komíně – dům ji přivítal uraženě: Kdes byla, panímámo, komu jsi nás nechala?! Jak tu teď přečkáme zimu?! – Hned, hned, můj milý, jen si malinko odpočinu… zatopím, ohřejeme se… Ještě před rokem babička Valérie čile pobíhala po starém domě: vybílila, přetřela, nanosila vodu. Její drobná, lehká postava se klaněla u ikon, hospodařila u kamen, poletovala po zahradě a zvládala sadit, plít i zalévat. Dům radostně vrzal pod jejími lehkými kroky, dveře i okna se otevíraly bez námahy jejím malým, ztvrdlým rukám a kamna ochotně pekla nadýchané buchty. Bylo jim spolu dobře: Valérii a jejímu starému stavení. Brzy pochovala manžela. Vychovala tři děti, všechny vystudovala a přivedla k lidem. Jeden syn je kapitán na velkých lodích, druhý slouží v armádě jako plukovník, oba žijí daleko a jen zřídkakdy přijíždějí. Jen nejmladší dcera Tamara zůstala ve vsi jako hlavní agronomka, ráno do večera v práci, u maminky je v neděli, zavoní chalupou koláčem, potěší duši – a pak zase týden bez setkání. Pomáhá jí jen vnučka Světlanka. Ta vlastně u babičky vyrostla. A jaká je to krasavice! Velké šedé oči, vlasy barvy zralého žita až k pasu, kudrnaté, těžké, lesklé – sotva slunce z rána. Když je sváže do ohonu, prameny sjíždí po ramenou a místním klukům padá brada – až mají trému. Postavička ladná, až je udivující, kde se vzala u venkovské dívky taková vznešenost a krása? Babička Valérie bývala také pěkná, ale když se podíváte na staré foto a srovnáte se Světlanou – pastýřka a královna… A navíc chytrá! Vystudovala zemědělskou školu ve městě, vrátila se do rodné vsi pracovat jako ekonomka, vdala se za veterináře a díky programu pro mladé rodiny dostali nové bydlení. To byl dům! Solídní, poctivý, cihlový – na vesnici hotové sídlo. Jediný zádrhel – u babičky kolem chalupy zahrada plná květů i ovoce, kdežto kolem nového domu vnučky zatím jen tři kvítky. Ke kvetení to u Světly zrovna nesměřovalo – nebyla na takové práce příliš zvyklá, ač z vesnice, spíše něžná, babičkou hýčkaná od průvanu i těžké práce. A navíc se jim narodil syn Vašík. Na zahradu nezbýval čas. Světa začala babičce domlouvat: pojď bydlet k nám, máme prostorný, nový dům, kamna topit nemusíš. Babičce Valérii bylo osmdesát, začala churavět a jako by nemoc čekala na kulaté jubileum – z nohou, které bývaly svižné, se staly bolavé, sotva chodila. Nakonec svolila. Pár měsíců bydlela u Světlanky, až jednoho dne zaslechla: – Babi, mám tě moc ráda, sama víš – ale co tu pořád sedíš? Pořád jsi něco dělala, a teď ses tady u mě usadila… Já chci hospodařit, čekám od tebe pomoc… – Nejde to, holčičko, už nemůžu, nohy neposlouchají… jsem stará… – A jé… U mě jsi najednou stará… Zkrátka: babička, která nesplnila očekávání, se vrátila domů. Zklamaná, že nezvládla pomoci milované vnučce, zůstala téměř upoutaná na lůžko. Nohy se šouraly, už neběhaly, z postele ke stolu byla dřina, do kostela nebylo pomyšlení. Farář Boris přišel ke stálé farnici a dávné pomocnici chrámu sám. Babička právě psala pravidelný měsíční dopis synům. Chalupa chladná, kamna špatně vytopená, na sobě má jedny z nejteplejších, ale už opotřebovaných svetrů, na hlavě šátek, na nohou prošlapané bačkory – a to ona vždy tak dbala na pořádek… Farář povzdechl: potřebuje někoho k ruce. Koho požádat? Možná Annu, bydlí blízko a je aspoň o dvacet let mladší. Vyndal chléb, perníky, půl horkého rybího koláče (pozdrav od pani Alexandry). Vyhrnul rukávy, vynesl popel, přinesl a narovnal dřevo, zatopil, postavil na kamna velkou, začernalou konvici s vodou. – Synáčku můj! Tedy – otče náš milý! Pomoz mi napsat adresy na obálky, já už ta písmena neudělám, aby to došlo… Farář sedl, napsal adresy, a letmo přečetl řádky – velká, chvějící se písmena: „A žiji si velmi dobře, můj milý synáčku. Všechno mám, díky Bohu!“ Ale dopisy o babiččině dobrém životě byly celé poseté rozpitými slzami. Anna se stala její opatrovnicí, farář Boris ji pravidelně zpovídal a při svátcích vozil její manžel, starý námořník děda Petr, babičku na motorce do kostela. Vnučka už se neukazovala a později vážně onemocněla. Problémy se žaludkem, jak si dříve myslela, byly nakonec rakovina plic. Člověk neví, odkud se to bere – za půl roku Světluška zesnula. Manžel se doslova přestěhoval na její hrob, pil a přespával na hřbitově. Čtyřletý Vašík zůstal nikomu – špinavý, hladový, uplakaný. Vzala si ho Tamara, ale při své pracovní vytíženosti se mu nemohla věnovat a Vašíka připravovali do internátu. Internát byl na vesnici “slušný” – energický ředitel, dobré jídlo, na víkendy si děti mohly vzít domů. Ale nebyl to domov a Tamara si zoufala – musela však do penze ještě vydržet. A tehdy přijela k dceři v sajdkáře „Uralu“ babička Valérie s dědou Petrem, tlustým sousedem v námořnickém tričku s kotvami a mořskými pannami na rukou. Oba rozhodní. Babička stručně: – Já si Vašíka vezmu k sobě. – Maminko, vždyť sotva chodíš! Jak si poradíš s klukem? Je třeba vařit, prát… – Dokud tu budu, Vašíka do ústavu nedám, – rozhodla babička. Zaskočená Tamaru umlčela a začala balit vnoučkovi věci. Děda Petr oba odvezl do chalupy, vynesl stařenku i kluka do jizby. Sousedé říkali: – Ta Valérie je dobrá žena, ale na stará kolena už se pomátla. Sama potřebuje opatrování a přitáhne si dítě… To není štěně, potřebuje péči… Kam se Tamarka dívá?! Po nedělní mši šel farář Boris do chalupy s obavami: nebude třeba Vašíka odvezt hladového a špinavého od nemohoucí babičky? V chalupě bylo teplo, kamna vytopená. Čistý, spokojený Vašík ležel na gauči a poslouchal pohádku o Koblížkovi z gramofonu. Stařenka kmitala po jizbě, mazala plech, zadělávala těsto, šlehala vejce do tvarohu – její staré, bolavé nohy chodily opět svižně a čiperně, jako dřív. – Otíčku milý! Já tu… pekla bych koláče… Chvilku počkej – paní Alexandře donesu ještě vlahé… Farář přišel domů, ještě stále v údivu. Vyprávěl ženě, co viděl. Paní Alexandra na chvíli zmlkla, sáhla po silném modrém sešitu, nalistovala stránku: „Stará Egerová už prožila dlouhý život. Všechno odešlo – sny, city, naděje – vše spí pod bílým tichým sněhem. Už je čas, už je čas tam, kde není nemoc, žal ani úpění… Jednoho mrazivého února se Egerová modlila u ikon, pak si lehla a řekla: Zavolejte pátera, chystám se umírat. Její tvář byla bílá jako sníh za oknem. Zpověď, přijímání – a už den ležela, nejí a nepije. Jen tiché dechy prozrazovaly, že duše ještě neodešla. Najednou: dveře dokořán, mrazivý vzduch, dětský křik. – Ticho, ticho, babička nám tu umírá… – Vždyť mimču nemohu zavřít pusu, právě se narodila a ještě neví, že tu nemá plakat… Z porodnice se vrátila Egerové vnučka Naďa s čerstvým, červeným novorozenětem. Všichni byli v práci, doma jen umírající babička a mladá maminka. Napoleon nedokázala nakojit, mimčo hlasitě plakalo, a rušilo Egerovou v jejím umírání. Stařenka nadzvedla hlavu, pohled se zaostřil, sedla si, šátrala bosou nohou po bačkorách. Když se rodina vrátila (pospíšili domů – co když stařenka už naposledy vydechla?), našli ji čipernou: místo umírání chodila s děckem v náručí a rozmazlená vnučka si konečně odpočinula. Alexandra zavřela deník, zadívala se na manžela, usmála se a dodala: – Moje prababička, Věra Egerová, mě měla ráda a prostě si nemohla dovolit zemřít. Jak zpívají ve staré písni: „A na smrt je ještě času dost – vždyť čekají nás doma další úkoly!“ A žila ještě deset let, pomáhala mé mamince, tvojí tchyni Anastázii Kirillovně, vychovávat mě, svou milovanou pravnučku. A farář Boris se na ženu usmál zpátky.

Ještě máme doma nějaké povinnosti… Babička Vlasta s námahou otevřela vrátka, těžce se dovlekla

Uncategorized

0211

Nestihla jsi to, Maruško! Letadlo je pryč! A s ním letěla tvá pozice i prémie! VYHOZENA! — řval šéf do telefonu. Maruška stála uprostřed zácpy, hleděla na převrácené auto, ze kterého právě vytáhla cizí dítě. Přišla o kariéru, ale našla sama sebe.

Nestihla jsi to, Alžběto! Letadlo je pryč! A spolu s ním i tvoje pozice a prémie! Vyhazov! řval do telefonu šéf.