Uncategorized

Noční expres Dveře trolejbusu se složily jako harmonika a teplo z vozu vyrazilo ven v podobě páry do nočního chladu. Pětice výrostků vtrhla dovnitř, hlučně ometající špinavé špičky bot o vše, co jim přišlo do cesty: schody, madla i nohy spolucestujících. Nikdo z přítomných samotářů, které svedl dohromady jediný noční spoj, si nedovolil udělat hlučné skupině mladíků podnapilých pivem poznámku, i když s divokým ohněm v očích probírali možnosti využití svých rozmnožovacích orgánů. Každý se snažil překřičet druhého, hlásil, komu, kam a za jaké hříchy. Všechno doprovázely zlomyslné smíchy a připevňovaly přípitky. Mladíci si rozbalili pití přímo vzadu v salonu a po každém výbuchu smíchu naráželi lahvemi. Stroj hlučně zarachotil, dveře zasyčely, harmonika se narovnala a vůz, lehce se zahoupav, odrazil od městského přístaviště. V salonu, nepočítaje nově příchozí, bylo málo lidí — sotva deset, včetně průvodčí. Ta vstala z místa a zamířila ke skupině, pevně svírajíc v ruce vřeteno jízdenek. „Mladí pánové, platíme jízdné,“ pronesla unaveně žena, jejíž brýle byly starší než kterýkoliv z kluků. „Mám měsíčník,“ zabručel jeden. „Já taky!“ „Já rovněž!“ Poslednímu, zdálo se, nebylo ani osmnáct — pod nosem chmýří, pohyby nejisté a pohled nerozhodný. V partě kamarádů se ale cítil jistě, a aby to potvrdil, hulákal ze všech nejhlasitěji. „Předložte,“ odvětila žena suše, očividně nepohnutá představením. „A vy ukažte svůj!“ vyprskl ten nejširší, prskaje pěnivou slinou. „Jsem průvodčí,“ zůstala netečná zaměstnankyně „dopravce“. „A já elektrikář! A to mám neplatit za proud?“ opáčil ten, jehož pivní láhev už ztratila dno a obsah kapal po jeho bundě, šíříc v celém voze kyselý odér. „Mladí pánové, buď platíte, nebo vystupujete.“ Po těchto slovech, jako na povel, trolejbus zastavil a ostatní cestující vystoupili. „Řekli jsme, že máme měsíčníky,“ vyklenul hrudník jako půlměsíc nejmladší z výrostků. „Vale, jedem na základnu!“ zavolala žena na řidiče. „Jasně, Vale, jedem na základnu,“ napodobili ji kluci, teatrálně si utírajíce neexistující slzy. Dveře se znovu zavřely, trolejbus vyrazil a udělal obrat. Kluci se smáli deset vteřin, ale když vozidlo nabralo rychlost, tomu nejstřízlivějšímu konečně došlo: „Jak se mohl trolejbus otočit uprostřed silnice, když jezdí po drátech?“ otázal se upřímně zvědavě. Ostatní jen pokrčili rameny, nevidíce v tom důvod k zájmu. Trolejbus začal nabírat rychlost, hučel, a kupodivu předjížděl auta. Lampy pohasly, mnoho zhaslo docela. Teď už salon osvětlovaly jen záblesky městských lamp a reklamních poutačí. Průvodčí tiše seděla a hleděla vpřed. Zastávky už žádné nebyly. „Hej! Šéfe, kam nás vezeš?“ vykřikl konečně jeden ze statečné pětky. Odpověď nepřišla. „Hej, zastav, vystupujeme!“ hlasy mladých už zalamovala střízlivost. Průvodčí se nepohnula. Město bylo pryč, teď uháněli nočním krajem. V salonu byla tma, jen v kabině řidiče poblikávala světla. Kluci vytáhli mobily, ale signál chyběl a stránky se neaktualizovaly. Jakmile vůz odbočil na pole, jeden z chlapců se vrhl k průvodčí a začal vyhrožovat: „Víš, kde dělám?! Pokud zítra nebudu v kanclu, přijdeš o důchod!“ V tu chvíli zhasla přední světla. „Prosím, pusťte nás, musím se učit na maturitu,“ žadonil falzetem mladíček. Trolejbus letěl a rozrážel tmu svým hučením. Kluci už docela vystřízlivěli, třásli se a vzpomínali na postupy při únosu. Snažili se rozbít sklo kladívkem, použili lahve od piva, lámali si nehty ve snaze otevřít harmoniku, ale marně. Nakonec se objevily první peníze. „Tady! Drobné nechte! Jen nás vraťte do města! Prosím!“ Průvodčí dál nehnutě seděla. Prosby o odpuštění, volání ke svědomí a dokonce i slzy zaplnily trolejbus, a ten dál uháněl, dokud nedorazil k obrovskému jezeru. „Kde to jsme?“ špitali kluci. „Utopí nás,“ plakal mladík s chmýřím pod nosem. „Seržane, umíš řídit trolejbus? Možná je odzbrojíme?“ kňoural doufale jeden. Ale Serža jen pokýval sklesle hlavou. Konečně se otevřely přední dveře a průvodčí vystoupila. V měsíčním svitu její silueta zamžikla okénkem do kabiny řidiče. Kluci si všimli, že v rukou má podlouhlý předmět. „Je konec… Zastřelí nás… A utopí…,“ utíral si oči elektrikář a ostatní už neměli slov k útěše. V salonu se rozsvítilo, průvodčí rázně vpochodovala dovnitř. V rukou měla mop a kbelík. Postavila je k rozechvělému davu a usmála se: „Až umyjete stěny, dostanete hadry na sedačky a podlahu, pak pojedete domů. Nějaké námitky?“ Pětka unisono zakroutila hlavami. Noc byla dlouhá. Kluci se rozdělili. Dva běhali pro vodu, jeden měnil hadry, další dva vylévali špinavou vodu do neznámé obří nádoby, kde už splývala voda. Očividně tu trolejbus nebyl poprvé. Skončili až s východem slunce. Trolejbus zářil jako nový — dokonce i okna se leskla. Kluci, již zcela střízliví, pracovali mlčky a sehraně. Když bylo hotovo, průvodčí jim cvakla jízdenky a trolejbus vyrazil směr město. Nocí zkrocení kluci vystoupili na svých zastávkách a vůz najel na hlavní trasu: vstříc novému dni a novým pasažérům.

Dveře trolejbusu se zavřely jako harmonika a do nočního chladu uniklo teplo z vnitřku, hned se s ním

Uncategorized

066

Je mi 38 let a před dvěma dny mi manželka odpustila nevěru, která trvala několik měsíců – všechno začalo v práci s novou kolegyní, vztah jsme tajili, změnil jsem se, až mě prozradil syn; prožil jsem měsíce odloučení, spali jsme odděleně a doma bylo ticho, až mi krátce před Vánocemi řekla, že mi dává druhou šanci, ale důvěra je pryč a všechno musíme budovat od začátku.

Bylo mi tehdy osmatřicet let a vzpomínám si, jak mi před dvěma dny moje žena Marie odpustila nevěru

Uncategorized

032

Osud tomu nechtěl… Vlak už druhý den drncal českou krajinou. Cestující mezitím stihli navázat známosti, vypít několik hrnků čaje, vyluštit hromadu křížovek. Nastaly hovory o životě – syndrom spolucestujícího se v našich vlacích obzvlášť krásně rozvine, lidé tu často sdílí příběhy, jaké jinde než ve voze neuslyšíte. Seděla jsem na bočním sedadle a v sousedním kupé si tři české důchodkyně vyměňovaly recepty na těsto a zkušenosti s pletením ponožek na jehlicích. Vlak přejížděl most, za oknem se otevřel nádherný výhled na širokou řeku s jemnými vlnkami, modrou oblohu a bílý kostelík se zlatou bání na zeleném břehu. Ženy na chvíli zmlkly. Jedna se pokřižovala. – Hele, něco vám povím – chcete-li věřte, chcete-li ne, začala její spolucestující. Stalo se to před pár lety na jaře. Žiji sama, děti nemám, manžela jsem pohřbila už dávno. Vesnice není velká, ale rozložená na obou březích řeky. Do krámu i na poštu je potřeba dojít přes lávku na druhý břeh. Jednoho dne mi ráno zavolal bratr, že má služební cestu a udělá si zacházku, aby mě navštívil. Neviděli jsme se dobrých pět let, bydlí daleko. Moc jsem se potěšila, hned jsem si řekla, že musím do obchodu koupit něco dobrého, mouku, cukr, upéct koláče a pořádně ho pohostit. Rychle jsem přehodila kabátek, ani nezapnula, vlítla do bačkor a vyrazila. Když jsem dorazila k řece, napadlo mě: „Nechce se mi dělat okliku přes most, co kdybych to přešla po ledu?“ Noci byly ještě mrazivé, i když přes den už bylo teplo. A rybáři, co seděli u mostu, mě trochu uklidnili – když unesou je s prutem a výbavou, mě snad taky. Jsem přece lehká a svižná, možná to projde. Opatrně jsem slezla k řece. První kroky – led křupe, ale drží. Řeka tu není široká, zvládnu to rychle. A věřte nebo ne, ani jsem pořádně nezjistila, že jdu pod led. Jen to zabolí, ztrácím dech – a už jsem pod vodou. Škrábu se nahoru, kabátek mě táhne ke dnu – dobře, že jsem ho neměla zapnutý! Ve vodě jsem ho shodila, hned se mi lépe dýchalo. Hrůza – chytám se ledu, ale ten se lomí a já znovu mizím pod povrchem. Křičet nemůžu, jako by mi vzali hlas. Vidím sousedku, jak stojí na břehu a dívá se mi přímo do očí. Zvedla jsem ruku a mávla na ni s nadějí, že zavolá rybáře. Ale ona ustoupila dozadu a odešla! „Tak to je konec, říkám si, tady umřu, bratr přijede a už mě nenajde.“ Poslední pokus – led znovu praská. Najednou, odnikud, se ke mně rozběhl nějaký muž. Předtím tam nikdo nebyl, kde se vzal? Skočil na břicho, natahuje ruku a volá: „Pojď ke mně! Zvládneš to!“ Nevím kde se to ve mně vzalo, ale zkusila jsem to. Led pod ním začal také praskat. Honem doběhl ke břehu, vyrval mladou břízu, znovu se ke mně doplazil, podal mi ji. „Drž se kořene, drž!“ Chytila jsem břízu za kořen a on mě tím vytáhl na led. Ležím na povrchu, slzy mi tuhnou na tváři, on se ke mně sklání: „No tak co, žijete, paní?“ ptá se. Přikyvuji, nejsem schopná slova. „Tak díky bohu,“ odpoví. „Jděte domů, nebojte, nemocná nebudete.“ Vstala jsem, a když jsem se rozhlédla, chlap už nikde. Kde se mohl ztratit? Všechno je vidět, k rybářům je daleko a já je viděla teprve běžet ke mně. Domů mě pak doprovodil jeden z rybářů. Přežila jsem, dala si čaj, převlékla se a vyrazila znovu do obchodu – tentokrát přes most. Přijdu ke krámu, sousedka už tam stojí a kouká na mě jako na ducha. „Ty jsi se neutopila?“ diví se. „A tys mi nepřišla na pomoc?“ zeptala jsem se jí. „Myslela jsem, že kdybych přišla, půjdeme pod led obě a k rybářům bych stejně nestihla doběhnout. Kdyby ses utopila, byla by to holt tvá vůle osudu. Ale tys to přežila. Všechno dobře dopadlo.“ Bratrovi jsem o ničem neřekla. Když odjel, ptala jsem se v dědině, zda někdo neznal toho chlapíka – byl cizí, oblečený jinak než naši. Jmenovitě jsem se ptala po všech rodinách – ale nikdo ho neviděl, nikomu nepřijel host. Měla jsem pocit, že jsem ho někde viděla, ale nemohla jsem si vzpomenout kde. Jela jsem pro jistotu do vedlejší vsi do kostela, dát svíčku za šťastnou záchranu. Jakmile jsem vstoupila dovnitř, přiběhl mi mráz po zádech – na ikoně svatého Mikuláše jsem spatřila tvář muže, co mě z řeky zachránil. Klekla jsem před ním, celá rozechvělá. Pak jsem si o tom dlouho povídala s panem farářem. „Takové zázraky,“ uzavřela žena příběh. „A od té doby jsem nebyla nemocná. Ani rýmu jsem neměla. Chcete-li věřte, chcete-li ne.“ Tedy: Když osud přeje – zázrak na českém venkově i na kolejích: Tajemný zachránce, tiché modlitby a síla dobrých skutků.

Vlak jede už druhý den. Lidé se postupně seznámili, vyprázdnili pár konvic čaje a vyřešili nespočet křížovek.

Uncategorized

020

Když se muž nechce změnit… nezmění se. Nezáleží na tom, jak moc ho miluješ. Nezáleží na tom, kolikrát mu dáš šanci, prostor, čas… kolikrát mu trpělivě vysvětluješ své potřeby, mluvíš v klidu, tiše pláčeš nebo ho zahrnuješ láskou s nadějí, že jednoho dne dospěje a vyroste na tvou úroveň. Pokud se rozhodl zůstat stejný — bude hledat ženu, která mu to umožní. Ženu, která ho nebude vyzývat. Nebude ho nutit k růstu. Nebude trvat na emoční zralosti, kterou on je příliš líný… nebo příliš vystrašený… rozvíjet. Tohle není láska. To je pohodlí. To je pouhé přežívání. To je muž, který si vybírá nejjednodušší cestu — protože když si člověk neléčí své rány, odpovědnost mu zní jako tlak a skutečný vztah jako hrozba. Ženo… nezaměňuj své vysoké standardy za to, že jsi „přehnaná“. Nechceš toho příliš, když toužíš po: upřímnosti, stálosti, respektu, emoční jistotě… a po vztahu, v němž oba rostou společně. To jsou základy. To je minimum. A opravdový muž na nich začne pracovat dřív, než si řekne o místo ve tvém životě. Ale když muž není připraven se rozvíjet… když ještě žije svými dětskými zvyky, když dává přednost egu před růstem a utíká před těžkými rozhovory… pak ho tvá síla bude děsit. Tvoje jasnozřivost mu bude znít jako kritika. Tvé hranice bude vnímat jako odmítnutí. Ne proto, že bys dělala něco špatně… ale protože není zvyklý na ženu, která zná svou hodnotu. A místo aby dospěl — stáhne se. Místo aby se naučil komunikovat — řekne ti, že jsi „moc citlivá“. Místo aby vyrovnal tvou energii — najde si ženu, která toho čeká míň… dává víc… a nevyžaduje růst. Protože to je snazší. Bezpečnější. Pohodlnější. Někoho, koho může manipulovat. Někoho, kdo bude polykat slzy. Někoho, kdo bude mlčet. Ale nedopusť, aby tě to vykolejilo. Nedovol, aby tě jeho volba donutila pochybovat o sobě. Někdy nejde o to, že jsi pro něj nebyla dost… ale že jsi byla příliš pro tu verzi jeho samotného, v níž je mu bezpečně a pohodlně. Jsi zrcadlo. A on se do něj nechce podívat. Protože mu ukazuješ nejen, jaká jsi… ale i jakým by mohl být, kdyby měl odvahu růst. Pusť ho proto. Ať zůstane v průměru, pokud to je jeho volba. Ty však — nikdy se nesnižuj, abys zapadla do života muže, který odmítá růst. Nejsi „příliš velká žena“… on jen není dost velký muž. A to není tvé břemeno.

Když se muž nechce změnit nezmění se. Nezáleží na tom, jak moc ho miluješ. Nezáleží na tom, kolikrát

Uncategorized

026

Zakřičela jsem z okna: “Mami, proč tak brzy vstáváš? Nachladíš se!” — Otočila se, zamávala lopatou na pozdrav: “Pro vás, lenochy, se snažím.” — A druhý den už maminka nebyla… Dodnes nemůžu projít kolem našeho dvora bez slz… Pokaždé, když uvidím tu cestičku, sevře mi srdce, jako by ho někdo stiskl dlaní. To já jsem pořídila tu fotografii druhého ledna… Prostě jsem jen šla kolem, zahlédla stopy ve sněhu — a zůstala stát. Vyfotila jsem je, aniž bych věděla proč. A teď je ta fotka tím jediným, co mi z těch dnů zbylo… Silvestra jsme slavili, jako vždycky, celá rodina pohromadě. Maminka byla už od rána na nohou. Probudila mě vůně smažených karbanátků a její hlas z kuchyně: “Holčičko, vstávej! Pomůžeš mi s těmi saláty? Tatínek vám zase všechno sní, než si všimneme!” Seběhla jsem dolů ještě v pyžamu a rozcuchaná. Mamka stála u plotny ve svém oblíbeném zástěře s broskvemi, kterou jsem jí kdysi darovala, když jsem byla ještě školák. Usmívala se, tváře měla rudé od tepla trouby. “Mami, nech mě vypít aspoň kafe,” stěžovala jsem si. “Kafe později! Nejdřív bramborový!” zasmála se a hodila mi mísu s pečenou zeleninou. “Krájej najemno, jak to mám ráda. Ne ty tvoje minulý kusánce jako pěst!” Krájely jsme a povídaly si o všem možném. Vyprávěla mi, jak slavili Silvestra v jejím dětství — bez cizokrajných salátů, jen se sleděm v kožichu a mandarinkami, které její táta přinesl z fabriky. Pak přišel táta se stromkem. Obrovským, skoro ke stropu. “Tak co ženy, přijímáte tu krasavici?” zvolal pyšně ode dveří. “Tatí, tys pokácel celý les?” zalapala jsem po dechu. Maminka jen pokrčila rameny: “Krásná je, ale kam ji dáme? Minule byla aspoň o něco menší.” Přesto pomáhala zdobit. Já se ségrou Lenkou věšely světýlka, a mamka vytáhla staré ozdoby — ty z mého dětství. Pamatuji, jak vzala skleněného andílka a šeptla: “Toho jsem ti koupila na tvoje první Vánoce. Vzpomínáš?” “Pamatuju, mami,” zalhala jsem. Doopravdy ne, ale kývla jsem. Byla tak šťastná, když jsem si vzpomněla na toho andílka… Brácha přijel až večer. S rachejtlemi, dárky, lahvemi. “Mami, letos jsem koupil pořádné šampaňské! Ne tu kyselinu jako minule.” “Jen abyste to zas nepřehnali, synku,” smála se mamka a objala ho. O půlnoci jsme šli na dvůr. Táta s bráchou vypalovali rachejtle, Lenka pištěla radostí, a mamka stála vedle mě, pevně mě objímala. “Koukej, holčičko, jaká je to krása,” šeptala mi. “Máme přece krásný život…” Objala jsem ji zpátky. “Máme ten nejlepší, mami.” Pili jsme šampaňské rovnou z láhve, smáli jsme se, když se rachejtle málem zabodla do sousedova kůlny. Mamka trochu přihřátá tancovala v kozačkách pod „Vánoce, Vánoce přicházejí“ a táta ji zvedl do náruče. Všichni jsme se smáli do slz. Na Nový rok jsme se celý den váleli. Mamka zase vařila — tentokrát pelmeně a sulc. “Mami, už toho nech! Jsme jako balónky!” sténala jsem. “Ale, dojíš to. Nový rok se slaví celý týden,” odvětila. Druhého ledna vstala zase brzy. Slyšela jsem bouchnutí dveří, nakoukla do okna — byla na dvoře s lopatou. Odhrnovala cestičku. V starém péřovém kabátu, šátek na hlavě. Dělala to pečlivě: od branky až ke schodům — úzká, rovná stezka. Hrnovala sníh ke stěně, jak měla ve zvyku. Zakřičela jsem z okna: “Mami, co tam děláš tak brzy? Nachladíš se!” Otočila se a zamávala lopatou: “Nebo budete chodit po závějích až do jara! Běž radši dát vařit vodu.” Usmála jsem se a šla do kuchyně. Vrátila se za půl hodiny, tváře červené, oči jí zářily. “Tak, teď je pořádek,” řekla a sedla si na kávu. “Povedlo se, viď?” “Povedlo, mami. Děkuju.” To byl poslední den, kdy jsem slyšela její hlas tak veselý. Třetího ledna ráno řekla potichu: “Holky, něco mě píchá na hrudi. Ne silně, ale je to nepříjemné.” Hned jsem se polekala: “Mami, zavoláme doktory?” “Prosím tě, holčičko. Jsem jen unavená. Tolik jsem se nachodila, vařila. Lehnu si, přejde to.” Lehla si na gauč, já s Lenkou seděly vedle ní. Táta zajel do lékárny. Ještě žertovala: “Tak na mě nekoukejte tak tragicky. Ještě vás všechny přežiju.” Pak ale najednou zbledla. Chytila se za hruď. “Ale… je mi zle… moc zle…” Volali jsme sanitku. Držela jsem ji za ruku a špitala: “Maminko, vydrž, už jedou, bude to dobré…” Podívala se na mě a zašeptala: “Holčičko… mám vás všechny tak ráda… Nechce se mi loučit.” Doktoři přijeli rychle, ale… už nic nezmohli. Silný infarkt. Všechno trvalo jen pár minut. Seděla jsem v chodbě na zemi a vyla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Včera ještě tancovala pod rachejtlemi, a dnes… Jen taktak jsem stála na nohou, vyšla jsem ven. Sníh už skoro nepřipadal. A uviděla jsem její stopy. Ty malé, upravené, rovné. Od branky ke dveřím a zpátky. Přesně tak, jak je vždycky nechávala. Stála jsem tam dlouhé minuty. A ptala se Boha: “Jak je možné, že ještě včera člověk chodil po zemi a nechával za sebou stopy, a dnes tu už není? Stopy jsou, člověk není!” Připadala mi nebo nepřipadala, že právě naposledy druhého ledna vyšla ven jen proto, aby nám nechala čistou cestičku. Abychom po ní mohli projít i bez ní. Nenechala jsem je zamést. A požádala všechny, ať to nikdo nedělá. Ať zůstanou, dokud je sám sníh nezahrne navždy. Bylo to poslední, co pro nás maminka udělala. Její péče o nás byla znát i tehdy, když už tu nebyla. Za týden napadl nový sníh. Tu fotku s posledními maminčinými stopami mám schovanou. A každé třetího ledna si ji znovu prohlížím, pak se zadívám na prázdnou cestu před domem. A bolí to, vědět a tušit: někde pod tím sněhem nechala svoje poslední stopy. Ty, po kterých za ní kráčím dál…

Hele, musím ti něco povyprávět. Pořád mám v živé paměti, jak jsem tehdy ráno zakřičela z okna: Mami

Uncategorized

093

„Ať si letí sama. Třeba ji tam unesou,“ zamračila se tchyně – dusný večer před dovolenou v bytě Antonína a Aleny byl plný napětí; v obýváku stála jako monument úzkostí paní Světlana, důchodkyně a bývalá učitelka, pevně svírající ovladač od televize: „To nemyslíte vážně! Ty bys měl Aleně otevřít oči, Antoníne! V Thajsku tě okradou, prodají na orgány, Alenu odvezou do nevěstince – sama jsem to viděla v televizi! Jste se zbláznili? Běžné hotely jsou plné pašeráků a mafiánů!“ Třaskavá výměna názorů vrcholí, když Alena suše konstatuje: „Dobrá, poletím sama. Nebudu ohrožovat tvoje orgány, Antoníne.“ A v exotickém Thajsku, když ji thajská paní Nokk – až překvapivě podobná nervózní tchyni – pozve na pad thai a vypráví o svých obavách z dceřiny práce v Koreji, Alena pochopí, že všechny mámy – od Prahy až po Chiang Mai – mají podobné strachy, které spouští jeden univerzální televizor na celém světě. Videochat mezi oběma matkami vše změní: Světlana poprvé vypíná televizi a připouští, že svět nemusí být tak děsivý, jak se ve zprávách zdá.

Ať si letí sama! Třeba ji tam někdo unese, zamračila se tchyně. Dušný večer před odjezdem na dovolenou

Uncategorized

042

Manželství z rozumu – Nečekaný návrh od šéfa: Irina a její cesta od rozmazlené nevlastní dcery k manželce v obchodním svazku s českým podnikatelem Sergejem, kde hranice mezi kalkulem a skutečnými city mizí

SNATEK Z ROZUMU Pane Jaroslave, mohu s vámi na chvilku mluvit? Ve dveřích kanceláře se objevila světlovlasá

Uncategorized

033

DVĚ SESTRY… Bývaly dvě sestry. Starší Valentina – krásná, úspěšná, bohatá. Mladší Zuzana – zoufalá alkoholička. O kráse už v době našeho příběhu nemohla být řeč: dvaatřicetiletá Zuzka vypadala spíš jako stařena. Kostnatá, tvář opuchlá a promodralá, jedno oko nebylo ani vidět, matné a špinavé vlasy už dávno nepoznaly mýdlo ani hřeben. Valentině nelze nic vyčítat – dala mnoho času i peněz, aby sestru vytáhla z bažiny alkoholu: vozila ji do drahých klinik, i k léčitelkám – vše zbytečně. Koupila jí útulný byt, ale napsala jej na své jméno, aby jej Zuzka nevyměnila za láhev. Za půl roku z vybavení zbyla jen špinavá matrace, na které umírající sestra ležela, když se s ní Valentina přišla rozloučit před svým odjezdem na trvalo do zahraničí. Zuzka už nemluvila, jen s námahou pootevřela oči a skrz nateklá víčka zahlédla na pozadí špinavého okna matnou siluetu. Všude kolem ležely prázdné lahve, které jí nosili místní opilci. Valentina ji nemohla opustit – jak by s tím pak žila? Rozhodla se, že pro klid duše odveze Zuzku k tetě na venkov. S tetou Olgou, sestrou zesnulé matky, se moc nestýkaly – Valentina si pamatovala už jen jméno vesnice a to, že kdysi teta jezdila s domácími dárky – s marmeládami, voňavými jablky a sušenými houbami. Když na pohřeb nepozvala, asi ještě žije. Poprosila známého, zachumlali Zuzku do deky, uložili na zadní sedadlo auta a jeli do vesnice Konvičkova Lhota. Vesničku i tetin dům našli – bylo tam jen pět domků. Zuzku i s dekou položili na tetinu postel, Valentina vyskládala na stůl peníze a řekla: „Umírá, ale já musím jet, teto Olgo. Jsou to peníze na pohřeb – kdybych pak přijela a chtěla aspoň najít hrobeček. Tohle vystačí i na náhrobek. A klíč od bytu dávám Vám.“ Odmítla čaj a odjela… Šedesátiosmiletá teta Olga si ověřila, že Zuzka ještě dýchá, a šla přiložit do kamen a postavit konvici. Nakrájela do termosky sušené bylinky ze lněných pytlíčků, přisypala sušené bobule, zalila vroucí vodou a nechala vyluhovat. Tři dny po kapkách lila Zuzce do úst bylinkový extrakt s medem každou půlhodinu, i v noci. Čtvrtý den přidala k a do jídelníčku kozí mléko své kozy Márinky – taky po lžičkách. Pak zeleninový vývar a vaječný vývar z domácích slepic. Po měsíci Zuzka poprvé sama usedla. Teta ji začala v zimě vozit na sánkách do vesnické sauny, omývala ji bylinným odvarem, rozčesala vlasy, které začaly vonět létem a bylinkami… Samotářská teta Olga vložila do synovcovy péče všechnu svou lásku a vyléčila ji, kapku po kapce, spolu s bylinným čajem vkládala do umírající Zuzky kousek duše. Drahé kliniky a léčitelky nedokázaly zachránit dívku – vlastní teta ano. Zuzka přežila. Zesílila po sladkém mléce Márinky, po snídaňových omeletách ze čerstvých vajec, vrátil se jí ruměnec do tváří a nakonec se ukázalo, že je vlastně kráska s modrýma očima. Pomáhala tetě v domácnosti i ve chlévě, naučila se dojit Márinku, každé ráno sbírala vajíčka, vařily prostá jídla převážně ze své zahrádky. Zuzka na minulost nemyslela, tato nová čistá existence ji bavila. Ráno sledovala vycházející slunce a jarní květy, u potoka krmila kačeny s kachňaty houskou. Objevil se však i zvláštní talent – teta naučila Zuzku háčkovat. Začalo to ubrousky, pak spolu jely do města, nakoupily spoustu klubek vlny a Zuzka začala tvořit nádherné šály s neuvěřitelnými vzory. Začaly chodit objednávky na takovou krásu – Zuzka si brzo vydělávala velmi dobře. Po třech letech odvezla krásná Zuzka milovanou tetu Olgu z opuštěné Konvičkovy Lhoty do malého města u teplého moře. Ze svých výdělků a tetiččiných úspor koupila malý domek se zahrádkou. Ráno koza Márinka, kterou nechala dopravit Valentina zvláštním dodávkovým autem, líně přežvykuje jablko ze spodní větve a zamyšleně pozoruje moře. Ve vlnách u břehu se koupou dvě její milované ženy… A víte, co je na tom nejkrásnější? Tahle pohádka je doopravdy.

DVĚ SESTRY Byly jednou dvě sestry. Ta starší, Bohumila, byla krásná, úspěšná a bohatá. Mladší Anežka

Uncategorized

0583

Manžel odešel před pěti lety za jinou, teď mě prosí, abych se stala matkou jeho syna. Moje odpověď ho šokovala.

Položila jsem hrníček na stůl, když zazvonil telefon. Neznámé číslo, ale ten styl volání jsem poznala

Uncategorized

0689

Dala za vyučenou manželovi, tchyni i švagrové: Příběh Lery, která se postavila tyranii v rodině a našla sílu začít znovu

Poučila jsem muže, tchyni i švagrovou Kde mám večeři, Zdislavo? Ptám se, kde je jídlo?! Zdislava se ani