Hele, musím ti něco vyprávět o mým synovi, tohle tě pobaví. Víš, má naprosto skvělou paměť. Už ve školce si pokaždé pamatoval všechny texty na besídky, takže se až do poslední chvíle nevědělo, za co bude převlečený děti totiž pořád někdo marodil, a on je pak v klidu zastoupil, protože znal každý dialog i roli.
Na vánoční besídce letos jeho, tehdy pětiletého, čekala role okurky. Jakmile jsem to zjistila, večer před mým služebním dnem, utíkala jsem do obchodu, koupila světle zelené tričko, barevný karton; celou noc jsem pak s nadšením šila zelené kraťásky k tomu tričku a lepila světlezelenou čepičku z kartonu s drátěným ocáskem obaleným zelenou látkou.
Na samotnou besídku měl jít manžel a upřímně, moc jsem mu v tom nevěřila, takže jsem před odchodem do práce dávala manželovi přísné instrukce, jak malému obléct kostým a jak mu tu čepičku spolehlivě připevnit.
Když jsem byla uprostřed služby v nemocnici, najednou mi zoufale volala paní učitelka, že jim onemocněl hlavní hrdina, a že zítra bude náš syn Koblížkem! Hned jsem se jí v nervu ptala, jestli by koblížek nemohl být v kostýmu okurky. Na pár vteřin v telefonu nastalo významné ticho.
Volala jsem manželovi do práce a hlásila tenhle malér. A on totálně klidným, až podezřele šťastným hlasem povídá, že není problém. Prý vezme dva kamarády chirurgy, a tihle tři chirurgové superskupina přijedou k nám domů a něco vymyslí. Jsou to přece samí vynalézaví chlapi! Měla jsem už tušit, že se něco semele.
Večer v devět jsem po službě volala domů. Beru telefon a slyším syna: koupili bílý tričko, tatínek lepí žlutý karton, strejda Vojta vaří a strejda Vlasta se jen směje.
Za hodinu mi Pepík (to je syn) hlásil, že jde už spát; že strejda Vlasta vystřihuje ze žlutého kartonu velký kruh a maluje na něj oči, strejda Vojta otevírá sklenici nakládaných okurek a táta se směje, až se zakuckává.
O půlnoci zas volám a manžel mi hlásí, že oba strejdové už padli a spí. Ale prý mají nějaké drobné nyuansy. Koblížek byl totiž omylem přilepený strejdou Vojtou vteřinovým lepidlem na bílé tričko pěkně na křivo. Tak když to strejda Vlasta odlepoval, to triko samozřejmě prasklo. Takže to pak přišili chirurgickým hedvábím na zelený tričko od kostýmu okurky.
Ale prý je to nádherné, že si to ani neumím představit. Navíc koblížek má třicet zubů a směje se od ucha k uchu, i když sé neměli dost bílého kartonu na dva zuby navíc.
Já povídám, že to není tragédie, že v těch třiceti zubech se dva ztracené určitě ztratí.
Můžu prý teď být úplně v klidu že prý bude mít náš Pepík nejhezčí kostým. A tak jsem se ptala, co to u nich tak chrápe? No to je strejda Vlasta, který se při lepení zubů dočista unavil a usnul přímo v křesle.
Celou noc jsem měla divný pocit. Ráno po službě jsem škemrala u hlavního lékaře, ať mě pustí aspoň na chvíli na synovu besídku.
Dorazila jsem mírně pozdě Ze sálu to dunělo smíchem a vzlyky. Opatrně pootevřu dveře
U vánočního stromku poskakoval koblížek. Přitom na Pepíkově hrudi visel obří žlutý, měsíční obličej v průměru od brady ke kolenům. Oči toho žluťáska každá koukala jinam. Tři husté dlouhé šití nad očima spíš připomínaly vrásky zkušeného životem protřelého koblížka.
A úplně mě dorazily chybějící dva zuby ve velikánské puse. Samozřejmě byly to ty dva hlavní horní!
Přede mnou tam stál zpustlý, lety zocelený koblížek, kterému letmo chybí kousek bezstarostného dětství, spíš připomínající vysloužilce z nějaké opravny životů A finální tečku tomu dal ten veselý zelený klobouček od okurky s drátěným ocáskem.
V tu chvíli Pepík začal recitovat básničku: Kde najdete takového, jako jsem já?… (Pokračování už nebylo slyšet, protože celý sál brečel smíchy a paní učitelka padla do dřepu a tiše skuhrala.)
No a takhle se u nás dělají ty pravé vánoční tradice!
