18. března 2024, Praha
Dneska nastal zvlášť napjatý večer. Stál jsem opřený ve dveřích naší malé kuchyňky na Žižkově a pozoroval, jak Jitka myje nádobí. V místnosti zářil slunečný večer, a tak jsem bez řečí zhasnul světlo. Ještě je dost světlo, nemusí se zbytečně plýtvat elektřinou,” zabručel jsem.
Chtěla jsem dát prát prádlo,” řekla Jitka tiše.
To dáš v noci, když je proud levnější. A při mytí tolik neplýtvej vodou. Ta tvoje intenzita je hrozná. Vždyť ty těch kubíků vody protečeš víc než celá naše ulice. Vědomě vyhazuješ naše peníze z okna a ani si to neuvědomuješ.
Stáhnul jsem proud vody, Jitka si ztěžka povzdechla, vypnula kohoutek, osušíla si ruce a posadila se ke stolu.
Honzo, díváš se někdy sám na sebe zvenčí?” zeptala se.
Každej den. A není to moc příjemný,” ucedil jsem.
A co na sebe říkáš? pokračovala.
Jako člověk?
Jako manžel a táta.
Manžel, táta… normál, ne? Nic zvláštního. Jako každej.
Chceš říct, že jsou všichni otcové a manželé jako ty?
Snad se nechceš pohádat, nebo co z toho vlastně chceš mít?
Věděl jsem, kam to směřuje. Jitka nabrala odvahu. Víš, proč jsi od nás ještě neodešel, Honzo? zeptala se vážně.
A proč bych odcházel? zvedl jsem obočí a uchechtl se.
Aspoň proto, že mě nemiluješ. A děti taky ne.
Nadechl jsem se k odpovědi, ale Jitka mě nenechala ani začít.
Nemiluješ vůbec nikoho. Ani o tom nemá cenu diskutovat, zbytečně bychom ztráceli čas. Já ti chci říct jedinou věc. Ty jsi s námi, protože jsi neuvěřitelně skrblivý. Rozchod by pro tebe znamenal ohromnou finanční ztrátu. Jsme spolu patnáct let. Na co jsme těch patnáct let prožili? Co jsme dokázali kromě dětí a sňatku?
Máme celý život před sebou, snažil jsem se to zamluvit.
Ale ne celý, Honzo. Už jen ten zbytek. Za celou dobu jsme nejeli u moře, ani v Česku jsme nevytáhli paty z Prahy. Dovolenou trávíme po parcích nebo doma. Ani na houby jsme s dětmi nikdy nešli. Víš proč? Protože je to drahé.
Protože šetříme na budoucnost!
My? Nebo ty? Děláš z toho divadlo pro mě a děti? Patnáct let dáváme dohromady svoje výplaty a co z toho máme my ostatní? Máš aspoň odvahu mi dát peníze na nové šaty pro mě a děti? Patnáct let chodím ve stejném oblečení co na svatbě, nebo v tom, co mi občas přenechá tvá švagrová. Naše děti to mají stejně všechno ze sekáče nebo po neteřích a synech tvého bratra. A hlavně: už nechci bydlet v bytě tvojí mámy na Spořilově.”
Máma nám dala dvě místnosti není na co si stěžovat. A nové hadry pro děti jsou zbytečnost, když po bratranci jsou pořád dobré.
A co já? Kdo mi přenechá šaty?
Na co bys potřebovala nové šaty? Vždyť ti je pětatřicet, máš dvě děti. Není čas na parádu, Jitko.
A na co teda mám myslet?
No přece na smysl života na duchovní růst! Neřeš kraviny jako hadry a pronájem bytu. Je spousta důležitých věcí, které přesahují materiální starosti.
Jo, proto všechno schováváš na svém účtu a nám nic nedáš, že? Kvůli našemu lepšímu životu. Abychom rostli. Rozumím tomu dobře?”
Protože byste všecko utratili hned! A z čeho budeme žít, když přijde krize? Myslela jsi na to vůbec?
Hezká otázka, Honzo. Ale kdy teda konečně začneme žít? Skoro bych řekla, že už jsme v té tvojí krizi šetříme i na toaletním papíru!
Bylo dusno, mlčel jsem.
Šetříš i na mýdle, toaletním papíru i ubrouscích. Nosíš domů z práce krémy a basic mýdla, co tam dávají zaměstnancům.
Koruna ke koruně, Jitko. Od těchto maličkostí začíná velké úspory.
Tak urči, prosím tě, aspoň orientačně termín, kdy tady v kuchyni otevřeme kvalitní toaleťák, asi za deset, patnáct, dvacet let? Je mi pětatřicet, pořád brzy?
Dál jsem mlčel. V hlavě jsem měl prázdno a bál se vyslovit odpověď.
Ve čtyřiceti? Ne, to ještě není čas žít. Přece ve čtyřiceti nezačíná život, viď. A v padesáti?
Stále ticho.
I v padesáti je to asi moc brzy. A v šedesáti? To už ti snad připadá dost? Kolik už bude na účtu To konečně začneme žít, že? Můžu si pak koupit pro sebe i děti nové oblečení?
Ticho.
Víš, na co jsem dneska přišla? Možná už se těch šedesáti ani nedožijeme. Stravujeme se bídně jen kvůli tvému škudlení, jíme pořád samé levné blafy a nálada stojí za houby. V tomhle věčném stresu a špatné náladě dlouho nevydrží nikdo.
Kdybychom šli do podnájmu a kupovali kvalitní jídlo, nenašetříme, to chápeš, ne? Možná proto s tebou už nevydržím. Já už dál škudlit nechci. Jdu pryč budu bydlet sama s dětmi. Ze své výplaty to zvládnu a na jídlo i oblečení to také vyjde. A hlavně už se nemusím každý den cítit provinile, když zapnu pračku přes den nebo nechám rozsvíceno.”
Jak chceš žít? Budeš na mizině!, dostal jsem ze sebe.
Nezůstanu na mizině. Moje výplata stačí, tvé alimenty na děti taky. A i když říkáš, že neutratím, já je skutečně spotřebuju do poslední koruny. Celý měsíc budu žít od výplaty k výplatě a o víkendech budou děti u vás s tvojí mámou. Představ si tu úsporu! Zatímco vy si je budete užívat, já budu chodit do divadla, do kina, na výstavy, v létě k moři. Kam ještě nevím. Ale rozhodně pojedu. Hned, jak odejdu.”
Udělalo se mi špatně. Nebylo mi líto Jitky ani dětí, měl jsem strach o sebe. V hlavě jsem rychle počítal, co mi vlastně zůstane z mé výplaty, když odečtu alimenty a víkendové náklady na děti. A nejvíc mě děsila ta její představa utracených peněz za dovolené u moře. Byly to přece moje peníze!
Ještě jednu věc ten tvůj spořicí účet rozdělíme. Půl na půl. Takže i těch patnáct let úspor padne. A ty peníze také všechny utratím. Nebudu šetřit na svůj život, Honzo. Budu žít teď.”
Chtěl jsem něco říct, ale v krku mi vyschlo a nedokázal jsem ze sebe dostat jediné slovo.
A víš, co je můj cíl?” dodala klidně Jitka. Chci, aby v den, kdy odejdu z tohoto světa, na mém účtu nezůstala jediná koruna. To je pro mě důkaz, že jsem ten život opravdu žila naplno.”
Za dva měsíce už jsme byli rozvedení.
Nevím, jestli mám být smutný, nebo si oddychnout. Ale jedno jsem pochopil když škudlíte úplně na všem a myslíte už jen na budoucnost, život vám uteče mezi prsty. A štěstí se nenakumuluje na účtu, i kdyby to byla celá půlmilionová hromada korun.
