Uncategorized

– Kdo by tě vůbec chtěl? Bezzubá, neplodná, bez rodokmenu – Káča – Kdo by tě vůbec chtěl? – vykřikl Pavel. Pak plivl a odešel. Ona přiběhla k okénku a dívala se, jak odchází člověk, s kterým prožila 15 let. Myslela si, že v harmonii. Ale před odchodem jí objasnil: bylo to jen kvůli pohodlí. Zkušenosti z rodinných focení Káča má byt, skvěle vaří, je výborná hospodyně, byla ochotná pro něj udělat cokoliv. A přemýšlela, jestli by neměla otevřít okno a zavolat na něj, aby ji neopouštěl. Byla dokonce natolik pokořená, že by souhlasila: ať s ní klidně žije, i když tráví několik dní s tou druhou… Lepší než být ve 45 letech sama, opuštěná. Už měla otevřené okno. Náhodou jí však padl zrak na portrét tatínka. Ten v uniformě hrdě hleděl do objektivu. A Káča si to náhle rozmyslela. Zastyděla se za svou slabost. Ještě jednou se podívala, jak její sympatický a elegantní manžel v kabátě nastupuje do krásného auta s věcmi. Šla do kuchyně. Cesta vedla chodbou kolem starého zrcadla. Památka po babičce. Zrcadlo ukazovalo zavalitou, unavenou ženu se šedými vlasy a pohaslýma očima. Káča věděla, že není žádná kráska. Teď už i zdraví pokulhávalo. Zuby se drolily. Na nové nebyly peníze, protože manžel potřeboval nové auto. A do práce chodil v drahých věcech. – Co je to za hloupost! Tvůj Pavel je oblečený jak herec. A ty máš jen vytahaný svetr, starou sukni, dvě halenky. Sešlapané boty a místo kozaček jen bačkory. Kabát s límcem, který by na sebe nevzala ani moje babička. Jídlo od tebe vyžaduje jako v restauraci – jednou steak, pak dušené karbanátky, pak palačinky, pak maso. Ale taky by mohl odejít! Nemůžeš takhle běhat za chlapem, holka! – říkala Káče kolegyně Lucie. Káča poslouchala, ale udělala si po svém. Pak jí manžel oznámil, že odchází. Ke 27leté dívce. Se čtyřmi dětmi. – Je mladá… – povzdechla si Káča. Ale kolegyně a zároveň kamarádka zjistila něco dalšího. Zabrouzdala po sociálních sítích, ptala se sousedů. A pověděla: – Ani se jí nedá otisk prstu udělat! Tebe nazval bez rodokmenu? Vždyť jsi z dobré rodiny! Tam je to dno! Nikdy nepracovala, všechny děti má od různých chlapů. V osmém měsíci netušila, co je střízlivost. Matka je taky amorální. O mládí radši mlč. Ale takhle to chlapi asi mají rádi – její lehkost a ještě něco. Ale rodinu tak neudržíš. Tvůj Pavel mě překvapil, upřímně. Ty se drž, hlavně! Káča se držela. Měla po rodičích dobrou velkou byt v centru. A tatínek, jako by něco tušil, vše zařídil tak, že Pavel nikdy na její metry neměl právo. Káča se rozhodla pronajmout jeden pokoj, aby nebyly peníze tak napjaté. V okolí se stavělo pár objektů. Nastěhoval se inženýr. S bradkou, příjemný, inteligentní. Jmenoval se Vladimír Vševladovič. Dlouho se na Káču díval a pak najednou řekl: – Zaplatím vám dopředu. Běžte si upravit zuby. Jste krásná dáma, trápení si nezasloužíte. Káča zrudla. Není žádná krasavice. Ale se zuby by to chtěla vyřešit. Dal jí víc peněz. Prý vrátí později, když tak. Potom za ním přijel bratr. Takového Káča neviděla. Padla jí čelist. V kanárkovém saku, fialových kalhotách a s úžasnou účesem. Řekl, že se jmenuje Kryštof. Pracuje jako stylista. Rozhodl se bratra navštívit. A Káču si “vzít do parády”. Když hostila hosty koláčem, Kryštof jí nabídnul změnu vzhledu. A skutečně, změnil ji. Vlasy jí krásně zářily, s líčením vynikly hezké rysy. Zuby byly v pořádku. Do práce chodila pěšky. Všechny přebytečné kila šly pryč. Dokonce začala ráno běhat v parku. Milá žena s něžným úsměvem a dolíčky na tvářích. Jako motýlek, co se vylíhl z nenápadné kukly. Jednou zazvonil zvonek. Šel otevřít stálý nájemník. Zavolal: – Káčo, někdo za tebou! Ve dveřích stál exmanžel. Sotva ho poznala. Pavel za rok zestárl, vypadal bledě a unaveně, ztraceně. Po bývalém šarmu ani památka. Vedle stály tašky. – Co chceš? – zeptala se Káča. Vzpomněla si, jak mu ze začátku zkoušela volat, ale nechtěl s ní mluvit. Pak si ji úplně zablokoval. Teď přišel. – Ty ses změnila! – žasl Pavel. Na Káču komplimenty neudělaly dojem. Vzpomněla si na svoje bezesné noci, pocity zoufalství, nekonečné slzy, strach. – Ach, Káčo. Co já jsem si prožil. Ta mrcha mě jen obrala o peníze. Děti se zdály v pohodě, ale pak… Nevychované, pořád křičí. Ona je nechce rozvíjet. Sedí věčně s mobilem, nevaří. Nakoupí pelmeně. Jednou mi zalila instantní nudle. Dokážeš si to představit? Nudle! Pro mě! Košile vyprala všechny najednou, všechno obarvily. Za celou dobu jsem si nic nekoupil, vše šlo jen na ně. Je to jako blázinec. Káčo… Chci k tobě zpátky. S tebou mi bylo dobře. Myslím na tebe pořád. Pojďme to zkusit znovu? – prosil. Ale v jejích uších zněla jeho slova: – Kdo by tě vůbec chtěl? Bezzubá, neplodná, bez rodokmenu – Káča. Káča se na bývalého podívala a v tom se otevřely dveře. Objevil se ustaraný Vladimír Vševladovič a řekl: – Káčo, potřebujete pomoc? Pane, s čím vám mohu pomoct? Pavel vyletěl a vykřikl: – Kdo jste vůbec vy? – To je můj muž, Vladimír. Už sem nechoď! – a Káča zavřela dveře přímo před Pavlem, který jen vyjeveně zíral. Omluvila se nájemníkovi. Že ho nazvala svým mužem. Ten si povzdechl a řekl: – Asi už je čas to vysvětlit! Káčo, miluju tě! Jak mohl někdo opustit tak úžasnou ženu? Vezmeš si mě doopravdy? Byl vdovec. A Káča si ho vzala. Za dva měsíce. Muž ji zahrnul růžemi. Koupili si chatu. A žena někdy nevidí, jak za rohem je sleduje bývalý manžel. Vzteky se sám na sebe nadává, že vyměnil dobrou ženu za prázdnotu. A zůstal nakonec s ničím. A Káča s Vladimírem chodí po ulici za ruku. Šťastní a zamilovaní. A čeká dítě. Dejte like a napište svůj názor do komentářů!

Kdo by tě vůbec chtěl? Bezzubá, neplodná, bez rodokmene, Klára. Kdo by tě vůbec chtěl?! zakřičel Pavel.

Uncategorized

028

Jsem důchodkyně – když jsem prodávala preclíky na rohu v Praze, pokusili se mě podvést.

Jsem důchodce když jsem prodával preclíky, někdo se mě snažil napálit. Stál jsem u svého stánku s preclíky

Uncategorized

084

Oksana přijela k mamince a sestřičce na Nový rok, chtěla je překvapit, proto nic neřekla. Když však zaklepala na dveře, v tom okamžiku jí vběhla do náruče nadšená Hanička! Den utekl v přípravách – s maminkou a sestrou chystaly saláty, maminka uvařila Oksanin nejoblíbenější pokrm – maso na francouzský způsob. „Já tušila, že přijedeš,“ usmála se maminka. „Ale myslela jsem, že nepřijedeš sama. Od rozchodu s Igorem se s nikým nebavíš?“ „Ne, mami,“ odbývala to Oksana. Náhle jí zazvonil telefon a při pohledu na displej jí málem vypadl z ruky – na obrazovce svítilo jméno ANDREJ!

Lidka vystoupila z tramvaje na pražském Smíchově, vítr ji štípal do tváří, ale srdce jí bušilo napětím.

Uncategorized

054

Vdám se, ale rozhodně ne za tohohle fešáka. Ano, je skvělý kluk po všech stránkách. Jenže není ten pravý – Noc, kdy matka se svým přítelem přivedla opilou společnost, Irena utíkala ze svého domova zasněženou vesnicí, aby našla pomoc za vraty domu paní Poliny. Přijetí, teplá koupel, noví lidé, bezpečí… A když se zabydluje u Poliny a Olega, poznává jejich syna Ruslana. Zůstává pár dní, zažívá laskavost, nové oblečení a nabídku hlídat dům a zvířata, když Polina odlétá do Turecka. Irena cítí, že začíná dospělý život – a i když ví, že Ruslan je výjimečný, rozhodne se, že její cesta vede jinam.

Nevezmu si ho, i když je to fešák. Ano, je opravdu hodný kluk, ale není ten pravý pro mě. Zase mamka

Uncategorized

046

Sergij koupil ten nejkrásnější pugét květin a vydal se na rande. V povznesené náladě stál u kašny s pugétem v ruce, ale po Lešce ani vidu. Rozhlédl se a vytočil její číslo – nikdo to nebral. „Asi má zpoždění,“ pomyslel si a zkusil to znovu. Tentokrát to Leška vzala. „Už jsem na místě, kde jsi ty?“ zeptal se okamžitě Sergij. „Mezi námi je konec!“ vypadlo z Lešky. „Cože? Proč?“ zůstal stát jako přikovaný. „Je to kvůli tomu tvému pugétu!“ nečekaně odpověděla dívka. „A co s ním je?“ nechápal Sergij, nic mu nedocházelo.

Štěpán koupil ten nejkrásnější kytici a vydal se na schůzku. Stál zasněně u kašny s kyticí v ruce, celý

Uncategorized

0856

Galina se vrací z obchodu domů, začne vybalovat nákup – když vtom zaslechne z pokoje syna a snachy podivný hluk: „Vali, kam se balíš?“ podiví se Galina, když uvidí snachu balit věci do kufru. „Odjíždím od vás!“ vzlykne Valentina a podá Galině dopis. Co si Galina přečte, ji doslova omráčí Když Ivan přivezl nevěstu Valentinu do svého rodného jihočeského statku, maminka Galina byla šťastná – syn po třicítce konečně našel nevěstu. Usedlost byla v dokonalém stavu, hospodářství prosperovalo, otec dům před smrtí vylepšil pro celou rodinu. Ivan byl jedináček, další děti už Galina mít nemohla. Valentina vypadala křehce, byla o deset let mladší, vypadala jako Galina ve svých mládích – také přišla s jedním kufrem a bez rodiny. Všechny vesnické dívky Valentina záviděly – ulovila oblíbeného mládence i prosperující hospodářství. Valentina porodila dva syny a dceru, rodina držela pohromadě. Ale když bylo nejmladší pět, Ivan se rozhodl odejít s kamarádem do Prahy vydělat víc peněz: „Už mě tady nebaví, chci děti přestěhovat do města, a dům prodat.“ Valentina i Galina zůstaly s dětmi a začaly samy zvládat dům i pole. Ivan se z Prahy jen občas ozval a nakonec poslal Valentina vzkaz: „Promiň, mám jinou. Dům zdědím po matce, dělej, jak chceš, děti zvládneš už sama.“ Galina odmítla snachu vyhodit a postarala se o ni i vnoučata. Po letech se Ivan vrací – tentokrát v novém autě a s novou manželkou. Děti už dospěly, hospodářství vzkvétalo, Valentina se zaskvěla novou krásou. Ivan si přijel pro matku a chtěl prodat statek, ale Galina i Valentina mu ukázaly, že tu domov už nemá. Když Ivan zjistí, že Galina přepsala dům na Valentinu právě v roce, kdy ji opustil, pochopí, že jeho místo je nenávratně pryč. Příběh ze současného maloměsta o věrnosti, lásce a o tom, kdo je ta pravá rodina

Helena se vrací z obchodu domů a začne vykládat nákup. Najednou zaslechne z pokoje syna a snachy podivný hluk.

Uncategorized

085

Den, kdy jsem šla na rozvod oblečená jako nevěsta Když mi manžel oznámil, že chce rozvod, otevřela jsem šatník a vytáhla své svatební šaty. „Co děláš?“ zeptal se vystrašeně. „Obléknu si je do soudní síně,“ řekla jsem a oklepala z šatů prach. „To ses zbláznila? Nemůžeš přijít na rozvod v šatech nevěsty!“ „Samozřejmě že můžu. A ty si vezmeš svůj svatební oblek. Když jsi mi takhle sliboval lásku na celý život, teď si takhle přísaháš i věčný rozvod.“ Viděla jsem, jak hledá argumenty, ale žádný nenašel. O dvacet minut později hrabal ve skříni a hledal svůj oblek. Když jsme dorazili k soudu, ochranka doslova ztuhla. Jedna paní vykřikla: „Gratuluji!“, ale druhá ji pošťouchla: „Ty bláho, oni se rozvádějí!“ Soudce málem spadl ze židle, když nás spatřil. Já – v bílých šatech, se závojem a vším, co k tomu patří. On – ve fraku s motýlkem a naleštěnými botami. „Paní,“ řekl soudce a potlačoval smích, „mohu se zeptat, proč jste oblečená jako nevěsta?“ „Protože, vaše ctihodnosti,“ vysvětlila jsem důstojně, „tenhle muž mi slíbil ‚dokud nás smrt nerozdělí‘ přesně v tomhle stejném oblečení. A protože nás smrt ještě nerozdělila, ale on chce ukončit náš slib, ať to udělá pohledem na tu samou ženu, které přísahal.“ Manžel se na mě podíval se slzami v očích. „Nikdy jsem ti nelhal. V ten den jsem tě opravdu miloval.“ „A teď?“ zeptala jsem se rozechvělým hlasem. Soudce si odkašlal. „Víte co? Dávám vám třicet minut pauzu. Běžte, projděte se, promluvte si. A jestli se vrátíte pořád takhle oblečeni a rozhodnutí rozvést se, pokračujeme. Ale něco mi říká, že lidé, co přijdou až sem, mají toho ještě hodně na srdci.“ Vyšli jsme na chodbu. On mi narovnal závoj, který se posunul. „Vypadáš nádherně,“ řekl mi. „Přesně jako v ten den.“ „A ty vypadáš dobře,“ přiznala jsem. „I když jsi blázen.“ Stáli jsme tam, v oblečení pro svatební den, uprostřed soudní budovy, a nevěděli, co dál. „Co kdybychom…,“ navrhl nesměle – „místo rozvodu šli na svatební dort a připomněli si, proč jsme se vůbec vzali?“ Je pravá láska to, že i na rozvod si obléknete svatební šaty… nebo jsme jen dva dramatické typy, kteří neumí žít napůl? — Den, kdy jsem šla na rozvod v bílých svatebních šatech a manžel v obleku: Příběh z pražského soudu o lásce, dramatu a nečekaném konci

Hele, musím ti něco vyprávět to se jen tak nevidí. Den, kdy jsem šla se svým mužem žádat o rozvod, jsem

Uncategorized

015

Ukradené štěstí Anna se hrabala na své zahrádce, letos je neobvykle brzké jaro, konec března, a všechen sníh už dávno roztál. Bylo jasné, že se ještě ochladí, ale zatím slunce příjemně hřálo, a tak Anna vyšla ven – chtěla podepřít zborcený plot nebo opravit kůlnu na dřevo. Musí si pořídit slepice, pašíka, a možná i pejska a kočku… To už ale stačí, napomínala se v duchu s úsměvem. Už se těšila, až půjde zorat zahrádku, sázet záhony, cítit vůni rodné půdy – jako v dětství se zula a chtěla se rozběhnout bosky čerstvě prokypřenou zemí, zabořit se po kotníky do teplého a měkkého jílce. „Ještě budeme žít…“ řekla Anna nahlas někomu neznámému. „Dobrý den…“ Anna se lekla – u branky stála dívka, skoro ještě dítě, tak třináct čtrnáct let. Šedivý plášť, botky ledabylé, punčochy tělové… Moc brzy na takové šatičky, pomyslela si Anna, ta ještě nastydne. Dívka nervózně přešlapovala. „Dobrý den,“ odpověděla Anna stroze. „Promiňte, můžu si u vás odskočit na WC?“ „Aha… tak běž… rovně za roh.“ Anna s překvapením sledovala, jak dívka mizí za domkem. „Děkuju, zachránila jste mě. Hledám podnájem, nevíte, jestli tu něco není volného?“ „Já sama nic nepronajímám, na co bys to potřebovala?“ „Chtěla jsem pokoj, na internát nechci, tam se pije, kouří, kluci tam lítají.“ „Jo? A kolik bys platila?“ „Pět stovek… víc nemám.“ „No tak pojď dál. Tak pojď.“ „Jé, můžu ještě na záchod?“ „Běž…“ „Jak se jmenuješ?“ ptala se Anna, když dívku vpouštěla dovnitř. „Olinka…“ zašvitořila nesměle. „Tak povídej, Olinko, proč jsi přišla?“ „Já… ten pokoj…“ „Nelži… proč jsi přišla, říkám?“ „Můžu na záchod…“ „Holčičko, co s tebou je?“ „Nevím,“ vzlykla dívka, „už to nevydržím…“ „Běž…“ Anna vykoukla za ní. „Jen čurat běháš, nebo něco víc?“ „Ne, jen čurat, všechno mě řeže…“ „To zjistíme, ale teď povídej, jestli tě někdo poslal?“ „Nikdo, já sama. Vy jste… vy jste Anna Pavlovna Samojlová?“ „Já? No, ano…“ „Nepoznala jste mě… maminko? To jsem já, Olinka… vaše dcera!“ Anna zůstala sedět s rovnými zády, ani sval na tváři nezachvěl. „Oli…,“ zašeptala žena, „dcero… Olinko…“ „Ano, mami… to jsem já… Nedávali mi v děcáku tvou adresu, představ si – prej to nejde, maminko… Ale já ukecala učitelku, moc hodnou, paní Anastázii, ta pomohla, zjistili vaše jméno, adresu, a tak jsem tady!“ Anna seděla bez hnutí, po jejích tvářích stékaly slzy. „Olinko, Olinko… dcerunko…“ „Mami, jak já tě hledala… psala jsem ti dopisy, a oni se smáli, že jsem tě nezajímala… Já věřila, mami, já věřila…“ Anna nesměle objala plačící dívku, ztvrdlé ruce s mozoly hladily silně pletený svetřík své Olinky… Objímaly se mlčky, všechno bylo jasné beze slov. A pak, později, když znovu našla smysl života, běhala Anna, hřála vodu, vařila heřmánkový čaj, léčila a hýčkala svou Olinku, dceru, svůj životní smysl. Je pro koho žít… Je. Brzy povstane nové… záhony, pašík, šatičky spravit. Peníze má, už chtěla umírat, ale teď… dcerunko… *** „Mamííí…“ „No co je?“ „Maminko… já… já jsem se zamilovala!“ „No nekecej…“ „A on je tak hodnej! Jmenuje se Vojta. Chce tě poznat, mami…“ Anna se pousmála: tak skončily naše bezstarostné dny, Pánbůh dává, i bere… „Maminko, co je s tebou?“ „Nic, dcero… vyrostla jsi moc rychle… nestihla jsem si tě užít… promiň mi, Olinko…“ „Mamčo, jak můžeš…? To neříkej, nikdy, slyšíš?“ Pak přišlo seznámení s Vojtou, vesnický kluk, pracovitý, spravedlivý – s takovým klidem mohla dceru pustit. Byla těžká doba, někdo neměl co jíst, jiný živil psy líp než lidi. Anna, Olinka i Vojta si žili v pohodě, Anna uměla šít, v továrně sice skončila, ale v družstvu ji platili dobře, Olinku oblékla podle poslední módy, i zetě. Vojta neposeděl, plot spravil, chalupu opravil, nové prkna vyměnil. Domek radostí zpíval, ještě víc, než když se ztratila a zas našla Olinka… Annino srdce rozkvetlo, rozžehlo se tou silou, co léta dusila stesk i hanbu. Někdy v noci však přišla vlna vzpomínek a Anna tiše plakala… „Maminko, co je?“ „Nic, spinkej, holčičko…“ „Můžu spát s tebou?“ „Samozřejmě…“ Anna přitiskla dcerku k sobě, lásku mateřskou… Děkuji, Bože, že jsi mi dopřál poznat. Pak přišla svatba, mladí zůstali v Annině domku, ta jen kvetla, i v práci se divili té proměně. Narodil se vnouček, Antoníček, podle prababičky Anny, přísné, ale spravedlivé ženy – radovala se babička Anna… „Já nikdy miminko dlouho v rukách neměla… Ale teď ho chovám a v hlavě mi tluče srdce – to je to naše štěstí!“ Všechny myšlenky patřily malému Antonínovi – babiččin miláček! Vojta začal stavět, přistavil velký dům, najednou v něm bylo místo i pro Annu, samozřejmě! Měli se dobře – Vojta i bratři rozjeli stavební firmu, otevřeli si prodejnu se stavebninami. A další radost, narodila se vnučka – Maruška! Jaké šatičky jen Anna pro vnučku neušila… Dětský smích naplňuje dům. Všechno je krásné – jen Anně poslední dobou často pálí na hrudi… „Maminko, co je? Kde tě bolí?“ „Dobrý to je, holčičko…“ *** … Je pozdě, nemůžeme už nic udělat… „Pane doktore, jak to, ona… moje maminka…?“ „Mrzí mě to, je mi líto…“ *** „Olinko, nastal můj čas, promiň, že jsem tu zůstala až moc dlouho. Oni už mě měli odepsanou, tys mě zachránila, když jsi ke mně tenkrát přišla…“ „Maminko, to neříkej…“ „Musím ti něco říct – já nejsem tvoje pravá máma. Promiň…“ „Mamčo, už nikdy to nikomu neříkej! Ty jsi moje jediná! Moje maminka, rozumíš?“ „Ano, dcero… v tátrovce – tam je můj deník… Promiň, Olinko, miluji tě, děcko…“ „Já tebe, maminko…“ *** „Oli, pojď něco sníst…“ „Jo, Vojto, hned… jdi napřed.“ Olinka seděla u matčiny postele a četla její deník. Byl to příběh jejího života – tvrdý, hrbolatý, bolestný, ale i veselý. Přísná matka Antonie, táta zemřel ve válce. Domácí Anička – pro zábavu odešla s podvodníkem, vzpomínky plné nebezpečí, mládí a hlouposti… Ztratila vše, i dítě – kdyby aspoň miminko zůstalo, vzpomíná Anna, ale tehdy, když v zimě pomáhala trestanci utéct, v mládí a nerozumu, nachladila se a přišla o všechno ženské – nikdy nemohla mít děti. Když jí osud podstrčil Olinku s cizím jménem, Anně se rozsvítil život – aspoň chvíli mohla být matkou… Měla strach, že pravdu dcerka zjistí – že jen jmenovkyně, že někde v papírech spletli jména. Už se nebála – jen žila… „Promiň mi, Olinko, promiň, že jsem tě ukradla tvé opravdové matce. Takové je to moje, ukradené štěstí…“ „Maminko… plače Olinka… moje milovaná. Doufám, že mě slyšíš. Já to věděla, skoro od začátku, když jsem u tebe bydlela – řekli mi, že jsi měla jiné jméno. Tu pravou jsem našla, kvůli zvědavosti. Nechtěla o mě vědět, provdala se, překážela jsem jí… Ona mě vyháněla. Měla jsem jen tebe! Pamatuješ, jak jsem onemocněla? Byla horečka… děkuji Bohu, že mě s tebou svedl dohromady. Ty jsi moje maminka… Snad to nebyla chyba, že se tehdy spletli ve jménech, nebo to Pánbůh tak chtěl… Jak jen teď bez tebe žít, maminko…“ „Oli, Olinko…“ „Vojto, nech ji, opláče si mámu…“ *** „Babi, a byla babička Anička hodná?“ „Moc, zlatíčko.“ „A krásná?“ „Nejkrásnější, Aničko.“ „A kdo jí dal takové jméno?“ „Nevím, asi děda nebo babička…“ „A mě jsi pojmenovala po prababičce? Po vaší mámě?“ „Ano, já a táta. Miloval svou babičku.“ „A ona mě vidí?“ „Jistě, pořád tě pozoruje a chrání.“ „Mám tě ráda, prababičko Aničko,“ pokládá holčička věneček pampelišek na hrob své prababičky. „A já tebe, děvčátko,“ zašumí břízka nad hrobem, „i my tě máme rádi,“ přidá se vítr.

Cizí štěstí Zapisuje si, zatímco jaro letos přišlo až nezvykle brzy. Je teprv konec března, ale na naši

Uncategorized

0114

Zjistila jsem, že můj syn opustil těhotnou přítelkyni. Zaplatila jsem jejího právníka.

Zjistil jsem, že můj syn opustil těhotnou dívku. Zaplatil jsem jí právníka. Když jsem to zjistil, měl

Uncategorized

031

MY JSME JI VŠICHNI SOUDILI Míla stála v kostele a plakala. Už dobrých patnáct minut. Bylo to pro mě překvapení. „Co tu ta fiflena vlastně dělá?“ říkala jsem si v duchu. Zrovna ji bych tu čekala nejméně. S Mílou jsme se osobně neznaly, ale často jsem ji potkávala. Bydlíme ve stejném vchodu a chodíme do stejného parku. Já se čtyřmi dětmi, ona se třemi psy. Všichni jsme ji vždy odsuzovali. My — maminky s dětmi, babičky na lavičce, sousedé, a mám pocit, že i náhodní kolemjdoucí. Míla byla atraktivní, stále moderně oblečená, a jak se zdálo, lehkovážná sebejistá žena. „Zase si našla nového chlapa,“ brblala za ní baba Nina na lavičce před domem. „Třetího už.“ „No, když má tolik peněz, může si to dovolit,“ přitakala babka Šárka, závistivě sledující, jak Míla s dalším fešákem nasedá do svého drahého auta. Syn babky Šárky, pětačtyřicetiletý Vašek, ještě nevydělal ani na ojetou škodovku. „Radši by měla děti, hodiny jí tikají,“ přidával se věčný opozičník děda Tonda. Ale v odsouzení Míly panovala u všech shoda. Potom se na lavičce škodolibě řešilo, že i ten nový Milin frajer zmizel. A dojelo se zásadní úvahou: „To je tím, že je to coura! A doma má určitě psí zápach!“ Nejvíc však Mílu nemusely my, matky s dětmi. Zatímco jsme vysílené honily děti po skluzavkách, prolézačkách, křoví, popelnicích a všude možně, ona se elegantně procházela se svými „voříšky“ a ještě se posměšně usmívala naším směrem, jako by říkala: Tak jste si naložily, teď nemáte klid. Já si užívám života a vy sčítáte, jestli vám zbyde na bundu nebo boty pro Marušku. „To jsou ty childfree. Všechny stejný,“ říkala moje kamarádka Natálie, matka tří kluků. „Bohatí mají své rozmary — pejsky, kočičky, morčátka,“ přikyvovala těhotná dvojčaty Lucka, při snaze sundat ze stromu svou nezbednou dceru. „To je jen sobecká, nechce se starat, radši jezdí po dovolených. Já už sedm let nebyla ani u moře,“ povzdechla si pětinásobná máma Marcela. „Ano, ano, ano,“ přitakávala jsem všem, včetně těch babek z dvora. A spěchala zachránit Tonču, co ječela s odřeným kolenem v parku. „Udělala si doma psinec, lepší by bylo mít dítě,“ rýpla si jednou nahlas nějaká babička s vnukem. „To není vaše věc!“ otočila se Míla rázně. Ještě něco chtěla říct, ale zadržela se a odešla se svými odpornými psy. „Drzounka,“ houkla babča za ní. …Ještě jsem chvíli hleděla na uplakanou Mílu a vyšla z kostela. „Počkejte,“ zaslechla jsem. „Prosím, počkejte.“ Míla mě následovala přes kostelní dvůr. „To vy chodíte do parku se čtyřma holčičkama?“ „Já… a vy s třemi psy.“ „Ano. Mohu si s vámi promluvit? Víte, vždycky, když vás vidím s dětmi, nebo jiné maminky, obdivuji vás,“ řekla… a zarděla se. „Vy?!“ užasla jsem. Jen jsem se zadržela, abych nevypálila: „Vy jste přece childfree, sobecká fiflena!“ V duchu mi naskočily všechny její „posměšné“ pohledy… Tak jsme se poznaly. Sedly jsme si na lavičku. Míla vyprávěla… a plakala. Bylo vidět, jak to potřebovala někomu říct… …Míla vyrůstala v hezké rodině a odjakživa snila o spoustě dětí. Provdala se z lásky, ale po dvou zamlklých těhotenstvích a ortelu lékařů „neplodnost“ odešel milovaný manžel rychle pryč. Ze stejného důvodu zmizel i druhý. Ale předtím se Míla dlouho léčila. Skončilo to mimoděložním těhotenstvím, při kterém málem zemřela. Pak byl třetí „miláček“. Zas mimoděložní. Ten utekl hned, jak slyšel o možném dítěti. Bavilo ho jen Mílin luxusní auto a velký plat, děti se do jeho života nehodily. „Kvůli dítěti bych dala cokoli!“ „Myslela jsem, že máte ráda psy,“ blekotala jsem. „Ano, mám ráda psy,“ pousmála se Míla, „ale to neznamená, že nemiluji děti.“ Aby jí nebylo smutno, pořídila si nejdřív Tapíka. Později jí někdo svěřil Mikeše, než si doma opravili byt, a už u ní zůstal. Fenka se k ní přidala, když ji jednou v zimě našla jako štěně na ulici. Bylo jí jí líto. „Udělala si psinec, lepší by bylo dítě,“ vzpomněla jsem si na tu babku s vnukem, „Hodiny tikají…“ syčel tehdy Míle děda Tonda. Hodiny tikaly… Míle bylo už jednačtyřicet. Vypadala však sotva na třicet. Rozhodla se, že si vezme dítě z dětského domova. Na věku nezáleželo. Moc se jí zalíbil šestiletý Kolík. Tedy, spíš on si oblíbil ji. Přišel a řekl: „Budeš moje maminka?“ „Budu!“ odpověděla. „To je sobecká, nechce se namáhat,“ vzpomněla jsem na povzdech Marcely. Ale Kolíka ji nenechali. Jeho matka, psychicky nemocná, nebyla zbavena práv. „To byl pro mě šok,“ vzpomínala. „Nešlo mi do hlavy, že dítě prostě trpí, potřebuje rodinu, ale nic nemůžete dělat.“ Pak se objevila čtyřletá Lenka. Tu už dvakrát adoptovali a dvakrát vrátili zpět. Byla prý příliš temperamentní. Jedna z vychovatelek vyprávěla, že když ji druhá „maminka“ vracela zpátky, Lenka lezla po kolenou za ní, držela ji za sukni a volala: „Maminko, neodevzdávej mě, prosím! Už to neudělám!“ Když se Míla s Lenkou poznala, první otázka od Lenky byla: „Ty mě taky vrátíš?“ „Nikdy!“ vymáčkla přes slzy Míla. Ale i adopce Lenky zamrzla na nějakých problémech. Míla nechtěla říkat víc. „Ale je to moje dcera a budu o ni bojovat!“ Ten den byla v kostele poprvé v životě. „Nevěděla jsem, kam jinam jít,“ řekla. Přišel farář, chvíli si povídali a ona si něco zapsala. „Všechno bude dobré! S Pánem Bohem!“ slyšela jsem ho říct. A Míla se usmála… Domů jsme šly spolu. „Myslíte si asi, že jsem pyšná a nafoukaná,“ řekla Míla, „ale já už jen nemám sílu všechno pořád vysvětlovat. Tolik jsem toho slyšela…“ Mlčela jsem. Pozvala nás někdy k sobě domů — holky i mě — přijít si pohrát se psy. Souhlasila jsem. Určitě jednou půjdu. Ale až později. Teď je mi hlavně hodně, opravdu hodně stydno. A pořád přemýšlím: „Odkud v nás je tolik špíny? Odkud ve mně? Proč tak snadno o druhém myslíme to nejhorší?“ Chtěla bych, aby tahle úžasná žena, kterou jsme všichni soudili, aby Míla, měla konečně štěstí. Aby ji Lenka objala, přitiskla se a řekla: „Maminko!“ A věděla, že ji už nikdy nikdo nevezme. A aby kolem běhali veselí Tapík, Mikeš a Fenka… A kdo ví, třeba se stane zázrak a Míla potká hodného muže. A Lence přibude bratříček nebo sestřička. Takové věci se občas dějí, že? A hlavně, aby jim už nikdy nikdo neřekl ani jediné zlé slovo…

Všichni jsme ji odsuzovali Milena stála v kostele a tiše plakala. Už dobrých patnáct minut.