Jsem důchodce když jsem prodával preclíky, někdo se mě snažil napálit.
Stál jsem u svého stánku s preclíky na rohu, kde jsem každý den, a přišli ke mně dva chlápci. Upravení, v oblecích, s kravatami a koženou aktovkou. Ti, co vypadají jako šéfové, ale už z dálky poznám, že se jim nedá věřit.
Dobrý den, pane, začal jeden s tím úsměvem prodejce, co vám něco namluví a ještě vám popřeje pěkný den. Vy jste provozovatelem tohoto stánku?
Ano, synku. Mám tu dobré preclíky, čerstvé, teplé. Nedáte si?
Ne, kvůli tomu tu nejsme. Váš stánek je v zóně se zvýšeným podnikatelským zájmem a je potřeba si vyřídit papíry.
V tu chvíli mi to bylo jasné. Ale rozhodl jsem se zahrát si na prosťáčka.
No jo, hochu, papíry… Já sotva udržím pořádek ve svých tabletách na tlak. Cukrovka, vysoký krevní tlak, a ještě mi minule řekli, že mám cholesterol až nad hlavu. Vy máte cholesterol? Já jo, můžu vám povědět, co beru
Pane, stačí jen podepsat zkoušel mě přerušit.
Jen abyste věděl, není slušné skákat starším do řeči. Jak jsem říkal po těch prášcích jsem spuchl jak balon na pouti. A dcera, chudák, ta se rozvádí… Měla smůlu na chlapa, jak já na nebohého prvního manžela, budiž mu země lehká… A za života to nebyl žádný andílek…
Druhý už byl nervózní, vytáhl nějaké papíry.
Pane, jde tu o pokutu pět tisíc korun…
Pět tisíc?! To snad ne… Mě ani nezbývá na nájem. Víte, kolik stojí plyn? A elektrika? Můj nejmladší vnuk, ten chce studovat veterinářství, přitom je ještě jen na základce, mi říká: Dědo, šetři s bojlerem!). Jenže v mých letech bez teplé vody není možné, klouby bolí
Prosíme, poslyšte nás
Ne, vy poslechněte mě. Víte, co znamená prodávat preclíky v osmašedesáti? Důchod mi nestačí ani na léky. Mám artrózu kolena, ruce, krk… Někdy nemůžu bolestí ani usnout. Jsem tu den co den déšť, mráz, vedro. Nepřijdu nejím. A vy mi chcete dát pět tisíc? To tu raději padnu, aspoň budete mít starosti.
Chlapi na sebe pohledli, už z nich lil pot.
Možná by šlo platit na splátky
Splátky? Ty mám už s bankou, v lékárně, v obchodě. I sousedce kvůli zubu. Víte vy vůbec, co stojí zub? Tři tisíce! A to u státního zubaře!
Jeden už si dával papíry do aktovky.
Počkejte, neskončil jsem. Ségra je na dialýze. Víte, co to je? Třikrát týdně čtyři hodiny na přístroji. Utrpení. Pojišťovna nezaplatí vše. Složime se, bratři a sestry, pomůžeme, ale já z preclíků dávám stovku měsíčně. A teď pokuta? Za co? Mám veškerá povolení. Mám souhlas od magistrátu, jsem registrovaný, daně platím málo, protože málo vydělám. Zdravotní kartičku mám taky. Chcete ji vidět?
Vytáhl jsem peněženku, plnou papírů.
Tady! Povolení platí do příštího roku. Podepsané, orazítkované. Z jakého jste vlastně odboru?
Začali couvat.
Vy jste neřekli? Zvláštní. Já sice důchodce, ale ne hlupák. Než jsem prodával preclíky, třicet pět let jsem dělal na městském úřadě přímo na odboru, co povoluje stánky. Moc dobře vím, co může chtít skutečný inspektor, a že nikdy nechodí v ušmudlaném obleku a nechce peníze bez účtenky.
A ještě něco vím na rohu je kamera. Zeťák je policajt. Domluvil mi to místo, protože je bezpečné. Zavolat mu mám? Je tři ulice odtud.
Skoro se rozběhli pryč.
Pane, došlo k nedorozumění
Vemte si preclíky na cestu! zavolal jsem za nimi. Abyste viděli, že nejsem zákeřný!
Má věrná zákaznice se smála až brečela.
Půl hodiny jste je držel a bavili poslucháním!
A víš, že půlka z toho byla výmysl. Cukrovku nemám, dcera v pohodě, sestra zdravá. Ale tihle šizuňkové si myslí, že když je člověk starý a chudý, musí být i pitomý.
A ten zeťák policajt?
To je pravda. I ta kamera. A hlavně ty papíry. Chudý být člověk může, hloupý nemusí. Preclíky prodávám, protože důchody nestojí za nic, ne proto, že neumím počítat.
Dal jsem zákaznici tradiční preclík, s víc cukrem, a pokračoval v práci.
A co vy myslíte, že chudoba člověka ohrožuje, nebo že životní zkušenosti a důvtip mají větší cenu než jakýkoli diplom?
