Helena se vrací z obchodu domů a začne vykládat nákup. Najednou zaslechne z pokoje syna a snachy podivný hluk. Rozhodne se zjistit, co se děje.
Lenko, kam ses vypravila? diví se Helena, když uvidí snachu balit věci do kufru.
Já od vás jedu pryč! řekne Lenka mezi slzami.
Jak jako, odjíždíš? Kam? Co se stalo? Helena je v šoku.
Lenka beze slova podává dopis. Helena si jej bere, rozkládá a přestane dýchat, když si ho přečte.
Jan přivezl svou nevěstu Lenku do vesnice k rodičům. Maminka měla radost přes třicet a konečně se rozhodl oženit. Už se vybouřil a vrátil. Na stará kolena jí bude pomáhat.
Dům je velký, mamka Helena je v domácnosti zkušená. Otec již nežije, nechal silný dům a velké hospodářství. Dělal vždycky všechno pro rodinu. Jenom syn zůstal jediný, druhého Helena donosila, ale už víc otěhotnět nedokázala. Těžká práce na vesnici, každý den povinnosti, bez volna. Pak i sama onemocněla a musela zůstat doma. Manžela opečovávala tři roky, ale nic nepomohlo. Za tu dobu se naučila jezdit traktorem i starat se o pole.
Lenka je mladá, Helena jí odhaduje o deset let méně než má Jan. Křehká, jemná holka. Připomněla si Helena sebe taky taková byla, když tenkrát přišla ke svému muži. Přijela s malým kufříkem a téměř žádnými věcmi. Ale syn si vybral, ať jsou spolu. Navíc je Lenka sirotek. Možná je to tak lepší.
Všechny vesnické holky Lenku tajně pomlouvají ulovila bohatého a pohledného ženicha! Když už byl Jan ženatý, dívky se ho dál snažily zaujmout. Jenže Jan se neohlížel. Z práce běhal domů za ženou a za dětmi. Lenka porodila dva syny a dceru.
Když bylo nejmladší dceři pět a nejstaršímu synovi deset, rozhodl se Jan s kamarádem zkusit štěstí v Praze.
Copak nemáme dost peněz? Máme všeho dostatek, přesvědčuje ho matka, Jídlo je, vaše dvě výplaty, moje důchod. A kdo se bude starat o hospodářství? Už na to nemám síly.
Už mě to hospodářství nebaví, mami! Najdu práci v Praze, přestěhuju tam rodinu. Děti potřebují školy. A barák už bychom taky měli prodat. Přestěhuješ se s námi.
Jane, máme školu za rohem, snaží se ho zadržet Lenka.
Ty jsi přece holka z města. Tak pojedeme do Prahy.
Město vždyť já byla v dětském domově. Mnoho si nepamatuju. Byla jsem malá. Ale co mamka? Je to tvoje mamka, potřebuje nás. Navíc tam s třemi dětmi… Jak to přežijeme? Lenka se tiše rozpláče.
Už dost! Nebudeme to řešit. Uprav se, vypadáš unaveně. Už na tebe nemohu koukat.
Lenka s Helenou žily v klidu a porozumění. Helena, jak si pamatovala své mládí, Lenku litovala a chránila. Když přišly děti, byla k nim Helena ještě ochranitelská. Občas by si člověk mohl myslet, že je Lenka její dcera. Lenka si tchyni taky oblíbila a brzy jí začala říkat mami.
Jednoho dne se Jan sbalil a odjel. Psali si dopisy. Mobily tehdy ještě nebyly. Přijel za půl roku, přivezl dárky, nechal nějaké koruny a brzy zase zmizel na dalšího půl roku. Jeho kamarád se vrátil domů, a jeho žena jednou Heleně prozradila, že Jan bydlí u bohaté paní, kde opravovali byt. Nepracuje a žije tam. Helena nechtěla Lence nic říct, možná je to jinak. Ale po vesnici už se šířily drby. Lenka jednou přišla uplakaná a začala balit kufry.
Kam jdeš?
Lenka beze slova podává lístek, spíš vzkaz:
Lenko, promiň, mám jinou. Dům po matce je můj. Tak neztrácej čas, odjeď. Určitě si najdeš cestu a postaráš se o děti. Tady máš peníze na začátek. Pak už se spolehni jen na sebe. Jan.
Odejít chtěl on. Ať si tam žije. Já vás nikam nepustím. Děti nebudu vláčet po cizích bytech. Ani bez vás bych nevydržela. Nikdo vás odtud nevyžene, dokud tu budu, řekla Helena.
Jednou přijel Jan i s novou ženou, v nové Škodovce. Nečekal, že potká doma děti. Nevšiml si, že by mu matka řekla. Dcera, které už bylo dvanáct, běží k otci a rozpláče se. Nejstarší syn přijde. Jan ho chce obejmout, ale kluk vezme sestru a oba odejdou. Prostřední je následuje.
Zrádce, to není táta, řekne syn. Pojď, musíme pracovat.
Jan mlčky pozoruje, jak syn sedá do traktoru a jede orat bramborové pole za domem. Druhý syn a dcera krmí králíky. Hospodářství se nerozpadlo, naopak, rozrostlo králíky dříve neměli. Děti vyrostly, a on u toho nebyl.
A kde je jejich máma? Odjela a nechala je tobě? ptá se Jan matky.
Nedělej soudy podle sebe. Jmenuje se Lenka. Zapomněl jsi? Brzy se vrátí z práce. A vy proč jste přišli, oba?
Máme pro tebe návrh.
Tak mluv, a běžte raději dřív, než se Lenka vrátí.
Přijeli jsme pro tebe.
Já myslela, že pro děti.
Děti mají mámu. Ty bys měla žít s námi, se synem. Prodej dům, dostaneš hodně peněz, koupíme ti byt poblíž. Na peníze litovat nemusíš.
A děti? Proč mlčíte?
Lenka ať se přestěhuje do města. Pronajme si něco. Děti tam mají lepší možnosti.
Možnosti jsou, jen nemají chuť. Jinak už by dávno odjely.
Upozornili jsme tě. Rozmysli si to. Kupce už máme, ale nebudeme čekat věčně.
Mě už nemá smysl se rozmýšlet. Já tady nejsem hospodyně.
Co to povídáš, mami?
V tu chvíli přišla Lenka.
Nojo, kdo to tady je.
Za ty roky, co Jan Lenku neviděl, úplně rozkvetla. Má pěkné šaty, v uších zlaté náušnice po mamince, nový účes. Ta dřívější unavená Lenka je pryč. Krásná žena, daleko krásnější než Janova nová partnerka. Jan na ni upřeně hledí, dokud ho jeho žena nestrčí loktem.
Tak co, mami, nebudeš nás vítat? Máme hosta, poznamená Lenka.
Host už jde, co chtěl, řekl. Děkuju, že jsi matku navštívil, synu. A vám, mladá paní, přeji hodně štěstí. Doufám, že už vás neuvidím.
Tady máš, mami, číslo, kdyby sis to rozmyslela. Jan položí papírek na stůl a odchází.
Jan přijel domů, až když se loučil s matkou. Lenka mu zavolala, vždyť je to syn. Děti už byly dospělé, nejstarší měl už svoje potomky. Děti s otcem mluví, jako by byl cizí. Dcera si ho ani nevšímá.
Lenko, děti už jsou velké. A dům je můj. Mám právo tu zase žít. Rozvedl jsem se, chci se vrátit. Pokud chceš, zůstaň. Když ne, nebudu ti bránit.
Lenka beze slova vytáhla z komody dokumenty. Dům přepsala Helena na ni. Právě v tom roce, kdy Jan napsal ten dopis. Jan mlčky odešel. Lenka ho nezastavuje. Už je mezi nimi konec. Má děti, teď i vnoučata.
