– Kdo by tě vůbec chtěl? Bezzubá, neplodná, bez rodokmenu – Káča – Kdo by tě vůbec chtěl? – vykřikl Pavel. Pak plivl a odešel. Ona přiběhla k okénku a dívala se, jak odchází člověk, s kterým prožila 15 let. Myslela si, že v harmonii. Ale před odchodem jí objasnil: bylo to jen kvůli pohodlí. Zkušenosti z rodinných focení Káča má byt, skvěle vaří, je výborná hospodyně, byla ochotná pro něj udělat cokoliv. A přemýšlela, jestli by neměla otevřít okno a zavolat na něj, aby ji neopouštěl. Byla dokonce natolik pokořená, že by souhlasila: ať s ní klidně žije, i když tráví několik dní s tou druhou… Lepší než být ve 45 letech sama, opuštěná. Už měla otevřené okno. Náhodou jí však padl zrak na portrét tatínka. Ten v uniformě hrdě hleděl do objektivu. A Káča si to náhle rozmyslela. Zastyděla se za svou slabost. Ještě jednou se podívala, jak její sympatický a elegantní manžel v kabátě nastupuje do krásného auta s věcmi. Šla do kuchyně. Cesta vedla chodbou kolem starého zrcadla. Památka po babičce. Zrcadlo ukazovalo zavalitou, unavenou ženu se šedými vlasy a pohaslýma očima. Káča věděla, že není žádná kráska. Teď už i zdraví pokulhávalo. Zuby se drolily. Na nové nebyly peníze, protože manžel potřeboval nové auto. A do práce chodil v drahých věcech. – Co je to za hloupost! Tvůj Pavel je oblečený jak herec. A ty máš jen vytahaný svetr, starou sukni, dvě halenky. Sešlapané boty a místo kozaček jen bačkory. Kabát s límcem, který by na sebe nevzala ani moje babička. Jídlo od tebe vyžaduje jako v restauraci – jednou steak, pak dušené karbanátky, pak palačinky, pak maso. Ale taky by mohl odejít! Nemůžeš takhle běhat za chlapem, holka! – říkala Káče kolegyně Lucie. Káča poslouchala, ale udělala si po svém. Pak jí manžel oznámil, že odchází. Ke 27leté dívce. Se čtyřmi dětmi. – Je mladá… – povzdechla si Káča. Ale kolegyně a zároveň kamarádka zjistila něco dalšího. Zabrouzdala po sociálních sítích, ptala se sousedů. A pověděla: – Ani se jí nedá otisk prstu udělat! Tebe nazval bez rodokmenu? Vždyť jsi z dobré rodiny! Tam je to dno! Nikdy nepracovala, všechny děti má od různých chlapů. V osmém měsíci netušila, co je střízlivost. Matka je taky amorální. O mládí radši mlč. Ale takhle to chlapi asi mají rádi – její lehkost a ještě něco. Ale rodinu tak neudržíš. Tvůj Pavel mě překvapil, upřímně. Ty se drž, hlavně! Káča se držela. Měla po rodičích dobrou velkou byt v centru. A tatínek, jako by něco tušil, vše zařídil tak, že Pavel nikdy na její metry neměl právo. Káča se rozhodla pronajmout jeden pokoj, aby nebyly peníze tak napjaté. V okolí se stavělo pár objektů. Nastěhoval se inženýr. S bradkou, příjemný, inteligentní. Jmenoval se Vladimír Vševladovič. Dlouho se na Káču díval a pak najednou řekl: – Zaplatím vám dopředu. Běžte si upravit zuby. Jste krásná dáma, trápení si nezasloužíte. Káča zrudla. Není žádná krasavice. Ale se zuby by to chtěla vyřešit. Dal jí víc peněz. Prý vrátí později, když tak. Potom za ním přijel bratr. Takového Káča neviděla. Padla jí čelist. V kanárkovém saku, fialových kalhotách a s úžasnou účesem. Řekl, že se jmenuje Kryštof. Pracuje jako stylista. Rozhodl se bratra navštívit. A Káču si “vzít do parády”. Když hostila hosty koláčem, Kryštof jí nabídnul změnu vzhledu. A skutečně, změnil ji. Vlasy jí krásně zářily, s líčením vynikly hezké rysy. Zuby byly v pořádku. Do práce chodila pěšky. Všechny přebytečné kila šly pryč. Dokonce začala ráno běhat v parku. Milá žena s něžným úsměvem a dolíčky na tvářích. Jako motýlek, co se vylíhl z nenápadné kukly. Jednou zazvonil zvonek. Šel otevřít stálý nájemník. Zavolal: – Káčo, někdo za tebou! Ve dveřích stál exmanžel. Sotva ho poznala. Pavel za rok zestárl, vypadal bledě a unaveně, ztraceně. Po bývalém šarmu ani památka. Vedle stály tašky. – Co chceš? – zeptala se Káča. Vzpomněla si, jak mu ze začátku zkoušela volat, ale nechtěl s ní mluvit. Pak si ji úplně zablokoval. Teď přišel. – Ty ses změnila! – žasl Pavel. Na Káču komplimenty neudělaly dojem. Vzpomněla si na svoje bezesné noci, pocity zoufalství, nekonečné slzy, strach. – Ach, Káčo. Co já jsem si prožil. Ta mrcha mě jen obrala o peníze. Děti se zdály v pohodě, ale pak… Nevychované, pořád křičí. Ona je nechce rozvíjet. Sedí věčně s mobilem, nevaří. Nakoupí pelmeně. Jednou mi zalila instantní nudle. Dokážeš si to představit? Nudle! Pro mě! Košile vyprala všechny najednou, všechno obarvily. Za celou dobu jsem si nic nekoupil, vše šlo jen na ně. Je to jako blázinec. Káčo… Chci k tobě zpátky. S tebou mi bylo dobře. Myslím na tebe pořád. Pojďme to zkusit znovu? – prosil. Ale v jejích uších zněla jeho slova: – Kdo by tě vůbec chtěl? Bezzubá, neplodná, bez rodokmenu – Káča. Káča se na bývalého podívala a v tom se otevřely dveře. Objevil se ustaraný Vladimír Vševladovič a řekl: – Káčo, potřebujete pomoc? Pane, s čím vám mohu pomoct? Pavel vyletěl a vykřikl: – Kdo jste vůbec vy? – To je můj muž, Vladimír. Už sem nechoď! – a Káča zavřela dveře přímo před Pavlem, který jen vyjeveně zíral. Omluvila se nájemníkovi. Že ho nazvala svým mužem. Ten si povzdechl a řekl: – Asi už je čas to vysvětlit! Káčo, miluju tě! Jak mohl někdo opustit tak úžasnou ženu? Vezmeš si mě doopravdy? Byl vdovec. A Káča si ho vzala. Za dva měsíce. Muž ji zahrnul růžemi. Koupili si chatu. A žena někdy nevidí, jak za rohem je sleduje bývalý manžel. Vzteky se sám na sebe nadává, že vyměnil dobrou ženu za prázdnotu. A zůstal nakonec s ničím. A Káča s Vladimírem chodí po ulici za ruku. Šťastní a zamilovaní. A čeká dítě. Dejte like a napište svůj názor do komentářů!