Den, kdy jsem šla na rozvod oblečená jako nevěsta Když mi manžel oznámil, že chce rozvod, otevřela jsem šatník a vytáhla své svatební šaty. „Co děláš?“ zeptal se vystrašeně. „Obléknu si je do soudní síně,“ řekla jsem a oklepala z šatů prach. „To ses zbláznila? Nemůžeš přijít na rozvod v šatech nevěsty!“ „Samozřejmě že můžu. A ty si vezmeš svůj svatební oblek. Když jsi mi takhle sliboval lásku na celý život, teď si takhle přísaháš i věčný rozvod.“ Viděla jsem, jak hledá argumenty, ale žádný nenašel. O dvacet minut později hrabal ve skříni a hledal svůj oblek. Když jsme dorazili k soudu, ochranka doslova ztuhla. Jedna paní vykřikla: „Gratuluji!“, ale druhá ji pošťouchla: „Ty bláho, oni se rozvádějí!“ Soudce málem spadl ze židle, když nás spatřil. Já – v bílých šatech, se závojem a vším, co k tomu patří. On – ve fraku s motýlkem a naleštěnými botami. „Paní,“ řekl soudce a potlačoval smích, „mohu se zeptat, proč jste oblečená jako nevěsta?“ „Protože, vaše ctihodnosti,“ vysvětlila jsem důstojně, „tenhle muž mi slíbil ‚dokud nás smrt nerozdělí‘ přesně v tomhle stejném oblečení. A protože nás smrt ještě nerozdělila, ale on chce ukončit náš slib, ať to udělá pohledem na tu samou ženu, které přísahal.“ Manžel se na mě podíval se slzami v očích. „Nikdy jsem ti nelhal. V ten den jsem tě opravdu miloval.“ „A teď?“ zeptala jsem se rozechvělým hlasem. Soudce si odkašlal. „Víte co? Dávám vám třicet minut pauzu. Běžte, projděte se, promluvte si. A jestli se vrátíte pořád takhle oblečeni a rozhodnutí rozvést se, pokračujeme. Ale něco mi říká, že lidé, co přijdou až sem, mají toho ještě hodně na srdci.“ Vyšli jsme na chodbu. On mi narovnal závoj, který se posunul. „Vypadáš nádherně,“ řekl mi. „Přesně jako v ten den.“ „A ty vypadáš dobře,“ přiznala jsem. „I když jsi blázen.“ Stáli jsme tam, v oblečení pro svatební den, uprostřed soudní budovy, a nevěděli, co dál. „Co kdybychom…,“ navrhl nesměle – „místo rozvodu šli na svatební dort a připomněli si, proč jsme se vůbec vzali?“ Je pravá láska to, že i na rozvod si obléknete svatební šaty… nebo jsme jen dva dramatické typy, kteří neumí žít napůl? — Den, kdy jsem šla na rozvod v bílých svatebních šatech a manžel v obleku: Příběh z pražského soudu o lásce, dramatu a nečekaném konci

Hele, musím ti něco vyprávět to se jen tak nevidí. Den, kdy jsem šla se svým mužem žádat o rozvod, jsem se navlékla do svatebních šatů!

Když mi Honza řekl, že už chce rozvod, otevřela jsem skříň a hned vytáhla tu bílou dlouhou róbu, co jsem měla na naší svatbě.

Prosím tě, co to děláš? byl z toho úplně nesvůj.

Navlíknu si tohle na rozvodové stání, povídám, zatímco z těch šatů sklepávám prach.

Si se zbláznila? Přece nemůžeš jít na rozvod jak nevěsta!

Ale klidně můžu. A ty si vezmeš svůj svatební oblek. Když jsi mi v něm sliboval lásku na věky, zaslouží si ten oblek i tvé sliby na věčné oddělení.

Viděla jsem, jak se snaží vymyslet nějakou dobrou odpověď, ale chytal se každého stébla. Za dvacet minut šmejdil na dně skříně a nasupeně hledal ten svůj černý oblek.

No, představ si tu scénu, když jsme dorazili na soud: u turniketu nás kontrolovala ochranka a normálně zůstali stát s pusou dokořán. Jedna paní volala: No teda, gratuluju novomanželům!, druhá do ní šťouchla: Prosím tě, vždyť oni se jdou rozvádět!

Soudkyně to málem neustála, když nás uviděla já v krajkové bílé se závojem, on v černém s motýlkem a lakýrkami jak z reklamy. Snažila se zachovat dekorum a povídá: Paní, mohu se zeptat, proč jste přišla jako nevěsta?

Víte, paní soudkyně, pronesla jsem úplně vážně, když mi tenhle chlap v tomhle obleku sliboval věčnou lásku, měla bych aspoň právo zeptat se ho na věčný rozvod ve stejném převleku. Když smrt ještě nepřišla, tak ať mě při ukončení manželství vidí přesně tak, jak mě viděl, když mi sliboval hory doly.

Honza se na mě podíval s očima plnýma slz. Nikdy jsem ti nelhal. Ten den jsem tě opravdu miloval.

A dneska? zeptala jsem se a málem se mi zlomil hlas.

Soudkyně si odkašlala: Víte co? Dám vám třicet minut přestávku. Zkuste si promluvit, projít se. Když se vrátíte pořád takhle oblečení a pořád přesvědčení, že chcete rozvod, budeme pokračovat. Ale něco mi říká, že dva lidi, kteří si dají takovou práci, ještě mají o čem mluvit.

Šli jsme na chodbu. Honza mi spravil závoj, co jsem měla nakřivo.

Vypadáš nádherně, řekl nakonec. Úplně jako tehdy.

Tobě to taky sluší, přiznala jsem. I když jsi blbec.

Stáli jsme tam, jako na svatbě, všude kolem otrlý lidi, a my vůbec nevěděli, co dál.

A pak se Honza potichu zeptal: Co kdybychom místo rozvodu šli na svatební dort a připomněli si, proč jsme se vlastně brali?

A já nevím možná je tohle opravdová láska Obléct si na rozvod ty samé šaty jako na svatbu. Anebo jsme jen dva dramatičtí Češi, kteří nikdy neuměli dělat věci napůl. Kdo ví.