Štěpán koupil ten nejkrásnější kytici a vydal se na schůzku. Stál zasněně u kašny s kyticí v ruce, celý naplněný lehkostí a očekáváním. Alžběta ale nikde. Rozhlédl se, vytočil její číslo. Nikdo to nezvedal. Možná se jen opozdila, pomyslel si, a zkusil jí zavolat znovu. Tentokrát to Alžběta zvedla.
Jsem už tady, kde jsi ty? zeptal se bez otálení Štěpán.
Mezi námi je konec! zaznělo náhle z telefonu.
Co? Proč? zůstal Štěpán ztuhlý jak socha.
Kvůli té tvojí kytici! ozvala se dívka překvapivě ostře.
A co s ní je? nechápal Štěpán, zcela ztracený ve snovém labyrintu myšlenek a neuchopitelných obrazů.
Štěpán už dlouho bloudil květinářstvím v centru Olomouce. Temně rudé růže, žluté tulipány, bílé lilie, květiny v květináčích i vázách, v elegantních, až nepravděpodobně ozdobených kyticích na každý vkus. Ale Štěpán stál mezi květy, jako by se svět proměnil ve spleť pachů, barev a stínů, které s ním hrály podivnou hru.
Vzpomínka na dřívější rozhovor s Alžbětou mu tančila za očima jako prchavý obraz. Něco o květinách říkala, to věděl. Některé nemá ráda, jiné miluje a vydržela by se na ně dívat celé hodiny.
Bylo to ale na jejich úplně první společné kávě, v kavárně, kde voněl pomerančový koláč a bublinky moravského sektu. Tehdy Štěpán i když jindy výřečný jen přikyvoval, okouzlený dívčinou krásou, jejím dlouhým rovným vlasem, ladným krkem a milými dolíčky na tvářích, které zčervenaly i v mihotání plynových lamp.
Možná je to láska?
Co na tom záleží, co říkala Večer byl jako stvořený pro nečekané začátky!
A teď, ať se snažil vzpomenout jakkoli, nedokázal vybavit, které květiny by Alžběta chtěla.
Podívejte na tyto gerbery! ozvala se paní za pultem tiše, jako by její hlas zněl z jiné místnosti či jiné dimenze. Neseženete je nikde jinde, navíc teď není sezóna. Jsou vzácné.
Štěpán se rozhlédl. Musel se rozhodnout.
V tu chvíli, když se už nadechl k odpovědi, zazvonil telefon matka. V poslední době mu volala příliš často.
Tak co, Štěpáne, už jsi rozhodl? Vždyť je pátek, možná bys přijel na víkend.
Ne, mami, mám spoustu práce
Babička tě čeká, pořád se dívá ke dveřím, pořád se ptá.
Promiň, mami, opravdu mám plno zařizování
Rychle zavěsil a v hlavě mu zničehonic zazněla vesnická náves, kde bydlela maminka s babičkou, a zvláštní pocit viny ho sevřel, jakoby někde v dálce spadly kostky z rozestavěné věže.
Babička už byla stará, nemocná dávno, a i když ho svědomí hryzalo, přece jen nešlo všeho nechat a trávit celé dny u její postele. Jeho život se rozbíhal na více stran.
Teď se mu ale hlavou honily sny s Alžbětou. Jestli dnes schůzka dopadne dobře, už zítra ji mohl vzít na malou chatu u přehrady, oblíbené místo jeho dětství.
Aspoň maminka bude ráda, že to s tím “osobním životem” jejího syna konečně trochu pohnulo.
Jen kdyby si dokázal vzpomenout, jaké květy vlastně Alžběta měla ráda! Proč mu paměť vždycky v rozhodující chvíli selže?
Ale navíc k čemu to všechno? Všechny ty ženské detaily, kdo by to chtěl pamatovat? Je to tak důležité?
Prodavačka se už nevzrušovala a jen mlčky sledovala Štěpánovo vnitřní bloudění mezi vůněmi.
Snad něco říkala o trnech u růží Asi růže ne!
A tak zvolil gerbery, velké, růžovobílé květy, jakoby vytržené z obrazů snů. Vždyť je to jen pozornost. Už musel na zpět do práce, obědová pauza se vytrácela jako mlha z Vltavy.
Na domluveném místě u nové olomoucké kašny už opravdu nestíhal, v práci ho zdrželi kvůli nečekané poradě, dokonce to vypadalo na povýšení. Volal Alžbětě, že přijde pozdě, pak si vypnul zvuk na mobilu. Zase mu mezitím dvakrát volala maminka, ale nemohl jí odpovědět.
Nakonec s náručí plnou gerber běžel uličkami jako ve snovém Olomouci, kde domy tančí kolem kašen a laviček.
Alžběta ovšem nikde. Štěpán se podivně zpomaleně posadil na lavičku. Možná taky přišla pozdě.
Uvědomil si, že nevolal zpátky matce, ale nechtěl riskovat, že v tu chvíli bude volat Alžběta. Ale telefon zůstal mlčet. Po deseti snových minutách nakonec opět zavolal Alžbětě.
Tentokrát to zdvihla.
Alžběto, kde jsi? Už na tebe čekám.
Já vím. Sedím v kavárně naproti, už dlouho tě pozoruju.
Opravdu? hledal ji ve druhém patře zahradní kavárny skrz pruhované záclony, ale neviděl ji. Nevyjdeš dolů?
Přišel jsi pozdě, přerušila ho.
Omlouvám se, ale šéf mě zdržel, volal jsem ti
A ta kytice!
Co s ní? nechápal Štěpán.
Ani si nepamatuješ, jaké mám ráda květiny!
Alžběto, dneska tam ty, co máš ráda, neměli!
Růže? Nepamatuješ, že mám ráda růže? Vždyť jsou všude! Tolikrát jsem ti to říkala. A ty
Napravím to Přijdu za tebou
V kavárně seděla Alžběta naproti oknu. Když k ní přišel, už si nedovolil kytici podat a položil ji jen na stůl. Dívčina oči zůstaly upřené ven, jakoby hleděly za okraj Olomouce do polích a mlhy.
Štěpán ze zvyku nasadil svůj kouzelný úsměv, i když se styděl. Vypadalo to, že to zabralo. Alžběta se usmála.
Dali si kávu a vyšli ven. Kytice zůstala na stole, ani se na ni nepodívala.
Zapomněli jste si kytici, dohnala je usměvavá mladičká servírka.
Tak ať ji máte vy! řekl s úsměvem Štěpán.
Děkuju mockrát, zčervenala servírka a bylo vidět, že kytici bude opravdu ráda mít pro sebe.
Alžběta jen smutněji sklopila oči.
Alžběto, hned běžím koupit obrovskou růžovou kytici!
Už ne, dneska stačilo. Nemám dnes na květiny chuť, zašeptala tlumeně.
Scházeli pokřiveným snovým schodištěm. Mobil znovu zazvonil matka.
Promiň, zase volám nevhod
Alžběta neslyšela.
Ne, naopak, je to správná chvíle. Přijedu zítra.
Ten večer se s Alžbětou rozešli podivně lehce. Štěpán už pochopil snové znamení znovu se už nesetkají.
A dalšího dne už uháněl mezi květinovými poli za horizontem rozmazaného vidění.
Pole až ke kraji světa, moře barev a vůní, hypnotické, jako nekonečný pestrobarevný taneční koberec ovívaný větrem.
Štěpán zastavil a vstoupil do toho květinového snu, mezi trávy, chrpy a vlčí máky. Vybíral květiny s precizností snového prodavače.
Teď věděl jistě: doma na něj čekají dvě ženy, které budou mít radost ze všeho, co pro ně s láskou vybere. Tady nemůže udělat chybu.
Když překročil práh svého rodného domu, rozdělil kytici na dvě části.
Maminka zářila radostí a líbala ho na obě tváře, babičce pomáhali vstát. Třesoucími prsty si přebírala vonící květy, zrak už nesloužil, tak jen rukama hladila okvětní lístky.
Jak dlouho už jí nikdo květiny nepřinesl!
Něžně zabořila tvář do kytice a celým svým vnitřním mládím napila se těch známých vůní, které někde hluboko v podvědomí spaly, dokud je neprobudil tento podivný den. Vůně polí a louk se vkradly do duše a rozvibrovaly dávné pocity očekávání nového, radostného, tak přítomného.
Jak je to krásné! Život pokračuje, proudí dál v jeho vnoučeti.
Štěpán se posadil k babičce, položil hlavu do jejího klína. Ona ho hladila, opatrná, aby nerozmačkala květy, které pevně držela jako poklad.
A on snil, že jednoho dne ještě potká dívku, podobnou těm dvěma, které tolik miloval svou mámu a babičku. A že budou milovat stejně opravdově, jako jeho děda babičku, jako rodiče sebe navzájem. Jen to musí včas poznat.
Babička dlouho nepouštěla kytici, nechtěla ji dát mamince.
Počkej, přines vodu… ale ze studny, a vezmi širokou vázu… Opatrně… Postav ji sem, budu se dívat
Vnuk přinesl květiny.
Květiny, kterých je všude miliony, ale tyhle Tyhle jsou nejlepší. Ty přinesl vnuk…
