Ukradené štěstí Anna se hrabala na své zahrádce, letos je neobvykle brzké jaro, konec března, a všechen sníh už dávno roztál. Bylo jasné, že se ještě ochladí, ale zatím slunce příjemně hřálo, a tak Anna vyšla ven – chtěla podepřít zborcený plot nebo opravit kůlnu na dřevo. Musí si pořídit slepice, pašíka, a možná i pejska a kočku… To už ale stačí, napomínala se v duchu s úsměvem. Už se těšila, až půjde zorat zahrádku, sázet záhony, cítit vůni rodné půdy – jako v dětství se zula a chtěla se rozběhnout bosky čerstvě prokypřenou zemí, zabořit se po kotníky do teplého a měkkého jílce. „Ještě budeme žít…“ řekla Anna nahlas někomu neznámému. „Dobrý den…“ Anna se lekla – u branky stála dívka, skoro ještě dítě, tak třináct čtrnáct let. Šedivý plášť, botky ledabylé, punčochy tělové… Moc brzy na takové šatičky, pomyslela si Anna, ta ještě nastydne. Dívka nervózně přešlapovala. „Dobrý den,“ odpověděla Anna stroze. „Promiňte, můžu si u vás odskočit na WC?“ „Aha… tak běž… rovně za roh.“ Anna s překvapením sledovala, jak dívka mizí za domkem. „Děkuju, zachránila jste mě. Hledám podnájem, nevíte, jestli tu něco není volného?“ „Já sama nic nepronajímám, na co bys to potřebovala?“ „Chtěla jsem pokoj, na internát nechci, tam se pije, kouří, kluci tam lítají.“ „Jo? A kolik bys platila?“ „Pět stovek… víc nemám.“ „No tak pojď dál. Tak pojď.“ „Jé, můžu ještě na záchod?“ „Běž…“ „Jak se jmenuješ?“ ptala se Anna, když dívku vpouštěla dovnitř. „Olinka…“ zašvitořila nesměle. „Tak povídej, Olinko, proč jsi přišla?“ „Já… ten pokoj…“ „Nelži… proč jsi přišla, říkám?“ „Můžu na záchod…“ „Holčičko, co s tebou je?“ „Nevím,“ vzlykla dívka, „už to nevydržím…“ „Běž…“ Anna vykoukla za ní. „Jen čurat běháš, nebo něco víc?“ „Ne, jen čurat, všechno mě řeže…“ „To zjistíme, ale teď povídej, jestli tě někdo poslal?“ „Nikdo, já sama. Vy jste… vy jste Anna Pavlovna Samojlová?“ „Já? No, ano…“ „Nepoznala jste mě… maminko? To jsem já, Olinka… vaše dcera!“ Anna zůstala sedět s rovnými zády, ani sval na tváři nezachvěl. „Oli…,“ zašeptala žena, „dcero… Olinko…“ „Ano, mami… to jsem já… Nedávali mi v děcáku tvou adresu, představ si – prej to nejde, maminko… Ale já ukecala učitelku, moc hodnou, paní Anastázii, ta pomohla, zjistili vaše jméno, adresu, a tak jsem tady!“ Anna seděla bez hnutí, po jejích tvářích stékaly slzy. „Olinko, Olinko… dcerunko…“ „Mami, jak já tě hledala… psala jsem ti dopisy, a oni se smáli, že jsem tě nezajímala… Já věřila, mami, já věřila…“ Anna nesměle objala plačící dívku, ztvrdlé ruce s mozoly hladily silně pletený svetřík své Olinky… Objímaly se mlčky, všechno bylo jasné beze slov. A pak, později, když znovu našla smysl života, běhala Anna, hřála vodu, vařila heřmánkový čaj, léčila a hýčkala svou Olinku, dceru, svůj životní smysl. Je pro koho žít… Je. Brzy povstane nové… záhony, pašík, šatičky spravit. Peníze má, už chtěla umírat, ale teď… dcerunko… *** „Mamííí…“ „No co je?“ „Maminko… já… já jsem se zamilovala!“ „No nekecej…“ „A on je tak hodnej! Jmenuje se Vojta. Chce tě poznat, mami…“ Anna se pousmála: tak skončily naše bezstarostné dny, Pánbůh dává, i bere… „Maminko, co je s tebou?“ „Nic, dcero… vyrostla jsi moc rychle… nestihla jsem si tě užít… promiň mi, Olinko…“ „Mamčo, jak můžeš…? To neříkej, nikdy, slyšíš?“ Pak přišlo seznámení s Vojtou, vesnický kluk, pracovitý, spravedlivý – s takovým klidem mohla dceru pustit. Byla těžká doba, někdo neměl co jíst, jiný živil psy líp než lidi. Anna, Olinka i Vojta si žili v pohodě, Anna uměla šít, v továrně sice skončila, ale v družstvu ji platili dobře, Olinku oblékla podle poslední módy, i zetě. Vojta neposeděl, plot spravil, chalupu opravil, nové prkna vyměnil. Domek radostí zpíval, ještě víc, než když se ztratila a zas našla Olinka… Annino srdce rozkvetlo, rozžehlo se tou silou, co léta dusila stesk i hanbu. Někdy v noci však přišla vlna vzpomínek a Anna tiše plakala… „Maminko, co je?“ „Nic, spinkej, holčičko…“ „Můžu spát s tebou?“ „Samozřejmě…“ Anna přitiskla dcerku k sobě, lásku mateřskou… Děkuji, Bože, že jsi mi dopřál poznat. Pak přišla svatba, mladí zůstali v Annině domku, ta jen kvetla, i v práci se divili té proměně. Narodil se vnouček, Antoníček, podle prababičky Anny, přísné, ale spravedlivé ženy – radovala se babička Anna… „Já nikdy miminko dlouho v rukách neměla… Ale teď ho chovám a v hlavě mi tluče srdce – to je to naše štěstí!“ Všechny myšlenky patřily malému Antonínovi – babiččin miláček! Vojta začal stavět, přistavil velký dům, najednou v něm bylo místo i pro Annu, samozřejmě! Měli se dobře – Vojta i bratři rozjeli stavební firmu, otevřeli si prodejnu se stavebninami. A další radost, narodila se vnučka – Maruška! Jaké šatičky jen Anna pro vnučku neušila… Dětský smích naplňuje dům. Všechno je krásné – jen Anně poslední dobou často pálí na hrudi… „Maminko, co je? Kde tě bolí?“ „Dobrý to je, holčičko…“ *** … Je pozdě, nemůžeme už nic udělat… „Pane doktore, jak to, ona… moje maminka…?“ „Mrzí mě to, je mi líto…“ *** „Olinko, nastal můj čas, promiň, že jsem tu zůstala až moc dlouho. Oni už mě měli odepsanou, tys mě zachránila, když jsi ke mně tenkrát přišla…“ „Maminko, to neříkej…“ „Musím ti něco říct – já nejsem tvoje pravá máma. Promiň…“ „Mamčo, už nikdy to nikomu neříkej! Ty jsi moje jediná! Moje maminka, rozumíš?“ „Ano, dcero… v tátrovce – tam je můj deník… Promiň, Olinko, miluji tě, děcko…“ „Já tebe, maminko…“ *** „Oli, pojď něco sníst…“ „Jo, Vojto, hned… jdi napřed.“ Olinka seděla u matčiny postele a četla její deník. Byl to příběh jejího života – tvrdý, hrbolatý, bolestný, ale i veselý. Přísná matka Antonie, táta zemřel ve válce. Domácí Anička – pro zábavu odešla s podvodníkem, vzpomínky plné nebezpečí, mládí a hlouposti… Ztratila vše, i dítě – kdyby aspoň miminko zůstalo, vzpomíná Anna, ale tehdy, když v zimě pomáhala trestanci utéct, v mládí a nerozumu, nachladila se a přišla o všechno ženské – nikdy nemohla mít děti. Když jí osud podstrčil Olinku s cizím jménem, Anně se rozsvítil život – aspoň chvíli mohla být matkou… Měla strach, že pravdu dcerka zjistí – že jen jmenovkyně, že někde v papírech spletli jména. Už se nebála – jen žila… „Promiň mi, Olinko, promiň, že jsem tě ukradla tvé opravdové matce. Takové je to moje, ukradené štěstí…“ „Maminko… plače Olinka… moje milovaná. Doufám, že mě slyšíš. Já to věděla, skoro od začátku, když jsem u tebe bydlela – řekli mi, že jsi měla jiné jméno. Tu pravou jsem našla, kvůli zvědavosti. Nechtěla o mě vědět, provdala se, překážela jsem jí… Ona mě vyháněla. Měla jsem jen tebe! Pamatuješ, jak jsem onemocněla? Byla horečka… děkuji Bohu, že mě s tebou svedl dohromady. Ty jsi moje maminka… Snad to nebyla chyba, že se tehdy spletli ve jménech, nebo to Pánbůh tak chtěl… Jak jen teď bez tebe žít, maminko…“ „Oli, Olinko…“ „Vojto, nech ji, opláče si mámu…“ *** „Babi, a byla babička Anička hodná?“ „Moc, zlatíčko.“ „A krásná?“ „Nejkrásnější, Aničko.“ „A kdo jí dal takové jméno?“ „Nevím, asi děda nebo babička…“ „A mě jsi pojmenovala po prababičce? Po vaší mámě?“ „Ano, já a táta. Miloval svou babičku.“ „A ona mě vidí?“ „Jistě, pořád tě pozoruje a chrání.“ „Mám tě ráda, prababičko Aničko,“ pokládá holčička věneček pampelišek na hrob své prababičky. „A já tebe, děvčátko,“ zašumí břízka nad hrobem, „i my tě máme rádi,“ přidá se vítr.

Cizí štěstí

Zapisuje si, zatímco jaro letos přišlo až nezvykle brzy. Je teprv konec března, ale na naši chalupě u Berouna už dávno všechen sníh zmizel. Samozřejmě, že ještě přijde zima zpátky, zazimování není nikdy dost, ale dnes slunce krásně hřálo. Tak jsem šel ven, podepřít polorozpadlý plot, opravit kůlnu na dřevo, prohrábnout záhony. Říkal jsem si, že letos by nebylo špatné pořídit nějaké slepice, možná i prasátko. Určitě aspoň psa a kočku, ať je kolem baráku zase živo a není mi smutno.

Tak už dost, přešel jsem se usmát nad svými plány. Už jsem užil vánek, podíval se přes zahradu a měl chuť hned vyběhnout bos, jako když jsem býval kluk, ponořit se po kotníky do čerstvě zorané, měkoučké české hlíny a zhluboka nadechnout vůni pole.

Ještě budeme žít,” povídám nahlas někomu neznámému. A tu mě vyrušil hlas.

Dobrý den.
Leknu se, protože u branky stojí nějaká holka, hádám šestnáct, sedmnáct, malá hubeňourka. Má šedivý kabátek, jeden z těch, co dávají v našem učilišti, laciné botky a punčochy tělové barvy. Pomyslel jsem si: v takové zimě, no chudera, nachladí se, botky samý papír, podrážka skoro žádná, hned jí je tahu zima.

Tře si nervózně nohy a rozpačitě přešlapuje.
Dobrý den, odpovím stroze.
Promiňte, mohla bych k vám na záchod?
No jistě, běžte rovnou, pak na pravou za rohem.

Zvědavě ji sleduji, když běží ke kadibudce.
Vy jste mi zachránil život, děkuju moc,” slyším po chvíli. Sháním byt, nepronajímáte náhodou pokoj?
To jsem neplánoval. Na co ho potřebuješ?
Nechci být na internátu, pije se tam, kouří, kluci courají… To já nechci.
A kolik si představuješ platit?
Dvě stě korun… víc nemám.
No pojď, pojď dál do domu.
Můžu ještě na záchod? Prosím?
Běž…
A pak, když jsem ji vpouštěl dovnitř, ptám se: Jak se vlastně jmenuješ?
Lidka… špitne skoro neslyšitelně. To už jsem se zadíval do jejich očí: Tak Liduško, proč jsi přišla?
Já… já hledám pokoj…
Nelži mi… Liduško… opravdu, proč jsi přišla?
Zas by potřebovala na záchod, skoro pláče: Nevím, už nemůžu vydržet.
No běž…
Sleduji ji a napadá mě, co jí je. Chtěl jsem se zeptat, jestli ji nebolí, třeba močák.
Tak co? Řekneš, proč jsi přišla? Nic tady nemám k ukradení, kdo tě poslal?
Nikdo, přišla jsem sama. Vy vy jste Aneta Novotná?
To jsem já, a co?
Vy… Ty jsi mě nepoznala… mami? Já jsem to, Liduška… tvoje dcera.
Sedím tam zkameněle, mráz mi přejel po zádech. Ani sval neškubne.
Liduško, zašeptám, děvčátko moje…
Ano, maminko. Oni mi v dětském domově nedali na tebe kontakt, představ si. Říkali, že se to nedělá. Ale já jsem uprosil paní vychovatelku, Janu Procházkovou, ta byla moc hodná. Ona pomohla, poslala žádost, zjistily jsme tvé jméno a adresu, a pak už jsme se sem dostaly… a tak jsem tady.
Po tvářích mi stékají slzy.
Liduško, dcero moje…
Mamko, maminko, zavýskla, skočila mi okolo krku, tak dlouho jsem tě hledala, maminko. Vždy jsem věřila, že mě nechceš… říkali, že jsi mě odložila, ale já věřila… věřila jsem, maminko…
Opatrně objímám plačící děvče, cítím její kabátek, celý takový obyčejný, skoro mi to trhá srdce.

Sedíme v kuchyni oběma ticho a v hlavě prázdno, není co říct.
Až později, jak jsem vzpomínal, co mně babička radila, lítal jsem kolem jak hadr na holi. Ohříval jsem vodu, dělal čaj s heřmánkem, napařoval Lidušku, aby se jí ulevilo.
Liduška, dítě moje, najednou má život smysl. Najednou vím, proč ráno vstávám.
On, tam nahoře, se nade mnou smiloval, vše není ztraceno…
Hned napadlo musím koupit nový kabátek, schovat si něco bokem, tu mám odloženou stovku.
Přitom už jsem si myslel, že končím a teď dcera, Liduška…
***
Mamko…
No?
Maminko
Povídej, zlatíčko.
Liduška sáhla po koláči, co jsem dnes pekla, jen se jí líčka zakulacila, pěkně jsem ji oblékla, jako panenku, až jsem sama omládla.
Maminko, já jsem se zamilovala!
Ty brďo.
Fakt! Je to tak bezva kluk, jmenuje se Mirek, chtěl by tě poznat…
Zamrazilo mě u srdce. No ty moje šťastné dny, pomyslím si, už je to pryč. Dal mi ji, a zase si bere.
Co je s tebou, mamko?
Nic, zlatíčko… vyrostla jsi, tak rychle. Skoro jsem to nestihla si užít… promiň mi to, Liduško…
Maminko, co to povídáš!” Líduška mě hladí po ruce. Pak rychle začneme domlouvat setkání.
Mirek je z vesnice, pracovitý, přemýšlivý, hned mi padnul do oka. Inu, pro takového není škoda dát dceru.
Byly to těžké časy někdo měl sotva na chleba, jinde se psi krmili vepřovými škvarky.
Nám s Liduškou a Mirkem nic nechybělo. Šila jsem obstojně, když zavřeli fabriku, šla jsem do družstva, kde jsem slušně vydělávala. Lidušku oblékla od hlavy až k patě, a Mirkovi taky něco přes zimu.
Mirek taky nezahálel, nový plot udělal, s bratry vyměnili stropní trámy, chlév opravil, pro prasátko přistavěl kůlničku, domeček s námi rozkvetl.
A mé srdce no řeknu vám, rozmrzlo. Chtělo se mi žít, a ne jen tak přežívat být, jako by nebylo včerejška, to všechno špatné jsem se snažil nechat za sebou.
Jen někdy, v noci, na mě padnou stíny minulosti, a mně unikne povzdech…

Maminko, co je?
Nic, zlato, běž spát…
Můžu k tobě?”
Jistě, pojď.”
Malá moje holka, rozlévá se ve mně nekonečná láska. Ta mateřská láska, díky Bohu, že jsem ji mohl poznat.
Svatbu jsme oslavili u nás, mladí zůstali doma, a já úplně rozkvetla. I kolegyně v práci si všimly, že mě úsměv neopouští, líce mám planoucí jako mák.

Jednoho dne na pauze: Budete mít vnouče, že jo? šeptla jsem k holkám. Jsem z toho celá nervózní.
A ony jen: Šťastná to dívka, tvá dcera, Aneto, tolik ji miluješ.
Narodil se vnuk! Mareček, to bylo radosti… Jméno po mé mamince, staré Markétě, byla přísná, ale spravedlivá vesele mávám holkám v šatně to je miminko, děvčata, to vám povím!
Nikdy jsem už neměla miminko v náruči, ne od doby, co odešla moje první dcera… Srdce mi bouchá v hrudi tohle je, co je to štěstí.

Teď už jen na Marečka myslím, je nejkrásnější, nejlepší. A on na babičku nezapomene.
Mirek se pustil do stavby, barák vyrostl, a já měla svůj koutek jak by mohlo být jinak? Oni by si ani nedovedli představit být beze mě.
Mirek se svými bratry založili stavební firmu, otevřeli malý obchod se stavebninami, pomalu si žili.
A zas radost nová: narodila se holčička, Hanička.
Jaké šatičky jsem jí všechna neušila, holčička jak panenka!
Dům je plný dětského smíchu a štěstí.

Ale pak mě začala pálit hruď, čím dál častěji, a bylo mi hůř.
Maminko, kde tě to bolí? Proč jsi nic neřekla?
Všechno je v pořádku, zlatíčko…

***
Je pozdě. Už nejde nic dělat.
Pane doktore, jak to? Ona… to byla moje maminka…
Vím to, je mi to líto…

***
Liduško, už je čas, promiň… Dlouho jsem tu byla, a ty jsi mi zachránila život, když jsi přišla tehdy, děkuju, moje…
Maminko, neříkej tak, šeptá dcera.
Chtěla jsem říct… je mi to těžké… já nejsem tvá pravá máma, Liduško. Odpusť…
Nevyslovuj to, maminko! Jsi moje jediná máma, nikomu jinému jsem tak neříkala, jasné? Moje máma…
Ano, děvenko moje, pochopila jsem. V té poličce je sešit, můj deník. Promiň, Liduško. Miluju tě.”
A já tebe, maminko… maminko…

***
Lidko, pojď jíst…
Jo, Mirku, hned… běž napřed…
Lidka seděla na posteli v matčině pokoji a četla onu sešitovou kroniku. Byly tam zápisky ze života Anety; upřímné, drsné, někdy veselě rozpačité i zatrpklé.
Matka Aneta, ta měla doma přísnou maminku Markétu, otec padl ve válce.
Anetka, Anežka, Any.
Zamilovala se do lumpa, byla veselá, lehkovážná, život divoký, nebezpečí, krev v žilách.
Odešla s ním… chaos, propad na dno ztráta všeho, i zdraví.
Zůstala bez dětí, v zimě po akci pro lumpa přišla o vše ženské.
Nikdy už neměla vlastního potomka, zbyl jí dům po mamince. Dlouho se pokoušela žít, přežívala.
Doktoři jí už jen řekli: čekej na konec… Nebo běž do kostela poprosit o odpuštění.
A pak jí byla dána nečekaná radost. Věděla, že nemá právo na štěstí a přece měla Lidušku, chtěla být aspoň chvilku mámou, okusit, jaké to je
Dcera, Liduška, světlo života. Né že by si myslela, že tolik přežije… Izolovala pravdu, že není pravá máma, že někde došlo k záměně nebo že je jenom shoda jména.
Ale pak přestala mít strach, začala konečně žít obyčejným lidským životem.
Odpusť mi, Liduško, odpusť vzala jsem tě jedné mámě, ale aspoň trochu poznala, co je radost…
Maminko, pláče Liduška, maminko, milovaná. Doufám, že mě slyšíš.”
Já to věděla, moc brzy jsem tušila pravdu. Když jsem bydlela u tebe, řekli mi, že údaje nesedí, Aneta byla v matrice jiná. Našla jsem ji, moji pravou matku. Nechtěla mě, dala mě pryč kvůli nové rodině, bála se skandálu, párkrát mi poslala peníze, ale já ji už nechtěla nikdy vidět. Utekla jsem a těžce onemocněla, tehdy jsi mě uzdravila ty.
Děkuji Bohu, že mě zavedl právě k tobě. Tak dlouho jsem tě hledala.
To, že se spletli, vůbec nebyla chyba, bylo to určení tam nahoře to vědí nejlíp, komu kdo patří.
Jak já teď bez tebe, maminko…?

Lidko, Liduško…
Nech ji, Mirku, musí si poplakat… pohřbívá matku…

***
Babi, a byla babička Aneta hodná?
Moc, Anetko.
A krásná?
Nejkrásnější, moje drahá.
A kdo jí dal jméno?
Nevím, asi dědeček, nebo babička.
Jako mě jsi pojmenovala po prababičce?
Ano, já i tvůj tatínek moc ji miloval.
Vidí mě?
Ano, pořád na tebe dává pozor.
Taky tě mám ráda, prababičko Anetko, pohladí malá Anička mramorový náhrobek a pokládá věneček pampelišek.
I já tě mám ráda, děťátko, zašeptá bříza a šumí do větru.

A já dodám do deníku dnešní datum a slova: Teprve když přijímáme štěstí, ať přichází odkudkoliv, rozumíme, že štěstí není ani naše, ani cizí. Je prostě dar.