MY JSME JI VŠICHNI SOUDILI Míla stála v kostele a plakala. Už dobrých patnáct minut. Bylo to pro mě překvapení. „Co tu ta fiflena vlastně dělá?“ říkala jsem si v duchu. Zrovna ji bych tu čekala nejméně. S Mílou jsme se osobně neznaly, ale často jsem ji potkávala. Bydlíme ve stejném vchodu a chodíme do stejného parku. Já se čtyřmi dětmi, ona se třemi psy. Všichni jsme ji vždy odsuzovali. My — maminky s dětmi, babičky na lavičce, sousedé, a mám pocit, že i náhodní kolemjdoucí. Míla byla atraktivní, stále moderně oblečená, a jak se zdálo, lehkovážná sebejistá žena. „Zase si našla nového chlapa,“ brblala za ní baba Nina na lavičce před domem. „Třetího už.“ „No, když má tolik peněz, může si to dovolit,“ přitakala babka Šárka, závistivě sledující, jak Míla s dalším fešákem nasedá do svého drahého auta. Syn babky Šárky, pětačtyřicetiletý Vašek, ještě nevydělal ani na ojetou škodovku. „Radši by měla děti, hodiny jí tikají,“ přidával se věčný opozičník děda Tonda. Ale v odsouzení Míly panovala u všech shoda. Potom se na lavičce škodolibě řešilo, že i ten nový Milin frajer zmizel. A dojelo se zásadní úvahou: „To je tím, že je to coura! A doma má určitě psí zápach!“ Nejvíc však Mílu nemusely my, matky s dětmi. Zatímco jsme vysílené honily děti po skluzavkách, prolézačkách, křoví, popelnicích a všude možně, ona se elegantně procházela se svými „voříšky“ a ještě se posměšně usmívala naším směrem, jako by říkala: Tak jste si naložily, teď nemáte klid. Já si užívám života a vy sčítáte, jestli vám zbyde na bundu nebo boty pro Marušku. „To jsou ty childfree. Všechny stejný,“ říkala moje kamarádka Natálie, matka tří kluků. „Bohatí mají své rozmary — pejsky, kočičky, morčátka,“ přikyvovala těhotná dvojčaty Lucka, při snaze sundat ze stromu svou nezbednou dceru. „To je jen sobecká, nechce se starat, radši jezdí po dovolených. Já už sedm let nebyla ani u moře,“ povzdechla si pětinásobná máma Marcela. „Ano, ano, ano,“ přitakávala jsem všem, včetně těch babek z dvora. A spěchala zachránit Tonču, co ječela s odřeným kolenem v parku. „Udělala si doma psinec, lepší by bylo mít dítě,“ rýpla si jednou nahlas nějaká babička s vnukem. „To není vaše věc!“ otočila se Míla rázně. Ještě něco chtěla říct, ale zadržela se a odešla se svými odpornými psy. „Drzounka,“ houkla babča za ní. …Ještě jsem chvíli hleděla na uplakanou Mílu a vyšla z kostela. „Počkejte,“ zaslechla jsem. „Prosím, počkejte.“ Míla mě následovala přes kostelní dvůr. „To vy chodíte do parku se čtyřma holčičkama?“ „Já… a vy s třemi psy.“ „Ano. Mohu si s vámi promluvit? Víte, vždycky, když vás vidím s dětmi, nebo jiné maminky, obdivuji vás,“ řekla… a zarděla se. „Vy?!“ užasla jsem. Jen jsem se zadržela, abych nevypálila: „Vy jste přece childfree, sobecká fiflena!“ V duchu mi naskočily všechny její „posměšné“ pohledy… Tak jsme se poznaly. Sedly jsme si na lavičku. Míla vyprávěla… a plakala. Bylo vidět, jak to potřebovala někomu říct… …Míla vyrůstala v hezké rodině a odjakživa snila o spoustě dětí. Provdala se z lásky, ale po dvou zamlklých těhotenstvích a ortelu lékařů „neplodnost“ odešel milovaný manžel rychle pryč. Ze stejného důvodu zmizel i druhý. Ale předtím se Míla dlouho léčila. Skončilo to mimoděložním těhotenstvím, při kterém málem zemřela. Pak byl třetí „miláček“. Zas mimoděložní. Ten utekl hned, jak slyšel o možném dítěti. Bavilo ho jen Mílin luxusní auto a velký plat, děti se do jeho života nehodily. „Kvůli dítěti bych dala cokoli!“ „Myslela jsem, že máte ráda psy,“ blekotala jsem. „Ano, mám ráda psy,“ pousmála se Míla, „ale to neznamená, že nemiluji děti.“ Aby jí nebylo smutno, pořídila si nejdřív Tapíka. Později jí někdo svěřil Mikeše, než si doma opravili byt, a už u ní zůstal. Fenka se k ní přidala, když ji jednou v zimě našla jako štěně na ulici. Bylo jí jí líto. „Udělala si psinec, lepší by bylo dítě,“ vzpomněla jsem si na tu babku s vnukem, „Hodiny tikají…“ syčel tehdy Míle děda Tonda. Hodiny tikaly… Míle bylo už jednačtyřicet. Vypadala však sotva na třicet. Rozhodla se, že si vezme dítě z dětského domova. Na věku nezáleželo. Moc se jí zalíbil šestiletý Kolík. Tedy, spíš on si oblíbil ji. Přišel a řekl: „Budeš moje maminka?“ „Budu!“ odpověděla. „To je sobecká, nechce se namáhat,“ vzpomněla jsem na povzdech Marce­ly. Ale Kolíka ji nenechali. Jeho matka, psychicky nemocná, nebyla zbavena práv. „To byl pro mě šok,“ vzpomínala. „Nešlo mi do hlavy, že dítě prostě trpí, potřebuje rodinu, ale nic nemůžete dělat.“ Pak se objevila čtyřletá Lenka. Tu už dvakrát adoptovali a dvakrát vrátili zpět. Byla prý příliš temperamentní. Jedna z vychovatelek vyprávěla, že když ji druhá „maminka“ vracela zpátky, Lenka lezla po kolenou za ní, držela ji za sukni a volala: „Maminko, neodevzdávej mě, prosím! Už to neudělám!“ Když se Míla s Lenkou poznala, první otázka od Lenky byla: „Ty mě taky vrátíš?“ „Nikdy!“ vymáčkla přes slzy Míla. Ale i adopce Lenky zamrzla na nějakých problémech. Míla nechtěla říkat víc. „Ale je to moje dcera a budu o ni bojovat!“ Ten den byla v kostele poprvé v životě. „Nevěděla jsem, kam jinam jít,“ řekla. Přišel farář, chvíli si povídali a ona si něco zapsala. „Všechno bude dobré! S Pánem Bohem!“ slyšela jsem ho říct. A Míla se usmála… Domů jsme šly spolu. „Myslíte si asi, že jsem pyšná a nafoukaná,“ řekla Míla, „ale já už jen nemám sílu všechno pořád vysvětlovat. Tolik jsem toho slyšela…“ Mlčela jsem. Pozvala nás někdy k sobě domů — holky i mě — přijít si pohrát se psy. Souhlasila jsem. Určitě jednou půjdu. Ale až později. Teď je mi hlavně hodně, opravdu hodně stydno. A pořád přemýšlím: „Odkud v nás je tolik špíny? Odkud ve mně? Proč tak snadno o druhém myslíme to nejhorší?“ Chtěla bych, aby tahle úžasná žena, kterou jsme všichni soudili, aby Míla, měla konečně štěstí. Aby ji Lenka objala, přitiskla se a řekla: „Maminko!“ A věděla, že ji už nikdy nikdo nevezme. A aby kolem běhali veselí Tapík, Mikeš a Fenka… A kdo ví, třeba se stane zázrak a Míla potká hodného muže. A Lence přibude bratříček nebo sestřička. Takové věci se občas dějí, že? A hlavně, aby jim už nikdy nikdo neřekl ani jediné zlé slovo…

Všichni jsme ji odsuzovali

Milena stála v kostele a tiše plakala. Už dobrých patnáct minut. Pro mě to bylo opravdu zvláštní. Co tady pohledává tahle fiflena? říkala jsem si v duchu. Tu bych tu opravdu nečekala.

S Milenou jsem se osobně nikdy nebavila, ale potkávala jsem ji často. Bydlely jsme ve stejném činžáku v Praze a chodily jsme do stejného parku. Já s mými čtyřmi dětmi, ona s jejími třemi pejsky.

Vždycky jsme ji všechny pomlouvaly. My tím myslím sebe, ostatní maminky na pískovišti, babičky na lavičce před domem, sousedky a myslím, že i kolemjdoucí. Milena byla opravdu krásná, vždy upravená, módně oblečená a působila trochu lehkovážně a sebevědomě.

Zase vyměnila chlapa, bručela za ní babička Božena na lavičce. To už je třetí za rok.
Když má peníze, tak si to může dovolit, kývala souhlasně babka Hana a závistivě koukala, jak Milena s dalším přítelem nastupuje do drahého auta. Její syn Pepa, už mu táhne na padesát, zatím nenašetřil ani na ojetou škodovku.

Měla by radši mít děti, když jí už tikají biologické hodiny, přisadil si děda Tonda, který většinou býval s babkami ve při, ale v tomto byli zajedno.

Celé odpoledne potom klábosily, že i ten nový jí stejně utekl. A se shovívavým pohledem to uzavíraly: Však ona je to coura! A doma to tam musí smrdět jak v psinci!

Ale nejvíc jsme ji neměly rády my, mámy s dětmi. Zatímco jsme běhaly bez dechu za našimi rojícími se dětmi přes skluzavky, houpačky, keře, popelnice a vlastně kamkoli, kam je napadlo utéct (a to bylo kamkoliv), Milena si v klidu kráčela s těmi svými ratlíky a neřešila nic. Často se při tom i zvláštně pousmívala naším směrem, jako by nám chtěla naznačit: Nadělaly jste si haranty a teď nemáte klid. Já si žiju pěkně pro sebe. A vy ještě přemýšlíte, jestli bude na Aniččiny nové boty, nebo jí je musíší koupit až za dva měsíce.

To je jasně dítě free, všechny jsou takové, říkala mi kamarádka Šárka, máma tří kluků.

Bohatí si pořizují psy, kočky, morčata, dodávala těhotná dvojčata Lucka, zatímco dolovala ze stromu svou divokou dceru.

To je jen sobecká, nechce se obtěžovat, radši si užívá v cizině. Já už moře sedm let neviděla, povzdechla si pětinásobná máma Romana.

Jojojo, přizvukovala jsem všem bez rozdílu, včetně těch babek na dvorku. A letěla zvedat z písku Terezu s rozbitým kolenem, která ječela na celý park.

Místo, aby rozesela tolik psů, mohla si pořídit dítě, utrousila jednou nějaká babička nahlas.
Poč neřešíte svoje! odpověděla ostře Milena, chtěla ještě něco říct, ale rozmyslela si to a šla dál se svými nevrlými psy.
Drzá, hlesla babka za ní.

Ještě chvíli jsem pozorovala plačící Milenu, a pak jsem vyšla z kostela ven.

Počkejte ozvalo se za mnou. Prosím…
Milena šla za mnou přes dvůr.
Vy jste ta, co chodí do parku se čtyřmi holkama?
Já A vy s těmi třemi psy, přikývla jsem.
Ano Smím si s vámi popovídat?
Odkašlala a trochu se začervenala: Víte, já se vždycky dívám na vás s holkama, na ostatní maminky, a obdivuju vás
Vy?!? vydechla jsem překvapeně. Málem jsem dodala: Vždyť vy jste childfree, sobec, fiflena! Vzpomněla jsem si na její pohledy směrem k nám

A tak jsme se poprvé bavily. Sedly jsme si na lavičku. Milena mluvila a mluvila a občas jí tekly slzy. Bylo znát, jak moc se jí ulevuje, že se může někomu svěřit.

Milena vyrůstala v milující rodině a vždycky snila o spoustě dětí. Provdala se z lásky. Po dvou zamlklých těhotenstvích a po slovech lékařů neplodná se však její muž rychle vytratil.

Druhý to vzdal také, právě kvůli tomu. Léčila se, byla na tom psychicky i fyzicky špatně, po mimoděložním těhotenství málem přišla o život.
Pak přišel třetí partner. Zase mimoděložní těhotenství. A ten zmizel, sotva uslyšel, že by mohlo být dítě. Líbilo se mu jen její auto, peníze. Dítě do jeho plánů nepatřilo.

Já bych dala všechno, abych mohla mít svoje miminko!
Myslela jsem, že zbožňujete psy, pronesla jsem trochu hloupě.
Mám psy ráda, pousmála se Milena. Ale to neznamená, že nemiluju děti.

A tak si pořídila nejdřív Týpu. Potom ji poprosili sousedi, jestli by pohlídala Mikyho, než dodělají rekonstrukci bytu. Už si ho u sebe nechala. A Fandu, toho našla Milena jednoho mrazivého dne jako štěně ve sněhu na ulici. Chtělo se jí ho litovat.

Rozvedla psinec, místo aby měla dítě, vzpomněla jsem si na tu babičku.
Čas běží syčel Mileně za zády děda Tonda.
Hodiny skutečně plynuly Bylo jí už jednačtyřicet, i když vypadala sotva na třicet.

Rozhodla se zkusit osvojit dítě z dětského domova. Nezáleželo, jestli malé nebo větší. Okouzlil ji šestiletý Karel. Spíš si on zamiloval ji: Budeš moje maminka? Budu, slíbila.

Sobecká jenom, nechce problémy, vybavila se mi Romana.
Ale Karla jí nedali. Jeho matka byla sice vážně nemocná, ale rodičovských práv zbavena nebyla.

To mě zlomilo, vyprávěla Milena tiše. Měla jsem pocit, že svět je hrozně nespravedlivý Dítě trpí a nemůže k rodině.

Pak se objevila čtyřletá Lenka. Holčička, kterou už dvakrát vrátili zpět, protože byla moc divoká. Vyprávěli v domově, že když ji vracela druhá maminka, lezla za ní Lenička po kolenou, držela ji za sukni a křičela: Maminko, prosím, nevracej mě! Už budu hodná!

Když Milena potkala Lenku, holčička se hned zeptala: Vrátíš mě taky?
Ne, odpověděla Milena se slzami v očích.

Ale adopce Lenky se taky nějak zamotala Milena neříkala podrobnosti. Ale je to moje dcera a já za ni budu bojovat!

Ten den přišla Milena do kostela poprvé v životě. Už jsem fakt nevěděla, kam jít, řekla.
Přistoupil k ní farář, dlouze spolu hovořili a ona si něco zapsala.

Všechno bude dobré! S Bohem! uslyšela jsem jeho slova. A Milena se konečně usmála.

Šly jsme spolu domů.
Určitě si o mně myslíte, že jsem namyšlená, řekla tiše. Už mě unavuje všem všechno vysvětlovat, přitom jsem toho už tolik slyšela
Mlčela jsem.

Milena nás pozvala s děvčaty někdy navštívit prý si můžeme pohrát se psy. Souhlasila jsem. Určitě přijdu. Ale chvilku počkám.

Teď totiž cítím jen hanbu.

A pořád přemýšlím: Kde se v nás bere tolik špíny? Odkud ve mně tolik špíny? Proč je pro nás tak snadné myslet si o druhých to nejhorší?

Moc bych si přála, aby Milena, ta obdivuhodná žena, kterou jsme tolik soudily, našla konečně štěstí. Aby ji Lenička objala, přitiskla k sobě a řekla: Maminko! A věděla, že už ji nikdo nikdy nevrátí. A aby kolem nich hravě pobíhali ti úžasní pejskové Týpa, Miky i Fanda

A možná se stane zázrak, Milena najde dobrého, skutečného muže. A Leničce přibude ještě bráška nebo sestřička. Však se to někdy také stává, že?
A aby jim už nikdy nikdo neublížil žádným slovemKdyž jsme se rozcházely, otočila se ke mně a nesměle se usmála. V jejích očích už nebyla jen bolest, ale i naděje. Ten den jsem jí poprvé opravdu viděla ne jako cizí, ale jako člověka, který bojuje a nevzdává se. A v tu chvíli jsem pochopila, jak moc jsme všichni potřebovali otevřít oči, abychom se mohli konečně nadechnout.

Doma mě holky zahrnuly svými dětskými starostmi a smíchem, ale v hlavě mi pořád zněla Milenina slova. Večer, když už všichni spali a já tiše seděla u okna, jsem se v duchu modlila, aby nikdo z nás nezapomněl, jak snadné je ublížit, a jak důležité je pochopit.

Další odpoledne jsem vzala dcery a vydaly jsme se k Mileně. Ne proto, že to byla povinnost. Proto, že jsem konečně chtěla. Když nám otevřela, kolem ní pobíhali nadšení psi a v jejím náručí seděla Lenka. Ne divoká, ne opuštěná, jen šťastně přitulená.

A jak se naše děti a psi rozběhly parkem, za plotem se zastavila babička Božena. Chvíli nás pozorovala a pak poprvé za všechny ty roky zvedla ruku k pozdravu.

Všichni jsme udělali krok, kterého jsme se báli. Něco se v nás změnilo. A já věděla, že příště, až na dvorku někdo začne špinit jinou Milenu, už nezůstanu potichu.

Protože každý z nás má svůj příběh. A nikdy nevíme, jak moc ho může změnit jedno slovo, jeden úsměv nebo ruka podaná právě ve chvíli, kdy to nejvíc potřebujeme.

Rate article
DoN
MY JSME JI VŠICHNI SOUDILI Míla stála v kostele a plakala. Už dobrých patnáct minut. Bylo to pro mě překvapení. „Co tu ta fiflena vlastně dělá?“ říkala jsem si v duchu. Zrovna ji bych tu čekala nejméně. S Mílou jsme se osobně neznaly, ale často jsem ji potkávala. Bydlíme ve stejném vchodu a chodíme do stejného parku. Já se čtyřmi dětmi, ona se třemi psy. Všichni jsme ji vždy odsuzovali. My — maminky s dětmi, babičky na lavičce, sousedé, a mám pocit, že i náhodní kolemjdoucí. Míla byla atraktivní, stále moderně oblečená, a jak se zdálo, lehkovážná sebejistá žena. „Zase si našla nového chlapa,“ brblala za ní baba Nina na lavičce před domem. „Třetího už.“ „No, když má tolik peněz, může si to dovolit,“ přitakala babka Šárka, závistivě sledující, jak Míla s dalším fešákem nasedá do svého drahého auta. Syn babky Šárky, pětačtyřicetiletý Vašek, ještě nevydělal ani na ojetou škodovku. „Radši by měla děti, hodiny jí tikají,“ přidával se věčný opozičník děda Tonda. Ale v odsouzení Míly panovala u všech shoda. Potom se na lavičce škodolibě řešilo, že i ten nový Milin frajer zmizel. A dojelo se zásadní úvahou: „To je tím, že je to coura! A doma má určitě psí zápach!“ Nejvíc však Mílu nemusely my, matky s dětmi. Zatímco jsme vysílené honily děti po skluzavkách, prolézačkách, křoví, popelnicích a všude možně, ona se elegantně procházela se svými „voříšky“ a ještě se posměšně usmívala naším směrem, jako by říkala: Tak jste si naložily, teď nemáte klid. Já si užívám života a vy sčítáte, jestli vám zbyde na bundu nebo boty pro Marušku. „To jsou ty childfree. Všechny stejný,“ říkala moje kamarádka Natálie, matka tří kluků. „Bohatí mají své rozmary — pejsky, kočičky, morčátka,“ přikyvovala těhotná dvojčaty Lucka, při snaze sundat ze stromu svou nezbednou dceru. „To je jen sobecká, nechce se starat, radši jezdí po dovolených. Já už sedm let nebyla ani u moře,“ povzdechla si pětinásobná máma Marcela. „Ano, ano, ano,“ přitakávala jsem všem, včetně těch babek z dvora. A spěchala zachránit Tonču, co ječela s odřeným kolenem v parku. „Udělala si doma psinec, lepší by bylo mít dítě,“ rýpla si jednou nahlas nějaká babička s vnukem. „To není vaše věc!“ otočila se Míla rázně. Ještě něco chtěla říct, ale zadržela se a odešla se svými odpornými psy. „Drzounka,“ houkla babča za ní. …Ještě jsem chvíli hleděla na uplakanou Mílu a vyšla z kostela. „Počkejte,“ zaslechla jsem. „Prosím, počkejte.“ Míla mě následovala přes kostelní dvůr. „To vy chodíte do parku se čtyřma holčičkama?“ „Já… a vy s třemi psy.“ „Ano. Mohu si s vámi promluvit? Víte, vždycky, když vás vidím s dětmi, nebo jiné maminky, obdivuji vás,“ řekla… a zarděla se. „Vy?!“ užasla jsem. Jen jsem se zadržela, abych nevypálila: „Vy jste přece childfree, sobecká fiflena!“ V duchu mi naskočily všechny její „posměšné“ pohledy… Tak jsme se poznaly. Sedly jsme si na lavičku. Míla vyprávěla… a plakala. Bylo vidět, jak to potřebovala někomu říct… …Míla vyrůstala v hezké rodině a odjakživa snila o spoustě dětí. Provdala se z lásky, ale po dvou zamlklých těhotenstvích a ortelu lékařů „neplodnost“ odešel milovaný manžel rychle pryč. Ze stejného důvodu zmizel i druhý. Ale předtím se Míla dlouho léčila. Skončilo to mimoděložním těhotenstvím, při kterém málem zemřela. Pak byl třetí „miláček“. Zas mimoděložní. Ten utekl hned, jak slyšel o možném dítěti. Bavilo ho jen Mílin luxusní auto a velký plat, děti se do jeho života nehodily. „Kvůli dítěti bych dala cokoli!“ „Myslela jsem, že máte ráda psy,“ blekotala jsem. „Ano, mám ráda psy,“ pousmála se Míla, „ale to neznamená, že nemiluji děti.“ Aby jí nebylo smutno, pořídila si nejdřív Tapíka. Později jí někdo svěřil Mikeše, než si doma opravili byt, a už u ní zůstal. Fenka se k ní přidala, když ji jednou v zimě našla jako štěně na ulici. Bylo jí jí líto. „Udělala si psinec, lepší by bylo dítě,“ vzpomněla jsem si na tu babku s vnukem, „Hodiny tikají…“ syčel tehdy Míle děda Tonda. Hodiny tikaly… Míle bylo už jednačtyřicet. Vypadala však sotva na třicet. Rozhodla se, že si vezme dítě z dětského domova. Na věku nezáleželo. Moc se jí zalíbil šestiletý Kolík. Tedy, spíš on si oblíbil ji. Přišel a řekl: „Budeš moje maminka?“ „Budu!“ odpověděla. „To je sobecká, nechce se namáhat,“ vzpomněla jsem na povzdech Marce­ly. Ale Kolíka ji nenechali. Jeho matka, psychicky nemocná, nebyla zbavena práv. „To byl pro mě šok,“ vzpomínala. „Nešlo mi do hlavy, že dítě prostě trpí, potřebuje rodinu, ale nic nemůžete dělat.“ Pak se objevila čtyřletá Lenka. Tu už dvakrát adoptovali a dvakrát vrátili zpět. Byla prý příliš temperamentní. Jedna z vychovatelek vyprávěla, že když ji druhá „maminka“ vracela zpátky, Lenka lezla po kolenou za ní, držela ji za sukni a volala: „Maminko, neodevzdávej mě, prosím! Už to neudělám!“ Když se Míla s Lenkou poznala, první otázka od Lenky byla: „Ty mě taky vrátíš?“ „Nikdy!“ vymáčkla přes slzy Míla. Ale i adopce Lenky zamrzla na nějakých problémech. Míla nechtěla říkat víc. „Ale je to moje dcera a budu o ni bojovat!“ Ten den byla v kostele poprvé v životě. „Nevěděla jsem, kam jinam jít,“ řekla. Přišel farář, chvíli si povídali a ona si něco zapsala. „Všechno bude dobré! S Pánem Bohem!“ slyšela jsem ho říct. A Míla se usmála… Domů jsme šly spolu. „Myslíte si asi, že jsem pyšná a nafoukaná,“ řekla Míla, „ale já už jen nemám sílu všechno pořád vysvětlovat. Tolik jsem toho slyšela…“ Mlčela jsem. Pozvala nás někdy k sobě domů — holky i mě — přijít si pohrát se psy. Souhlasila jsem. Určitě jednou půjdu. Ale až později. Teď je mi hlavně hodně, opravdu hodně stydno. A pořád přemýšlím: „Odkud v nás je tolik špíny? Odkud ve mně? Proč tak snadno o druhém myslíme to nejhorší?“ Chtěla bych, aby tahle úžasná žena, kterou jsme všichni soudili, aby Míla, měla konečně štěstí. Aby ji Lenka objala, přitiskla se a řekla: „Maminko!“ A věděla, že ji už nikdy nikdo nevezme. A aby kolem běhali veselí Tapík, Mikeš a Fenka… A kdo ví, třeba se stane zázrak a Míla potká hodného muže. A Lence přibude bratříček nebo sestřička. Takové věci se občas dějí, že? A hlavně, aby jim už nikdy nikdo neřekl ani jediné zlé slovo…