Nevezmu si ho, i když je to fešák. Ano, je opravdu hodný kluk, ale není ten pravý pro mě.
Zase mamka dorazila s přítelem a ještě nějakým dalším chlapem. Už mají něco v sobě. Sedl jsem si do kouta za stolek.
Není kam utéct, venku už začal padat první sníh. Mám toho dost. Až v létě dokončím devátou třídu, hned odjedu do města. Přihlásím se na pedagogickou školu a budu učitel. Město je sice jen deset kilometrů daleko, ale budu bydlet na koleji.
Mamka s návštěvou se usadili v kuchyni. Ozvalo se šplouchnutí, když nalévali do sklenic, a vzápětí zavonila uzenina. Nemohl jsem si pomoci, polkl jsem sliny.
Počkej! ozvala se mamčina slova.
Proč děláš drahoty?
Je vás tam dva
Není to poprvé, co jsme tu dva, ozval se Pavel, mamčin přítel.
Následoval křik, chrastění nádobí, šustění, funění Přitiskl jsem se víc do kouta, když najednou vše utichlo.
Hele, Radku, ona spí, promluvil přítel.
Sám jsi říkal, že je pěkná holka, a mě to nějak
Ale vždyť má dceru
Jakou dceru?
Tereza, už je velká. Asi se schovává v pokoji.
Přiveď ji sem, radostně zavrčel Radek.
Terezo, kde jsi? Vešel Pavel do pokoje, když mě uviděl, nepříjemně se uchechtl. Pojď sem, pojď si sednout!
Já jsem radši tady.
Proč se stydíš? Pavel se mě pokusil obejmout.
Popadl jsem vázu ze stolku a praštil ho s ní po hlavě. V tu chvíli se rozletělo sklo. Vymanil jsem se mu a rychle vyběhl z pokoje.
Chyť ji! zaslechl jsem za sebou Mirkův hlas.
Byl jsem už u vstupních dveří. Neměl jsem čas se obout v ponožkách, starých kraťasech a tričku jsem vyrazil do zimy.
Za mnou vyběhli ti dva muži. Ulice vesnice byla prázdná. Kam běžet večer po sněhu? Křik za mnou sílil. Velký dům u cesty za plotem štěkal pes, někdo na něj křikl.
Zaběhl jsem ke vratům a začal bušit. Dveře otevřel chlapík kolem čtyřicítky.
Pomozte mi, zašeptal jsem, prosebným pohledem na něj hleděl.
Pojď dovnitř, uchopil mě za ruku a zavřel dveře.
Lukáši, kdo to je? Na zápraží vyšla žena.
Ta tady běží před nějakými chlapy, kývl na mě.
Rychle do domu! Žena mě vtáhla dovnitř. Tam nám to povíš.
Terezo, pojď ven po dobrém! ozvalo se z ulice.
Lukáši, do toho se nemíchej! vykřikla paní. Pojď dovnitř!
Zvenčí doléhaly výkřiky a štěkání psa.
Musíme volat polici, vzala žena do ruky mobil.
Magdo, počkej. Zkusím to vyřešit. Jsou místní.
A jak to chceš řešit?
V klidu. Uklidni dívku.
Lukáš vzal igelitku, šel do kuchyně. Vložil tam lahev a kus uzeného.
Na dvoře pohladil psa a šli spolu ven. Mirkův přítel se vyřítil ven.
Pusť Terezu!
Tady, vezmi si to a běž!
Co je uvnitř? Otevřel balíček a tvář se mu rozjasnila. Pokynul kamarádovi hlavou. Jdeme, Radku!
***
Tak! Jmenuji se Magda, Magda Kopecká, postavila konvici na plotnu. Sedni si a povídej, kdo jsi a co se stalo.
Jsem Tereza, spustil jsem, zuby mi drkotaly. Bydlím na kraji této ulice.
Jsi dcera Petry?
Ano.
Jsme tu krátce, ale o tvé matce už jsme něco slyšeli.
Sklonil jsem hlavu a rozplakal se.
No tak, neplač!
Přišla ke mně, jemně mě přivinula k sobě. Takové gesto jsem nikdy nepoznal. Objal jsem ji a rozbrečel se ještě víc.
Dost, dost Pojď, dáme si čaj.
Vešel hostitel domu.
Hotovo, už odešli.
A co s touhle kráskou? pousmála se Magda a kývla na mě.
O tom promluvíme radši ráno. Teď čaj a pak sprcha.
Máš hlad? Magda přistrčila hrnek s čajem. Usmál jsem se. Vidím, že máš.
Přinesli chleby, kousek dortu.
Jen jez! přidal se i Lukáš s úsměvem, když viděl, jak mlsně koukám po jídle.
Více se mě už nevyptávali. Ani mě nijak extra nevšímali, chápali, že se jen stydím.
Když jsme dojedli, Magda mě odvedla do koupelny.
Umyj se, obleč si tenhle župan!
***
Chtěl jsem jediné nebýt dnes večer zase na ulici. Jak příjemné je se válet v teplé vaně, když venku mrzne. Ale už je čas čekají tam na mě.
Vyšel jsem ven, oba už seděli v pokoji na gauči. Rychle jsem poděkoval:
Děkuji!
Terezo, začala Magda. Nikdo tě očividně nehledá. Domů jít nechceš.
Sklonil jsem hlavu.
Zítra ráno musíme brzo pryč
Rozumím, šeptl jsem ještě níž.
Zůstaneš tady sám. Nikomu neotvírej! Náš pes Max nikoho cizího nepustí. Rozumíš?
Ano! neudržel jsem emoce.
Můžeš uvařit guláš, pokud chceš, mrkl Lukáš Kopecký. Zvládneš to?
Umím vařit, rychle ujistil jsem je, stále s obavou, že mě vyhodí. A umím i uklízet.
Uklidit můžeš dole, souhlasila Magda.
***
Probudil jsem se spolu s hostiteli, tiše ležel v posteli a bál se, kdy mě vyhodí. Pak zašuměla auto ve dvoře. Po chvíli bylo ticho.
Vstal jsem, umyl se. V kuchyni už byla konvice, na stole chleba, salám, sýr. Na pracovní desce vepřová žebra.
Najezl jsem se, uklidil. Vytřel jsem všechno, umyl podlahu.
V chodbě jsem objevil vysavač, zapnul ho a dal se do vysávání.
A když jsem ho vypnul
Co to má znamenat? ozval se hlas za zády.
Byl to vysoký, pohledný kluk kolem osmnácti. V hnědých očích zvědavost.
Uklízím, zamumlal jsem. A kdo jste vy?
No teda, zavrtěl hlavou, vytáhl mobil z kapsy:
Mami, jsem doma. A kdo to je?
Nech tu slečnu pár dní u nás.
Dobře, já s tím nemám problém.
Dal si telefon zpátky do kapsy. Sjížděl mě pohledem z hlavy k patě, pak zamířil do kuchyně.
Chcete čaj? zeptal jsem se.
Postarám se sám.
***
Uložil jsem vysavač. Začal jsem stírat prach, dával pozor na každý zvuk z kuchyně.
Kluka jsem zahlédl, jak snídal v kuchyni, pak šel do koupelny. Vrátil se oholený, vonící vodou po holení.
Z ulice se najednou ozval výkřik: Hej, dej ještě jednu flašku!
Co se to děje? přišel kluk k oknu.
Neotvírejte jim! zakřičel jsem s obavou.
Podíval se na mě se zvláštní zvědavostí, usmál se a šel ke dveřím.
Běžel jsem k oknu. U plotu stáli mamčin přítel a druhý chlap, hulákali. Rozklepal jsem se.
Kluk vyšel ven. Šli k němu, a pak oba najednou spadli do sněhu. Kluk něco řekl, ti vstali a s hlavou sklopenou odešli směrem k domu mojí matky.
***
Vrátil se a zastavil se u mě. Přistoupil:
Co se bojíš?
Nevědomky jsem se mu opřel o hruď a rozplakal se.
Jak se jmenuješ? zeptal se.
Tereza.
Já jsem David. No tak, neboj, už nepřijdou.
***
David šel nahoru do svého pokoje a do večera byl zalezlej. Já uvařil guláš. Zůstal jsem sám v kuchyni a zamyslel se.
Samozřejmě, chtěl bych tu zůstat, s těmito skvělými lidmi. Ale vím, že jsem už trochu překročil meze slušnosti.
Hostitelé se vrátili. Magda Kopecká překvapeně kroutila hlavou, když viděla pořádek. Lukáš ocenil guláš.
Myslím, že půjdu domů, pronesl jsem rezignovaně. Děkuju všem!
Terezo, zůstaň u nás pár dnů.
Děkuji, Magdo! Ale půjdu domů.
Udělal jsem krok ke dveřím, pak se zastavil. Od včerejška jsem tu chodil v cizím županu a cizích papučích.
Pojď, vedla mě do obýváku.
Otevřela skříň, chvíli vybírala, vytáhla rifle, svetr, teplou bundu.
Oblékni si to! Máme skoro stejnou postavu.
To nemůžete není třeba
Nemůžeš domů jít jen tak. Oblékni si to, slibuji, neubude mi.
Oblekl jsem si všechno. Tajně jsem se podíval do zrcadla. Tak hezké věci jsem nikdy nevlastnil.
V předsíni mi ještě natáhla čepici a zimní boty.
Terezo, užívej ve zdraví!
Děkuji, Magdo!
***
Život se vrátil do starých kolejí. Tedy skoro. Mamka začala pracovat na statku. Její přítel zmizel neznámo kam i s kamarádem.
Přišlo jaro. Zrovna jsem seděl doma u učení, když někdo zaklepal na branku. Podíval jsem se ven a nemohl uvěřit: u plotu stál David. Kývl na mě, abych šel ven.
Nevyšel jsem, přímo jsem vyběhl.
Ahoj! usmál se David.
Dobrý den!
Máma o tobě mluvila.
***
Znovu jsem vešel do toho domu, kde jsem byl tak šťastný.
Ahoj, Terezo! pozdravila mě Magda, hned mě objala.
Dobrý den, Magdo!
Pojď dál! Dáme si čaj! Usadili jsme se, nalila mi čaj, sama si sedla ke stolu.
Mám pro tebe prosbu. S manželem letíme na měsíc do Turecka, zasnila se. David tu bude málokdy. Nechceš pohlídat nám dům? Maxe nakrmit, kocoura taky, zalít kytky. Mám jich spoustu.
Samozřejmě, Magdo!
To je skvělé, vytáhla peníze. Tady pětadvacet tisíc korun.
Magdo, nemusíte
Vem si je! Nebudeme kvůli tomu chudší. Pojď, všechno ti ukážu!
Pozorně jsem se učil, kde stojí květináče, kde je krmivo pro kocoura a maso pro Maxe. Pak Magda zavolala:
Davide! ze svého pokoje hned vyšel syn. Ukážeš Tereze Maxe!
Pojď! David mi lehce položil ruku na rameno.
Vyšli jsme ven, odvázali Maxe a šli se venčit.
Cestou mi David vyprávěl o studiu na vysoké, o karate, i o rodinném podnikání.
Já jsem ale myslel na něco docela jiného. Chápu, že mezi mnou a Davidem je stejný rozdíl, jako mezi mojí mámou a Davidovými rodiči. Jsou hodní, laskaví lidé, ale tohle není pohádka je to život.
Za dva měsíce budu dělat přijímací zkoušky na pedagogickou školu, určitě je zvládnu. Budu studovat, pracovat a snažit se, abych byl člověk. Jednou se ožením, ale určitě ne s tímhle klukem. Ano, je to výborný kluk, ale není pro mě!
Jsem vděčný Magdě za oblečení i těch pětadvacet tisíc korun. Snad mi to pomůže přežít první dny ve městě.
Někde uvnitř jsem cítil, že právě teď skončilo mé těžké dětství. Čeká mě dospělost taky tvrdá, ale už bude záležet hlavně na mně.
Došli jsme až ke krásné vile. Pohladil jsem Maxe po krku, usmál se na Davida a vydal se domů. Zítra mi začne práce v tomto domě. Jen práce a nic víc!
