Ať si letí sama! Třeba ji tam někdo unese, zamračila se tchyně.
Dušný večer před odjezdem na dovolenou měl být provoněný radostným očekáváním a veselým balením.
V bytě Jakuba a Žofie však atmosféra houstne skoro jako mlha nad Berounkou. Uprostřed obýváku, v postoji generála před výbuchem, stála paní Milena Hrušková. V ruce svírala ovladač na televizi, jako by to byla zbraň.
To tedy nedovolím! Vy jste se snad úplně zbláznili?! Ve zvučném hlasu bývalé učitelky byla slyšet tvrdá autorita.
Na obrazovce zůstal stát záběr z další senzační reportáže: zamračený moderátor ukazoval červené šipky po mapě jihovýchodní Asie a hrozil prstem.
Žofie, skládající věci do kufru s až podivným klidem, jen vydechla.
Tenhle scénář dobře znala. Jakub, unavený a smířený, se pokusil něco poznamenat.
Mami, už toho nech! To jsou úplné nesmysly! Jedeme do normálního hotelu, přes klasickou cestovku
Nesmysly?! zvýšila hlas paní Hrušková a ovladač málem vylétl ke zdi. Ty, Jakube, otevři jí oči! Ona tě jednou zničí! V Thajsku… tam je každý druhý pašerák lidí! Tebe si někde odchytí, když půjdeš pro pivo do uličky, a už se nevrátíš! Rozpářou tě, seberou ti ledviny, játra a pošlou to někam do Evropy! A ji tragicky mávla k Žofii ji prodají do otroctví nebo do nevěstince! Viděla jsem o tom pořad v televizi!
Žofie přestala ukládat trička, pozvedla obočí směrem k tchyni a vydržela ticho, které by Jakub nikdy nezvládl.
Paní Hrušková, pronesla klidně, vy tomu opravdu věříte? Že každý Thajec je mafián se zkouškou z chirurgie a zároveň kuplíř?
Nech toho! Nemáš žádné argumenty, fakta jsou fakta! Televize to ukazovala! Ti, co tam jezdí za laciné atrakce, doma už neuvidej nic než plechovku s vlastními vnitřnostmi!
Jakub si prohrábl vlasy a povzdechl si.
Mami, to jsou pořady pro důchodce, které na to mají nervy. Chtějí je jen vyděsit, ať se dívají dál. Tam jezdí miliony lidí
A tisíce zmizí! nenechala se odbýt paní Hrušková. Žofie, vy už jste určitě koupili letenky, že? Nepřeprodáte je?
Máme je. Nepřeprodám, reagovala prostě Žofie. Dva roky jsme na to šetřili. Všechno jsem pečlivě prověřila, přečetla desítky diskuzí, zamluvila zájezd přes ověřenou cestovní agenturu. Neplánujeme výlety do nočních uliček, chceme poznat město, slunit se u moře a ochutnat polévku tom yam…
Radši by vás tím polévkou neotrávili… Bůh ví, co do toho dávají, zamumlala neochotně Milena. Jakube, prosím tě, vzpamatuj se. Ať letí sama, když musí! Riskuje ona, a ty zůstaneš zdráv. Mateřské srdce varuje!
V místnosti se rozhostilo ticho, těžké jako deka. Tehdy Žofie řekla to, co si v sobě nesla roky.
Dobře, zavřela s cvaknutím kufr. Máte pravdu, paní Hrušková. Risk je někdy nutný. Poletím sama.
Žofie! Co to blázníš? vyhrkl šokovaný Jakub.
Slyšel jsi svoji maminku. Má předtuchu neštěstí. Nemůžu riskovat tvoje orgány. A už vůbec tě nenechám prodávat do otroctví. Zůstaň doma, popíjej s maminkou čaj a dívej se na zprávy o světových spiknutích. A já… pousmála se mrazivě, já vyrazím do toho pekla. Sama.
Milena Hrušková se najednou tvářila triumfálně i zaskočeně.
Sice prosadila své, ale nečekaná odhodlanost Žofie jí vzala vítr z plachet.
To je jedině správné, zněla už méně přesvědčeně. Sama sis vše upekla.
Jakub se zkoušel hádat, přemlouvat, ale Žofie zůstala neoblomná. Noc před odletem leželi zády k sobě v zarytém mlčení.
Nezměníš názor? zkusil to Jakub.
Ne.
*****
Letadlo přistává v Bangkoku a Žofii obklopuje horký, aromatický vzduch.
Strach? Ani náznak. Jen únava a zvědavost. Podle plánu chodí živou ulicí, obdivuje zářící chrámy, zkouší uliční jídlo, které nikdy v životě neochutnala.
Nikdo ji neokradl, nikdo ani nenaznačil násilí. Vstřícní prodavači na tržišti se spíš stydí, než by byli drzí, a smlouvají o deset bahtů.
Do společného chatu posílá fotku: smějící se Žofie s ovocným koktejlem na pozadí tyrkysového moře. Popisek: “Všechny orgány mám. O otroctví zatím žádná zmínka. Zdravím!”
Jakub jí posílá srdíčka. Paní Hrušková vše pečlivě sleduje, bez komentáře.
Pak Žofie zamíří na sever, do vesničky nedaleko Čiang Mai. V malém rodinném penzionu, kde paní jménem Nuan vyučuje vaření opravdového pad-thai, se stane něco překvapivého.
Nuan, mluvící přerývanou angličtinou, byla až podivně podobná Mileně Hruškové.
I ona měla dceru v cizině ta žila a pracovala v Soulu.
Je tam sama, zima, nikdo se neusmívá, jídlo je podivné, stěžuje si Nuan a míchá nudle. V televizi říkali, že tam mají radioaktivitu a jsou nevlídní!
Žofie se na ni podívá a rozesměje se na celé kolo, až jí začnou téct slzy.
Nuan chvíli nechápe, pak, když jí Žofie s pomocí gest, fotek a jednoduchých vět vypráví o paní Hruškové, televizi, zlodějích orgánů i strachu z otroctví, začnou obě dvě zvonivě smát.
Ach ty maminky! vykřikne Nuan. Všude jsou stejné! Bojíme se, co neznáme. A televize kecá i v Thajsku!
Ten večer volá Žofie přes videohovor domů rovnou Mileně Hruškové.
Ta vypadá unaveně a ostražitě.
Žiješ? ptá se bez pozdravu.
Všechno v pořádku, včetně orgánů, paní Hrušková. Koukněte
Žofie obrátí kameru na verandu. Nuan nese čaj, usmívá se a mává na českou paní v telefonu.
Dobrý den, zasměje se do kamery. Vaše snacha je šikovná! Vaří skvěle. Netrapte se! Otroctví nehrozí! a obejme Žofii kolem ramen.
Paní Milena chvíli jen zaraženě sleduje střídavě Nuan a Žofii, která je viditelně spokojená.
A a ty orgány? vydechne už bez jistoty.
Všechny vcelku, mrkne Žofie. A ještě k tomu mám větší apetit. Tady je to nádherné, lidé jsou milí. Nuan má dceru v Koreji a taky se o ni bojí. Protože v televizi říkali, že tam jsou všichni chladní a zlí.
Následuje dlouhé ticho.
Dej jí sluchátko, překvapivě řekne paní Hrušková, té Nuan.
Žofie předá mobil. Dvě ženy, vzdálené tisíce kilometrů a dvěma odlišnými světy, spolu rozmlouvají. Sice nerozumí cizím slovům, ale rozumí souvislostem. Nuan přikyvuje a směje se, Milena se zpočátku mračí, ale její rysy postupně měknou.
Na konci se dokonce pokusí o úsměv toporně, ale opravdově.
Po hovoru přijde Žofii zpráva od Jakuba: Máma právě vypnula televizi. Řekla: Dost už těch katastrof, a ptala se, kdy se vrátíš.
Odpověď nespěchá. Žofie vnímá hvězdné nebe nad severním Thajskem. Pak posílá fotku: ona a Nuan v objetí, smějí se. K tomu text: Už mám spojence. Zítra letím na paraglide. Vše je v pořádku, zdravím!
Cesta domů je lehká. Na letišti čeká Jakub a o něco dál, s rozpačitým úsměvem a pugétem barevných astr, stojí paní Hrušková.
Nevrhne se jí do náruče, ale ani nenadává. Trochu se ošívá, podává květiny.
Tak co, přežila jsi?
Jak vidíte. Bez nového pána…
No jo, odsekne tchyně a máchne rukou. Pak mi povíš, jaké to bylo… A co ta tvoje Nuan?
Cestou domů Žofie vypráví o chrámech, jídle, laskavých lidech, o vtipných zážitcích.
Paní Hrušková poslouchá, občas uznale pokývne nebo se na něco zeptá. Televize v obýváku mlčí.
Na jejím tmavém skle se zračí tři siluety: muž objímá ženu, vedle stojí tchyně, která se po letech rozhodla vidět svět jinak než zkresleně přes křiklavé zprávy, ale očima těch, kteří se opravdu vydali do neznáma a vrátili se živí a šťastní.
Večer u čaje paní Hrušková váhavě poznamená:
Příští rok pokud byste chtěli… co kdybych jela s vámi? Ale někam, kde to není až tak divoké…
Jakub a Žofie se na sebe spokojeně usmějí. Bylo nečekané, že paní Hrušková dokázala změnit úhel pohledu.
O pár dnů později se ovšem přihrnula na návštěvu s červenýma tvářemi a oznámí:
Já s vámi nikam nepojedu! Tobě, Žofie, se prostě jen zadařilo! Vždyť jsem dnes v televizi viděla zachránili plno lidí z nějakého zajetí. Radši doma!
Jak chcete, pokrčí Žofie rameny.
Jakube, ty tam taky nemusíš. Po Česku si můžeme užívat výletů dost, zakončí důležitě paní Hrušková.
Syn jen zavrtí hlavou, ale neodporuje chápe, že některé věci zůstanou, jak jsou.
