Osud tomu nechtěl… Vlak už druhý den drncal českou krajinou. Cestující mezitím stihli navázat známosti, vypít několik hrnků čaje, vyluštit hromadu křížovek. Nastaly hovory o životě – syndrom spolucestujícího se v našich vlacích obzvlášť krásně rozvine, lidé tu často sdílí příběhy, jaké jinde než ve voze neuslyšíte. Seděla jsem na bočním sedadle a v sousedním kupé si tři české důchodkyně vyměňovaly recepty na těsto a zkušenosti s pletením ponožek na jehlicích. Vlak přejížděl most, za oknem se otevřel nádherný výhled na širokou řeku s jemnými vlnkami, modrou oblohu a bílý kostelík se zlatou bání na zeleném břehu. Ženy na chvíli zmlkly. Jedna se pokřižovala. – Hele, něco vám povím – chcete-li věřte, chcete-li ne, začala její spolucestující. Stalo se to před pár lety na jaře. Žiji sama, děti nemám, manžela jsem pohřbila už dávno. Vesnice není velká, ale rozložená na obou březích řeky. Do krámu i na poštu je potřeba dojít přes lávku na druhý břeh. Jednoho dne mi ráno zavolal bratr, že má služební cestu a udělá si zacházku, aby mě navštívil. Neviděli jsme se dobrých pět let, bydlí daleko. Moc jsem se potěšila, hned jsem si řekla, že musím do obchodu koupit něco dobrého, mouku, cukr, upéct koláče a pořádně ho pohostit. Rychle jsem přehodila kabátek, ani nezapnula, vlítla do bačkor a vyrazila. Když jsem dorazila k řece, napadlo mě: „Nechce se mi dělat okliku přes most, co kdybych to přešla po ledu?“ Noci byly ještě mrazivé, i když přes den už bylo teplo. A rybáři, co seděli u mostu, mě trochu uklidnili – když unesou je s prutem a výbavou, mě snad taky. Jsem přece lehká a svižná, možná to projde. Opatrně jsem slezla k řece. První kroky – led křupe, ale drží. Řeka tu není široká, zvládnu to rychle. A věřte nebo ne, ani jsem pořádně nezjistila, že jdu pod led. Jen to zabolí, ztrácím dech – a už jsem pod vodou. Škrábu se nahoru, kabátek mě táhne ke dnu – dobře, že jsem ho neměla zapnutý! Ve vodě jsem ho shodila, hned se mi lépe dýchalo. Hrůza – chytám se ledu, ale ten se lomí a já znovu mizím pod povrchem. Křičet nemůžu, jako by mi vzali hlas. Vidím sousedku, jak stojí na břehu a dívá se mi přímo do očí. Zvedla jsem ruku a mávla na ni s nadějí, že zavolá rybáře. Ale ona ustoupila dozadu a odešla! „Tak to je konec, říkám si, tady umřu, bratr přijede a už mě nenajde.“ Poslední pokus – led znovu praská. Najednou, odnikud, se ke mně rozběhl nějaký muž. Předtím tam nikdo nebyl, kde se vzal? Skočil na břicho, natahuje ruku a volá: „Pojď ke mně! Zvládneš to!“ Nevím kde se to ve mně vzalo, ale zkusila jsem to. Led pod ním začal také praskat. Honem doběhl ke břehu, vyrval mladou břízu, znovu se ke mně doplazil, podal mi ji. „Drž se kořene, drž!“ Chytila jsem břízu za kořen a on mě tím vytáhl na led. Ležím na povrchu, slzy mi tuhnou na tváři, on se ke mně sklání: „No tak co, žijete, paní?“ ptá se. Přikyvuji, nejsem schopná slova. „Tak díky bohu,“ odpoví. „Jděte domů, nebojte, nemocná nebudete.“ Vstala jsem, a když jsem se rozhlédla, chlap už nikde. Kde se mohl ztratit? Všechno je vidět, k rybářům je daleko a já je viděla teprve běžet ke mně. Domů mě pak doprovodil jeden z rybářů. Přežila jsem, dala si čaj, převlékla se a vyrazila znovu do obchodu – tentokrát přes most. Přijdu ke krámu, sousedka už tam stojí a kouká na mě jako na ducha. „Ty jsi se neutopila?“ diví se. „A tys mi nepřišla na pomoc?“ zeptala jsem se jí. „Myslela jsem, že kdybych přišla, půjdeme pod led obě a k rybářům bych stejně nestihla doběhnout. Kdyby ses utopila, byla by to holt tvá vůle osudu. Ale tys to přežila. Všechno dobře dopadlo.“ Bratrovi jsem o ničem neřekla. Když odjel, ptala jsem se v dědině, zda někdo neznal toho chlapíka – byl cizí, oblečený jinak než naši. Jmenovitě jsem se ptala po všech rodinách – ale nikdo ho neviděl, nikomu nepřijel host. Měla jsem pocit, že jsem ho někde viděla, ale nemohla jsem si vzpomenout kde. Jela jsem pro jistotu do vedlejší vsi do kostela, dát svíčku za šťastnou záchranu. Jakmile jsem vstoupila dovnitř, přiběhl mi mráz po zádech – na ikoně svatého Mikuláše jsem spatřila tvář muže, co mě z řeky zachránil. Klekla jsem před ním, celá rozechvělá. Pak jsem si o tom dlouho povídala s panem farářem. „Takové zázraky,“ uzavřela žena příběh. „A od té doby jsem nebyla nemocná. Ani rýmu jsem neměla. Chcete-li věřte, chcete-li ne.“ Tedy: Když osud přeje – zázrak na českém venkově i na kolejích: Tajemný zachránce, tiché modlitby a síla dobrých skutků.

Vlak jede už druhý den. Lidé se postupně seznámili, vyprázdnili pár konvic čaje a vyřešili nespočet křížovek. Povídání o životě nemůže v takových chvílích chybět. Syndrom spolucestujícího se totiž nejlépe projeví ve vlaku lidé vyprávějí příběhy, které byste jinde než v kupé nikdy neslyšeli.

Sedím na krajní sedačce v uličce a hned vedle v kupé si tři starší paní vyměňují recepty na těsto a rady ohledně pletení ponožek na jehlicích. Vlak přejíždí přes most, ze kterého je nádherný výhled. Jasná obloha, slunečný, vlahý den, dole široká řeka s jemnými vlnkami. Na vysokém břehu zarostlém sametovou trávou se tyčí bílý kostel se zlatou báně.

Ženy najednou ztichly. Jedna z nich se překřižuje.

Teď vám povím příběh, ozývá se sousedka. Věřte si tomu, nebo ne.

Stalo se to pár let zpátky, na jaře. Žiju sama, děti nemám, manžela už dávno pohřbila. Naše vesnice je sice malinká, ale leží po obou březích řeky. Abych došla do obchodu nebo na poštu, musím přejít lávku na druhou stranu. Ten den mi hned po ránu zavolal bratr, že jede na služební cestu a udělá si zajížďku, aby mě svou návštěvou potěšil. Neviděli jsme se dobrých pět let, bydlí dost daleko.

Měla jsem ohromnou radost! Říkám si, že musím skočit do obchodu, nakoupit něco k jídlu, mouku a cukr, upéct koláč a pohostit drahého hosta. Rychle jsem si přehodila kabát ani jsem si ho nezapínala, jen jsem ho přitáhla k sobě, nazula si teplé bačkory a vyběhla.

U řeky jsem se zarazila a přemýšlela: Ke lávce je to kus cesty, co když to vezmu rovnou přes led?. Přes den už bylo teplo, ale noci ještě studené, tak led na řekách zůstával. Rybáři tam seděli u břehu skoro až u samotného mostku, to mě povzbudilo. Říkám si, když tu sedí chlapi s pruty a všemožným náčiním, mně, jako drobné babě, by se nic stát nemělo.

S opatrností jsem sestoupila k řece. Udělala pár kroků, led nepraskal. Říkám si, dobře, dojdu. Řeka tam trochu zatáčí, není moc široká, zvládnu to hned.

Víte, nebo nevěříte, vůbec jsem si nevšimla, že jsem se propadla pod led, pokračuje paní v kupé, jen jsem cítila, jak mě záblo a vyrazilo mi dech. Snažím se dostat nahoru, ale kabát mě táhne ke dnu. Jsem vděčná, že jsem si ho nenapnula! Ve vodě jsem ho rychle svlékla, a už se mi dařilo lépe vyplavat. Je to hrozný pocit, když se snažíte chytit kraje ledu a on se vám tříští pod rukama, a pořád znovu padáte pod vodu. Křičet jsem nemohla, hlas se vytratil.

Vidím sousedka stojí na břehu a dívá se na mě. Zvedla jsem ruku, abych jí zamávala, a doufala, že zavolá rybáře. Jenže ona ustupuje dozadu a mizí pryč! Tak to je konec, říkám si, takhle to má člověk skončit. Sbohem světe, brácha mě nenajde.

Pak poslední pokus a zase se led podlomil. Vtom vidím, jak ke mně běží nějaký muž. Ještě před chvílí tam nikdo nebyl odkud se vzal? Jak si mě všiml?

Lehne si na břicho a natahuje ruku, křičí:
Tady! No pojď, zvládneš to!

Nevím, odkud jsem vzala poslední zbytky sil. Ale pak se pod mužem led taky začal lámat. Rychle běžel zpět, vytrhl mladou břízu u břehu a znova zamířil ke mně. Lehne si na led, břízu mi podává, a volá:
Drž se u kořene! U kořene!

Chytla jsem se kořene, ruce mi ale klouzaly, protože větve hned pokryl led. Ale on mě přitáhl, jako kdyby tahal řepu. Ležím na ledě, slzy mi stydnou na tváři. Skloní se ke mně:

Tak co, žijete, paní? ptá se.

Jen kývnu, nemohu ze sebe dostat ani slovo.

To je dobře, odvětí. Běžte domů, nebojte, nebude vám nic.

Utřela jsem si slzy, zvedla se na nohy. Ohlédnu se, ale muž je najednou fuč. Kam jen tak rychle zmizel? Řeka je tu přehledná, daleko široko není kde se schovat, rybáři ke mně běželi až z dálky.

Jeden z rybářů mi pomohl dojít domů. Přeblékla jsem se, uvařila si silný čaj. Ale co naplat, do obchodu bylo potřeba jít.

Vydala jsem se znovu, tentokrát přes lávku. Přicházím ke krámu a před vchodem stojí ta sousedka. Dívá se na mě, jak na zjevení, a křižuje se.

Ty jsi se snad neutopila?!

A proč jsi pro mě nezavolala pomoc? ptám se jí zpátky.

No, bála jsem se, že bychom tam skončily obě, a rybáře bych nestihla dovolat. Říkala jsem si, když máš utopit, je to tvůj osud. Ale tys přežila, takže je to dobré.

Bratr byl u mě jen na jeden den, ani jsem mu nic neřekla o tom, co se stalo. Když odjel, vydala jsem se po vsi ptát se, komu včera přijel na návštěvu nějaký neznámý chlap. Vím jistě, že byl cizí, a oblečený zvláštně snad dlouhý kabát či plášť s kapucí, naše vesničany takhle neuvidíte. Dvorů máme málo, každého přivandrovalce si všimnete hned. Přitom jsem měla pocit, že jsem toho muže už někde zahlédla, ale kde, nevím. Nikdo z lidí však včera žádného cizího muže neviděl.

Vydala jsem se do sousední vesnice do kostela, že poděkuji za zázračnou záchranu. Jak vstoupím, zůstanu stát jako přibitá. Z obrazu svatého Mikuláše se na mě usmívá můj zachránce, ten samý muž! Tam jsem se před ikonou rozplakala. O svém zážitku jsem pak dlouho rozmlouvala s farářem.

Takové věci se opravdu dějí, uzavírá své vyprávění paní v kupé. A nemocná jsem od toho dne nebyla, ani jednou nezakašlala. Věřte, nebo ne.