DVĚ SESTRY
Byly jednou dvě sestry. Ta starší, Bohumila, byla krásná, úspěšná a bohatá. Mladší Anežka věčně opilá, ztracená v alkoholu. O kráse už řeč být nemohla: dvaatřicetiletá Anežka vypadala spíš jako unavená, ztrhaná stařena. Sama kostnatá, tvář nafialovělá a opuchlá, až bylo těžké poznat, kde má oči, vlasy matné, zamotané do šedivých chumáčů, na mýdlo a hřeben už dávno zapomněly.
Bohumilu nikdo nemohl obvinit z lhostejnosti. Udělala, co mohla platila ty nejlepší léčení v Praze, vodila ji i ke známým vědmám, zkoušela různé léčitelky. Všechno marné. Koupila sestře byt v malém činžáku na Žižkově a napsala ho radši na sebe, aby Anežka za pár stovek korun byt neprodala na láhev. Po půl roce v bytě zbyla jen špinavá matrace a na ní položená umírající sestra, když k ní Bohumila přišla, aby se rozloučila stěhovala se na trvalo do Švýcarska.
Anežka už jen sotva dýchala a slabě pootevřela oči, aby mhouřením mezi oteklými víčky zahlédla stín sestry, stojící v tmavém koutě mezi oprýskaným oknem a šedými zdmi. Kolem matrace ležely prázdné lahve, které si Anežka většinou vydobyla u sousedů známých opilců z okolních domů.
Bohumila nedokázala sestru tam nechat věděla, že jí svědomí nedá nikdy pokoj. Rozhodla se tedy Anežku odvézt ke své tetě na venkov. S tetou Vlastou neměly sestry moc kontaktů, vesměs věděly jen, že sestra zemřelé matky kdysi dávno jezdívala do Prahy s dary z venkova byl to med, povidla, čerstvá jablka a sušené houby.
Bohumila si pamatovala jen jméno vesnice: Podhůrky. Domyslela si, že když je na pohřeb nikdo nezval, teta Vlasta asi žije. Poprosila známého, naložili Anežku do deky, položili do auta a vyrazili. Vesnici našli, tetin dům také čtyři domky na návsi, to je celá ves.
Anežku s dekou opatrně přenesli do tetiny postele. Bohumila položila na starý kuchyňský stůl padesát tisíc korun a zašeptala: Teto, umírá musím ale odjet, tady máte peníze na pohřeb, kdybych se nevrátila. A tady klíč od bytu, jen abyste věděla, kudy k ní domů Od čaje teta Vlasta odmítla a Bohumila odjela
Teta Vlasta, osmašedesátiletá vitální žena, rozvinula Anežku, zjistila, že ještě žije, a hned šla dát vařit vodu do starého samovaru. Mezitím nasypala do pytlíku směs sušených bylin z letní louky, do termosky přihodila sušené šípky, všechno zalila vařící vodou a nechala louhovat. Tři dny po lžičkách Anežku krmila bylinkovým čajem s medem, každou půlhodinu i v noci.
Čtvrtý den přidala do jídelníčku mléko od své kozy Helenky, opět po lžičkách. Pak vývary ze zeleniny a slepičí polévku dvě z jejích šesti slípek musely padnout pro nemocnou neteř. Anežka se teprve po měsíci sama posadila na postel. Teta ji začala na saních vozit v dece do vesnické sauny (byla zima), tam ji omývala výluhem z bylin. Vlasy češila a Anežka z nich ucítila vůni letní trávy.
Osamělá teta Vlasta vložila všechno, co jí v srdci zbylo, do péče o tuto ztracenou dívku, a nakonec ji zachránila. Po lžičkách vlévala do Anežky bylinné čaje i kus své laskavosti, starosti i síly. Pražské kliniky a kartářky nepomohly, statečná venkovská žena však ano.
Anežka přežila. Vzchopila se díky čerstvému mléku od kozy Helenky, díky hebkým omeletám ze slepičích vajec, a díky tichému venkovskému vzduchu. Vlasy jí zhoustly a zas se rozzářily, v tvářích se objevil zdravý ruměnec a ukázalo se, že je to krásná, modrooká žena. Pomáhala tetě s hospodářstvím, naučila se dojit kozu, každé ráno sbírala vejce. Vařily prostá jídla z toho, co vyrostlo v jejich zahrádce. Anežka už na minulost nemyslela, měla svůj nový čistý začátek, a věděla, že právě toto je život, který jí vyhovuje.
Každý den ráno pozorovala, jak slunce vstává nad kopci, jak se rozkvétají květiny, jak v křoví u potoka plave kachna s kachňaty Anežka jim nosila tvrdý chléb. A objevila v sobě netušený talent teta Vlasta ji naučila háčkovat. Nejprve malé dečky, časem začala tvořit velké, huňaté šály s nádhernými vzory. Objednávky na její výtvory se jen hrnuly, Anežka si začala vydělávat sama.
Za tři roky už krásná Anežka odvezla milovanou tetu z vesnické samoty do tichého městečka u Baltského moře. Spojila tetiny úspory se svými penězi, utrženými za exkluzivní šály, a koupila malý domeček se zahrádkou. Každé ráno si koza Helenka, přivezená na valníku díky Bohumilině zaplacení, utrhla jablko z nejnižší větve a zamyšleně přežvykovala s výhledem na moře. Tam v teplé vodě, pár metrů od břehu, se koupaly dvě ženy, které ji milovaly ze všeho nejvíc.
A víte, co je na tom nejsilnější? Tenhle příběh je skutečnýŽe Bohumila, ta, která kdysi váhala mezi svědomím a útěkem, poprvé po letech přijela na návštěvu. Stála rozpačitě před brankou v mořském vánku a nemohla uvěřit proměně své sestry vysoké, usměvavé ženy, jejíž vlasy splývaly po zádech jako vlny. Dvě sestry si pohlédly do očí a v jejich tiché, krátké objetí bylo mnohem víc než výčitky i špatné svědomí. Ve stejnou chvíli Helenka vesele zamečela a teta Vlasta volala z kuchyně, že už voní švestkové knedlíky.
Anežka se naposledy podívala na moře, kde se slunce zrcadlilo v klidné hladině, a s úsměvem si pomyslela, že nejkrásnější v životě nejsou peníze, úspěch ani krása ale láska, která přežije všechno. Potom zabouchla branku a běžela naproti sestře, domů.
