Noční expres Dveře trolejbusu se složily jako harmonika a teplo z vozu vyrazilo ven v podobě páry do nočního chladu. Pětice výrostků vtrhla dovnitř, hlučně ometající špinavé špičky bot o vše, co jim přišlo do cesty: schody, madla i nohy spolucestujících. Nikdo z přítomných samotářů, které svedl dohromady jediný noční spoj, si nedovolil udělat hlučné skupině mladíků podnapilých pivem poznámku, i když s divokým ohněm v očích probírali možnosti využití svých rozmnožovacích orgánů. Každý se snažil překřičet druhého, hlásil, komu, kam a za jaké hříchy. Všechno doprovázely zlomyslné smíchy a připevňovaly přípitky. Mladíci si rozbalili pití přímo vzadu v salonu a po každém výbuchu smíchu naráželi lahvemi. Stroj hlučně zarachotil, dveře zasyčely, harmonika se narovnala a vůz, lehce se zahoupav, odrazil od městského přístaviště. V salonu, nepočítaje nově příchozí, bylo málo lidí — sotva deset, včetně průvodčí. Ta vstala z místa a zamířila ke skupině, pevně svírajíc v ruce vřeteno jízdenek. „Mladí pánové, platíme jízdné,“ pronesla unaveně žena, jejíž brýle byly starší než kterýkoliv z kluků. „Mám měsíčník,“ zabručel jeden. „Já taky!“ „Já rovněž!“ Poslednímu, zdálo se, nebylo ani osmnáct — pod nosem chmýří, pohyby nejisté a pohled nerozhodný. V partě kamarádů se ale cítil jistě, a aby to potvrdil, hulákal ze všech nejhlasitěji. „Předložte,“ odvětila žena suše, očividně nepohnutá představením. „A vy ukažte svůj!“ vyprskl ten nejširší, prskaje pěnivou slinou. „Jsem průvodčí,“ zůstala netečná zaměstnankyně „dopravce“. „A já elektrikář! A to mám neplatit za proud?“ opáčil ten, jehož pivní láhev už ztratila dno a obsah kapal po jeho bundě, šíříc v celém voze kyselý odér. „Mladí pánové, buď platíte, nebo vystupujete.“ Po těchto slovech, jako na povel, trolejbus zastavil a ostatní cestující vystoupili. „Řekli jsme, že máme měsíčníky,“ vyklenul hrudník jako půlměsíc nejmladší z výrostků. „Vale, jedem na základnu!“ zavolala žena na řidiče. „Jasně, Vale, jedem na základnu,“ napodobili ji kluci, teatrálně si utírajíce neexistující slzy. Dveře se znovu zavřely, trolejbus vyrazil a udělal obrat. Kluci se smáli deset vteřin, ale když vozidlo nabralo rychlost, tomu nejstřízlivějšímu konečně došlo: „Jak se mohl trolejbus otočit uprostřed silnice, když jezdí po drátech?“ otázal se upřímně zvědavě. Ostatní jen pokrčili rameny, nevidíce v tom důvod k zájmu. Trolejbus začal nabírat rychlost, hučel, a kupodivu předjížděl auta. Lampy pohasly, mnoho zhaslo docela. Teď už salon osvětlovaly jen záblesky městských lamp a reklamních poutačí. Průvodčí tiše seděla a hleděla vpřed. Zastávky už žádné nebyly. „Hej! Šéfe, kam nás vezeš?“ vykřikl konečně jeden ze statečné pětky. Odpověď nepřišla. „Hej, zastav, vystupujeme!“ hlasy mladých už zalamovala střízlivost. Průvodčí se nepohnula. Město bylo pryč, teď uháněli nočním krajem. V salonu byla tma, jen v kabině řidiče poblikávala světla. Kluci vytáhli mobily, ale signál chyběl a stránky se neaktualizovaly. Jakmile vůz odbočil na pole, jeden z chlapců se vrhl k průvodčí a začal vyhrožovat: „Víš, kde dělám?! Pokud zítra nebudu v kanclu, přijdeš o důchod!“ V tu chvíli zhasla přední světla. „Prosím, pusťte nás, musím se učit na maturitu,“ žadonil falzetem mladíček. Trolejbus letěl a rozrážel tmu svým hučením. Kluci už docela vystřízlivěli, třásli se a vzpomínali na postupy při únosu. Snažili se rozbít sklo kladívkem, použili lahve od piva, lámali si nehty ve snaze otevřít harmoniku, ale marně. Nakonec se objevily první peníze. „Tady! Drobné nechte! Jen nás vraťte do města! Prosím!“ Průvodčí dál nehnutě seděla. Prosby o odpuštění, volání ke svědomí a dokonce i slzy zaplnily trolejbus, a ten dál uháněl, dokud nedorazil k obrovskému jezeru. „Kde to jsme?“ špitali kluci. „Utopí nás,“ plakal mladík s chmýřím pod nosem. „Seržane, umíš řídit trolejbus? Možná je odzbrojíme?“ kňoural doufale jeden. Ale Serža jen pokýval sklesle hlavou. Konečně se otevřely přední dveře a průvodčí vystoupila. V měsíčním svitu její silueta zamžikla okénkem do kabiny řidiče. Kluci si všimli, že v rukou má podlouhlý předmět. „Je konec… Zastřelí nás… A utopí…,“ utíral si oči elektrikář a ostatní už neměli slov k útěše. V salonu se rozsvítilo, průvodčí rázně vpochodovala dovnitř. V rukou měla mop a kbelík. Postavila je k rozechvělému davu a usmála se: „Až umyjete stěny, dostanete hadry na sedačky a podlahu, pak pojedete domů. Nějaké námitky?“ Pětka unisono zakroutila hlavami. Noc byla dlouhá. Kluci se rozdělili. Dva běhali pro vodu, jeden měnil hadry, další dva vylévali špinavou vodu do neznámé obří nádoby, kde už splývala voda. Očividně tu trolejbus nebyl poprvé. Skončili až s východem slunce. Trolejbus zářil jako nový — dokonce i okna se leskla. Kluci, již zcela střízliví, pracovali mlčky a sehraně. Když bylo hotovo, průvodčí jim cvakla jízdenky a trolejbus vyrazil směr město. Nocí zkrocení kluci vystoupili na svých zastávkách a vůz najel na hlavní trasu: vstříc novému dni a novým pasažérům.

Dveře trolejbusu se zavřely jako harmonika a do nočního chladu uniklo teplo z vnitřku, hned se s ním vyvalila i pára. Parta pěti rozjařených kluků vtrhla dovnitř a dělala pořádný rámus čvachtali špinavýma podrážkama, kopali do schodků, do tyčí i do nohou unavených cestujících.

Nikdo z těch jednotlivců, co je svedl dohromady jediný noční spoj přes Prahu, neměl sílu způsobit halasící partě poznámku. Kluci byli už pěkně pod parou a s tou divokou jiskrou v očích se překřikovali, kdo má větší štěstí v lásce a kam a za co. Samý sprostý vtípek, smích a neustálé cinkání lahváči. Celá partička se usadila v zadní části trolejbusu, otevřeli si piva a začali si ťukat každým dalším záchvatem smíchu.

Stroj hlučně zahuhlal, dveře zasyčely, harmonika se narovnala a trolejbus se kolíbal pryč od zastávky Hlavní nádraží. Mimo nově nastoupivších bylo uvnitř sotva deset lidí, i s průvodčí. Ta se zvedla, v ruce pořádně zaťaté stvrzenky k lístkům, a zamířila pomalu k těm výrostkům.

Kluci, jízdenky, platí se, promluvila unaveně žena, která vypadala, že její brýle zažily ještě federální dvacetihaléře.

Mám OpenCard! zablekotal jeden.

Já taky!

A já mám Lítačku! volal další, očividně nejmladší, co sotva vypadal na osmnáct. Pod nosem mu rašilo první chmýří a vypadalo to, že v partě hlasitostí dohání ostych.

Ukažte mi je, odpověděla průvodčí suše, rozhodně nebudila dojem, že by je chtěla litovat.

No ukažte vy ty svoje jízdenky, paní! vyšpulil se jeden, co si s pivem zřejmě splašil i ego.

Já jsem průvodčí, to předkládat nemusím, zachovala ledový klid paní ve služebáku.

A já jsem elektrikář, tak to taky nemusím platit za proud? chytil se další, u kterého už bylo dno PETky víc lepkavé než suché a smrděl pivem krok před dveřma.

Tak anebo platíte, nebo vystupujete, sekla to rázně.

Jak naschvál, trolejbus zastavil. Všichni ostatní cestující vystoupili, rozprchli se do tmy.

Říkali jsme přeci, že máme lítačky, paninko! vyprsil se ten mladší, tentokrát už o trochu tišším hlasem.

Valéro, jedeme na základnu, křikla průvodčí směrem k řidiči.

No jasně, Valéro, jedeme na základnu, smáli se kluci a dělali přehnaně, jak utírají neviditelné slzy.

Dveře se znovu zavřely, trolejbus odjel, otočil se a najížděl na obchvat. Ještě chvilku si kluci dělali srandu, ale jakmile se vůz rozjel kamsi, kde tramvajová trolej nikdy nebyla, jeden se zamyslel:

Hele, jak se mohl trolejbus tady uprostřed otočit, když musí jet pod drátama? Ale ostatní jen pokrčili rameny a pustili to z hlavy.

Trolejbus nabíral obrátky, hučel a k jejich překvapení dojížděl auta. Světla uvnitř pohasla, některá úplně zhasla jedinou záři poskytovaly reklamy z ulic a lampy. Průvodčí už neřekla ani slovo, nehnula se z místa. Zastávky byly fuč.

Hej! Kam nás to vezete? zavolal jeden z party, už o poznání méně vtipkující.

Mlčení.

Stop, tady chceme vystoupit! zkoušel to další už pěkně slabě, v hlasu lehký třas.

Žena si jich nevšímala.

Za městem už jeli po temné okresce, v trolejbusu tma, jen v kabině Valéra něco poblikávalo. Kluci zoufale vytáhli mobily bez signálu, internet vyžadoval aktualizaci.

Jakmile se vyjelo na pole, jeden začal vyhrožovat: Víte vůbec, kdo jsem? Neobjeví-li se zítra ve firmě, čeká vás starobní důchod až do smrti!

Obrázkem vtipu zhasly i přední světla.

Pani průvodčí, prosím, já musím na maturitu, pusťte mě ven, žadonil nejmíň odrostlý člen party.

Trolejbus řval do tmy, jeli jako o závod. Kluci už byli střízliví, třásli se zimou a strachem, vzpomínali na kurzy přežití ne v terénu, ale v městským spojení. Snažili se otevřít dveře, třískali lahváčema do skel, alespoň rozbít okno, ale nic.

Konečně vytáhli první bankovky Tady, nepotřebuju zpátky! Prosím, vraťte nás do Prahy!

Průvodčí se ani nehnula. Trolejbus pohltily prosby o odpuštění, výčitky, slzy, až nakonec zastavil u obřího temného jezera.

Kde to jsme? šeptali zlomeně.

To je konečná, tady nás utopí, rozvzlykal se ten s chmýřím pod nosem.

Hele, Honzo, umíš řídit trolejbus? Co kdybychom je vyřadili? zkusil někdo s potutelnou nadějí, ale Honza jen zavrtěl hlavou.

Najednou se otevřely přední dveře. Průvodčí vystoupila, v měsíčním světle bylo vidět siluetu, jak proběhla k Valérovi do kabiny. Zahlédli, že v ruce drží podlouhlý předmět.

A je to… Zastřelí nás a pak hodí do jezera, zafňukal elektrikář a ostatní už neměli slov.

Rozsvítila se světla v trolejbusu a průvodčí, dupajíc po podlaze, vplula zpátky do vozu. V jedné ruce držela kýbl, v druhé dlouhou smetákovou násadu.

Až budete mít umyté stěny, zaculila se, dostanete hadry a půjdete na sedačky a podlahu. Až bude čisté, jedeme domů, jasné? Všem bylo najednou jedno, že právě dřou zdarma.

Nikdo ani nemukl, jen kývali.

Noc byla sakra dlouhá. Rozdělili se: dva tahali vodu, jeden vyměňoval hadry, zbytek odnášel špinavý kýbl do jakési obrovské bečky, která, bůhví odkud, už napůl plná vody. Nejspíš sem tenhle trolejbus zajížděl pravidelněji, než by čekali…

Když vyšlo slunce, nebylo co dodělat skla zářila, sedačky voněly a všichni byli bez výjimky střízliví a zadumaní. Průvodčí jim cvakla zpáteční jízdenky a trolejbus vyrazil zpět do města. Noční rebelové vystupovali jeden po druhém na svých zastávkách. Vůz pak najel na svůj hlavní denní okruh a byl připravený přivítat novou partu cestujících během dalšího rozbřesku.