Uncategorized

U rozvodu řekla manželka: „Vezmi si všechno!“ — a za rok litoval muž, že jí uvěřil Jana klidně zírala na rozvodové papíry v advokátní kanceláři. Uvnitř cítila spíš úlevu než zlobu. „Takže ses vážně rozhodla?“ ptal se Petr s nepříjemně zatajeným podrážděním. „A co bude dál? Jak si to rozdělíme?“ Jana zvedla pohled. Slzy ani prosby v něm nebyly – jen pevné odhodlání po bezesné noci plné myšlenek na zmařený život. „Vezmi si všechno,“ řekla tiše, ale rozhodně. „Co přesně znamená ‚všechno‘?“ Petr nedůvěřivě přimhouřil oči. „Byt, chalupu, auto, účty. Všechno,“ mávla rukou. „Já nic nechci.“ „To jako vážně?“ usmál se pobaveně. „To je nějaký ženský trik?“ „Ne, Petře. Žádné triky, žádné žerty. Třicet let jsem oddalovala svůj život. Třicet let jsem prala, vařila, uklízela, čekala. Třicet let jsem poslouchala, že cesty k moři jsou vyhazování peněz, že moje koníčky jsou zbytečné, že mé sny jsou hlouposti. Víš, kolikrát jsem chtěla k moři? Devatenáctkrát. Kolikrát jsme jeli? Třikrát. A pokaždé jsi brblal, jaká je to zbytečnost.“ Petr neříkal nic. „Měli jsme střechu nad hlavou, měli jsme co jíst…“ „Ano, to jsme měli,“ přikývla Jana. „A teď budeš mít všechno i ty. Gratuluju.“ Advokát překvapeně pozoroval scénu, zvyklý na slzy, hádky a obviňování. Tahle žena se jen tak vzdávala všeho, za co většina bojuje do posledního dechu. „Chápete, co říkáte?“ zeptal se tiše advokát. „Podle zákona máte nárok na polovinu.“ „Vím,“ usmála se a z tváře jí spadl neviditelný kámen. „Ale mít polovinu prázdného života je vlastně pořád prázdný život — jen v menším.“ Petr těžko skryl radost. Nečekal to. Měl v plánu smlouvat, možná vyhrožovat, určitě manipulovat. Místo toho takový dárek osudu! „Takhle se má chovat dospělej člověk!“ plácnul rukou po stole. „Konečně máš rozum.“ „Nebeď rozum s osvobozením,“ odvětila Jana a podepsala papíry. Domů jeli jedním autem, ale v hlavách byli každý jinde. Petr si tiše broukal starou písničku z dětství. Auto se pohupovalo na hrbolaté silnici, jeho pískání se neslo vzduchem a zase mizelo. Jana neslyšela skoro nic – její pohled byl upřený na špinavé okno, za kterým míjel český les, a srdce jí třepetalo v hrudi jako pták těsně před prvním letem. Je zvláštní, jak obyčejná cesta a unavený večer najednou přinesou nezměrný pocit svobody uvnitř. Jako kdyby těžký balvan z ramen už zmizel. Jana se dotkla prsty studené tváře a pomyslela si: Tak takhle chutná svoboda… Stačí jedno okamžik, jeden pohled skrz okno na ubíhající stromy, a život najednou hraje barvami, na které člověk dávno zapomněl. Za tři týdny stála Jana v pronajatém pokoji v Poděbradech. Malé, skromné bydlení: postel, skříň, stůl a televize. Na parapetu první zakoupené fialky. „Fakt ses zbláznila,“ ozval se v telefonu naštvaný syn Michal. „Odešla jsi ze všeho a přestěhovala se do týhle díry?“ „Neodešla – nechala jsem to být. Je v tom rozdíl.“ „Ale jak jsi to mohla udělat? Táta říká, že jsi mu všechno dala dobrovolně. Chalupu chce prodat – prý nač by mu byla…“ Jana se usmála do zrcadla. Už týden s novým sestřihem, na který by se kdysi u Petra neodvážila. „Ať prodá,“ kývla. „Vždycky uměl hospodařit s věcmi.“ „Ale co ty? Tobě nezůstalo nic!“ „To nejdůležitější mám, Michale. Sebe. A víš, co je zvláštní? I v devětapadesáti můžeš začít znova.“ Jana dělala recepční v malém penzionu pro seniory. Práce nebyla lehká, ale našla nové známé, a hlavně čas, se kterým teď naložila jenom ona. Mezitím si Petr užíval vítězství. První dva týdny chodil po bytě jako pán nového království. Nikdo ho nepeskoval kvůli ponožkám. Jídlo bylo vždy v lednici. Stačilo sáhnout. A když přišel kamarád Pavel na panáka, obdivně poznamenal: „Ty máš štěstí, Petře! Jiní chlapi přijdou aspoň o půlku majetku, ty máš všecko. Byt, chalupu i auto!“ „Konečně Jana prozřela,“ smál se Petr. „Bezemě by byla ztracená.“ Jenže po měsíci přišly první drobné potíže. Čisté košile jaksi mizely ze skříně. V lednici prázdno a vařit pořádné jídlo bylo těžší, než čekal. V práci mu kolegové začali připomínat, že vypadá zanedbaně. Když pak večer otevřel lednici, byl v ní jen kečup, kolínka a pivo. Břicho zakručelo. Objednal si tedy jídlo – bez toho to přece nejde. Netrvalo dlouho a dorazily i účty. Nájem, elektřina, plyn… Najednou je všechno na něm. Zazvonil zvonek – jídlo přišlo. Cena byla překvapivě vysoká. „Cože, tolik za obyčejný guláš?“ podivil se nahlas kurýrovi. Platba, rychlý návrat do tiché kuchyně. V té chvíli byl jeho moderní, prostorný byt jen chladný, ponuře prázdný prostor. Jana mezitím poprvé stála na břehu moře. Poprvé bez výčitek, že utrácí za „zbytečnost“. Po boku měla novou kamarádku ze spolku aktivních seniorů. „Jano, pojď na fotku!“ volala na ni energická Irena, vdova, s níž se seznámily na kurzu malování. Jana se smála, měla rozpuštěné vlasy a výraz, který sama u sebe nikdy nepoznala. Vložila fotky do svého zapomenutého profilu a zjistila v komentářích, že jí to dodalo dvacet let života. V Praze se Petr pral s prasklou trubkou v kuchyni. Sám nevěděl, komu má zavolat. Všechno to vždy řešila Jana – zedníka, servis, holiče, maso z trhu… Teď tenhle neviditelný komfort zmizel a Petr zůstal jen se svými problémy. Dny plynuly: práce, studená jídla, nepořádek a samota. Večer si Petr poprvé za měsíc otevřel sociální sítě a ztuhl: Jana – u moře, v barevných šatech, s novým sestřihem, šťastná. Ta, co měla živořit, tu zářila a žila naplno. Další fotky: výlet na hrad, čtení v knihovně, piknik s partou známých. Několik dní nato začala na chalupě téct střecha. Kamarádi čas neměli. Sám situaci nezvládl – při opravě spadl a odvezli ho na pohotovost. „Týden klid na lůžku s nataženou nohou,“ oznámil lékař. „Nechte se obsluhovat manželkou.“ Petr neodpověděl. Samota ho drtila. Objednávaná jídla došla, vařit s jednou nohou nemohl a každý pohyb bolel. Po pár dnech volal synovi, jestli nepomůže. „Jsem na služebce, tati, vrátím se za tři dny…“ „No nic, poradím si…“ Nálada na dně, pýcha mu přiznat pravdu nedovolila. Když se konečně zvedl z postele, šel na chalupu – střecha zničená, podkroví plesnivé, zahrada zarostlá. V motorestu si objednal boršč. První lžíce ho dojmula až k slzám. Už to nebylo ono. Chyběl mu domov, manželka, samozřejmost, že všechno funguje. Doma dlouho seděl u rodinných fotek – tam ještě byli šťastní. Konečně si přiznal, jak moc chybí Jana, její klid, vůně jídel, její smích, její způsob, jak dělala z obyčejného domova útulné místo… Odvážil se napsat zprávu. Odpověď ho zaskočila: Jana žije v přímořském městečku. Její dny teď patří jen jí, nové partě, smíchu a svobodě. Ve skoro šedesáti letech začala Jana skutečně žít.

Na rozvodu mi žena řekla: Vem si všechno! a po roce jsem zalitoval, že jsem jí věřil Dnes si to musím zapsat.

Uncategorized

0136

Na Štědrý večer jsem prostřela stůl pro dva, ačkoliv jsem věděla, že budu sedět sama. Vyndala jsem ze skříně dvě křišťálové skleničky, položila je pečlivě na stůl a udělala krok zpět. Dva příbory. Dva talíře. Dvě naškrobené ubrousky křupající pod prsty. Jako by měl každou chvíli vejít a říct, že je čas se posadit. Že venku je zima. Že Vánoce nepočkají. Ale on už nepřijde. Už rok je pryč. Telefon mlčí. Dcera nepřijede. Vnoučata nezavolají. Pohladila jsem bílý ubrus s vyšívanými květy – šila jsem jej kdysi sama, měl ho rád, říkal, že mu připomíná mé oči z mládí. Na chvíli jsem se usmála – poprvé za celý den. Uvařila jsem jeho oblíbená jídla. Ne proto, že by měl někdo přijít. Ale tak jsem žila celý život. Srdce ještě pořád nevěří, že místo naproti zůstane prázdné. Posadila jsem se a podívala se na stůl – byl krásný, jako vždy o Vánocích. Vzpomněla jsem si na naši poslední společnou Štědrovečerní večeři. Byl slabý, ale sedl si naproti, usmál se a poprosil mě, abych se nezavírala do sebe, až tady jednou nebude. Abych žila. Abych to nevzdala. Tehdy jsem slíbila. Hodiny tikaly. Venku svítila světýlka, lidé se smáli a děti běhaly po sněhu. Někde byly Vánoce. Tady – jen ticho. Pozdě večer telefon konečně zazvonil. Krátký hovor, slavnostní hlas, rychle, bez otázek, bez času. Pak zase ticho. Vzala jsem sklenku naproti, pozvedla ji a tiše poděkovala – za roky, za lásku, za to, že jsem byla něčí. Pak jsem začala uklízet stůl. Pomalu, klidně, tak jak se uklízí něco, co už se nikdy nezopakuje. Sedla jsem si do tmy k oknu. Venku večer pokračoval, Vánoce žily dál. Uvnitř zůstal jen vzpomínka. Stůl byl prostřen pro dva. Ale jedno místo zůstalo prázdné. Zažili jste někdy, že jste připravili místo pro někoho, kdo už tu není – ne protože čekáte, že přijde, ale protože vaše srdce ještě není připravené pustit?

Na Štědrý večer jsem prostřela stůl pro dva, ačkoliv jsem dobře věděla, že budu sedět sama.

Uncategorized

038

Tchyně na druhou: Když k vám znenadání přijede Irčina babička Valentina Petrovna s kufrem, svým šibalským úsměvem a vojenskou rozhodností, promění všední dovolenou v dobrodružství plné svérázného humoru, šašliků, písniček a nečekaných darů – a navrch přiveze i kotě, které Olence otevře srdce; nechte se okouzlit příběhem o nezapomenutelném týdnu s babičkou, jejím laskavém sarkasmu, svérázné výchově i síle rodinných vazeb, protože takovou tchyni – a naši českou babičku – si prostě zamilujete!

Tchyně na druhou No páni, to je překvápko! vydechl Jakub místo pozdravu, když v dveřích spatřil drobnou

Uncategorized

018

Různí lidé Manželka Igora byla zvláštní: krásná, pravá blondýna s černýma očima, postavou bohyně a v ložnici byla jako oheň. Ze začátku byla jen vášeň, pak přišlo těhotenství a svatba – tak jak se sluší. Narodil se syn, stejný světlovlasý a černooký, život šel jako u všech: pleny, první krůčky, první slova. Jana byla normální máma, mazlila se s dítětem, všechno zvládala. Změnilo se to, když byl syn v pubertě. Jana se zbláznila do focení, chodila na kurzy, pořád s foťákem. – Co ti chybí? ptal se Igor. Pracuješ jako právnička, tak pracuj. – Právnička, opravila ho Jana. – Tak právnička. Věnuj se rodině, ne courání kdo ví kde! A sám nevěděl, co ho dráždí – domácnost zvládala, bylo uklizeno, uvařeno, synova škola byla na ní. Přišel domů, lehl na gauč k televizi – jak má být. Ale žralo ho, že jako by manželka mizela někam, kde pro něj není místo. Je, ale vlastně není. Nikdy s ním neseděla u televize, neprobírala zajímavosti. Nakrmila a šla si po svém. – Jsi vdaná ženská, nebo ne? čílil se Igor, když ji zas načapal u počítače. Jana mlčela. Uzavřela se. Ráda cestovala do exotiky. Vzala si dovolenou, tahala se s batohem a foťákem. Igor nechápal. – Pojď k přátelům na chatu, mají novou saunu, domáckou pálenku, a už bychom taky měli pořídit vlastní chalupu! Jana odmítala, ale zvala ho na svoje cesty. Zkusil to – nic pro něj! Všude cizí, nemluví jeho jazykem, jídlo příšerně pálivé. Krásy krajiny ho nijak nebraly. Tak Jana začala jezdit bez něj. A ještě i odešla z práce. – Co důchod? rozčílil se Igor. Za co žít? A co sis o sobě vůbec začala myslet? Velká fotografka? Víš, kolik to stojí, se prosadit? Jana neodpovídala, jen jednou nesměle řekla: – Budu mít první výstavu. Moji, vlastní. – Výstavu má dneska každý, zabručel Igor. Tos toho moc nedokázala. Ale šel na vernisáž. Nic nepochopil. Divné tváře, ani ne hezké, vrásčité ruce, racci nad vodou. Všechno zvláštní, jako sama Jana. Smál se jí. Ona koupila Igorovi auto. Prostě jednu rodinu máme, používej. Sama si ani neudělala řidičák, auto pořídila z peněz za fotky, běhala za zakázkami. Tehdy mu začalo být ouzko. Co to je za někoho cizího místo manželky? Odkud má ty peníze? Kdo jí je dal? To snad nejde, vydělat si na auto focením! Courá snad za někým? Když ne teď, tak stejně bude… Zkusil ji „poučit“ – jemně jí vlepil facku. Popadla kuchyňský nůž, sekla naslepo – dva stehy na břiše. Naštěstí netrefila horší místo. Pak se omlouvala. On už ruce nezvedal. Milovala kočky. Všechny zachraňovala, tahala je domů, léčila, hledala jim domovy. Vždycky měli dvě kočky doma. Mazlivé, hodné, ale lidi to nejsou! Jak je může mít radši než muže? Jednou jí jedna kočka zemřela, přímo v náručí na klinice. Janě to zlomilo srdce. Plakala, pila koňak, obviňovala se, trvalo to dny. Igor už toho měl dost: – Ještě si poplač za ty šváby! Zarazil se pod těžkým pohledem a odešel. Ať si dělá, co chce. Přátelé se Igora zastávali, i manželčiny kamarádky byly na jeho straně. Říkali, že se Jana zbláznila, ztratila soudnost. Tak našel útěchu u sousedky – navíc Janiny kamarádky z dětství – Irky. Byla jednodušší, dělala prodavačku, do umění se nepletla, vždycky připravená i na sex, i na pokec. Pravda, hodně pila, ale ženit se s ní nechtěl… Čekal, kdy si toho Jana všimne, kdy bude žárlit, udělá scénu, hádku. Až pak jí vpálí: „A ty? Kde se touláš?“ Pak si všechno odpustí a rodina se dá dohromady. A Irku pustí k vodě. Ale Jana mlčela. Jen se na něj dívala špatně. Ani v posteli už to nešlo – stahovala se, vyhýbala se, spala v jiné místnosti. Syn dospěl, vystudoval, celý po matce: černooký, světlovlasý a divný. – A kdy budou vnoučata? ptal se Igor. Deniska se jen smál: že chce něco dokázat, najít pravou lásku, pak ať táta čeká vnoučata. Cizí, nepochopitelné. Mateřská krev. S Janou byli v naprosté harmonii, rozuměli si beze slov. Igor si připadal zbytečný, ty jejich černé oči ho děsily. Zase a znovu hledal útěchu u Irky. A pak se to Jana dozvěděla – někdo ze sousedů jí to pověděl. Igor se totiž neskrýval. Jednou přišel domů, Jana seděla u stolu, kouřila. Tiché, ledové: – Vypadni. Ven z domu! A oči tak černé a děsivé, s kruhy pod očima. Odešel k Irce. Čekal, kdy ho žena pozve zpět. Po týdnu napsala na WhatsApp: potřebujeme si promluvit. Zaradoval se, osprchoval se, dal si drahý parfém. Jana z prahu: – Zítra jdeme podat žádost o rozvod. Pak už to šlo jako ve snu. Rozvod, papíry, podpisy, vzdal se svého podílu na bytě, stejně byl od jejích rodičů… – A co teď budeš dělat? žít jako rozvedená? – zeptal se naštvaně po cestě z úřadu. Málem dodal „komu budeš stát za to?“, ale zarazil se. Jana se poprvé za dlouhé roky upřímně a široce pousmála: – Pojedu do Prahy. Dostala jsem tam nabídku na velký projekt. – Hlavně ten byt neprodávej – požádal. Kam se vrátíš? – Já už se vracet nebudu, odpověděla klidně, už moje exmanželka. Víš, už dlouho někoho jiného miluju. Je to taky fotograf, z Prahy, je mi s ním úžasně. Ale myslela jsem, jsem vdaná, nechci podvádět, ani rozvádět – nemáme přece důvod. Prostě jsme rozdílní lidé. Kvůli tomu se nerozvádí, nebo ano? – Nerozvádí, potvrdil Igor. – A přesto jsme se rozvedli, zasmála se Jana. Nejdřív jsem zuřila, když jsem se dozvěděla o Irce. Pak jsem si řekla – je to tak lepší. Budu šťastná, a ty taky. Vezmi si ji, ať se vám daří. A odešla. – Já si ji nevezmu, řekl Igor do ticha. Jana už neslyšela. Od té doby o sobě nedala vědět. Jen jednou za rok krátká zpráva na WhatsApp: „Všechno nejlepší k narozeninám! Zdraví a štěstí, děkuju za syna.“

RŮZNÍ LIDÉ Igorova žena byla zvláštní. Krásná, to ano opravdová Češka, světlovlasá s tmavýma očima, výrazná

Uncategorized

0509

Oksana přijela k mamince a sestřičce na Silvestra: Chtěla je překvapit, proto nic neřekla o svém příjezdu. Když zaklepala na dveře, přiběhla radostná Anička! Den utekl ve víru příprav, na stole nechybělo Oksanino oblíbené maso na francouzský způsob. „Tušila jsem, že přijedeš,“ řekla maminka a přeměřila si dceru pohledem. „Ale myslela jsem, že nepřijedeš sama. Od doby, co jsi s Igorem skončila, s nikým se nebavíš?“ Do hovoru zazvonil Oksanin mobil – když uviděla, kdo volá, málem omdlela…

Markéta přijela k mamince na Silvestra. Chtěla připravit překvapení, a tak před cestou nikomu neřekla

Uncategorized

024

Sergio vybral ten nejkrásnější kytici a zamířil na rande. S úsměvem čekal s kyticí u fontány, ale Lea nikde. Zavolal jí, ale telefon nikdo nezvedl. „Možná má zpoždění,“ pomyslel si a zkusil to znovu. Tentokrát Lea hovor přijala. „Jsem už tady, kde jsi ty?“ zeptal se okamžitě Sergej. „Mezi námi je konec!“ odpověděla najednou Lea. „Cože? Proč?“ zůstal Sergej ohromený. „Kvůli té kytici!“ dodala dívka překvapivě. „A co s ní je?“ nechápal mladík, co se děje. Sergej dlouho bezradně chodil po květinářství. Rudé růže, žluté tulipány, bílé lilie, květiny v květináčích a ve vázách, nádherně naaranžované kytice na jakýkoli vkus. Ale Sergej bezradně přešlapoval. Vzpomínal, že o květinách už s Leou mluvil, ale nemohl si vzpomenout, co přesně řekla. Některé z nich rozhodně nemá ráda, jiné naopak obdivuje a mohla by se na ně dívat věčně. Ale tenkrát, při prvním seznámení mluvila hodně, zatímco Sergej byl rozrušený z nového setkání, z vypitého sektu v kavárně i z Leina půvabu. Vždycky býval hovorný, ale tentokrát jen kýval a užíval si pohled na krásnou dívku, její dlouhé rovné vlasy, elegantní krk a roztomilé důlky ve tvářích. Možná… je to láska? A na tom přece nezáleží, co říkala… Večer byl skvělý! A teď, jak se snažil, si její vkus vybavit nedokázal. „Koukněte na tyto gerbery! Takové nikde jinde neseženete! Není jejich sezóna. To je speciální odrůda…“ Musel se rychle rozhodnout, co vzít. A když už to chtěl prodavačce říct, ozval se zvonící telefon – volala máma. V poslední době volala až moc často. „No tak co, Sergeji, už ses rozmyslel? Dneska je pátek, nechceš nám přijet na víkend?“ „Ne, mami, mám práci…“ „Babička na tebe čeká, pořád kouká z okna a ptá se, kdy přijedeš…“ „Mami, promiň, mám toho teď fakt moc…“ Sergej se rychle rozloučil. Máma ho lákala do rodné vesnice, kde bydlela s jeho babičkou. Nebylo to poprvé, co volala – v Sergejovi se hromadilo podráždění. S babičkou bylo už dlouho zle… stará… „Ale copak mám všechno pustit a jen u ní sedět?“ pomyslel si. „Mám taky svůj život!“ A jeho starosti se točily kolem nového seznámení. Sergej už snil, plánoval a dělal všechno proto, aby se mu podařilo najít štěstí. Kdyby dnešní schůzka dopadla dobře, mohl by Leu už zítra pozvat ven města. Sergej už věděl kam. Nedaleko je jedno velmi romantické místo – rekreační areál. Nakonec i máma chce, aby si zařídil život, a on se do toho pouští. Jen kdyby si vzpomněl, jaké květiny má Lea ráda! Jaká to paměť! Ale upřímně, všechny ty ženské detaily si pamatovat nechtěl. Je to vážně důležité? Prodavačka už přestala navrhovat varianty a jen tiše sledovala jeho dilema. „Myslím, že Lea něco říkala o pichlavých růžích… Možná tedy růže ne!“ A tak Sergej vzal kytici růžovo-bílých velkých gerber. Nakonec – je to jen malá pozornost, prostě kytice. Do práce už spěchal, obědová pauza končila. S Leou se měli sejít u nové městské fontány. Sergej se opozdil, nezdržel ho šéf. Svolal neplánovanou poradu. Zdálo se, že Sergeje čeká povýšení. Zavolal Lee a řekl jí, že bude mít zpoždění, a vypnul si zvuk. Během porady mu opět volala máma, ale nebral to. Teď opravdu nemohl. Pak, co nejrychleji mohl, mazal na schůzku. S dobrou náladou zaparkoval u fontány, v ruce držel gerbery. Lea nikde. Rozhlížel se a prošel náměstí, ale nezvedala telefon. Sergej usedl na lavičku. Možná taky dorazí pozdě. Uvědomil si, že nevolal zpět mámě, ale radši ji nevolal, co kdyby volala zrovna Lea? Zvonek ale ticho. Po deseti minutách volal znovu on. Tentokrát Lea hovor přijala. „Lea, kde jsi? Už čekám.“ „Já vím. Sedím už dávno v kavárně naproti, vidím tě z druhého patra.“ „Opravdu?“ Sergej pátral pohledem do oken kavárny, ale nenašel ji. „Nechceš sejít dolů, nebo…“ „Přišel jsi pozdě…,“ přerušila ho. „Omlouvám se, Leo, zdrželi mě. Ale volal jsem ti.“ „A kytky!“ „Co je s nimi?“ nechápal Sergej. „Ani nevíš, jaké mám květiny ráda!“ „Lea, prostě tam nebyly!“ „Růže? Ty si nepamatuješ, že mám ráda růže? Ty jsou všude! Tolikrát jsem ti říkala, že mám ráda růže… A ty nic…“ „Já to napravím… Přijdu za tebou nahoru!“ Sergej vešel do kavárny. Lea seděla až u okna. Nebyl si už jistý, jestli jí má květiny vůbec dát – položil je jen na stůl. Lea si jich ani nevšimla. Sergej, který byl vždy výmluvný, tentokrát využil veškerý svůj šarm, aby situaci napravil. Zdálo se, že se mu to povedlo. Lea už se usmívala. Vypili spolu kávu, a když odcházeli, Lea na květiny ani nepohlédla. „Zapomněli jste si květiny!“ volala za nimi milá mladá servírka. „Ne, ty jsou pro vás,“ usmál se Sergej. „O, děkuji,“ zaradovala se překvapená servírka. Lea znovu zesmutněla. „Lea, hned ti koupím velikou kytici růží!“ „Děkuji, ale už není potřeba. Dnes mám květin dost,“ odpověděla chladně. Scházeli spolu po schodech. Sergej šel za dotčenou Leou. Znovu mu zavolala máma. „Omlouvám se, zase volám nevhod?“ zeptala se maminka. Lea už neslyšela. „Ne, proč, mami, tentokrát voláš vhod. Přijedu. Zítra přijedu.“ S Leou se na večer v klidu rozešli. Sergej už věděl – pravděpodobně se už neuvidí. A druhý den už uháněl mezi známými poli. A tam, až do obzoru – nekonečná barevná mozaika. Plná života, zvonivá a vzdušná, prudce se vlnící ve větru. Sergej se zastavil a vstoupil do tohoto barevného oceánu. Stejně jako pečlivá prodavačka v květinářství, i on vybral mezi polními květy ty, které mu přišly nejhezčí. Teď si byl jistý: těm, za kterými jede, se jeho výběr bude líbit. Tam – neudělá chybu. Když vstoupil do domu, rozdělil kytici na dvě části. Máma zářila – objímala a líbala ho na obě tváře, a babička… Babičce pomohli posadit se. Třesoucíma rukama převzala kytici, pohladila ji a jemně přičichla – zrak už jí tolik nesloužil. Jak dlouho už nedostala květiny! Zanořila obličej do kytice a naplno vdechla tu známou vůni mládí, která se dávno ukrývala v zapomnění a teď ji opět oslovila ve vzpomínkách. Najednou totiž znovu ožila ta stará očekávání něčeho nového, krásného a skutečného. Je to nádhera! Život pokračuje, žije v jejím vnukovi. Sergej si přisedl k babičce a položil jí hlavu na kolena. Ona ho hladila a pečlivě si držela kytice, aby jí je nepomačkala… Sergej si v tu chvíli pomyslel, že jednou postaví dívku svých snů, až bude podobná těm dvěma jeho nejmilejším ženám. A budou se milovat tak, jak to vždy dokázali jeho rodiče i prarodiče. Hlavně to včas poznat. Babička dlouho nechtěla květiny předat mámě. „Počkej… nejdřív jim dej vodu… tu ze studně… a najdi širokou vázu… ať to nedoliju… postav to sem… chci se na ně dívat…“ Vnuk daroval květiny. Květiny, kterých jsou kolem miliony – ale tahle kytice je nejkrásnější, tu daroval vnuk. — Sergejův nejkrásnější kytice: Jak kvůli zapomenutým kytkám ztratil lásku, ale našel radost doma – příběh o fontáně, zklamané dívce, lásce k mamince a babičce i o tom, že ta pravá kytice se někdy dává až na konci cesty

Martin koupil ten nejkrásnější kytici a vydal se na rande. S dobrou náladou stál u kašny, v ruce držel kytici.

Uncategorized

029

Křupnutí suché větvi pod vlastní nohou Vaněk ani nezaregistroval. Prostě celý svět se mu v tu chvíli převrátil a začal před očima vířit pestrým českým kaleidoskopem, než se rozpůlil na miliony jasných hvězdiček, které se v zápětí poskládaly dohromady do jeho levé ruky těsně nad loktem. — Au… — Vaněk se chytil za poraněnou ruku a ihned bolestně vykřikl. — Vánio! — jeho kamarádka Saška k němu okamžitě přiběhla a padla před něj na kolena — bolí to? — Ne, sakra, je to příjemné! — zavrčel zkřiveně a stěží potlačil slzy. Saška natáhla ruku a opatrně se dotkla Vánkova ramene. — Ale dej pokoj! — vyštěkl nečekaně ostře, oči se mu rozzářily bolestí — bolí to! Nedotýkej se mě! Vaňka to štvalo dvakrát. Za prvé, zřejmě si zlomil ruku a nejbližší měsíc ho čeká nuda v sádře a posměšky od kamarádů. Za druhé si za to mohl sám, když se chtěl Sašce předvést svou šikovností a odvahou na stromě. S první příčinou se ještě mohl smířit, ale druhá ho rozčilovala. Nejenže se před Saškou ztrapnil, ale ona ho teď ještě lituje! Tak to ne… Postavil se, držíc ochablou ruku a rázně zamířil směrem k nemocnici. — Vánio, neboj, Vánio! — Saška cupitala vedle něj a snažila se ho podpořit — všechno bude dobré, Vánio! Všechno bude dobré! — Dej mi už pokoj, — zastavil se, probodl ji pohrdavým pohledem a plivl na zem — co by mělo být dobré? Zlomil jsem si ruku, nechápeš? Jsi fakt praštěná? Jdi domů, nech mě na pokoji! Odešel a Saška na chodníku jen hleděla s velkýma šedo-zelenýma očima a pořád dokola šeptala: — Všechno bude dobré, Vánio… Všechno bude dobré… *** — Pane inženýre Ivane, pokud neuvidíme převod peněz do čtyřiadvaceti hodin, budeme velmi zklamaní. A mimochodem, na zítra hlásí ledovku, tak si dejte pozor na českých silnicích. Chápete, nehody se stávají a… Všechny ty nehody, víte, to jsou takové nepříjemnosti, které nikoho neminou. Pěkný den. Telefon umlkl, nastalo ticho. Ivan odhodil mobil a zabořil hlavu do dlaní, opřel se o opěradlo kancelářské židle. — Kde na to mám asi tak vzít? Ten převod jsem plánoval až na příští měsíc… Vydechl, rychle vzal telefon, vytočil číslo a přiložil si ho k uchu. — Paní Olgo, můžeme dnes poslat peníze za dodávku vybavení našim partnerům? — Ale… pane inženýre… — Můžeme, nebo ne? — Ano, ale tím nám ujede rozvrh splátek… — Kašlete na rozvrh! Vyřeší se to později! Převádějte peníze ještě dnes. — Dobře, ale… Pak mohou být potíže s… Ivan, aniž by ji vyslechl do konce, položil telefon a naštvaně udeřil pěstí do opěradla. — Zatracený pijavice… Něco ho měkce a nečekaně pohladilo po rameni, až nadskočil. — Sáro, říkal jsem ti, že mě při práci nemáš rušit, že? Manželka Alexandra se k němu něžně naklonila a pohladila ho po hlavě. — Vánio, hlavně se nestresuj, ano? Všechno bude dobré. — Uz sis s tím „všechno bude dobré“ trapná! Už toho mám dost, chápeš? Jestli mě zítra zabijou, bude ti taky dobře? Ivan vyskočil, popadl Sašu za ruce a odstrčil ji. — Co jsi tam dělala? Vaříš guláš? Tak si vař guláš a nenech mě nervit, sám už toho mám plné zuby! Žena si povzdechla, zamířila ke dveřím, tam se zastavila a otočila, znovu tiše opakovala tři slova. *** — Víš… Teď, když tady ležím, přemýšlím o našem společném životě… Stařec pootevřel oči a zadíval se kalným pohledem na šedovlasou ženu. Její tvář už byla vryta vráskami, ramena skloněná, nevypadala už tak vzpřímeně a půvabně. Opatrně mu upravila kapačku a mlčky se usmála. — Když jsem se kdy dostal do průšvihu, když jsem balancoval mezi životem a smrtí, když se děly hrůzy… Vždycky jsi přišla a řekla tu samou větu. Netušíš, jak mě vytáčela. Měl jsem chuť tě za tu naivitu přiškrtit, — pokusil se usmát, místo toho se rozkašlal. Když odezněly křeče, pokračoval — lámal jsem si ruce, nohy, hrozila mi smrt, přišel jsem o všechno, propadl jsem až na dno, odkud se málokdo dostane, a ty jsi mi celý život opakovala jedinou věc: „Všechno bude dobré.“ A nikdy jsi nelhala, to je zvláštní. Jak jsi to věděla? — Vůbec nic jsem nevěděla, Vánio, — povzdechla si stařenka — myslíš, že jsem to říkala tobě? Já tím uklidňovala sebe. Celý život jsem tě milovala jako blázen. Jsi celý můj svět. Když ti bylo zle, když se dělaly maléry, doslova mi pukalo srdce. Kolik slz jsem vyplakala, kolik nocí probděla… A pokaždé jsem si v duchu říkala: „Když padají kameny z nebe, hlavně když žije, tak všechno bude dobré.“ Stařec na chvíli zavřel oči a stiskl ženinu ruku. Slova mu šla těžko. — Tak to tedy je… A já byl na tebe naštvaný. Promiň mi to, Sašenko. Vůbec jsem netušil… Tak jsem prožil život a na tebe ani pořádně nemyslel. Jsem to ale hlupák, viď? Stařenka si nenápadně setřela slzu z vrásčité tváře a naklonila se nad ním. — Vánio, neboj se… Na vteřinku se zarazila, zadívala se mu do očí a pomalu položila hlavu na jeho nehybnou hruď, dál hladila studenou dlaň. — Všechno BYLO dobré, Vašíčku, všechno BYLO dobré…

Křupnutí suché větve pod svou nohou jsem, já, Honza, snad ani nezaslechl. Najednou se mi celý svět převrátil

Uncategorized

02.1k.

Galina se vrací z obchodu a začne uklízet nákup, když náhle zaslechne v synově a snachině pokoji podivný hluk. Rozhodne se jít zjistit, co se děje – a zůstane stát v šoku: „Vali, kam se chystáš?“ diví se Galina, když vidí snachu balit kufry. „Odcházím od vás!“ vzlyká Valentina. „Jak odcházíš? Kam? Co se stalo?“ Galina nechápe. „Podívejte,“ Valentina jí podává dopis. Galina ho rozbalí – a zůstane oněmělá ze slov, která čte. Když Ivan přivedl nevěstu Valentinu do rodičovského domu ve vesnici, maminka Galina byla šťastná: ve svých třiceti se konečně rozhodl usadit. Dům prosperoval, Galina byla správná hospodyně, po otci zůstal pevný dům i velké hospodářství. Ivan byl jejím jediným dítětem – víc už nestihla, těžká práce jí vzala síly i možnost mít další děti. Sama po manželově smrti zvládala hospodářství, naučila se jezdit traktorem, a když bylo třeba, tři roky mu byla oporou až do konce. Valentina byla mladá, přibližně o deset let mladší než Ivan. Křehká, připomínala Galině ji samotnou, když kdysi také přijela s jedním malým kufříkem. Ale Ivan si vybral – a byla sirota, což jí přišlo možná i lepší. Všechny místní dívky Valentině záviděly: mladá, hezká, dostala bohatého ženicha. Ivan se stal vzorem, po práci ihned běžel domů za ženou a jejich třemi dětmi – Valentina mu porodila dva syny a dceru. Jednoho dne ale Ivan prohlásil, že odchází s přítelem do města za výdělkem. „Copak nám nestačí?“ divila se matka. „Jídlo máme, dvě vaše výplaty, má penze… A kdo se postará o hospodářství?“ Ale Ivan trval na svém – chce rodinu přestěhovat do města, prodat dům, děti budou mít víc možností. Matka i Valentina ho zkoušely zastavit, ale marně. Ivan odjel a po čase začaly po vesnici kolovat řeči – jeho kamarád se vrátil, Ivan ale ne. Prý žije ve městě u bohaté ženy, kterou znal z práce. Galina nechtěla Valentině nic říkat, ale brzy si všimla, že snacha není ve své kůži. Jednoho dne balila věci a v ruce měla dopis: „Valentino, je mi líto, ale mám jinou. Dům přehodím na matku, odejdi. Najdi si svou cestu. Tady máš nějaké peníze na začátek. Ivan.“ „Ať si jede kamsi, já vás nikam nepustím!“ rozhodla Galina. Valentina zůstala s dětmi v domě a společně se o hospodářství staraly. Ivan už se domů nevracel, jen jednou přijel s novou ženou a drahým autem – děti k němu byly chladné, dcera se rozplakala, starší syn ho odmítl obejmout a šel orat pole. Ivan s novou ženou chtěli, aby matka prodala dům a přestěhovala se k nim za město – s tím, že Valentina se s dětmi přestěhuje do města. Ale ona odmítla, děti stejně do města nechtěly a dům prodávat nemínila. S Valentinou zůstal dům i hospodářství, děti vyrostly do samostatnosti. Po letech přijede Ivan za matkou naposled – je sám, rozvedený, rád by se vrátil. Valentina mlčky vytáhne papíry – dům je dávno přepsán na ni od té doby, co dostala jeho dopis. Ivan odchází. Valentina už dávno ví, že s ním ji nic nespojuje. Má děti, vnoučata a domov, na který je hrdá. Matka, syn, snacha a venkovský dům: Příběh zrady, rodinného držení pohromadě a síly české ženy, která všechno zvládne – i když od ní muž odejde.

Jitka se vrátila z obchodu domů a začala vybalovat nákup z tašek. Najednou zaslechla z pokoje, kde bydleli

Uncategorized

019

Milencova milenka: Míla na prahu malé kavárny Kávový ráj čelí „Koťátku“, servírce a domnělé sokyni v lásce – Příběh o desetiletém manželství, zradě, psychologii vztahů a jednom netradičním výročí v srdci Prahy

14. června Sedím ve svém autě na parkovišti u Kavárny u Anděla na Letné a koukám na navigaci.

Uncategorized

010

Cizí štěstí Anna se hrabala na své zahrádce – letos přišlo jaro brzy, je teprve konec března, a už není po sněhu ani památky. Je jasné, že se ještě ochladí, ale zatím sluníčko příjemně hřeje, takže Anna vyšla ven, chtěla něco dělat, podepřít poválený plot, opravit dřevník. Ještě si chce pořídit slepice a prasátko, třeba i pejska a kočku. Dost už toulání, usmála se v duchu svým myšlenkám – dost bylo! Nemůže se dočkat, až zryje záhony a pustí se do práce na zahradě – nasávat vůni rodné země, jako v dětství zout boty a bosky běžet čerstvě zoranou půdou, zabořit se po kotníky do měkké, teplé, vlhké zeminy jako do peří. „Ještě budeme žít,“ zamumlala si Anna pro sebe. „Dobrý den,“ ozvalo se od branky. Anna se trhla – stála tam holka, skoro ještě dítě. Šedý plášť, jaké vydávají na učňáku, chatrné botičky, tělové punčocháče – na tuhle dobu ještě zima, pomyslela si Anna, mladinká, prochladne, podrážky jak z kartonu, šmejd, ne boty. Holčina přešlapovala na místě. „Dobrý den,“ pronesla Anna suše. „Promiňte, můžu si k vám odskočit na záchod?“ „No tak jdi. Rovně, a za rohem.“ Anna sledovala, jak dívka pospíchá. „Děkuju, zachránila jste mě. Hledám podnájem, nepronajímáte náhodou pokoj?“ „Ne, nechystám se. A proč bys chtěla?“ „Chtěla bych pokoj, na ubytovně nechci být, tam pijou a kouří. Kluci tam lezou.“ „A kolik bys zvládla platit?“ „Pět korun… víc nemám.“ „Tak pojď dál, no tak, pojď.“ „Můžu si ještě jednou odskočit?“ „Běž…“ „Jak se jmenuješ?“ ptá se Anna, když dívku vede dovnitř. „Ola,“ pípne holka jako myška. „Ola, jo… Tak proč jsi přišla?“ „Já… já kvůli pokoji…“ „Nelži mi, Ola. Proč jsi přišla?“ „Můžu… můžu ještě na záchod…“ „Ty jsi nějaká nemocná?“ „Nevím,“ rozplakala se dívka, „nemůžu vydržet…“ „Tak běž…“ Anna za ní vyšla. „Chodíš pořád čůrat, nebo…?“ „Ne, jen čůrat, bolí to…“ „To vyřešíme. A teď povídej, proč jsi přišla.“ Mlčí. Sbírá síly. „No?“ „Pokud kvůli krádeži, u mě nic není.“ „Nikdo mě neposlal, šla jsem sama… Vy jste Anna Pavlovna Samojlová?“ „Já? No, ano…“ „Nepoznala jste mě… mami? Já jsem Ola… vaše dcera.“ Anna seděla zpříma, na jejím větrem a mrazem zcuchaném obličeji se nepohnula ani vráska. „Olo…“ zasyčela žena. „Dcero… Oluško…“ „Ano, maminko… To jsem já… V dětském domově mi nikdy nedali tvou adresu, říkali, že se to nesmí, mami… Ale přes učitelku, Anastasii Sergejevnu, jsme to nakonec našly… adresu jsme už pak zjistily samy… Tak jsem tady.“ Anna se nehnula, po tvářích jí tekly slzy. „Olo, Oluško, děťátko moje…“ „Maminko… jak dlouho jsem tě hledala… Psala jsem dopisy, smály se mi, říkaly, že jsi mě odložila jako věc… Ale já věřila, mami…“ Anna nesměle objala plačící dívku, její ztvrdlé ruce se chvěly na vlněném svetru své dcery. Seděly spolu, beze slov. Všechno bylo jasné. Až později, když vzpomínala, co ji babička učila, pobíhala, sháněla, vařila vodu, pařila dcerušku, Olušku-krasavici. Olenka, dítě moje, smysl života. Má pro co žít. Bůh se smiloval, ne všechno je ztraceno… Zahrada, prasátko, kabátek se musí spravit, ještě trochu šetří na horší časy. Už se chtěla vzdát, a teď – dcera, Oluška… *** „Mamí…“ „Hmm?“ „Maminko…“ „Tak mluv, medovníčku.“ Ola si bere koláček, co maminka napekla, tvářičky jí zkulatěly, maminka ji obléká jako panenku – a sama taky omládla. „Maminko…“ „Co zas?“ „Mami, já se zamilovala.“ „Teda!“ „Jo. Jmenuje se Honza. Je skvělý… Chce tě poznat…“ „Já… nevím…“ Ale Anna si pomyslela: Tak, a máme po šťastných chviličkách, Bůh dal, Bůh bere. „Maminko, co je s tebou?“ „Nic, děvčátko, nic… Tak rychle jsi mi vyrostla, nestihla jsem si tě užít… Promiň, Oluško…“ „Maminko… prosím tě… My ti s Honzíkem dáme vnoučata, víš, že tě miluju…“ Seznámení proběhlo dobře. Honza, kluk z vesnice, šikovný, pořádný, Anně se líbil, za takového dát dceru nelitovala. Byly zlé časy, někdo neměl co jíst, jiný krmil psy lépe než lidi. Anna, Ola i Honza nestrádali, Anna šila, když zavřeli továrnu, přešla do družstva, brala slušně, Olinku i zetě oblékla. Honza nelenil, plot postavil, na domě s bratry vyměnili trámy, opravili stodolu, chlív, domek zpíval ještě víc než tehdy, kdy se našla Olinka. Annino srdce roztálo, chtěla žít trojnásobně moc… Až v noci na ni někdy přišlo tísnivé vzpomínání… „Maminko, bolí tě něco?“ „Ne, děťátko, spi… Můžeš ke mně, lehnout si.“ Přitulily se spolu. Moje malá holčičko, srdce praská láskou. Taková je mateřská láska, díky Bohu… Oslavili svatbu, mladí zůstali u Anny, ta jen rozkvétala. Z práce říkali: „Anna Pavlovna je nějaká šťastnější, usmívá se jak nikdy.“ „Bude vnouče?“ šeptaly si ženy – „Jé, to mám trému…“ Šťastná dcera, špitají, jak ji má ráda… Narodil se vnuk, Toníček! Po mojí mamince, říká veselá Anna. Držím ho – srdce mi buší… to je to štěstí. Všechny myšlenky patří Toníčkovi, je nejkrásnější i nejlepší, nikam ode mě neuteče… Honza stavěl nový dům, velký, i pro Annu v něm bylo místo. Ani je nenapadlo, že by měli být bez mámy… Honza a bratři rozjeli stavební firmu, otevřeli obchod, žijí klidně. Další radost – holčička, vnučka. Šila Aninka vnučce šatičky, připravovala výbavičku. Marianka, děťátko. Dětský smích doma nikdy neutichne. Annině je dobře, jen poslední dobou jí v hrudi často pálí, ach, jak moc… „Maminko, co tě bolí, proč jsi nic neřekla?“ „Nic, děvenko, nic…“ *** …Pozdě, nemůžeme nic dělat „Pane doktore, jak… vždyť… to je moje máma…“ „Je mi líto, rozumím… odpusťte…“ *** „Oluško… je čas… promiň, tak dlouho už žiju… Tam, v tom světě, už mě odepsali… Ale tys mě zachránila, když jsi přišla…“ „Maminko, nemluv tak…“ „Oluško, musím ti říct, neodbíhej… já… já nejsem tvoje máma, Olo… Promiň…“ „Maminko! Nikdy to nikomu neříkej, slyšíš? Ty jsi moje, žádnou jinou mámu nemám…“ „Já vím, děťátko… V tvojí tetičce je sešit, můj deník… Promiň, Olinko. Miluju tě…“ „I já tebe, maminko…“ *** „Olo, najez se…“ „Hned, Honzo… jdi…“ Ola seděla v matčině pokoji, četla její deník. Tam byl její, Annin život. Krutý, zakřivený, rozbitý i veselý. Přísná matka, Antonie, otec padl ve válce. Ančička, Anuška, květinka. Zamilovaná do zloděje – a bylo… S ním odešla… A začalo to… Propadla hlubokému bažině – a pak najednou stáří. Proskotačila život. Zloděj skončil v kriminále, nikdo nezůstal… Bylo by dítě, ale v mrazu se ztratilo, když připravovala únik s partou zloděje, mládí a nerozum. O vše přišla, o ženskou podstatu… Bez dítěte, bez kotěte, zůstal dům po matce, usadila se, trochu rozmrzla. Lékaři: čekat, nebo do kostela. Bylo těžko… A pak poslal radost nečekanou… Nešla šanci propást. Aspoň chvíli být mámou, vidět, cítit to… Ola, dcera, světlo celého života, Anna nevěřila, že tolik let přežije… Ano, štěstí, žiju, pracuji jako všichni. Mám dceru, duši svou, srdce své. I nemoci se vzdálily. Odpusť, Bože, tu prosbu mojí, dej mi ještě čas, ať můžu chovat vnoučata, pomoci dceři… Nejdřív se bála. Bála, že se Ola dozví, že není její máma, že se někdo spletl. Pak už se přestala bát. Začala žít, obyčejný lidský život. Uvěřila nakonec, že si štěstí zaslouží… Promiň mi, Oluško, že jsem tě ukradla tvé pravé mámě. Takové je to moje, ukradené štěstí… „Maminko,“ pláče Ola, „maminko moje milovaná, moje… Já jsem to věděla, skoro hned. Řekli mi, že údaje nesedí. Anna byla Ivanovna, já ji našla ze zvědavosti. Ona se mě zřekla, vdala se, já jí byla na obtíž, mami. Žije, má rodinu, o mě nestála, mami. Bála se, aby nás neviděli. Dávala mi peníze, maminko… Odešla jsem, utekla… Pamatuješ, jak jsem tehdy onemocněla, měla horečku, maminko… Díky Bohu, že jsem tě našla. Ty jsi moje máma… Jak dobře, že se tehdy spletli – nebo to nahoře věděli, koho ke komu poslat. Jak mám teď žít bez tebe, maminko…“ „Olo…“ „Honzo, nech ji, ať se vypláče… pohřbila mámu…“ *** „Babičko, byla babička Anička hodná?“ „Strašně, zlatíčko.“ „A krásná?“ „Nejkrásnější, Aničko.“ „A kdo jí dal jméno?“ „Nevím, asi dědeček nebo babička.“ „Tvoje babička, nebo dědeček?“ „Ano, moje babička nebo dědeček.“ „A mě jsi pojmenovala po prababičce? Po tvé mamince?“ „Ano, já i tvůj tatínek, ten měl babičku moc rád.“ „A vidí mě?“ „Jistě, dívá se na tebe a bude ti vždycky pomáhat.“ „Mám tě ráda, prababičko Aničko,“ pokládá holčička věneček z pampelišek na hrob prababičky. „I já tebe, zlatíčko,“ zašumí bříza, „a my všechny tě máme rády,“ přidává se vítr.

Cizí štěstí Jarní slunce letos přichází brzy, březen se v Praze sotva končí, sníh už roztál a v zahrádkářské