Galina se vrací z obchodu a začne uklízet nákup, když náhle zaslechne v synově a snachině pokoji podivný hluk. Rozhodne se jít zjistit, co se děje – a zůstane stát v šoku: „Vali, kam se chystáš?“ diví se Galina, když vidí snachu balit kufry. „Odcházím od vás!“ vzlyká Valentina. „Jak odcházíš? Kam? Co se stalo?“ Galina nechápe. „Podívejte,“ Valentina jí podává dopis. Galina ho rozbalí – a zůstane oněmělá ze slov, která čte. Když Ivan přivedl nevěstu Valentinu do rodičovského domu ve vesnici, maminka Galina byla šťastná: ve svých třiceti se konečně rozhodl usadit. Dům prosperoval, Galina byla správná hospodyně, po otci zůstal pevný dům i velké hospodářství. Ivan byl jejím jediným dítětem – víc už nestihla, těžká práce jí vzala síly i možnost mít další děti. Sama po manželově smrti zvládala hospodářství, naučila se jezdit traktorem, a když bylo třeba, tři roky mu byla oporou až do konce. Valentina byla mladá, přibližně o deset let mladší než Ivan. Křehká, připomínala Galině ji samotnou, když kdysi také přijela s jedním malým kufříkem. Ale Ivan si vybral – a byla sirota, což jí přišlo možná i lepší. Všechny místní dívky Valentině záviděly: mladá, hezká, dostala bohatého ženicha. Ivan se stal vzorem, po práci ihned běžel domů za ženou a jejich třemi dětmi – Valentina mu porodila dva syny a dceru. Jednoho dne ale Ivan prohlásil, že odchází s přítelem do města za výdělkem. „Copak nám nestačí?“ divila se matka. „Jídlo máme, dvě vaše výplaty, má penze… A kdo se postará o hospodářství?“ Ale Ivan trval na svém – chce rodinu přestěhovat do města, prodat dům, děti budou mít víc možností. Matka i Valentina ho zkoušely zastavit, ale marně. Ivan odjel a po čase začaly po vesnici kolovat řeči – jeho kamarád se vrátil, Ivan ale ne. Prý žije ve městě u bohaté ženy, kterou znal z práce. Galina nechtěla Valentině nic říkat, ale brzy si všimla, že snacha není ve své kůži. Jednoho dne balila věci a v ruce měla dopis: „Valentino, je mi líto, ale mám jinou. Dům přehodím na matku, odejdi. Najdi si svou cestu. Tady máš nějaké peníze na začátek. Ivan.“ „Ať si jede kamsi, já vás nikam nepustím!“ rozhodla Galina. Valentina zůstala s dětmi v domě a společně se o hospodářství staraly. Ivan už se domů nevracel, jen jednou přijel s novou ženou a drahým autem – děti k němu byly chladné, dcera se rozplakala, starší syn ho odmítl obejmout a šel orat pole. Ivan s novou ženou chtěli, aby matka prodala dům a přestěhovala se k nim za město – s tím, že Valentina se s dětmi přestěhuje do města. Ale ona odmítla, děti stejně do města nechtěly a dům prodávat nemínila. S Valentinou zůstal dům i hospodářství, děti vyrostly do samostatnosti. Po letech přijede Ivan za matkou naposled – je sám, rozvedený, rád by se vrátil. Valentina mlčky vytáhne papíry – dům je dávno přepsán na ni od té doby, co dostala jeho dopis. Ivan odchází. Valentina už dávno ví, že s ním ji nic nespojuje. Má děti, vnoučata a domov, na který je hrdá. Matka, syn, snacha a venkovský dům: Příběh zrady, rodinného držení pohromadě a síly české ženy, která všechno zvládne – i když od ní muž odejde.

Jitka se vrátila z obchodu domů a začala vybalovat nákup z tašek. Najednou zaslechla z pokoje, kde bydleli její syn a snacha, nějaký podivný šramot. Rozhodla se to zkontrolovat.
Lucko, kam se chystáš? podivila se Jitka, když uviděla, jak snacha balí věci do kufrů.
Odcházím, řekla Lucie tiše a slzy jí stékaly po tváři.
Jak odcházíš? Kam? Co se stalo? nechápala Jitka.
Lucie beze slova podala Jitce dopis. Jitka ho rozložila a při čtení jí poklesla ruka…

Petr přivedl Lucii, svoji vyvolenou, z města do rodné vesnice k matce. Jitka měla velkou radost po více než třiceti letech se její jediný syn konečně rozhodl usadit a oženit. Už se vybouřil, vrátil se, a na stará kolena jí bude pomoc.

Dům měli plný, Jitka byla dobrá hospodyně. Otec zemřel, zanechal jim pevný dům a velké hospodářství. Dělal vše proto, aby rodina měla zajištěné zázemí. Jenže syn byl jediný Jitka druhé dítě donosit nedokázala a později už nemohla mít vůbec děti. Těžká práce na statku ji vyčerpala. Po letech i otec odešel, poslední roky ho Jitka opatrovala. Tehdy se Jitka naučila zvládat i traktor a všechno okolo hospodářství.

Lucie byla mladá, o deset let mladší než Petr, odhadla Jitka. Křehká, jemná, připomněla jí samu sebe. Přijela k němu jen s malým kufříkem, věci téměř žádné. Ale syn si vybral, ať si žijí. A byla sirotek. Možná to bylo i lepší.

Děvčata z vesnice Lucii záviděla. Ulovila nejlepšího ženicha bohatého i hezkého. Všechny si na Petra dělaly zálusk, i když byl ženatý. Jenže Petr neměl oči pro nikoho jiného. Z práce pospíchal domů za ženou a dětmi. Lucie mu porodila dva syny a dceru.

Když mladšímu bylo pět a staršímu deset, Petr se rozhodl s kamarádem vyrazit na práci do Prahy.

Copak nám chybí peníze? Máme všechno, dvě výplaty, moje důchod, jídla dost, prosila Jitka, a kdo se postará o hospodářství? Já už to všechno nezvládnu.

Já už toho mám dost, mami! Najdu si něco pořádného, přestěhuju rodinu do Prahy. Děti mají mít lepší školu. A dům můžeme prodat. Pojedeš s námi.

Petře, škola je tady hned za rohem, snažila se ho přemluvit Lucie.

Vždyť jsi z města, pojedeš zpátky.

Já neumím, byla jsem v dětském domově, nepamatuji si to. Jak ale tvoje maminka? Ta tě potřebuje. A jak bychom žili s třemi dětmi ve městě? Lucie si otřela slzy.

Dál se nebavíme. A koukej se dát dohromady. Vypadáš hrozně, vyčerpaná.

Jitka a Lucie spolu vycházely dobře. Jitka, protože viděla sama sebe, měla pro snachu pochopení. Když přišly děti, začala je chránit ještě víc, někdy to vypadalo, že je Lucie její vlastní dcera. Lucie si ji také oblíbila, říkala jí mami téměř od začátku.

Lucie se rozplakala.
Chce jet, tak ať jede! My si poradíme, rozhodla Jitka.

Petr odjel. Psával dopisy, mobily tehdy nebyly. Přijel za půl roku, přivezl dárky, nechal trochu peněz a zase zmizel na další půlrok. Jeho kamarád se už dávno vrátil. Jednou si Jitka vyslechla, že Petr žije u bohaté ženy, které opravoval byt. Že tam bydlí a ani nepracuje. Jitka se rozhodla Lucii nic neříct, třeba je to jinak. Ale vesnice je malá, řeči se šířily rychle. Jednoho dne přišla Lucie úplně bledá a začala balit věci.

Kam chceš jít?

Lucie jí podala papír. Byla to jen krátká vzkaz.

Lucie, promiň, ale mám jinou. Dům zdědím po matce. Neztrácej čas, odejdi. Zvládneš to a děti vychováš. Tady máš nějaké peníze na začátek, dál si poraď sama. Petr.

Odejít?! Ať si jde, ale tebe ani vnoučata nikam nepustím. Děti do cizího tahat nebudeme. Ani já bych bez vás nezvládla. Nikam vás vyhnat nenechám.

Jednou přijel Petr s novou ženou, s novým autem. Netušil, že děti budou ještě doma. Jitka mu nic neřekla. Dvanáctiletá dcera se k otci rozeběhla, objala ho, rozplakala se. Starší syn došel, Petr ho chtěl obejmout, ale syn jen vzal sestru za ruku a odešel. Prostřední šel za nimi.

To není táta, je to zrádce. Pojď, máme práci.

Petr jen sledoval, jak syn sedl na traktor a odjel orat brambory na pole za domem. Druhý syn a dcera krmili králíky. Hospodářství se nezmenšilo, naopak, byla větší: králíci nikdy dřív doma nebyli. Děti mezitím vyrostly. On to neviděl.

A kde je jejich maminka? Nechala je tady na tebe, ptal se matky.

Soudíš podle sebe? Lucka se jmenuje. Zapomněl jsi? Brzy se vrátí z práce. Tak co tady hledáš? Ve dvou…

Chceme si s tebou promluvit.

Tak mluv, ať to mám za sebou, než se Lucka vrátí.

Přijeli jsme si pro tebe.

Myslela jsem, že pro děti.

Matku mají, ale tobě bude lépe u nás. Prodej dům i hospodářství, dostaneš za to dost peněz. Postavíme ti byt kousek od nás, bude ti tam dobře.

A děti? Kam ty přijdou? Co mlčíš?

Ať jede s dětmi i Lucie do města. Možnosti tam mají větší.

Možnosti by byly, kdyby chtěli. Jinak by už dávno jeli.

Už víš. Máme už i kupce. Neváhej dlouho.

Já už nemám co rozhodovat. Nejsem tady paní domu.

Co to říkáš, mami?

V tu chvíli přišla Lucie.

Takové hosty tu máme…

Za ty roky byla Lucka úplně jiná. Krásně upravená, matčinými náušnicemi, moderní střih. Z bývalé Lucie nezůstalo nic. Byla krásná. S novou Petrovou ženou se vůbec nedala srovnat. Petr na ni zíral, dokud ho jeho nová žena nestrhla zpátky.

Tak co, mami, proč nestavíš stůl? Přišel významný host, řekla Lucka.

Host už odchází. Řekl, co chtěl, musí jet. Děkuji, žes přišel, synu, že jsi na matku nezapomněl. Vám přeji, paní, ať vám je dobře. Snad se už nebudeme vídat.

Tady máš, mami, číslo. Rozmyslíš si to, zavolej, Petr položil papírek na stůl a odešel.

Petr už pak přijel jen jednou rozloučit se s matkou. Lucka zavolala dětem, přece je to jejich otec. Děti byly dávno dospělé. Nejstarší měl už vlastní děti. Mluvili s ním chladně, jako s cizím. Dcera se úplně vyhýbala.

Lucko, děti už jsou dospělé. Dům je stejně můj. Mám právo tu žít. Rozvedl jsem se. Chci se vrátit zpátky. Můžeš tu zůstat, když budeš chtít. Jestli ne, nemusíš.

Lucie tiše vytáhla papíry z komody. Dům přepsala Jitka už dávno na ni. Zrovna ten rok, kdy Petr napsal Lucii ten dopis. Petr odešel beze slova. Lucie ho už zadržovat nechtěla. S ním ji nic nespojovalo. Měla děti, teď už i vnoučata.