Sergio vybral ten nejkrásnější kytici a zamířil na rande. S úsměvem čekal s kyticí u fontány, ale Lea nikde. Zavolal jí, ale telefon nikdo nezvedl. „Možná má zpoždění,“ pomyslel si a zkusil to znovu. Tentokrát Lea hovor přijala. „Jsem už tady, kde jsi ty?“ zeptal se okamžitě Sergej. „Mezi námi je konec!“ odpověděla najednou Lea. „Cože? Proč?“ zůstal Sergej ohromený. „Kvůli té kytici!“ dodala dívka překvapivě. „A co s ní je?“ nechápal mladík, co se děje. Sergej dlouho bezradně chodil po květinářství. Rudé růže, žluté tulipány, bílé lilie, květiny v květináčích a ve vázách, nádherně naaranžované kytice na jakýkoli vkus. Ale Sergej bezradně přešlapoval. Vzpomínal, že o květinách už s Leou mluvil, ale nemohl si vzpomenout, co přesně řekla. Některé z nich rozhodně nemá ráda, jiné naopak obdivuje a mohla by se na ně dívat věčně. Ale tenkrát, při prvním seznámení mluvila hodně, zatímco Sergej byl rozrušený z nového setkání, z vypitého sektu v kavárně i z Leina půvabu. Vždycky býval hovorný, ale tentokrát jen kýval a užíval si pohled na krásnou dívku, její dlouhé rovné vlasy, elegantní krk a roztomilé důlky ve tvářích. Možná… je to láska? A na tom přece nezáleží, co říkala… Večer byl skvělý! A teď, jak se snažil, si její vkus vybavit nedokázal. „Koukněte na tyto gerbery! Takové nikde jinde neseženete! Není jejich sezóna. To je speciální odrůda…“ Musel se rychle rozhodnout, co vzít. A když už to chtěl prodavačce říct, ozval se zvonící telefon – volala máma. V poslední době volala až moc často. „No tak co, Sergeji, už ses rozmyslel? Dneska je pátek, nechceš nám přijet na víkend?“ „Ne, mami, mám práci…“ „Babička na tebe čeká, pořád kouká z okna a ptá se, kdy přijedeš…“ „Mami, promiň, mám toho teď fakt moc…“ Sergej se rychle rozloučil. Máma ho lákala do rodné vesnice, kde bydlela s jeho babičkou. Nebylo to poprvé, co volala – v Sergejovi se hromadilo podráždění. S babičkou bylo už dlouho zle… stará… „Ale copak mám všechno pustit a jen u ní sedět?“ pomyslel si. „Mám taky svůj život!“ A jeho starosti se točily kolem nového seznámení. Sergej už snil, plánoval a dělal všechno proto, aby se mu podařilo najít štěstí. Kdyby dnešní schůzka dopadla dobře, mohl by Leu už zítra pozvat ven města. Sergej už věděl kam. Nedaleko je jedno velmi romantické místo – rekreační areál. Nakonec i máma chce, aby si zařídil život, a on se do toho pouští. Jen kdyby si vzpomněl, jaké květiny má Lea ráda! Jaká to paměť! Ale upřímně, všechny ty ženské detaily si pamatovat nechtěl. Je to vážně důležité? Prodavačka už přestala navrhovat varianty a jen tiše sledovala jeho dilema. „Myslím, že Lea něco říkala o pichlavých růžích… Možná tedy růže ne!“ A tak Sergej vzal kytici růžovo-bílých velkých gerber. Nakonec – je to jen malá pozornost, prostě kytice. Do práce už spěchal, obědová pauza končila. S Leou se měli sejít u nové městské fontány. Sergej se opozdil, nezdržel ho šéf. Svolal neplánovanou poradu. Zdálo se, že Sergeje čeká povýšení. Zavolal Lee a řekl jí, že bude mít zpoždění, a vypnul si zvuk. Během porady mu opět volala máma, ale nebral to. Teď opravdu nemohl. Pak, co nejrychleji mohl, mazal na schůzku. S dobrou náladou zaparkoval u fontány, v ruce držel gerbery. Lea nikde. Rozhlížel se a prošel náměstí, ale nezvedala telefon. Sergej usedl na lavičku. Možná taky dorazí pozdě. Uvědomil si, že nevolal zpět mámě, ale radši ji nevolal, co kdyby volala zrovna Lea? Zvonek ale ticho. Po deseti minutách volal znovu on. Tentokrát Lea hovor přijala. „Lea, kde jsi? Už čekám.“ „Já vím. Sedím už dávno v kavárně naproti, vidím tě z druhého patra.“ „Opravdu?“ Sergej pátral pohledem do oken kavárny, ale nenašel ji. „Nechceš sejít dolů, nebo…“ „Přišel jsi pozdě…,“ přerušila ho. „Omlouvám se, Leo, zdrželi mě. Ale volal jsem ti.“ „A kytky!“ „Co je s nimi?“ nechápal Sergej. „Ani nevíš, jaké mám květiny ráda!“ „Lea, prostě tam nebyly!“ „Růže? Ty si nepamatuješ, že mám ráda růže? Ty jsou všude! Tolikrát jsem ti říkala, že mám ráda růže… A ty nic…“ „Já to napravím… Přijdu za tebou nahoru!“ Sergej vešel do kavárny. Lea seděla až u okna. Nebyl si už jistý, jestli jí má květiny vůbec dát – položil je jen na stůl. Lea si jich ani nevšimla. Sergej, který byl vždy výmluvný, tentokrát využil veškerý svůj šarm, aby situaci napravil. Zdálo se, že se mu to povedlo. Lea už se usmívala. Vypili spolu kávu, a když odcházeli, Lea na květiny ani nepohlédla. „Zapomněli jste si květiny!“ volala za nimi milá mladá servírka. „Ne, ty jsou pro vás,“ usmál se Sergej. „O, děkuji,“ zaradovala se překvapená servírka. Lea znovu zesmutněla. „Lea, hned ti koupím velikou kytici růží!“ „Děkuji, ale už není potřeba. Dnes mám květin dost,“ odpověděla chladně. Scházeli spolu po schodech. Sergej šel za dotčenou Leou. Znovu mu zavolala máma. „Omlouvám se, zase volám nevhod?“ zeptala se maminka. Lea už neslyšela. „Ne, proč, mami, tentokrát voláš vhod. Přijedu. Zítra přijedu.“ S Leou se na večer v klidu rozešli. Sergej už věděl – pravděpodobně se už neuvidí. A druhý den už uháněl mezi známými poli. A tam, až do obzoru – nekonečná barevná mozaika. Plná života, zvonivá a vzdušná, prudce se vlnící ve větru. Sergej se zastavil a vstoupil do tohoto barevného oceánu. Stejně jako pečlivá prodavačka v květinářství, i on vybral mezi polními květy ty, které mu přišly nejhezčí. Teď si byl jistý: těm, za kterými jede, se jeho výběr bude líbit. Tam – neudělá chybu. Když vstoupil do domu, rozdělil kytici na dvě části. Máma zářila – objímala a líbala ho na obě tváře, a babička… Babičce pomohli posadit se. Třesoucíma rukama převzala kytici, pohladila ji a jemně přičichla – zrak už jí tolik nesloužil. Jak dlouho už nedostala květiny! Zanořila obličej do kytice a naplno vdechla tu známou vůni mládí, která se dávno ukrývala v zapomnění a teď ji opět oslovila ve vzpomínkách. Najednou totiž znovu ožila ta stará očekávání něčeho nového, krásného a skutečného. Je to nádhera! Život pokračuje, žije v jejím vnukovi. Sergej si přisedl k babičce a položil jí hlavu na kolena. Ona ho hladila a pečlivě si držela kytice, aby jí je nepomačkala… Sergej si v tu chvíli pomyslel, že jednou postaví dívku svých snů, až bude podobná těm dvěma jeho nejmilejším ženám. A budou se milovat tak, jak to vždy dokázali jeho rodiče i prarodiče. Hlavně to včas poznat. Babička dlouho nechtěla květiny předat mámě. „Počkej… nejdřív jim dej vodu… tu ze studně… a najdi širokou vázu… ať to nedoliju… postav to sem… chci se na ně dívat…“ Vnuk daroval květiny. Květiny, kterých jsou kolem miliony – ale tahle kytice je nejkrásnější, tu daroval vnuk. — Sergejův nejkrásnější kytice: Jak kvůli zapomenutým kytkám ztratil lásku, ale našel radost doma – příběh o fontáně, zklamané dívce, lásce k mamince a babičce i o tom, že ta pravá kytice se někdy dává až na konci cesty