Markéta přijela k mamince na Silvestra. Chtěla připravit překvapení, a tak před cestou nikomu neřekla, že přijede. Přišla k domku v malém městečku a zaklepala na dveře. O chvíli později se do předsíně vyřítila její mladší sestřička Apolenka, celá rozradostněná. Celý den utekl v jednom mžiku. Zatímco s Apolenkou krájely saláty na stůl, maminka připravila Markétinu oblíbenou večeři vepřové maso na smetaně se sýrem, českou obdobu masa na francouzský způsob.
Víš, měla jsem takové tušení, že přijedeš, smála se maminka. Ale myslela jsem, že někoho přivezeš s sebou. Ty se po tom Jirkovi s nikým ani nebavíš?
Ne, mami, prosím, nech to být, mávla rukou Markéta.
Vtom jí zazvonil telefon. Markéta pohlédla na displej a překvapením až poklekla.
Markéta seděla večer doma u notebooku a dokončovala roční uzávěrku. V hlavě jí běžela myšlenka: Bože, já ten Silvestr vlastně miluju i nenávidím zároveň. Všechny závěrečné výkazy, kontroly, revize… Ještě zítra, a mám dva týdny volno. Jak já už toho mám dost za ten měsíc
Šéf jí totiž řekl, že pokud komise zítra v devět nenajde chyby v její práci, má volno až do 12. ledna. Markéta dělala maximum. Tak moc se těšila na setkání s mámou a Apolenkou.
Musela ještě koupit dárek pro maminku, Apolence nový mobil koupila už před týdnem. A večer už se veze domů vlakem; jízdenky si koupila pro jistotu už na začátku měsíce.
Když mě šéf nepustí, tak je dám zpět. Aspoň jsem si vybrala spodní lůžko v kupé, rozhodla tehdy.
Tu noc Markétě zdál zvláštní sen: potkala v lese malou holčičku, asi pětiletou, sedící osaměle na pařezu a listující knihou. Zeptala se jí: Ty ses ztratila? Kde máš rodiče?
Holčička jen odpověděla: Neztratila, jen se teprve hledám. Ale ty vstávej a nezaspíš osud, co potkáš dnes večer. Vstávej, ať stihneš podat uzávěrku!
Markéta otevřela oči. Proboha, málem jsem zaspala! Dnes přece musím být přesná, tahle kontrola je poslední a mám už vše připravené.
Během čtvrthodiny byla hotová a spěchala ke dveřím. Kávu si už slíbila dát až v práci. Byla ráda, že do kanceláře jede jen pět autobusových zastávek a ještě měla i místo k sezení.
Usedla a rozhlédla se po spolucestujících. Náhle zahlédla na předním sedadle… malou holčičku ze snu! Ta na Markétu zamrkala a v tu chvíli ji kdosi postrčil byl to mladík, který nešikovně tahal batoh. Markéta na něj pohlédla přísně, ale když se znovu zaměřila dopředu, holčička byla ta tam.
To bude asi tou únavou, samé hlouposti se mi zdají, pomyslela si.
V práci už byli skoro všichni. Do oběda bylo kolem Markéty živo. Nakonec uzávěrka prošla bez jediné výtky a její šéf, pan Vladimír Novák, jí pokynul, aby za deset minut přišla do kanceláře.
Sliby se mají plnit. Máte dva týdny volna. A tady malý dárek za píli. Pěkné svátky! podal jí obálku.
Děkuji, pane Nováku! Přeji také hezké svátky a děkuji moc.
Markéta koupila mamince krásný vyšívaný šátek a Apolence navíc ještě krásnou halenku. Ještě zvládla obstarat dobroty a lahev sektu. V půl osmé vklouzla udýchaná do vagonu vlaku. Nevšimla si batohu u svého kupé, zakopla o něj a natáhla se na podlaze.
Málem se rozplakala. Ale vzápětí ji někdo šetrně zvedl.
Jejda, promiňte, to byla moje chyba, nestihl jsem ještě batoh uklidit…
Hlas měl příjemný a úsměv roztomilý.
To nic, to se stává, Markéta se začervenala rozpaky.
Ukázalo se, že jedou ve stejném kupé. Markéta si mladého muže hned všimla byl vyšší, tmavovlasý, hezký. V hlavě se jí znovu rozsvítila věta ze snu: že večer potká svůj osud.
Chlapec se představil jako Daniel. Cestoval do Markétina města na jednodenní obchodní jednání.
Cesta vlakem celou noc, ráno zpět, a na Silvestra snad doma, poznamenal. A vy jedete na návštěvu?
Jedeme za mámou a sestrou. Nedala jsem vědět, tak bude překvapení, pousmála se Markéta. Díky práci mám teď konečně volno.
A přítel na vás nečeká?
Nemám a zatím jsem nepotkala toho pravého… a vy?
Jsem stejně na tom. Snad toho pravého člověka teprve potkám.
Markéta se musela pousmát a málem vykřikla: Jsi moje osudová náhoda, vždyť mi to říkala ta dívka ze snu.
Daniel ji zároveň zkoumal pohledem. Když se červenáte, tváře vám září jako jablíčka, hned vypadáte krásněji.
Markéta rozpačitě mávla rukou:
Nedovedu to ovlivnit, vždycky se v trapné situaci červenám. A teď jste mě úplně rozpačitěl.
Nebudu vás dál trápit. Dáme si čaj? Maminka mi upekla jablkový koláč, prý mám pohostit spolucestující.
Najednou do kupé vstoupila starší paní s malým vnukem, tak s Danielem vyšli na chodbičku, aby měla rodinka chvilku klidu. Paní se jmenovala paní Marie a vezla vnuka k dceři; pracovala totiž v jiném městě a dcera jí chyběla, tak jí chtěla na Nový rok udělat radost.
Večer všichni společně popíjeli čaj a pochutnávali si na bábovce a cukroví od paní Marie. Pak Daniel a Markéta obdivovali, jak v noci oslnivě září město vyzdobené světýlky.
Rád bych si s vámi vyměnil číslo, pokud tedy můžu, Markéto?
Samozřejmě
A kdy pojedete zpět?
Až desátého.
To je na delší pobyt. Ale musím říct, že s vámi je mi hned příjemně. Od začátku mám pocit, jako bychom se znali roky.
Už jsem to taky zažila že se lidé v noci v kupé zpovídají a ráno se rozjedou každý jinam, usmála se Markéta.
Možná máte pravdu. Ale co, pojďme spát.
Ráno dorazil vlak přesně v deset. Markéta chtěla skutečné překvapení, a tak doma nikdo nevěděl, že přijíždí. Věděla, kde jsou schované náhradní klíče.
S Danielem stáli u taxíku a rozloučili se. Užij si svátky, usmál se na ni.
Ať na Silvestra potkáš tu, s kterou bys chtěl být napořád, popřála mu Markéta upřímně.
A já přeju tobě to samé.
Oba se na sebe naposledy usmáli a rozjeli se v protisměru.
Markéta na něj ještě chvilku myslela, vlastně by si přála říct: Zůstaň, pojď být s námi! Ale nikdy nebyla ten typ, co se někomu vnucuje, a tak se pustila do příprav na setkání s rodinou.
Večer Markéta dorazila k mámě a sestře na oslavu Silvestra. Přála si, aby byly překvapené: proto nic neřekla. Vešla do domu, usmála se a zaklepala na dveře.
Okamžitě je otevřela Apolenka šťastná a vesele ji objala.
Den utekl v rodinném shonu a společné přípravě slavnostní tabule. Spolu s Apolenkou připravovaly saláty, maminka udělala Markétinu oblíbenou svíčkovou.
Měla jsem tušení, že přijedeš včera jsem koupila dvoje vejce, pro jistotu, smála se maminka. Ale ráno jsem si říkala, co když nejsi sama. Ty po Jirkovi s nikým nejsi?
Není o čem mluvit, mami, usmála se Markéta.
Vtom se rozdrnčel telefon. Markéta pohlédla na displej a skoro se posadila.
Daniel Markétě se rozbušilo srdce.
Ahoj, už jsi dorazila domů? zeptal se.
Jak se to vezme vlastně ne. Volám, protože v tomhle městě nikoho jiného neznám. Nechcete mě, samotného cestovatele, pozvat na vaši oslavu Silvestra? usmával se do telefonu.
Markéta šťastně vyprskla smíchem: Tak toho kluka nevím, co s ním Počkej, zeptám se domácí. Mami, nevadilo by ti, kdyby se k našemu dámskému kolektivu připojil kamarád? Je tu na služebce a domů se asi nedostane.
Ale vůbec ne! Aspoň tu nebude takové ticho, řekla maminka.
Slyšíš? Zapiš si adresu! usmívala se Markéta a mrkla na maminku.
A tak dívka ze snu měla pravdu probudila Markétu včas, aby stihla splnit povinnosti i potkat toho, kdo změní její život.
Občas život pošle osudovou šanci, když ji nejméně čekáme stačí mít srdce otevřené, nebát se pustit minulost a být v pravý čas na tom správném místě. Protože štěstí často přichází tiše a nečekaně a my jej musíme rozpoznat a přijmout.
