RŮZNÍ LIDÉ
Igorova žena byla zvláštní. Krásná, to ano opravdová Češka, světlovlasá s tmavýma očima, výrazná postava, vysoká, hrdá, vždy sebevědomá. V posteli jako živel, na začátku vztahu mezi nimi hořela vášeň tak silná, že na rozmýšlení nebyl čas. Pak přišlo těhotenství. Vzali se, jak se to má v Česku slušet.
Narodil se syn, také světlovlasý, tmavooký po ní. Všechno probíhalo normálně. Pleny, první krůčky, první slova. Jana se chovala jako každá jiná mladá maminka, zpívala klukovi ukolébavky, pečovala o dům.
Ale jak syn dospíval, Jana zatoužila po něčem jiném. Začala se intenzivně věnovat fotografii. Doma neustále snímala cokoliv, přihlásila se na kurzy do fotoklubu ve Žižkově. Všude s sebou tahala foťák.
“Co ti vlastně chybí?” ptal se Igor. “Pracuješ na právním, tak tam buď, ne?”
“Právnička,” opravovala ho klidně Jana.
“No dobře, právnička. Věnuj se rodině, ne lítání po venku,” zlobil se.
Ani sám nevěděl, co ho tolik rozčiluje. Ona přece o domácnost nezanedbávala. Všechno bylo připravené, navařeno, synova škola šlapala přišel z práce, svalil se na gauč před večerní zprávy, jako muž v české domácnosti. Jenže ho štvalo, jak se mu Jana ztrácí někam, kam on nepatří. Jako by byla, ale přitom nebyla s ním. Nikdy s ním nekoukala večer na televizi, nezajímalo ji, co zrovna běží. Nají ho, a zmizí.
“Jsi vlastně moje žena, nebo nejsi?” rozčiloval se, když ji znovu zahlédl za počítačem.
Jana mlčela, stáhla se do sebe.
Začala jezdit na cesty Turecko, Island, Gruzie, kam ji srdce táhlo. Dovolenou trávila s batohem, foťákem na krku. Igor tomu nerozuměl.
“Pojďme k přátelům na chatu v Krkonoších. Postavili saunu, mají domácí slivovičku, a taky bychom si měli pořídit vlastní chalupu.”
Jana odmítala, ale zvala ho na cesty s sebou. Zkusil to jednou. Nic dobrého z toho nebylo všude bylo cizí, mluvili cizími jazyky, jídlo bylo zvláštní. On byl ke krajinám vždycky chladný.
Tak začala jezdit bez něj. Odstoupila i z práce.
“A co důchod?” rozčiloval se Igor. “Vážně si myslíš, že jsi nějaký slavný fotograf? Víš, kolik je potřeba peněz, aby ses prosadila?”
Jana nic neřekla. Jednou tiše vyslovila: “Budu mít první samostatnou výstavu. Moji vlastní.”
“Každý má výstavu,” zamumlal Igor. “No to je teda výkon.”
Ale na vernisáž se šel podívat. Nechápal nic. Jen tváře, žádná krása, vrásčitá stará ruce, rackové nad hladinou na Orlické přehradě. Bylo to zvláštní, jako sama Jana.
Posmíval se jí potom. A ona mu koupila auto. Z peněz od svých zakázek, za focení firemních večírků, portrétů a svateb. Ani si nedělala řidičák, dala auto jemu. My jsme přece rodina.
Tehdy se v něm začal rozléhat strach. Bylo mu úzko. Co je to za ženu, co umí vydělat na auto tím, co on nepovažuje za opravdovou práci? Odkud má peníze? Nějací chlapi jí je dali? Takhle přece nejde vydělat tolik korun na auto. Že by měla milence? I kdyby ne, brzy si jistě někoho najde.
Zkusil ji i vychovávat dal facku, lehkou, jak se to někdy v rozčilení stane. Jana popadla kuchyňský nůž, sekla, jak jí přišlo pod ruku dva stehy na břiše. Ještě štěstí, že se mu netrefila do srdce. Pak prosila o odpuštění. Igor už nikdy ruku nezvedl.
Jana milovala kočky. Vždy nějaké zachraňovala, léčila, hledala jim nové domovy. Doma měli stále dvě. Laskavé, přítulné, ale přece ne lidi! Jak může mít ráda zvířata snad víc než muže?
Jednoho dne jí umřel kocour. V náručí, přímo na veterině u doktora Novotného u Strossmayeráku. Jana byla zdrcená, plakala celé dny, pila fernet a obviňovala se. Igor už nevěděl, co si počít, a jednou vyhrkl: “Ještě si vzpomeň na všechny pavouky!”
Jana se na něj zadívala ledovým pohledem. Ustoupil, mlčel. Nechal ji být.
Přátelé mu vyjadřovali soucit, ale Janiny kamarádky stály při něm. Všichni říkali, že Jana začíná mít nosánek nahoru, že už neví, kam patří. Nenašel pochopení, až u sousedky, která byla zároveň Janina dávná spolužačka ze školy v Plzni. Irča byla lehčí, snadnější, pracovala v obchodě s textilem, o žádné umění se nezajímala, pro sex i popovídání byla kdykoliv k dispozici. Pravda, pila trochu víc, ale že by si ji bral?
Čekal, že to Jana zjistí, začne se hádat, žárlit, rozbije talíř. Chtěl to na ní vidět: A ty, kde vůbec jsi? Pak by si navzájem odpustili nevěru, všechno by se snad spravilo. Irču by mohl bez mrknutí oka pustit k vodě.
Ale Jana mlčela. Jen se na něj dívala chladným, cizím pohledem. V ložnici to mezi nimi upadlo. Vždy ustupovala, když se jí snažil pohladit. Brzy se přestěhovala do pokoje po synovi.
Syn dospěl, vystudoval práva v Olomouci. Byl celý po matce: tmavé oči, světlé vlasy, zvláštní, zamyšlený.
“No tak, kdy budou vnoučata?” ptal se Igor.
Denis se smál: chci něco dokázat v životě, potkat opravdovou lásku Pak možná. Cizí, nepochopený. Matčino dítě. S Janou vždy souzněli, stačil jim pohled, ne slova. Igor si připadal navíc, bylo mu zle z těch tmavých očí, které nedokázal číst. Utíkal stále častěji k Irče.
Pak to vyšlo najevo. Někdo ze sousedů to Janě pověděl. Igor se ani nesnažil to tajit. Jednou přišel domů, Jana seděla u stolu, kouřila, kolem očí temné kruhy, vlasy spletené do copu, působila náhle starší.
Ona řekla tichounce: “Vypadni. Vypadni z domu!”
A její oči černé, hluboké, beze stopy lítosti.
Odešel k Irče. Čekal, kdy ho Jana zavolá zpět. Po týdnu mu napsala na WhatsApp, že musí mluvit. Radoval se, umyl se, navoňel českým parfémem. Jana ho pustila od dveří jen napůl dovnitř: “Zítra jdeme oznámit rozvod na úřad.”
Pak už to byla mlha. Rozvod, podpisy, papíry. Byt zůstal jí, byl po jejích rodičích.
“A co teď, budeš žít jako rozvedená?” vyštěkl venku před radnicí. Chtěl ještě dodat: “Koho bys tak zajímala?” ale ovládl se.
Jana se usmála poprvé po dlouhých letech se mu opravdu usmála, upřímně: “Odcházím do Brna. Mám tam velký projekt ve fotoklubu.”
“Asi byt neprodávej,” vyhrkl zbytečně. “Kam by ses jednou vrátila?”
“Já se nevrátím,” odpověděla klidně. “Víš, už dávno miluju někoho jiného. On je taky fotograf, z Brna. Konečně žiju, s ním je mi skvěle. Ale víš, vždycky jsem si říkala, že jsem přece vdaná, že podvádět nechci, a rozvádět také ne. Ale my jsme prostě dva úplně různí lidé. To se přece nerozvádí kvůli tomu, ne? Nebo ano?”
“Ne, kvůli tomu ne,” potvrdil Igor.
“A přesto jsme rozvedeni,” zasmála se Jana a bylo v tom jisté osvobození. “Naštvalo mě, když jsem se dozvěděla o Irče. Pak mi ale došlo, že je to dobře. Já budu šťastná a ty taky. Vezmi si ji a přeji vám to.”
A odešla.
“Já si ji nevezmu,” zavolal tiše za ní, ale Jana už ho neslyšela.
Od té doby o ní neví nic. Jen jednou v roce přijde krátká zpráva na WhatsApp: “Všechno nejlepší! Hodně zdraví a štěstí! Děkuji za Denise.”
