Na Štědrý večer jsem prostřela stůl pro dva, ačkoliv jsem věděla, že budu sedět sama. Vyndala jsem ze skříně dvě křišťálové skleničky, položila je pečlivě na stůl a udělala krok zpět. Dva příbory. Dva talíře. Dvě naškrobené ubrousky křupající pod prsty. Jako by měl každou chvíli vejít a říct, že je čas se posadit. Že venku je zima. Že Vánoce nepočkají. Ale on už nepřijde. Už rok je pryč. Telefon mlčí. Dcera nepřijede. Vnoučata nezavolají. Pohladila jsem bílý ubrus s vyšívanými květy – šila jsem jej kdysi sama, měl ho rád, říkal, že mu připomíná mé oči z mládí. Na chvíli jsem se usmála – poprvé za celý den. Uvařila jsem jeho oblíbená jídla. Ne proto, že by měl někdo přijít. Ale tak jsem žila celý život. Srdce ještě pořád nevěří, že místo naproti zůstane prázdné. Posadila jsem se a podívala se na stůl – byl krásný, jako vždy o Vánocích. Vzpomněla jsem si na naši poslední společnou Štědrovečerní večeři. Byl slabý, ale sedl si naproti, usmál se a poprosil mě, abych se nezavírala do sebe, až tady jednou nebude. Abych žila. Abych to nevzdala. Tehdy jsem slíbila. Hodiny tikaly. Venku svítila světýlka, lidé se smáli a děti běhaly po sněhu. Někde byly Vánoce. Tady – jen ticho. Pozdě večer telefon konečně zazvonil. Krátký hovor, slavnostní hlas, rychle, bez otázek, bez času. Pak zase ticho. Vzala jsem sklenku naproti, pozvedla ji a tiše poděkovala – za roky, za lásku, za to, že jsem byla něčí. Pak jsem začala uklízet stůl. Pomalu, klidně, tak jak se uklízí něco, co už se nikdy nezopakuje. Sedla jsem si do tmy k oknu. Venku večer pokračoval, Vánoce žily dál. Uvnitř zůstal jen vzpomínka. Stůl byl prostřen pro dva. Ale jedno místo zůstalo prázdné. Zažili jste někdy, že jste připravili místo pro někoho, kdo už tu není – ne protože čekáte, že přijde, ale protože vaše srdce ještě není připravené pustit?

Na Štědrý večer jsem prostřela stůl pro dva, ačkoliv jsem dobře věděla, že budu sedět sama. Vytáhla jsem ze skříňky dvě křišťálové sklenky po babičce. Opatrně jsem je postavila na ubrus a na chvíli se zastavila, abych si prohlédla ten obraz.

Dva příbory.
Dvě talíře.
Dvě naškrobené ubrousky, že by křuply, kdybych je zmáčkla.

Jako bych kdykoli čekala, že Vlastimil vejde, usměje se tím svým způsobem a řekne, že už je na čase usednout. Venku je přece zima, vánoce nepočkají. Ale on už nepřijde. Už rok tu není.

Telefon mlčí. Moje dcera Lenka letos nepřijede. Vnuci Jan a Tereza také nevolali.
Pohladila jsem bílý ubrus s vyšitou růží, který jsem kdysi šila jako mladá holka. On ho miloval. Říkal, že ten vzor mu připomíná moje oči, když jsme se poprvé potkali.

Na chvíli jsem se usmála poprvé za celý den. Uvařila jsem jeho nejoblíbenější jídla, ani ne proto, že by měl někdo dorazit, ale protože jinak to neumím. Protože mé srdce si stále nechce připustit, že místo naproti zůstane prázdné.

Sedla jsem si a zadívala se na stůl. Byl krásný, tak jak býval každý Štědrý večer.

Vzpomněla jsem si na naši poslední společnou Štědrovečerní večeři. Byl už slabý, ale seděl proti mně, usmíval se a prosil mě, abych se po jeho odchodu nezavírala před světem. Abych žila a nevzdávala to. Tehdy jsem mu to slíbila.

Hodiny tiše tikaly. Venku svítila světla, v paneláku nad námi někdo zpíval koledy a přes dvůr běhaly děti ve sněhu. Někde slavili. Jen v mém bytě bylo až příliš klidno.

Pozdě večer konečně zazvonil telefon. Krátký rozhovor, veselý, ale spěšný hlas na druhém konci. Žádné otázky, žádné zdržení. Hned zase ticho.

Vzala jsem druhou skleničku, tu z místa naproti, lehce jsem ji zvedla a tiše poděkovala za roky, za lásku, za to, že jsem někomu opravdu patřila.
Pak jsem začala stůl pomalu uklízet. Pečlivě, jako když člověk uklízí něco, o čem ví, že už se nevrátí.

Posadila jsem se k oknu do tmy. Venku zněla sváteční nálada, ozýval se smích z jiných domovů. Uvnitř zbyly jen vzpomínky.

Stůl pro dva byl prostřený. Ale opačná strana zůstala prázdná.

Stalo se vám někdy, že jste připravili místo pro někoho, kdo už nepřijde? Ne proto, že opravdu čekáte, ale protože vaše srdce ještě nedokáže pustit?