Uncategorized

Utíkej od něj: Mrazivý příběh Liky, která měla vše – dokonalého Romana, ideální vztah i plány na společný život… Ale pod povrchem tajemství, zvláštní zákazy, zamčený pokoj a obraz dívky neuvěřitelně podobné jí samotné. Když Lika zjistí pravdu o jeho posedlosti a jeho šíleném plánu mít s ní dítě, dostává poslední šanci uniknout dřív, než bude pozdě. Podaří se jí zachránit sebe i svou dceru, nebo ji minulost opět dožene?

Utíkej od něj Čau, kamarádko! Jitka se svezla na židli vedle Kristýny. Dlouho jsme se neviděly. Co je nového?

Uncategorized

017

Dárek – Příběh o malém Kolovi, který na dětské besídce nedostal svůj novoroční balíček, a rodině Viktora, která se rozhodla napravit křivdu poctivým českým stylem; jak v panelákovém bytě plném vůně pečeného kuřete, třpytícího se stromečku a dětského smíchu naplánovali akci s vlastním „Ježíškem“ v kostýmu Dědy Mráze a malým zajíčkem, aby nevinnému kamarádovi přinesli spravedlnost i radost – den před Štědrým večerem v Praze

DAR Tak povídej, synku, jak ses měl dneska, jak se ti vedl den? zeptal se táta Viktor, když se vrátil

Uncategorized

016

Dárek pro maminku — Andreji, potřebuju tvoji pomoc s dárkem pro maminku. Marina odložila mobil a otočila se ke svému muži, který se rozvaloval na gauči s ovladačem od televize. Andrej líně přepínal programy, aniž by se odtrhl od obrazovky. — Jaký zase dárek? — Sporák. Pořádný, kvalitní. Za dva týdny má narozeniny, nezapomněl jsi? Andrej konečně věnoval ženě pohled. V očích mu na chvíli problikl vztek, ale za chvilku ho skryl za povinný úsměv. — A co, starý ještě neslouží? Vypadá docela dobře. Marina se posadila na opěrku gauče a automaticky uhladila záhyb na domácích šatech. — Vždyť jsi to viděl minule. Trouba sotva hřeje, dvě plotýnky nefungují. Maminka si pořád stěžuje, že její koláče už nejsou jako dřív. Je to pro ni důležité, to víš. …Ludmila Horská milovala pečení. Její kuchyň vždy voněla vanilkou a skořicí, na parapetu chladly čerstvé buchty, a sousedé často chodili „na čaj“, protože věděli, že bez pohoštění neodejdou. Starý sporák, pořízený ještě za socialismu, už poslední měsíce sotva držel pohromadě. — Dobře, — Andrej se natáhl a posadil se rovněji. — A co ode mě očekáváš? — Vyber dobrý model. Ty se v technice vyznáš lépe než já. Zajdi do obchodu, podívej se, zařídíš dovoz. Já teď fakt nestíhám kvůli práci. Marina vytáhla z kabelky kartu a podala ji muži. Tmavěmodrý plast se leskl ve světle lampy. — Tady je moje prémie, nějak přes šedesát tisíc. To by mělo stačit na kvalitní sporák, co? Andrej vzal kartu a chvíli ji točil v prstech. Rty se mu neznatelně chvěly. — Bude to stačit. Neměj strach, zařídím to. Marina přikývla. Za pět let manželství si už zvykla svěřovat Andrejovi domácí záležitosti. Uměl vyjednávat, nacházet slevy, shánět bonusy. V tom byl fakt dobrý. — Hlavně to neodkládej, ano? Aby to k narozeninám stihli dovézt. — Udělám to, — Andrej ledabyle zastrčil kartu do kapsy domácích kalhot a zase sáhl po ovladači. Uplynul týden. Marina se vracela z práce přeplněným autobusem, když se rozhodla zkontrolovat zůstatek přes aplikaci v mobilu. Prsty automaticky sklouzly po displeji bankovní aplikace. Odečteno: 60 000 Kč… Marina se usmála, když uviděla čísla. Znamená to, že Andrej nezklamal. Šedesát tisíc, to už je slušná částka. Určitě vybral něco pěkného, možná i s grilem, časovačem a výsuvnými dvířky, jak maminka už dlouho chtěla. Ludmila Horská konečně zase upeče své pověstné napoleonky bez strachu kvůli porouchané troubě. Marina si v duchu představila maminku, až uvidí dárek. Od radosti slzičky v očích, úsměv, a určitě pronese svoje: „No jéje, copak jste si s tím měli dělat škodu, děti!“ A hned začne vymýšlet, který dort upeče jako první. Dobrá technika je investice na roky. Marina si vzpomněla, jak babička básnila o svojí „Mora“, která vydržela třicet let bez jediné poruchy. Dnešní modely jsou samozřejmě jiné, ale když se nešetří na kvalitě — vydrží dlouho… …Narozeniny vyšly na sobotu. Marina už od rána chystala kytici a balila drobné dárečky k hlavnímu dárku. Andrej se potuloval po bytě a občas koukal na hodinky. — Nezapomeň na obálku, — připomněla Marina, když zapínala kozačky. — Máš tam dokumenty ke sporáku? — Všechno je na místě, — Andrej poklepal na vnitřní kapsu saka. K Ludmile Horské dorazili kolem poledne. Bytem voněla čerstvá bábovka — i s trucujícím sporákem dokázala maminka vždy upéct něco báječného. V předsíni se tlačili příbuzní, cinkaly skleničky, v obýváku se někdo smál. Marina objala maminku. — Všechno nejlepší, mami. Tady to máš. Podala jí silnou krémovou obálku, kterou cestou sebrala Andrejovi. Dovnitř se nedívala — proč by měla? Manžel všechno zařídil, stačilo jen předat. Ludmila Horská zažila tichý šok. — Jéje, děti, co mi to dáváte! — Opatrně pootevřela obálku a oči jí zazářily očekáváním. Marina se šťastně dívala na maminku. Sekunda, dvě. Najednou ji výraz ztuhl. Úsměv vystřídalo zmatení. — Co… to je? Marina se zamračila a naklonila blíž. Nakoukla přes rameno. Dárkový poukaz do parfumerie. Na tři tisíce. Tři. Tisíce. — Andreji, — otočila se k muži, který už začínal couvat ke dveřím do jiné místnosti. — Co to má být? — Ale no tak, — Andrej se křivě usmál, uhýbal pohledem. — Je to super poukázka, mají tam fakt dobré věci… — A sporák?! Neodpověděl. Místo toho rychle přešel ke dveřím na balkon, proklouzl za sklo a zavřel se tam. Marina šla za ním. Otevřela balkonové dveře se silou, až sklo zachrastilo. — Okamžitě mi to vysvětli! Andrej se opřel zády o zábradlí. — No, víš, Alenka byla úplně vyřízená v práci, opravdu potřebovala oddech… A já prostě nemohl… — Jaký oddech? Jaká Alenka? — Marina udělala krok blíž, oči jí hořely. — Dala jsem ti peníze na sporák pro maminku! — Objevila se last minute zájezd, víš? Jen třiapadesát tisíc, Turecko, vše v ceně… Jinak by propadla, vážně… Marina vytáhla Andrejův telefon z kapsy dřív, než stačil protestovat. Prsty přeletěly po displeji, otevřely zprávy. Konverzace s cestovkou: data, částky, nadšené zprávy od Aleny se srdíčky. „Bráško, jsi nejlepší! Díky! Odlétám v pátek!“ Marina zvedla pohled k muži. Byl celý schoulený, jako by chtěl zmizet v podlaze. Beze slova vytočila číslo cestovky. Ozvěna, druhý tón. — Dobrý den, cestovní kancelář Horizont, tady je Jana, mohu vám pomoci? — Dobrý den. Rezervace na jméno Alena Novotná, Turecko, odlet v pátek. Chci ji zrušit. — Promiňte, jste… — Jsem majitelka karty, ze které byla platba stržena. Bez mého souhlasu. Andrej se chtěl pohnout, ale Marina ho zarazila jediným gestem. — Moment, — hlas operátorky zněl úředně. — Ano, rezervaci jsem našla. Musíte přijít k nám do kanceláře, tam vše vyřešíme. Peníze vám vrátíme během deseti pracovních dnů. — Děkuji, zítra přijdu. Marina se odpojila a hodila telefon Andrejovi. — Marinko, prosím tě, přece nebudeš dělat scény… Pojďme si promluvit… Ale ona už odešla. Prošla obývákem, kde příbuzní předstírali zájem o chlebíčky. Přišla k mamince, která zmateně svírala nešťastný voucher. — Mami, pojď. Koupíme ti pořádný dárek. Ludmila Horská neprotestovala. Přehodila kabát, popadla kabelku a tiše následovala dceru ven bez ohledu na hosty. V elektroprodejně voněl plast a nové zařízení. Prodavač — mladík kolem pětadvaceti s cedulkou „Honza“ — trpělivě objasňoval rozdíly mezi sporáky. — Tento je nejlepší, — Honza ukázal na elegantní bílý sporák. — Na pečení ideální. Rovnoměrné topení, časovač, gril, konvekce. Ludmila Horská pohladila jemnou plochu. — To je krása, — zašeptala. — Bereme, — Marina kývla. — Doručení je možné do zítra? — Dopoledne máme volno, mezi devátou a dvanáctou. Vyřízení trvalo patnáct minut. Ludmila Horská mlčela celou cestu domů, až u vchodu vzala dceru za loket. — Marinko, děkuju ti, zlatíčko. Ale mám o tebe strach. — Nemusíš, mami. — On… Andrej… Vždyť vy… Marina objala maminku. — To zvládnu. Dneska na to nemysli. Krásné narozeniny. Domů se vrátila až za tmy. Andrej seděl na gauči v šeru, televize byla vypnutá. — Potřebujeme si promluvit, — řekl, když vstal. Marina ho minula. Otevřela skříň, vyndala jeho košile, poskládala je do cestovní tašky. — Co to děláš? — Andrej vyskočil. — Marinko, nedělej to! Chtěl jsem pomoct sestře, měla toho plné zuby, byla to její jediná šance! Džíny, trika, ponožky. Marina pečlivě vyklízela police. — Kvůli jednomu sporáku zničíš naši rodinu! Jen kvůli sporáku! A to bude jen tvoje vina! Zastavila se. Pomalu se otočila k muži. — Svěřila jsem ti peníze, na které jsem si vydělala. Požádala jsem tě o dárek pro mojí maminku. Ty jsi je dal své sestře! — Ale „dal“ — to zní moc… — Vůbec ses nezeptal! Prostě jsi rozhodl místo mě! A ještě jsi mi lhal! Andrej se snažil ji obejmout, Marina ho odstřihla svým svetrem jako štítem. — Nedotýkej se mě! — Alence bylo vážně zle, pochop to… — Vezmi si věci a odejdi. …O měsíc později seděla Marina v kuchyni u Ludmily Horské. Bílý sporák zářil v rohu, trouba jela naplno a bytem se rozléhala vanilková vůně piškového dortu. — Představ si, že jsem se přihlásila na cukrářský kurz! — Ludmila Horská zářila štěstím. — Sousedka Nina mi poradila, tam učí opravdový francouzský šéfkuchař! Marina si ukousla kousek dortu. Jemný krém se jí rozplýval na jazyku. — Je to výborné, mami. Opravdu božské. …Rozvod proběhl rychle a bez komplikací. Andrej nikdy nepochopil, proč mu žena neodpustila „malou klukovinu“. Alena odjela na dovolenou za své úspory — nebo neodjela vůbec, Marinu to už nezajímalo. Dívala se, jak se maminka točí u nového sporáku, spokojená a plná energie. Venku se stmívá. Čeká ji nový život — bez lží, bez podrazů, bez člověka, který bere cizí peníze i důvěru jen jako obyčejnou věc. Marina se usmála a natáhla se pro další kousek dortu. A proč ne?

Tomáši, potřebuju tvou pomoc s dárkem pro maminku. Jana položila telefon na stůl a otočila se k manželovi

Uncategorized

076

Nechtěná, ale potřebná vnučka: Příběh malé Karinky, tvrdohlavé tchyně Tamary a rodinných sporů o dceru v českém parku uprostřed horkého léta

Nenáviděná potřebná vnučka Hele, podívej se, to je přesně ona! Říkám ti to jistě! zašeptala statná žena

Uncategorized

073

Nevítané dítě: – Jak chcete pojmenovat svou holčičku? – Starší pan doktor s profesionálním úsměvem pohlédl na svou mladou pacientku. – Ještě jsme se na jméně neshodli, – vložila se do hovoru Natálie, sedící na židli u postele. – Je to důležité rozhodnutí, Dáša by si to měla pořádně promyslet. – Já o žádné jméno nestojím. – Nečekaně pro všechny promluvila sama mladá maminka. – Já si ji totiž vůbec nechci brát. Sepíšu vzdání. – Co to povídáš? – vyskočila Natálie a s přísným pohledem na dívku se obrátila k lékaři: – Ona neví, co říká. Samozřejmě si holčičku vezmeme. – Zastavím se později, odpočívejte, – neměl lékař nejmenší zájem být uprostřed rodinné hádky. Jakmile se za doktorem zavřely dveře, matka se na dívku obořila se sprškou výčitek. – Jak vůbec můžeš něco takového říct? Co si o nás lidi pomyslí? Už tak jsme se musely odstěhovat do Prahy, abychom vše ututlaly. To dítě musí zůstat v rodině. – A kdo za to může? – Dáša se na nevlastní matku zadívala tvrdě. – Kdybys mě tehdy poslechla, nic z toho by nebylo. Dodělala bych školu a šla studovat. Takže když to dítě potřebuješ, vezmi si ho sama. Dívka se otočila ke zdi a tím dala jasně najevo, že je konec rozhovoru. Natálie ještě pár minut zkoušela dceru přesvědčit, ale v tom vešla sestra a požádala ji, aby odešla. Pacientka potřebuje klid. Dáša zůstala na pokoji sama. Tiše plakala do polštáře a v duchu prosila všechny bohy, aby už bylo po všem. Nesmelé zaklepání ji donutilo utřít slzy. Zhluboka se nadechla a řekla: – Vstupte. Čekala někoho z personálu, nebo v krajním případě otce. Ale ta žena, co vešla, byla úplně cizí. – Mohu vám pomoct? – Kdo by tušil, jak těžké pro ni bylo tvářit se vyrovnaně! – Slyšela jsem… Úplně náhodou! Doktoři mluvili vedle v pokoji. – Žena váhala, neodvážila se zeptat přímo. – Ano, chci se dítěte vzdát. Je to pravda. O to vám jde? – Viděla jsem, jak vaše maminka… – To není moje máma! – utnula ji Dáša v návalu zlosti. – Jen nevlastní, myslí si o sobě kdovíco. Opravdová mamka pracuje v zahraničí. – Promiň, nechtěla jsem tě ranit, – vyplašeně řekla žena. – Jen mám tři děti a nechápu tvé rozhodnutí. Navíc jsem vyrůstala v děcáku, mám strach o tvoji holčičku. Ta za nic nemůže! – Malá miminka prý adoptují hned, řekli mi to. – Pokrčila rameny Dáša. – Já si nedokážu představit ji ani vzít do ruky, na nic víc nemám odvahu. Kdyby se tehdy Natálie nemíchala do všeho, teď bych tu nebyla. – Ale vždyť ti už je přes patnáct, můžeš rozhodovat sama, ne? – To je přece ostuda! – napodobila nevlastní matku Dáša. – Co řeknou lidi? – Nerozumím… – Řeknu vám všechno, – ironicky se pousmála. – Třeba pak přestanete soudit. ********************************************** Poslední školní rok byl pro Dášu katastrofa. Navíc jí její lásku Pavla povolali na vojnu a do třídy přišel nový kluk – pražský frajírek, kterého tatínek poslal za trest do jejich zapadlé vesnice. Okamžitě začal balit všechny holky, šlo mu jen o další zářez. Právě kvůli tomu ho z Prahy vyhodili – kazil tátovi pověst. Makar kupoval drahé dárky, vodil holky do klubů a restaurací. Dívky mu podléhaly jedna po druhé, každá doufala, že se stane jeho vyvolenou. Jediná Dáša zůstával odolná. Milovala Pavla a nikoho jiného nechtěla. Makar to zdánlivě pochopil a přeorientoval se jinam. Aspoň se to tak Dášce zdálo. Jak krutě se mýlila! Přišlo prosincové narozeninové posezení u kamarádky. Celá třída, i Makar. Ale šlo mu o něco jiného než popřát. Během oslavy Dášce zazvonil telefon. Odešla na chodbu, a když se vrátila, Makar seděl u její židle. Zpočátku si toho nevšimla, pak se jí udělalo zle… Ráno Dáša sotva otevřela oči. Vedle ní ležel Makar, samolibě se usmíval. – Vidíš, jak jsi byla nedostupná zbytečně, – prohodil, jako by se nic nestalo. – Tady máš kompenzaci. Upřímně, překvapila jsi mě. Ten tvůj Pavlík je ale trdlo. Dostat se domů stálo Dášu všechny síly. Motala se, na ulici se kolemjdoucí odvraceli. Klíče ani nehledala, jen zazvonila. Věděla, že doma je macecha. – Kde ses courala? – vyjela na ni Natálie hned ve dveřích. – Noc jsi nebyla doma, telefon nezvedáš. Vypadáš hrozně! Kdyby tě tak viděl tvůj otec… – Zavolej doktora a policii, – přerušila ji Dáša. – Chci podat trestní oznámení. Ať jde sedět. Natálie ztuhla. Když si spojila vzhled dívky a její slova, něco jí docvaklo. – Kdo? – No přece Makar, kdo jiný – ani mluvit bylo Dášce těžké. – Nikdo jiný by na tohle odvahu neměl. Zavolej, nebo to udělám sama. – Počkej. – Natálie se zamyslela, snažila se z toho něco vytěžit. – Stejně ho z toho vysekají. Uděláme to jinak. Zavolám jeho tátovi, ať platí odškodnění. – Zbláznila ses? – Dáša nevěřila vlastním uším. – Jaké odškodnění? Já půjdu sama na policii… – Nikam nepůjdeš! – prudce ji chytila za ruku a odtáhla do pokoje. – Ještě z toho budeš ty špatná, slýchni si to: celý město na tebe bude ukazovat prstem. Já to zařídím. Dáša přišla o telefon, buď ho někde ztratila, nebo ho nechala u kamarádky. Odejít nemohla – Natálie zamkla dveře. Hlava bolela, postel volala… Za pár dní odjela k babičce, která bydlela sto kilometrů daleko a byla už stará. Dášě nechtěla přidělávat starosti, předstírala, že se nic nestalo. Za měsíc přišla šokující zpráva. Osudné noci nezůstalo u ničeho – bude máma. Natálie radostí málem skákala do stropu. To děcko je jejich jistota! Dědeček zaplatí tučné alimenty, znovu zatají dalšího synkova průšvihu. Hlavně mlčet aspoň pět měsíců. Na Dášu se nikdo neptal. Jakmile zmínila, že chce potrat, byl z toho křik a přísný dohled. Jen budoucí děda nebyl úplně nadšen, ale peníze dal. A slíbil sponzorovat dál. ************************************************ – Tak a teď to víte. Kvůli tomu dítěti mi všechno v životě spadlo. Pavlík se semnou rozešel, nevěřil mi. Kamarádky se odklonily, musela jsem pryč. Ani maturitu nemám! – Omlouvám se, hodnotila jsem bez znalosti pravdy, – bylo ženě trapně. – Mějte však na paměti, malá za nic nemůže. – Dášo, musíme si vážně promluvit! – do pokoje rázně vešla Natálie a za sebou táhla manžela. – Ostatní prosím odejít, tohle je rodinná záležitost! Žena věnovala Dášce soucitný pohled a odešla, za sebou zavřela. – Nenechám si zkazit své plány. Když to dítě necháš tady, domů už nechoď. A kam půjdeš? Milovaná babička zemřela, byt má tvůj strýc. Budeš žebrat? – Ne, pojede se mnou. – Do pokoje vešla elegantně oblečená dáma. Dášin pohled okamžitě rozjasnil. – Mami! Ty jsi přijela! – Jasně, že přijela. Nemohla jsem tě nechat ve štychu. – Albína objala dceru. – Kdybys mi řekla dřív, už bys byla u mě. Myslela jsem, že tady budeš moct dokončit školu v klidu. – Myslela jsem, že mě nechceš, – popotáhla Dáša. Vždyť je pořád ještě dítě. – Někdo tvrdil, že o mě nestojíš. Posílala jsem dárky, vracely se balíčky nerozbalené, dovolat se ti nešlo. Myslela jsem, že mi neodpustíš. No nic, – řekla rázně a setřela Dášiny slzy. – Všechno bude dobré, odjedeš se mnou… ******************************************************** Dáša odešla. Dítě si osvojila Natálie a doufala v bezstarostný život. Ale… Když se o tom dozvěděl vlivný dědeček, přijel a vzal si malou k sobě. Makar musel dítě uznat, i když se bránil. Dáša je teď šťastná. Zůstala s tou, která ji nikdy nezradí – se svou opravdovou mámou, kde je v bezpečí a milována…

Nechtěné dítě Jak chcete pojmenovat svou holčičku? Starý lékař se profesionálně usmíval na mladou pacientku.

Uncategorized

0164

Dárek pro maminku — Andreji, potřebuju tvoji pomoc s dárkem pro maminku. Marina odložila mobil a otočila se ke svému muži, který se rozvaloval na gauči s ovladačem od televize. Andrej líně přepínal programy, aniž by se odtrhl od obrazovky. — Jaký zase dárek? — Sporák. Pořádný, kvalitní. Za dva týdny má narozeniny, nezapomněl jsi? Andrej konečně věnoval ženě pohled. V očích mu na chvíli problikl vztek, ale za chvilku ho skryl za povinný úsměv. — A co, starý ještě neslouží? Vypadá docela dobře. Marina se posadila na opěrku gauče a automaticky uhladila záhyb na domácích šatech. — Vždyť jsi to viděl minule. Trouba sotva hřeje, dvě plotýnky nefungují. Maminka si pořád stěžuje, že její koláče už nejsou jako dřív. Je to pro ni důležité, to víš. …Ludmila Horská milovala pečení. Její kuchyň vždy voněla vanilkou a skořicí, na parapetu chladly čerstvé buchty, a sousedé často chodili „na čaj“, protože věděli, že bez pohoštění neodejdou. Starý sporák, pořízený ještě za socialismu, už poslední měsíce sotva držel pohromadě. — Dobře, — Andrej se natáhl a posadil se rovněji. — A co ode mě očekáváš? — Vyber dobrý model. Ty se v technice vyznáš lépe než já. Zajdi do obchodu, podívej se, zařídíš dovoz. Já teď fakt nestíhám kvůli práci. Marina vytáhla z kabelky kartu a podala ji muži. Tmavěmodrý plast se leskl ve světle lampy. — Tady je moje prémie, nějak přes šedesát tisíc. To by mělo stačit na kvalitní sporák, co? Andrej vzal kartu a chvíli ji točil v prstech. Rty se mu neznatelně chvěly. — Bude to stačit. Neměj strach, zařídím to. Marina přikývla. Za pět let manželství si už zvykla svěřovat Andrejovi domácí záležitosti. Uměl vyjednávat, nacházet slevy, shánět bonusy. V tom byl fakt dobrý. — Hlavně to neodkládej, ano? Aby to k narozeninám stihli dovézt. — Udělám to, — Andrej ledabyle zastrčil kartu do kapsy domácích kalhot a zase sáhl po ovladači. Uplynul týden. Marina se vracela z práce přeplněným autobusem, když se rozhodla zkontrolovat zůstatek přes aplikaci v mobilu. Prsty automaticky sklouzly po displeji bankovní aplikace. Odečteno: 60 000 Kč… Marina se usmála, když uviděla čísla. Znamená to, že Andrej nezklamal. Šedesát tisíc, to už je slušná částka. Určitě vybral něco pěkného, možná i s grilem, časovačem a výsuvnými dvířky, jak maminka už dlouho chtěla. Ludmila Horská konečně zase upeče své pověstné napoleonky bez strachu kvůli porouchané troubě. Marina si v duchu představila maminku, až uvidí dárek. Od radosti slzičky v očích, úsměv, a určitě pronese svoje: „No jéje, copak jste si s tím měli dělat škodu, děti!“ A hned začne vymýšlet, který dort upeče jako první. Dobrá technika je investice na roky. Marina si vzpomněla, jak babička básnila o svojí „Mora“, která vydržela třicet let bez jediné poruchy. Dnešní modely jsou samozřejmě jiné, ale když se nešetří na kvalitě — vydrží dlouho… …Narozeniny vyšly na sobotu. Marina už od rána chystala kytici a balila drobné dárečky k hlavnímu dárku. Andrej se potuloval po bytě a občas koukal na hodinky. — Nezapomeň na obálku, — připomněla Marina, když zapínala kozačky. — Máš tam dokumenty ke sporáku? — Všechno je na místě, — Andrej poklepal na vnitřní kapsu saka. K Ludmile Horské dorazili kolem poledne. Bytem voněla čerstvá bábovka — i s trucujícím sporákem dokázala maminka vždy upéct něco báječného. V předsíni se tlačili příbuzní, cinkaly skleničky, v obýváku se někdo smál. Marina objala maminku. — Všechno nejlepší, mami. Tady to máš. Podala jí silnou krémovou obálku, kterou cestou sebrala Andrejovi. Dovnitř se nedívala — proč by měla? Manžel všechno zařídil, stačilo jen předat. Ludmila Horská zažila tichý šok. — Jéje, děti, co mi to dáváte! — Opatrně pootevřela obálku a oči jí zazářily očekáváním. Marina se šťastně dívala na maminku. Sekunda, dvě. Najednou ji výraz ztuhl. Úsměv vystřídalo zmatení. — Co… to je? Marina se zamračila a naklonila blíž. Nakoukla přes rameno. Dárkový poukaz do parfumerie. Na tři tisíce. Tři. Tisíce. — Andreji, — otočila se k muži, který už začínal couvat ke dveřím do jiné místnosti. — Co to má být? — Ale no tak, — Andrej se křivě usmál, uhýbal pohledem. — Je to super poukázka, mají tam fakt dobré věci… — A sporák?! Neodpověděl. Místo toho rychle přešel ke dveřím na balkon, proklouzl za sklo a zavřel se tam. Marina šla za ním. Otevřela balkonové dveře se silou, až sklo zachrastilo. — Okamžitě mi to vysvětli! Andrej se opřel zády o zábradlí. — No, víš, Alenka byla úplně vyřízená v práci, opravdu potřebovala oddech… A já prostě nemohl… — Jaký oddech? Jaká Alenka? — Marina udělala krok blíž, oči jí hořely. — Dala jsem ti peníze na sporák pro maminku! — Objevila se last minute zájezd, víš? Jen třiapadesát tisíc, Turecko, vše v ceně… Jinak by propadla, vážně… Marina vytáhla Andrejův telefon z kapsy dřív, než stačil protestovat. Prsty přeletěly po displeji, otevřely zprávy. Konverzace s cestovkou: data, částky, nadšené zprávy od Aleny se srdíčky. „Bráško, jsi nejlepší! Díky! Odlétám v pátek!“ Marina zvedla pohled k muži. Byl celý schoulený, jako by chtěl zmizet v podlaze. Beze slova vytočila číslo cestovky. Ozvěna, druhý tón. — Dobrý den, cestovní kancelář Horizont, tady je Jana, mohu vám pomoci? — Dobrý den. Rezervace na jméno Alena Novotná, Turecko, odlet v pátek. Chci ji zrušit. — Promiňte, jste… — Jsem majitelka karty, ze které byla platba stržena. Bez mého souhlasu. Andrej se chtěl pohnout, ale Marina ho zarazila jediným gestem. — Moment, — hlas operátorky zněl úředně. — Ano, rezervaci jsem našla. Musíte přijít k nám do kanceláře, tam vše vyřešíme. Peníze vám vrátíme během deseti pracovních dnů. — Děkuji, zítra přijdu. Marina se odpojila a hodila telefon Andrejovi. — Marinko, prosím tě, přece nebudeš dělat scény… Pojďme si promluvit… Ale ona už odešla. Prošla obývákem, kde příbuzní předstírali zájem o chlebíčky. Přišla k mamince, která zmateně svírala nešťastný voucher. — Mami, pojď. Koupíme ti pořádný dárek. Ludmila Horská neprotestovala. Přehodila kabát, popadla kabelku a tiše následovala dceru ven bez ohledu na hosty. V elektroprodejně voněl plast a nové zařízení. Prodavač — mladík kolem pětadvaceti s cedulkou „Honza“ — trpělivě objasňoval rozdíly mezi sporáky. — Tento je nejlepší, — Honza ukázal na elegantní bílý sporák. — Na pečení ideální. Rovnoměrné topení, časovač, gril, konvekce. Ludmila Horská pohladila jemnou plochu. — To je krása, — zašeptala. — Bereme, — Marina kývla. — Doručení je možné do zítra? — Dopoledne máme volno, mezi devátou a dvanáctou. Vyřízení trvalo patnáct minut. Ludmila Horská mlčela celou cestu domů, až u vchodu vzala dceru za loket. — Marinko, děkuju ti, zlatíčko. Ale mám o tebe strach. — Nemusíš, mami. — On… Andrej… Vždyť vy… Marina objala maminku. — To zvládnu. Dneska na to nemysli. Krásné narozeniny. Domů se vrátila až za tmy. Andrej seděl na gauči v šeru, televize byla vypnutá. — Potřebujeme si promluvit, — řekl, když vstal. Marina ho minula. Otevřela skříň, vyndala jeho košile, poskládala je do cestovní tašky. — Co to děláš? — Andrej vyskočil. — Marinko, nedělej to! Chtěl jsem pomoct sestře, měla toho plné zuby, byla to její jediná šance! Džíny, trika, ponožky. Marina pečlivě vyklízela police. — Kvůli jednomu sporáku zničíš naši rodinu! Jen kvůli sporáku! A to bude jen tvoje vina! Zastavila se. Pomalu se otočila k muži. — Svěřila jsem ti peníze, na které jsem si vydělala. Požádala jsem tě o dárek pro mojí maminku. Ty jsi je dal své sestře! — Ale „dal“ — to zní moc… — Vůbec ses nezeptal! Prostě jsi rozhodl místo mě! A ještě jsi mi lhal! Andrej se snažil ji obejmout, Marina ho odstřihla svým svetrem jako štítem. — Nedotýkej se mě! — Alence bylo vážně zle, pochop to… — Vezmi si věci a odejdi. …O měsíc později seděla Marina v kuchyni u Ludmily Horské. Bílý sporák zářil v rohu, trouba jela naplno a bytem se rozléhala vanilková vůně piškového dortu. — Představ si, že jsem se přihlásila na cukrářský kurz! — Ludmila Horská zářila štěstím. — Sousedka Nina mi poradila, tam učí opravdový francouzský šéfkuchař! Marina si ukousla kousek dortu. Jemný krém se jí rozplýval na jazyku. — Je to výborné, mami. Opravdu božské. …Rozvod proběhl rychle a bez komplikací. Andrej nikdy nepochopil, proč mu žena neodpustila „malou klukovinu“. Alena odjela na dovolenou za své úspory — nebo neodjela vůbec, Marinu to už nezajímalo. Dívala se, jak se maminka točí u nového sporáku, spokojená a plná energie. Venku se stmívá. Čeká ji nový život — bez lží, bez podrazů, bez člověka, který bere cizí peníze i důvěru jen jako obyčejnou věc. Marina se usmála a natáhla se pro další kousek dortu. A proč ne?

Tomáši, potřebuju tvou pomoc s dárkem pro maminku. Jana položila telefon na stůl a otočila se k manželovi

Uncategorized

020

Nemohla jsem milovat: Příběh Lili, Světy, Volody a Leni z českého ústavu — dopis, sušený květ, letní přátelství i osudové cesty životem

NEUMĚLA JSEM SI HO ZAMILOVAT Takže holky, která z vás je Liliana? slečna se na nás dívala s lišáckým

Uncategorized

0199

Cizí syn – Váš manžel je otcem mého dítěte. Těmito slovy přišla k poklidně obědvající Kristině neznámá žena. Bez ostychu se posadila naproti ní a čekala, jaká bude reakce. – A kolik je tomu vašemu drobečkovi? – odvětila Kristina naprosto klidně, jako by to byla běžná situace, kterou zažívá denně. – Osm, – odpověděla nevrle Marcela. Takovou reakci rozhodně nečekala! Kde je rozhořčení? Obvinění ze lži? Vlna opovržení? – Skvělé, – Kristina se jemně pousmála a vrátila se ke svému vynikajícímu višňovému koláči, který dělají jen v této kavárně. – Jsme s manželem svoji teprve tři roky, takže co bylo předtím, mě nezajímá. Jen jedna otázka, – naznačila slabý zájem, – ví o tom Tomáš? – Ne, – podrážděně se opřela Marcela. – Ale na tom vůbec nezáleží! Žádám o alimenty! A on bude platit, jasné? – Samozřejmě že bude, – přikývla Kristina. – Můj muž má děti rád, kdyby to věděl dřív, určitě by se do života vašeho syna zapojil. Jak se vlastně jmenuje? – Erik, – odpověděla Marcela automaticky a hned se zamračila. – Tobě je to jedno, že tvůj manžel má dítě bokem? – Opakuji, to, co bylo před manželstvím, mě opravdu nevzrušuje, – z tváře jí nezmizel jemný úsměv. – Bylo mi jasné, že si neberu nevinného mladíka. Je normální, že třicetiletý muž už něco zažil. Důležité je, že teď jsem jediná já. – Tak teda, uvidíme se u soudu. Chystej se otevřít peněženku, budu žádat všechno, co našemu synovi podle zákona patří. Marcela odešla a po ní zůstal jen příliš štiplavý parfém. Kristině dalo dost práce netvářit se znechuceně – připadalo jí, že žena na sebe vylila půl lahvičky. – Jen si zkus, – pokrčila Kristina filozoficky rameny a snědla poslední kousek koláče. – Jsem zvědavá, jak se ti bude líbit zpráva, že Tomášovo oficiální příjem je jen třicet tisíc? Firma je psaná na tátu… a navíc se teď stará o nemocnou mámu. Moc toho nezískáš. Bylo jí dokonce líto nevinného kluka. Možná by je mohla navštívit. Podívat se, jak žijí, a nabídnout slušnou částku, která by Erikovi každý měsíc chodila. Samozřejmě, pokud je Erik skutečně Tomášův syn. Ale s takovými typy už měla zkušenosti… ********************* Test otcovství udělali rychle – když jsou peníze, všechno jde raz dva. Výsledek byl jasný – Erik je opravdu Tomášův syn. Mimochodem, ten kluk přišel Kristině až moc tichý a zakřiknutý. Je možné, aby osmileté dítě vydrželo hodinu a půl, kdy se vyřizovaly papíry a chystal se odběr vzorků, sedět na místě a mlčky zírat do jednoho bodu? Nechtěl pustit pohádky, neběhal po chodbě, nedělal hluk… Zkrátka nedělal nic z toho, co normální kluci jeho věku. Bylo to divné. Kristina byla o to víc rozhodnutá navštívit nového člena své rodiny. Byt v dobré čtvrti. Vrátný dole. Dvoupokojový byt po rekonstrukci. Nákladný nábytek… Kristina si toho všeho všímala a nechápala, jak si může žena, která takhle žije, neustále stěžovat na nedostatek peněz? – Soud je za týden, – procedila Marcela při pouštění nečekané návštěvy dovnitř, – tam to vyřešíme. – Chtěla jsem Eriku poznat blíž. Tomáš se opravdu chce zapojit do jeho života. Možná by si ho bral i na víkendy, až si malý zvykne. – To sotva! – vyjela Marcela. – O tom rozhodne soud, – odpověděla v klidu Kristina. – Je to jeho otec, má na to právo. Ale nevidím tu jedinou hračku… – Nemám peníze na takové blbosti, – odsekla Marcela, – stěží mu vystačím na oblečení. Jaképak hračky? – Vážně? – Kristina se významně zadívala na drahou značkovou kabelku na stolku, neméně drahé oblečení poházené na gauči a luxusní kosmetiku před zrcadlem. – Vám fakt chybí peníze? – Jsem pořád mladá a chci si najít partnera, – zasyčela Marcela. Nelíbilo se jí, jakým tónem s ní Kristina mluví. – A tohle není vaše věc! – A kdo hlídá Erika, když jste na schůzkách? – nedala se Kristina, která začínala chápat, proč je kluk tak uzavřený. – Už není malý, sám doma vydrží. Máte ještě nějaký dotaz? Pokud ne, u soudu na viděnou. – Budu trvat na tom, abyste dokazovala, na co jsou peníze pro dítě používané, – řekla Kristina, které bylo čím dál nepříjemnější v tom bytě být. Bylo jí z toho vztahu matky ke klukovi zle! – Obávám se, že verdikt soudu se vám líbit nebude… ********************** – …soud rozhodl, že žalobě Marcely Lipové se částečně vyhovuje. Uznává se, že Tomáš Malina je otcem Erika Lipy. Nařizuje matrice, aby do rodného listu Erika provedla změnu. Žaloba ohledně vymáhání výživného pro nezletilého Erika Lipu se zamítá. Protinávrhu Tomáše Maliny na určení místa pobytu dítěte se vyhovuje… Kristina se spokojeně usmála, dosáhla svého – Erik bude žít s nimi. Možná ji někdo odsoudí, že vzala dítě vlastní matce, ale bylo to správné rozhodnutí. Všichni sousedé Marcely tvrdili jedno – o syna vůbec nestojí, křičí na něj kvůli všemu, klidně zvedne ruku i před svědky. A dětská psycholožka, která s Erikem pracovala, jednoznačně doporučila dítě matce odebrat. Stejně tak učitelé či bývalé vychovatelky. Teď bude mít Erik svůj vlastní velký pokoj, hromadu hraček, počítač… a hlavně lásku rodičů, kterou nikdy nezažil, protože Tomáš i Kristina si toho báječného kluka opravdu zamilovali…

Tvůj manžel je otcem mého dítěte. Tahle slova slyšela Radka, zatímco si v klidu vychutnávala oběd v útulné

Uncategorized

064

Nechci, aby tvůj syn po svatbě bydlel s námi: Příběh nevěsty, která plánovala odsunout partnerova dítěte, a otce, který si vybral syna místo nové ženy

Teto Káťo, pomůžete mi prosím s matematikou? zašeptal s nadějí v očích osmiletý Aleš, obraceje se na

Uncategorized

0122

Moc chci domů, synku Petr Novák si sedl na balkon, zapálil si cigaretu a posadil se na nízkou stoličku. Hořký pocit mu svíral hrdlo, snažil se ovládnout, ale jeho ruce se nechtěně rozklepaly. Nikdy by ho nenapadlo, že přijde doba, kdy nebude mít místo ani ve vlastním bytě… — Tati, nebuď naštvaný, neblázni! — vyběhla na balkon jeho dcera Lenka, starší dcera Viktora Nováka. — Neprosím tě o moc… Jen nám nech svou pokoj a hotovo! Jestli tě nezajímá, jak se cítím, tak mysli aspoň na vnoučata. Kluci už brzy půjdou do školy a musí bydlet s námi v jednom pokoji… — Leni, já nepůjdu do domova důchodců, — klidně řekl starý pán. — Jestli je vám s dětmi u mě v bytě těsno, jděte bydlet k babičce Michalovi. Ta je sama ve třípokojovém bytě. Budete mít pokoj vy, kluci i ona. — Vždyť víš, že s ní nikdy nevydržím pod jednou střechou! — rozkřikla se dcera a zabouchla balkónové dveře. Petr pohladil svého starého psa, který s ním a jeho ženou žil dlouhá léta, a vzpomněl si na Miladu. Vždy se mu při vzpomínce na ženu draly slzy do očí. Zemřela před pěti lety, zanechala ho samotného. Připadal si od té chvíle jako sirotek. Celý život šli bok po boku, nikdy by nevěřil, že na stará kolena, s dcerou a vnoučaty, ho čeká osamělá stáří. Lenku vychovávali s láskou a laskavostí, vštěpovali jí nejlepší hodnoty. Ale něco přece jen přehlédli… Dcera z ní vyrostla tvrdá a soběstačná žena. Bary se tiše rozštěkal a lehl ke svému pánovi k nohám. Cítil jeho smutek a trápilo ho, že je pán nešťastný. — Dědo, ty nás vůbec nemáš rád? — do pokoje přišel osmiletý vnuk. — Co to povídáš, kdo ti to namluvil? — zarazil se děda. — Proč od nás nechceš odejít? Je ti líto, že nedáš pokoj mě a Matějovi? Proč jsi tak lakomý? — chlapec se díval na dědu s pohrdáním a zlostí. Viktor se mu snažil něco vysvětlit, ale rychle poznal, že vnuk opakuje slova dcery. Lenka už ho stihla zmanipulovat. — Dobře. Odejdu, — bez života řekl děda. — Dám vám pokoj. Už v tom prostředí nemohl dál být. Chápal, že v tomhle domě ho všichni nenávidí, od zetě, který s ním už dlouho nepromluvil, až po vnuka, kterému namluvili, že mu děda „ukradl“ pokoj. — Tatínku, vážně souhlasíš? — přiběhla spokojená Lenka. — Ano, — tiše řekl muž. — Slib mi, že nebudeš Baryho trápit. Připadám si jako zrádce… — Ale no tak! Budeme se o něj starat, chodit s ním ven klidně několikrát denně. A o víkendech tě s Barýskem navštívíme, — slíbila dcera. — Vybrala jsem pro tebe ten nejlepší penzion, uvidíš, bude se ti tam líbit. O dva dny později poslali Viktora Nováka do domova důchodců. Dcera měla vše už dávno zařízené, čekala jen, až se otec konečně vzdá. Když vkročil do dusné, vlhké místnosti, kde to páchlo zatuchlinou a štěnicemi, svého rozhodnutí zalitoval. Lenka mu lhala o komfortu, skončil v obyčejném domově pro seniory mezi opuštěnými starými lidmi. Vybalil si věci a sešel dolů. Posadil se na lavičku a málem se rozplakal. Když viděl ostatní bezmocné seniory, představil si, jaké bílé dny ho čekají. — Jste tu nový? — oslovila ho milá paní, která se přišla posadit vedle něj. — Ano…, — těžce vzdychl muž. — Nebojte, zvyknete si. Já ze začátku taky pořád brečela, ale pak jsem si zvykla. Jmenuji se Marie. — Viktor, — představil se. — Vás tu taky nechali děti? — Ne, synovec. Děti mi osud nedopřál, byt jsem odkázala synovci, ale asi jsem byla moc důvěřivá… Vykleštil byt, mě dal sem. Ještě že jsem neskončila na ulici… Povídali si do pozdního večera, vzpomínali na mládí, své životní lásky. Druhý den po snídani šli znovu ven na procházku. Marie vnesla do života Viktora radost. V domově nevydržel, všechen čas trávil venku. Jídlo bylo mizerné, jedl jen tolik, aby nezemřel hlady. Viktor čekal na Lenku. Doufal, že si dcerka vzpomene, zasteskne si a vezme ho domů. Dny běžely a stále nepřijížděla. Jednou se rozhodl zavolat domů kvůli Barýskovi, ale nikdo to nebral. Jednou u vchodu Viktor spatřil svého souseda, Petra Jelínka. Ten ho uviděl, tvářil se překvapeně a rychle k němu šel. — Tak tady jste! — divil se Petr. — Dcera říkala, že jste odešel žít na venkov. Hned jsem tušil, že něco nesedí. Věděl jsem, že svého psa byste ven nevyhodil. — Cože? — nechápal Viktor. — Co se děje s mým psem? — Nebojte, dali jsme ho do útulku. Nevím, co se vlastně stalo. Viděl jsem, že Bary sedí u vchodu celé dny, vás nikde. Ptám se Lenky, jestli se něco nestalo. Řekla, že jste odešel na vesnici, ona prodává byt a stěhuje se k manželovi. A psa že už nechcete, je starý, nemáte sílu. Pane Novák, co se proboha děje? — zeptal se, když viděl, že Viktor zbledl. Viktor mu všechno pověděl. Vše by dal za to, kdyby mohl čas vrátit, své rozhodnutí by nikdy neudělal. Dcera ho připravila nejen o normální život, ale i o psa – Barýska dala pryč. — Moc chci domů, synku, — zašeptal stařec. — Právě kvůli podobným případům tu dnes jsem. Jsem advokát a často hájím seniory. Právě řeším případ jiného pána, kterému sousedé sebrali dům. Vy se nebojte. Ne jste z bytu odhlášený? — ptal se Petr. — Ne, pokud mě nevyměnili bez mého vědomí. Už nevím, čeho je dcera schopná… — Tak pojďte, čekám na vás v autě, — řekl Petr. — Takhle se zachovat? Tomu se nedá říkat matka… Viktor rychle sbalil věci a běžel dolů. U vchodu se rozloučil s Marií. — Marie, odjíždím. Soused říká, že dcera psa vyhnala a byt prodala. To jsou věci, — řekl muž. — Jak to? A já? — rozpačitě se ptala paní. — Neboj, jakmile se vše uklidní, přijedu pro tebe, — slíbil Viktor. — Ale kdo mě tu potřebuje? — řekla smutně. — Promiň, už musím běžet, ale dodržím slovo. Viktor Novák domů nedostal. Byt byl zamčený, klíče neměl. Petr ho vzal k sobě. Brzy se zjistilo, že Lenka už v bytě nebydlí, přestěhovala se ke tchyni a byt pronajala. Díky Petrovi nakonec Viktor vybojoval právo na svůj byt. — Děkuji ti, — vděčně pronesl. — Ale nevím, jak dál žít. Ona se nezastaví, dokud mě nevyžene… — Je jen jedno řešení, — řekl Petr. — Byt prodáme, Lenka dostane svůj podíl, zbytek použijeme na koupi menšího domku na vesnici. — Skvělé, — rozzářil se Viktor. — To je ideální! Za tři měsíce se Viktor stěhoval do nového domku. Petr mu pomáhal, vezl ho i s Barýskem. — Jen se stavíme ještě u jednoho místa, — požádal Viktor. Z dálky spatřil Marii. Seděla na lavičce a smutně hleděla před sebe. — Marie! — zavolal. — Jedu pro tebe s Barýskem. Máme domek na vesnici. Čerstvý vzduch, ryby, lesy, jahody a houby kousek od domu. Pojedeš s námi? — usmál se Viktor. — Jak bych tam jela? — nejistě řekla paní. — Prostě se zvedni z lavičky a pojď s námi, — zasmál se. — Rozhodni se! Tady už nemáme co dělat. — Dobře! Počkáš deset minut? — usmívala se přes slzy Marie. — Samozřejmě! — odpověděl Viktor. Navzdory špatnosti některých lidí si ti dva dokázali vybojovat právo na štěstí. Oba poznali, že svět není jen zlý. Dobrých je pořád víc než zlých. Viktor i Marie se o tom přesvědčili na vlastní kůži. Staří lidé se nakonec popasovali se svým osudem a našli klid a štěstí v novém životě…

Já chci domů, kluku Viktor Novotný vyšel na balkon svého paneláku v Brně, zapálil si starou Startku a