Nevítané dítě: – Jak chcete pojmenovat svou holčičku? – Starší pan doktor s profesionálním úsměvem pohlédl na svou mladou pacientku. – Ještě jsme se na jméně neshodli, – vložila se do hovoru Natálie, sedící na židli u postele. – Je to důležité rozhodnutí, Dáša by si to měla pořádně promyslet. – Já o žádné jméno nestojím. – Nečekaně pro všechny promluvila sama mladá maminka. – Já si ji totiž vůbec nechci brát. Sepíšu vzdání. – Co to povídáš? – vyskočila Natálie a s přísným pohledem na dívku se obrátila k lékaři: – Ona neví, co říká. Samozřejmě si holčičku vezmeme. – Zastavím se později, odpočívejte, – neměl lékař nejmenší zájem být uprostřed rodinné hádky. Jakmile se za doktorem zavřely dveře, matka se na dívku obořila se sprškou výčitek. – Jak vůbec můžeš něco takového říct? Co si o nás lidi pomyslí? Už tak jsme se musely odstěhovat do Prahy, abychom vše ututlaly. To dítě musí zůstat v rodině. – A kdo za to může? – Dáša se na nevlastní matku zadívala tvrdě. – Kdybys mě tehdy poslechla, nic z toho by nebylo. Dodělala bych školu a šla studovat. Takže když to dítě potřebuješ, vezmi si ho sama. Dívka se otočila ke zdi a tím dala jasně najevo, že je konec rozhovoru. Natálie ještě pár minut zkoušela dceru přesvědčit, ale v tom vešla sestra a požádala ji, aby odešla. Pacientka potřebuje klid. Dáša zůstala na pokoji sama. Tiše plakala do polštáře a v duchu prosila všechny bohy, aby už bylo po všem. Nesmelé zaklepání ji donutilo utřít slzy. Zhluboka se nadechla a řekla: – Vstupte. Čekala někoho z personálu, nebo v krajním případě otce. Ale ta žena, co vešla, byla úplně cizí. – Mohu vám pomoct? – Kdo by tušil, jak těžké pro ni bylo tvářit se vyrovnaně! – Slyšela jsem… Úplně náhodou! Doktoři mluvili vedle v pokoji. – Žena váhala, neodvážila se zeptat přímo. – Ano, chci se dítěte vzdát. Je to pravda. O to vám jde? – Viděla jsem, jak vaše maminka… – To není moje máma! – utnula ji Dáša v návalu zlosti. – Jen nevlastní, myslí si o sobě kdovíco. Opravdová mamka pracuje v zahraničí. – Promiň, nechtěla jsem tě ranit, – vyplašeně řekla žena. – Jen mám tři děti a nechápu tvé rozhodnutí. Navíc jsem vyrůstala v děcáku, mám strach o tvoji holčičku. Ta za nic nemůže! – Malá miminka prý adoptují hned, řekli mi to. – Pokrčila rameny Dáša. – Já si nedokážu představit ji ani vzít do ruky, na nic víc nemám odvahu. Kdyby se tehdy Natálie nemíchala do všeho, teď bych tu nebyla. – Ale vždyť ti už je přes patnáct, můžeš rozhodovat sama, ne? – To je přece ostuda! – napodobila nevlastní matku Dáša. – Co řeknou lidi? – Nerozumím… – Řeknu vám všechno, – ironicky se pousmála. – Třeba pak přestanete soudit. ********************************************** Poslední školní rok byl pro Dášu katastrofa. Navíc jí její lásku Pavla povolali na vojnu a do třídy přišel nový kluk – pražský frajírek, kterého tatínek poslal za trest do jejich zapadlé vesnice. Okamžitě začal balit všechny holky, šlo mu jen o další zářez. Právě kvůli tomu ho z Prahy vyhodili – kazil tátovi pověst. Makar kupoval drahé dárky, vodil holky do klubů a restaurací. Dívky mu podléhaly jedna po druhé, každá doufala, že se stane jeho vyvolenou. Jediná Dáša zůstával odolná. Milovala Pavla a nikoho jiného nechtěla. Makar to zdánlivě pochopil a přeorientoval se jinam. Aspoň se to tak Dášce zdálo. Jak krutě se mýlila! Přišlo prosincové narozeninové posezení u kamarádky. Celá třída, i Makar. Ale šlo mu o něco jiného než popřát. Během oslavy Dášce zazvonil telefon. Odešla na chodbu, a když se vrátila, Makar seděl u její židle. Zpočátku si toho nevšimla, pak se jí udělalo zle… Ráno Dáša sotva otevřela oči. Vedle ní ležel Makar, samolibě se usmíval. – Vidíš, jak jsi byla nedostupná zbytečně, – prohodil, jako by se nic nestalo. – Tady máš kompenzaci. Upřímně, překvapila jsi mě. Ten tvůj Pavlík je ale trdlo. Dostat se domů stálo Dášu všechny síly. Motala se, na ulici se kolemjdoucí odvraceli. Klíče ani nehledala, jen zazvonila. Věděla, že doma je macecha. – Kde ses courala? – vyjela na ni Natálie hned ve dveřích. – Noc jsi nebyla doma, telefon nezvedáš. Vypadáš hrozně! Kdyby tě tak viděl tvůj otec… – Zavolej doktora a policii, – přerušila ji Dáša. – Chci podat trestní oznámení. Ať jde sedět. Natálie ztuhla. Když si spojila vzhled dívky a její slova, něco jí docvaklo. – Kdo? – No přece Makar, kdo jiný – ani mluvit bylo Dášce těžké. – Nikdo jiný by na tohle odvahu neměl. Zavolej, nebo to udělám sama. – Počkej. – Natálie se zamyslela, snažila se z toho něco vytěžit. – Stejně ho z toho vysekají. Uděláme to jinak. Zavolám jeho tátovi, ať platí odškodnění. – Zbláznila ses? – Dáša nevěřila vlastním uším. – Jaké odškodnění? Já půjdu sama na policii… – Nikam nepůjdeš! – prudce ji chytila za ruku a odtáhla do pokoje. – Ještě z toho budeš ty špatná, slýchni si to: celý město na tebe bude ukazovat prstem. Já to zařídím. Dáša přišla o telefon, buď ho někde ztratila, nebo ho nechala u kamarádky. Odejít nemohla – Natálie zamkla dveře. Hlava bolela, postel volala… Za pár dní odjela k babičce, která bydlela sto kilometrů daleko a byla už stará. Dášě nechtěla přidělávat starosti, předstírala, že se nic nestalo. Za měsíc přišla šokující zpráva. Osudné noci nezůstalo u ničeho – bude máma. Natálie radostí málem skákala do stropu. To děcko je jejich jistota! Dědeček zaplatí tučné alimenty, znovu zatají dalšího synkova průšvihu. Hlavně mlčet aspoň pět měsíců. Na Dášu se nikdo neptal. Jakmile zmínila, že chce potrat, byl z toho křik a přísný dohled. Jen budoucí děda nebyl úplně nadšen, ale peníze dal. A slíbil sponzorovat dál. ************************************************ – Tak a teď to víte. Kvůli tomu dítěti mi všechno v životě spadlo. Pavlík se semnou rozešel, nevěřil mi. Kamarádky se odklonily, musela jsem pryč. Ani maturitu nemám! – Omlouvám se, hodnotila jsem bez znalosti pravdy, – bylo ženě trapně. – Mějte však na paměti, malá za nic nemůže. – Dášo, musíme si vážně promluvit! – do pokoje rázně vešla Natálie a za sebou táhla manžela. – Ostatní prosím odejít, tohle je rodinná záležitost! Žena věnovala Dášce soucitný pohled a odešla, za sebou zavřela. – Nenechám si zkazit své plány. Když to dítě necháš tady, domů už nechoď. A kam půjdeš? Milovaná babička zemřela, byt má tvůj strýc. Budeš žebrat? – Ne, pojede se mnou. – Do pokoje vešla elegantně oblečená dáma. Dášin pohled okamžitě rozjasnil. – Mami! Ty jsi přijela! – Jasně, že přijela. Nemohla jsem tě nechat ve štychu. – Albína objala dceru. – Kdybys mi řekla dřív, už bys byla u mě. Myslela jsem, že tady budeš moct dokončit školu v klidu. – Myslela jsem, že mě nechceš, – popotáhla Dáša. Vždyť je pořád ještě dítě. – Někdo tvrdil, že o mě nestojíš. Posílala jsem dárky, vracely se balíčky nerozbalené, dovolat se ti nešlo. Myslela jsem, že mi neodpustíš. No nic, – řekla rázně a setřela Dášiny slzy. – Všechno bude dobré, odjedeš se mnou… ******************************************************** Dáša odešla. Dítě si osvojila Natálie a doufala v bezstarostný život. Ale… Když se o tom dozvěděl vlivný dědeček, přijel a vzal si malou k sobě. Makar musel dítě uznat, i když se bránil. Dáša je teď šťastná. Zůstala s tou, která ji nikdy nezradí – se svou opravdovou mámou, kde je v bezpečí a milována…