Uncategorized

Tři osudy zlomené tvrdohlavostí: Příběh Olgy, která ztratila lásku svého života, přijala manželství bez citů a zničila štěstí sobě, milovanému muži i svému budoucímu muži – rodinné tajemství ukryté v zaprášeném fotoalbu, které během obyčejného sobotního úklidu odkryje její dcera Rita v typické české domácnosti.

Tři zlomené osudy No tak, no tak, mrkneme, co tu je za poklad! Začalo to docela nevinně sobotní generální úklid.

Uncategorized

0131

Moje tchyně se posmívala, že moje maminka uklízí v cizích domech… dnes uklízí u nás doma. Nikdy nezapomenu na první chvíli, kdy jsem přivedla manžela do bytu rodičů. Maminka tehdy upekla své slavné kuře na paprice a já byla tak nervózní, jako studentka na maturitě. Ale ne kvůli rodičům… bála jsem se jeho matky. – Tak co, zlatíčko, čím se živíš? – zeptala se máma, když servírovala okurkový salát. – Je inženýr. Pracuje ve velké stavební firmě. Jenže jsem zamlčela, že jeho matka mi neustále připomínala, odkud pocházím. Poprvé jsem byla u ní doma před třemi lety. Přivítala mě naoko vřele – v drahém kostýmku, s perlami na krku, obklopená nábytkem, který křičel „bohatství“. – Slyšela jsem, že tvoje maminka uklízí po domech – utrousila, když jsme popíjely kávu. To slovo „uklízí“ vyslovila, jako by řekla „vykrádá banky“. – Ano. Je poctivá a pracovitá žena. – Samozřejmě… každá práce je důstojná – odpověděla, i když tón mluvil za vše. – Ale člověk chce pro své děti vždycky víc… školu, dobrou profesi… – Studuji na univerzitě – řekla jsem. – Administrativu. – A kdo ti platí školné? Protože z příjmů maminky… Tehdy poprvé zasáhl on. – Má stipendium. Patří k nejlepším ve svém ročníku. Ale sdělení už zaznělo. Následující roky byly samé urážky a ponížení. – Ty můžeš umývat talíře, máš v tom přece zkušenosti… – Podivné, jak může být dívka v tvém postavení tak vybíravá v jídle. – Mohl se přece oženit s lékařovou dcerou… Maminka mi říkávala: – Nedělej si z toho těžkou hlavu. Někteří lidé se nezmění. Já jsem se ale změnila. Promovala jsem s červeným diplomem. Našla výbornou práci v mezinárodní firmě. Vzali jsme se. A ona na svatbě vypadala, jakoby dorazila na pohřeb – beze slova odporu. Pak se osud obrátil. Podnik jejího muže zkrachoval. Přišli o všechno – dům, auta, společenské postavení. Přestěhovali se do malého bytu. Její pýcha padla stejně rychle jako bankovní konto. Má kariéra šla naopak nahoru. Stala jsem se regionální manažerkou. Koupili jsme krásný dům. Jednou se mě manžel opatrně zeptal: – Rodiče jsou na tom špatně. Maminka má deprese. Myslíš, že…? – Že by mohli bydlet u nás? – doplnila jsem ho. Mohla jsem říct ne. Měla jsem k tomu dost důvodů. Ale vzpomněla jsem si na mámu – jak s důstojností uklízela v cizích bytech a večer se vracela domů unavená, ale šťastná. – Ať přijdou – řekla jsem. Když tchyně vešla do našeho domu, cosi se v ní zlomilo. Viděla jsem to v jejích očích – prostor, světlo, klid. – Je tu nádherně… – zašeptala. – I váš domov – odpověděla jsem. Ze začátku byla uzavřená. Pak jsem ji jedno ráno našla v kuchyni, jak uklízí. – Není to nutné – řekla jsem jí. Otočila se se slzami v očích. – Byla jsem na vás krutá. K tobě i k tvé mamince. Ale teď chápu. Důstojnost není v práci, ale v tom, jak ji člověk dělá. V lásce k blízkým. Objaly jsme se. Dnes vaří s mojí mámou. Společně se smějí. Hraje si s mými dětmi. Včera, když jsme skládaly prádlo, mi řekla: – Kdysi jsem se vysmívala, že tvoje maminka uklízí po domech. Dnes uklízím tady a je to ta nejdůstojnější práce v mém životě. Dělám to s vděčností. – Neuklízíte náš byt – řekla jsem tiše. – Jste doma. Život má zvláštní způsob, jak nás naučit ty nejdůležitější lekce. Zažili jste někdy, že jste odpustili někomu, kdo vám ublížil… a zjistili jste, že odpuštění osvobodilo hlavně vás?

Moje tchyně se nechala slyšet, že moje maminka uklízí lidem po domech… dnes uklízí u nás.

Uncategorized

019

Cesta k lidskosti aneb Jak se Maximova vysněná Octavia stala místem zkoušky odvahy, empatie a obyčejné české solidarity na pražských sídlištích

Cesta k lidskosti Je to už mnoho let zpátky, kdy jsem seděl za volantem svého zbrusu nového auta toho

Uncategorized

0431

„Kdy ses naposledy podívala do zrcadla?“ zeptal se manžel. Manželka překvapila nečekanou reakcí Petr dopíjel ranní kávu a koutkem oka sledoval Janu. Vlasy stažené dětskou gumičkou s kreslenými kočičkami. Sousedka Zuzana byla vždy upravená, svěží, s vůní drahého parfému, který ještě dlouho po jejím odchodu zůstával v panelákovém výtahu. „Víš,“ Petr odložil mobil, „občas si říkám, že žijeme, no… spíš jako sousedi.“ Jana se zastavila, utěrka zůstala viset v její ruce. „Co tím myslíš?“ „Nic zvláštního. Jen se ptám, kdy ses naposledy dívala do zrcadla?“ Tehdy se na něj podívala. Pozorně. A Petr cítil, že teď bude všechno jinak. „A ty ses na mě kdy naposledy opravdu podíval?“ zeptala se tiše Jana. Pauza byla trapná. „Jani, nedělej z toho drama. Prostě říkám – žena by měla vypadat vždy svěže. Podívej se na Zuzanu. Je přece stejně stará jako ty.“ „Aha, Zuzana,“ protáhla Jana. Něco v jejím hlase Petra zneklidnilo, jako by právě pochopila něco důležitého. „Hele, Petře, víš co? Na chvíli se odstěhuju. K mamce. Zamyslím se nad tvými slovy.“ „No tak jo. Chvíli budeme bydlet odděleně, v klidu si to promyslíme. Ale nevyháním tě!“ „Víš,“ pověsila Jana utěrku na háček s neobyčejnou pečlivostí, „možná bych se fakt měla podívat do zrcadla.“ A šla balit kufr. Petr seděl v kuchyni a myslel si: „Sakra, vždyť to jsem vlastně chtěl.“ Ale najednou necítil radost, jen prázdno. Tři dny žil Petr jako na dovolené. Ráno pomalá káva, večer bez povinností. Žádné seriály o lásce a zradě. Svoboda, chápete! Vytoužená mužská svoboda. Jednou večer potkal u vchodu Zuzanu. Nesla tašky ze „Sklizeno“, na podpatcích ve šatech, které jí seděly jako ulité. „Petře!“ usmála se. „Jak se daří? Janu jsem už dlouho neviděla.“ „Je teď u mamky. Odpočívá,“ zalhal snadno. „Aha.“ Zuzana rozumělesky kývla. „Víš, ženám občas prospěje oddech. Od domácnosti, od stereotypu.“ Říkala to tak, jako by se jí domácnost ani netýkala. Jako by se byt uklízel sám a večeře se objevovaly na stole lusknutím prstů. „Zuzko, co kdybychom dali někdy kafe? Jen tak, po sousedsku.“ „Proč ne,“ usmála se. „Zítra večer?“ Celou noc Petr plánoval, co si vezme. Košili? Džíny nebo kalhoty? Kolik dát kolínské, aby to nebylo moc? Ráno zazvonil telefon. „Petře? Tady Ludmila, Janina maminka.“ Srdce mu poskočilo. „Ano, poslouchám.“ „Jana prosila, abych ti vyřídila, že si v sobotu vyzvedne věci, až nebudeš doma. Klíče nechá u domovníka.“ „Počkejte, jak jako vyzvedne věci?“ „A co sis myslel?“ v hlase tchyně zněla ocel. „Moje dcera nebude čekat celý život, až se rozhodneš, jestli je ti k něčemu.“ „Já jsem nic zlého neřekl!“ „Řekl jsi dost. Sbohem, Petře.“ A zavěsila. Petr seděl v kuchyni, zíral na telefon. Co se to děje? Nechystal se přece na rozvod. Jen žádal o pauzu. O čas na přemýšlení. Jenže oni už rozhodli bez něj! Večer proběhlo kafe se Zuzanou divně. Byla milá, vyprávěla o práci v bance, smála se vtipům. Ale když ji chtěl chytit za ruku, jemně se odtáhla. „Petře, chápete – nemůžu. Jste stále ženatý.“ „Ale teď, žijeme každý zvlášť.“ „Teď. A co zítra?“ Zuzana se na něj zadívala vážně. Petr ji doprovodil až ke vchodu a pak vystoupal domů, kde ho uvítalo ticho a pach svobodného života. Sobota. Petr úmyslně odešel – nechtěl scény, vysvětlování, slzy. Ať si věci v klidu odnese. Ale v tři už ho svírala zvědavost. Co si vzala? Všechno, nebo jen to nejnutnější? Jak vlastně vypadala? V čtyři už nevydržel a šel domů. U vchodu stálo auto s místní SPZkou. Za volantem muž, něco přes čtyřicet, sympatický, v pěkné bundě. Pomáhal někomu nakládat krabice. Petr si sedl na lavičku a čekal. Za deset minut vyšla z domu žena v modrých šatech. Tmavé vlasy měla sepnuté elegantní sponou, lehký make-up zdůraznil oči. Petr nevěřil. To byla Jana. Jeho Jana. Ale jiná. Nesla poslední tašku, a muž ji hned vzal, jemně jí pomohl nasednout. Jako by byla z křišťálu. Petr to nevydržel, vstal a šel k autu. „Jani!“ Otočila se. Její tvář byla klidná, krásná. Bez té staré unavenosti, na kterou si už zvykl. „Ahoj, Petře.“ „To jsi… ty?“ Muž za volantem se napjal, Jana ho klidně pohladila po ruce – jakože je vše v pořádku. „Já,“ řekla prostě. „Jen jsi na mě hodně dlouho nekoukal.“ „Jani, počkej, můžeme si promluvit.“ „O čem?“ v hlase nebyl vztek, jen překvapení. „Sám jsi řekl, že žena má vypadat skvěle. Tak jsem si to vzala k srdci.“ „Ale já nemyslel…!“ srdce mu bušilo. „A co jsi čekal, Petře?“ Jana naklonila hlavu. „Že budu krásná, ale jen pro tebe? Zajímavá, ale jen doma? Naučím se mít se ráda dostatečně, abych od muže, který mě nevidí, nikdy neodešla?“ Stál a každým jejím slovem se v něm něco lámalo. „Víš,“ pokračovala měkce, „opravdu jsem se přestala snažit o sebe. Ne proto, že bych zlenivěla. Ale protože jsem si zvykla být neviditelná. Ve vlastním domě, v životě.“ „Jani, to jsem nechtěl.“ „Chtěl. Chtěl jsi ženu–neviditelnou, která všechno udělá, ale nikdy nezasahuje. A když omrzí, tak se najde dobře nalíčený model.“ Muž řídil auto, na něco jí tiše špitl, Jana přikývla. „Musíme jít,“ řekla Petru. „Vláďa mě čeká.“ „Vláďa?“ v ústech měl sucho. „Kdo to je?“ „Ten, kdo mě vidí,“ odpověděla. „Seznámili jsme se ve fitku. U mamky otevřeli fitness. Představ si – ve dvaačtyřiceti poprvé cvičím.“ „Jani, prosím. Zkusme to znova. Uvědomil jsem si, jak stupidní jsem byl.“ Jana se na něj pozorně podívala: „Pamatuješ, kdy jsi mi naposledy řekl, že jsem hezká?“ Petr mlčel, nevěděl. „A kdy ses naposledy ptal, jak se mám?“ V tu chvíli pochopil: prohrál. Ne s Vladimírem ani s osudem – ale sám se sebou. Vláďa nastartoval auto. „Petře, nezlobím se. Opravdu. Pomohl jsi mi pochopit, že když nevidím sama sebe, neuvidí mě nikdo.“ Auto se rozjelo. Petr stál před domem a díval se, jak odjíždí jeho život. Ne žena – život. Patnáct let, které bral jako rutinu, ale bylo to štěstí. Jenže to nikdy neviděl. O půl roku později potkal Janu v obchodním centru. Náhodou. Vybírala zrnkovou kávu, pročítala pečlivě etikety. Vedle ní stála dvacetiletá slečna. „Dej tenhle,“ říkala. „Táta říká, že arabika je lepší než robusta.“ „Jano?“ Petr přišel blíž. Jana se otočila. Usmála se – lehce, bez tíhy. „Ahoj, Petře. Tohle je Eliška, Vláďova dcera. Eliško, to je Petr, můj bývalý manžel.“ Eliška přikývla slušně. Krásná holka, asi studentka. Na Petra se dívala s lehkou zvědavostí, bez jakékoliv zášti. „Jak se daří?“ zeptal se. „Dobře. A tobě?“ „Jde to.“ Nastala ta trapná pauza. Co říkáte bývalé ženě, která je úplně jiná než dřív? Stáli u regálu s kávou a Petr ji pozoroval. Opálená, v letní halence, s novým účesem. Šťastná. Opravdu šťastná. „A co ty?“ zeptala se ona. „Jak je to u tebe?“ „Nic moc,“ povzdechl si. Jana se na něj podívala pozorně. „Víš, Petře, ty hledáš ženu, která bude krásná jako Zuzana, poslušná jako já kdysi. Chytrá, ale ne tolik, aby viděla, jak koukáš po jiných.“ Eliška jejich rozhovor sledovala s vykulenýma očima. „Taková žena neexistuje,“ uzavřela Jana klidně. „Jano, pojď, táta už čeká,“ vložila se Eliška. „V autě.“ „Jo, jasně.“ Jana vzala balíček kávy. „Hodně štěstí, Petře.“ Odešly a Petr zůstal stát mezí regály. Myslel na to, že měla pravdu. Opravdu hledá ženu, která není a nebude. Večer si sedl s čajem v kuchyni a myslel na Janu, na to, jak se změnila. Na to, že občas je ztráta jediným způsobem, jak poznat hodnotu toho, co jsme měli. Možná štěstí není najít ideální ženu, ale naučit se vidět skutečnou ženu vedle sebe.

Kdy ses naposledy podívala na sebe do zrcadla? zeptal se Petr. Jeho žena reagovala úplně jinak, než čekal.

Uncategorized

0137

Lekce pro českou manželku: Egor už má dost rozvařené nudlové kaše i hádek o školku – co se stane, když dá manželce lekci, podá žádost o rozvod a o opatrovnictví malého Jirky se u soudu postaví dokonce její vlastní matka?

Lekce pro manželku Mám toho dost! odhodil Martin lžíci a podrážděně se zadíval na svou ženu.

Uncategorized

0168

„U stolu pro tebe místo není. Budeš nám jen podávat!“ řekla mi tchyně. Stála jsem ráno v kuchyni – v pomačkaném pyžamu, s ledabyle svázanými vlasy. Vonělo to tu čerstvým toustem a silnou kávou. Na stoličce u stolu seděla moje sedmiletá dcera a s nosem zabořeným do alba pečlivě kreslila barevné spirály fixy. „Zase si pečeš ty své dietní rohlíky?“ ozvalo se za mnou. Lekla jsem se. Ve dveřích stála tchyně – žena s kamenou tváří a tónem, na který se neodmlouvá. Měla na sobě župan, vlasy stažené do uzlu, rty sevřené. „Já jsem včera obědvala, co zbylo! Ani polévka, ani normální jídlo. Umíš udělat vajíčka? Pořádně, ne podle těch tvých… moderních nesmyslů!“ Vypnula jsem plotnu a otevřela lednici. V hrudi mi vířila spirála vzteku, ale polkla jsem ji. Ne před dítětem. Ne na teritoriu, kde každý centimetr křičel: „Jsi tu jen host.“ „Udělám to hned,“ řekla jsem s námahou, otočila jsem se, aby neviděla, jak se mi chvěje hlas. Dcera se od fixů neodlepila, ale koutkem oka sledovala babičku – tiše, opatrně. „Budeme žít u mamky“ Když mi manžel navrhl, že na čas půjdeme k jeho mámě, zdálo se to logické. „Budeme u ní – jen na chvíli. Maximálně dva měsíce. Stejně je to blízko práce, brzo nám schválí hypotéku. Ona není proti.“ Váhala jsem. Ne že bych byla s tchyní v konfliktu. Ne. Vždy jsme se chovaly slušně. Ale pravda byla jasná: dvě dospělé ženy v jedné kuchyni – to je minové pole. A ona potřebovala pořádek, kontrolu a morální soudy. Ale volba nebyla. Starý byt jsme prodali rychle, nový byl zatím „ve výrobě“. Tak jsme se tři přestěhovali do jejího dvoupokojového bytu. „Jen na chvíli.“ Kontrola denně První dny šly hladce. Byla zdvořilá, přidala židličku pro malé, nabídla koláč. Ale už třetí den nastolila „pravidla“. „U mě je pořádek,“ řekla u snídaně. „Vstává se v osm. Boty do botníku. Potraviny schvalovat. Televize tiše – jsem citlivá na hluk.“ Manžel mávnul a usmál se: „Mami, jsme tu jen krátce. To zvládnem.“ Já kývla tiše. Jenže slovo „zvládnem“ znělo čím dál víc jako rozsudek. Začala jsem mizet Uběhl týden. Pak další. Režim se zpřísňoval. Tchyně odstranila dětské kresby ze stolu: „Vadí tu.“ Odstranila kostkovaný ubrus, který jsem dala já: „Je nepraktický.“ Moje cornflakes zmizely z police: „Stojí tu dlouho, asi jsou špatné.“ Šampony „přesunula“: „Ať se mi tu nemotají.“ Cítila jsem se ne jako host, ale jako někdo beze slov a práv. Moje jídlo bylo „nesprávné“. Moje zvyky „zbytečné“. Moje dítě „příliš hlučné“. A manžel opakoval: „Vydrž. Je to byt mámy. Ona je prostě taková.“ Já… postupně jsem mizela. Z ženy klidné a sebevědomé zůstalo jen věčné přizpůsobování a mlčení. Život podle cizích pravidel Každé ráno v šest, abych byla v koupelně první, uvařila kaši, připravila dítě… a nepadla pod její palbu. Večer jsem dělala dvojí večeři. Jednu pro nás. A jednu „dle standardu“ pro ni. Bez cibule. Pak s cibulí. Pak jen v její hrnci. Pak jen na jejím pánvi. „Já nechci moc,“ říkala s výčitkou. „Jen po lidsku. Jak to má být.“ Den, kdy ponížení bylo veřejné Jedno ráno. Právě jsem si umyla obličej a zapnula konvici, když tchyně vtrhla do kuchyně – jako by jí tu všechno patřilo. „Dnes přijdou moje kamarádky. Ve dvě. Jsi doma, takže chystáš stůl. Okurky, salát, něco k čaji – jen tak.“ „Jen tak“ u ní znamenalo stůl jako na svátek. „Já nevěděla… produkty…“ „Nakoupíš. Napsala jsem ti seznam. Nic těžkého.“ Oblékla jsem se a šla do obchodu. Nakoupila jsem vše: kuře, brambory, kopr, jablka na koláč, sušenky… Vrátila jsem se. Začala jsem vařit bez pauzy. Ve dvě bylo hotovo: stůl nachystaný, kuře dozlatova, salát čerstvý, koláč voněl. Dorazily tři penzistky – upravené, s natáčkami a parfémem z jiné doby. V první minutě mi došlo, že nejsem „součást party“. Jsem „obsluha“. „Pojď, sedni si k nám – a podávej nám,“ usmála se tchyně. „Podávej…?“ zopakovala jsem. „Co by? Jsme starší. Tobě to nevadí.“ A zase: s tácem, lžícemi, chlebem. „Podej čaj.“ „Dej cukr.“ „Salát došel.“ „Kuře je suché,“ brblala jedna. „Koláč je moc propečený,“ druhá. Zatínala jsem zuby. Usmívala se. Sklízela talíře. Nalévala čaj. Nikdo se nezeptal, jestli si nepřisednu. Nebo jestli si vydechnu. „Jak je fajn, když je mladá hospodyňka!“ řekla tchyně falešně vřele. „Všechno stojí na ní!“ A pak… uvnitř se něco zlomilo. Večer jsem řekla pravdu Po odchodu hostů jsem umyla všechno nádobí, uklidila, vyprala ubrus. Pak jsem seděla na kraji gauče s prázdnou sklenicí. Venku se stmívalo. Dítě schoulené v posteli. Manžel u telefonu. „Hele…,“ řekla jsem tiše, ale neústupně. „Takhle už nemůžu.“ Vyděšeně vzhlédl. „Žijeme tu jako cizí. Jsem jako ta, co jen obsluhuje. A ty? Vidíš to vůbec?“ Neodpověděl. „Tohle není domov. Je to život, kde se pořád přizpůsobuju a mlčím. Jsem v tom s dítětem. Už nechci další měsíce. Už mám dost být nenápadná a pohodlná.“ Pomalu kývl. „Chápu… Promiň, že jsem to neviděl dřív. Najdeme podnájem. Cokoliv… hlavně, aby byl náš.“ Začali jsme hledat už ten večer. Náš domov – ač malý Byt byl malý. Majitel nechal starý nábytek. Linoleum vrzalo. Ale když jsem překročila práh… ucítila jsem svobodu. Jako bych zase našla svůj hlas. „Tak jsme tu,“ vydechl manžel a položil tašky. Tchyně neřekla nic. Ani se nás nesnažila zastavit. Nevím, jestli se urazila, nebo si uvědomila, že zašla daleko. Po týdnu… Ráno začínalo hudbou. Dítě si kreslilo na zemi. Manžel dělal kávu. Já to sledovala a usmívala se. Bez stresu. Bez spěchu. Bez „vydrž“. „Děkuju ti,“ řekl jednou ráno, když mě objal. „Že jsi nebyla potichu.“ Podívala jsem se mu do očí: „Děkuju, že jsi mě slyšel.“ Náš život teď není dokonalý. Ale je to náš domov. Naše pravidla. Náš hluk. Náš život. A to je skutečné. ❓A co vy: vydrželi byste „jen na chvíli“, nebo byste odešli hned po týdnu?

U stolu sedět nemusíš. Ty nám budeš podávat! pronesla tchyně rázně. Stál jsem u sporáku v tichu ranní

Uncategorized

038

Ani třicet let manželství není důvodem snášet nevěru: Příběh Eleny, která po třiceti společných letech našla odvahu začít znovu

Ani třicet let manželství není důvodem snášet nevěru Jitka otáčela v ruce malou šperkovnici samet byl

Uncategorized

042

Pozdrav od manželky – Miláčku, vyzvedneš mě z práce? – zavolala Žaneta svému muži v naději, že po těžkém dni nebude muset čtyřicet minut drkotat v přeplněné tramvaji. – Teď nemůžu, – odpověděl suše Aleš. V pozadí však byl jasně slyšet puštěný fotbal v televizi, což znamenalo, že Aleš je doma. Žanetu to dohnalo málem k slzám. Jejich manželství procházelo krizí a přitom ještě před půl rokem byl Aleš ten nejpozornější muž na světě. Co se mohlo tak rychle změnit? Žaneta nevěděla. Dbala o svou postavu, trávila dost času ve fitku. Výborně vařila – koneckonců pracovala v oblíbené pražské restauraci. Nikdy si neříkala o peníze, nestropila scény, byla ochotná splnit každé manželovo přání… – Tak rychle ho omrzíš, – vrtěla hlavou maminka, když Žaneta vylévala srdce. – Nemůžeš mu ve všem ustupovat. – Já ho prostě miluju, – usmívá se zoufale Žaneta. – A on mě přece taky… ****************************** – Asi už ho vážně nudím, – hryzla si rty Žaneta, když prohlížela historii Alešova prohlížeče. Ukázalo se, že Aleš trávil všechen volný čas na seznamkách, kde psal několika ženám najednou. – Proč se mnou prostě nepromluvil? Chápala bych to, pustila bych ho. Proč se trápit a trápit i mě svým chováním? Takže rozvod. Co naplat, je silná, zvládne to. Ale jen tak ho nenechá odejít. Malou pomstu si zaslouží… Ten samý večer se Žaneta zaregistrovala na té samé seznamce, našla tam Aleše a napsala mu. Fotku si vypůjčila z internetu a lehce upravila ve Photoshopu – byla si jistá, že Aleš naletí. A měl. Začali si psát. Aleš v konverzaci tvrdil, že je nezadaný, připravený na vážný vztah i děti. Svůj dokonalý charakter popisoval tak, že se Žaneta musela smát. Ona přece dobře věděla, jak těžké je se mu zavděčit. – Co kdybychom se potkali osobně? – napsala Žaneta a napjatě čekala. – To bych rád, – přišla odpověď během pár sekund. – Jen teď mám u sebe v bytě sestru, připravuje se na přijímačky. Co kdybychom šli na neutrální půdu a pak pokračovali v hotelu? – To snad nemyslíš vážně? – uniklo Žanetě. – Jak si vůbec můžeš myslet, že s tebou půjde hned do hotelu? Každý normální člověk by se urazil! Ale mně se to hodí. – Nebylo by lepší setkat se u mě v domě? Bydlím sama v rodinném domě za městem, nebudeme rušeni… – A přemítala, souhlasí, nebo ne? – Skvělý nápad! – Aleš měl evidentně radost, pravděpodobně hlavně proto, že nemusí utrácet za hotel. – Napiš adresu a čas. Přijdu na křídlech lásky. – Ulice ****** 25, v deset večer. Platí? – Jasně! Těším se. Devět hodin večer. Aleš předstírá, že ho volají do práce. Nemůže najít klíče od auta a s nevolí se ptá manželky, zda je neviděla. – Ležely na stolku, – Žaneta se dívá upřímně, zatímco v kapse tiskne klíče do dlaně. – Možná je někam odnesla kočka? – No nic, vezmu si taxi. Mě už nečekej, běž spát. Jenže Žaneta na něj vůbec nečekala. Proč taky? Ten čas využila lépe – balením svých věcí. Naštěstí měla vlastní byt, zděděný po babičce. Jediné, co po sobě nechala, bylo žádost o rozvod na nejviditelnějším místě. Aleš se domů vrátil až ráno, hrozně naštvaný. Jednak mu cesta zabrala přes hodinu, hlavně ale v tom domě žádná modelka z fotky nebyla. Adresa existovala, dům taky. Ale otevřela mu žena, která vážila třikrát tolik co on. Oblečená jen do poloprůhledného županu – Aleš by dal cokoli, jen aby ten obraz ihned zapomněl. Mimo to se od ní stěží ubránil a musel volat taxi, aby mohl uniknout pryč. Na auto čekal dlouho, až v tom slabounkém saku málem zmrzl a navrch ho taxikář dovezl někam úplně jinam… No, prostě “veselá” noc. Až když vstoupil do bytu a uviděl na stole žádost o rozvod, pochopil, kdo za tím vším stojí. Hned vedle nápis rtěnkou: Tahleta sladká pomsta…

Milá vzpomínka od manželky Vojtěchu, mohl bys mě dnes vyzvednout z práce? prosila Tereza po telefonu

Uncategorized

086

To se ani neřeší: Nina bude bydlet s námi, o tom se vůbec nediskutuje, – řekl Zachar a odložil lžíci. Ani se nedotkl večeře, nejspíš se připravoval na vážný rozhovor. – Pokoj máme, právě jsme ho zrekonstruovali. Takže za dva týdny se dcera stěhuje k nám. – Na něco jsi nezapomněl? – zeptala se Ksyusha, když si v duchu napočítala do deseti. – Třeba na to, že pokoj jsme připravili pro naše budoucí společné dítě? Mimochodem, Niny máma pořád žije a měla by se o dceru starat ona. – Vím, že jsme uvažovali o dítěti, – přikývl Zachar zamračeně. Doufal, že jeho žena bez námitek přijme to, co řekne, a další diskuse nebude potřeba. – Ale to se může klidně odložit na pár let. Navíc musíš ještě dostudovat, teď není čas na děti. A Ninu stejně nebaví mít sourozence. Co se její mámy týče… – ušklíbl se Zachar, – zbavím ji rodičovských práv. Pro Ninu je totiž nebezpečné být s touhle ženou pod jednou střechou! – Pro Ninu? – pozvedla Ksyusha překvapeně obočí. – Vždyť jí je dvanáct! Prakticky dospělá holka. V čem je ta nebezpečnost? Že nesmí chodit ven po desáté večer? Nebo že musí dělat úkoly pod pohrůžkou odebrání telefonu či vypnutí internetu? Tvoje bývalá je skoro svatá, když ještě nesáhla po vařečce! – O tom nic nevíš, – sykl Zachar. – Nina mi už několikrát ukazovala modřiny, nechala mě číst zprávy plné nadávek a výhrůžek! Nedovolím, aby jí někdo zničil život! – Přesně to teď děláš, když jí ustupuješ. Ksyusha tiše odešla od stolu, nechala téměř nedotčený talíř s polévkou. Neměla chuť k jídlu a pohled na naštvaného manžela ji rozbolela hlava. Svatbu jí rozmlouvali všichni – a ona neposlouchala. Nebylo lepší dát vztahu čas a zkusit, jestli to vydrží? Ale ona sama nejlíp věděla, co dělá! A chtěla všem kamarádkám ukázat, že se vdá první… Proč byli známí proti rychlé svatbě? Jednoduché – Zachar je o patnáct let starší a má dospívající dceru, kterou nade všechno miluje. Tři důvody, které samy o sobě nejsou nic strašného, ale dohromady… téměř katastrofa. První dva problém nedělaly. Naopak, Ksyusha se líbila, že muž má zkušenosti a vztahy za sebou. Věděla i z první ruky, že rozvod s Allou byl v klidu, bez zášti. Ale ten třetí – Nina. Strašně rozmazlené a neposlušné dítě, které vychovávala hlavně babička, protože rodiče pořád pracovali. Rozvod ji moc netrápil, věděla, že ji otec nikdy neopustí, ať se znovu ožení. Ale nový manžel mámy… s tím se nedokázala smířit. Nevlastní táta totiž její výchovu vzal pořádně do ruky. K tomu máma změnila práci a trávila doma víc času, nového muže plně podporovala. Všude zákaz ven po desáté, úkoly, doučování, Nina ve všem zaostávala… A ji to šíleně štvalo. Odmalinka byla zvyklá trávit čas u televize nebo počítače. Tak moc ji to štvalo, že začala vyprávět otci různé historky. Ano, Nina chtěla bydlet u otce, dobře si uvědomovala, že kvůli jeho práci bude mít většinu času svobodu. S Ksyushou nepočítala vůbec, nechtěla poslouchat macechu, která je jen o devět let starší. A pro “život na volno” byla schopná mnohého. ********************** – Nina přijede dneska. Připrav jí pokoj a prosím tě, nerozčiluj ji, už teď má za sebou hodně, – Zachar prostě dal ženě příkaz, zatímco vybíral kravatu k novému obleku. – Kdybych věděl, že se Alla kvůli chlapovi takhle obrátí proti vlastní dceři… Ale co už teď. Čas zpátky neotočíš. – Takže jsi si to nerozmyslel? Opravdu chceš vzít dceru k nám? – Ksyusha pořád doufala, že to nevyjde. – A kdo se o ni postará? Domů přicházíš nejdřív v osm. – Ty se o ni postaráš, – pokrčil Zachar rameny. – Už jí není tři, je docela samostatná. – Čeká mě za chvíli zkouškové, sám jsi říkal, ať se teď soustředím na školu, – usmála se pomstychtivě Ksyusha. – Tak ať je Nina v klidu a neruší mě u učení. Doufám, že umí mýt nádobí a vytírat podlahy, protože na další dva týdny to bude její práce. – Není to uklízečka… – Ani já, – přerušila Ksyusha manžela. – Ale když tu bude bydlet, tak bude pomáhat. A ty si s ní radši domluv pravidla společného soužití. ************************ – Tati, dovolíš, aby si na mě dovolovala? Ani s kamarádkami nesmím ven, tvá nová paní mi naložila všechny domácí práce a sama si sedí u televize. Ksyusha ten rozhovor nevědomky vyslechla a křivě se pousmála. Jasně, jen ji zkus donutit něco dělat! Spíš se Země otočí naruby! – Promluvím si s Ksyushou, slibuju. Ale i ty by ses s ní měla snažit vycházet. Chápu, že to máš těžké, ale já za tebou nemůžu pořád běhat. Zkus si s Ksyushou najít společnou řeč, ukaž jí, jaká jsi hodná holka. – Tak jo, zkusím to, – řekla Nina neochotně, protože poznala, že teď z otce nic víc nedostane. – Je pravda, že jsi jí koupil auto? – No jasně, proč? – Ale nic! To je fuk! Mně jsi řekl, že nemáš peníze navíc, abys mě poslal na prázdniny do zahraničí! A já si o tom tak moc snila! – Stejně bys nejela sama, je ti dvanáct, a já pracuju. V létě pojedeme spolu, jako rodina. – Já ale nechci jet s rodinou! Ty mě vůbec nemáš rád, že? – Nina se rozplakala. – Proč jsi mě teda vzal od mámy? Tvoje žena mě akorát nesnáší, a ty jsi pořád pryč… Ksyusha už nechtěla dál poslouchat. Bylo jí jasné, že Nina nakonec stejně dosáhne svého. A to nejenom ohledně prázdnin. Chytrá holka se rozhodla vyštvat z rodiny další konkurentku na otcovu peněženku. A vypadá to, že se jí to povede. Ksyushe už lezly na nervy neustálé manželovy výtky, a bylo jí jasné – ještě jedna hádka a jde od toho. A nakonec, aby Ninu moc nepotěšila, jí oznámí, že i po rozvodu bude Zachar platit alimenty. ********************** Ksyusha měla pravdu – večer začal hromadou výtek. Vyslechla je a v klidu oznámila, že podává žádost o rozvod. – Chci žít v klidu, a ne poslouchat kupu urážek. A jo, říkala jsem ti, že ustupovat dceři je špatný nápad, – když si všimla vítězného Ninina úsměvu, rychle ji srazila zpátky na zem. – A ty se moc neraduj, kdo ví, co tě čeká dál. Třeba před tvým otcem postavím ultimátum – pokud bude chtít být v kontaktu s naším dítětem, – pohladila si břicho, – tak tě musí poslat zpátky k mámě. Nebo něco podobného. Než Nina stačila najít slova k protestu a Zachar pochopit, co se děje, Ksyusha si vzala sbalený kufr a opustila byt. Ve skutečnosti těhotná nebyla, jen chtěla té protivné holce pořádně pocuchat nervy. A dát lekci muži, co absolutně nerozumí dětské psychologii…

To není ani na diskuzi Lenka bude bydlet u nás, o tom se nebudeme bavit, prohlásil Jakub, když položil

Uncategorized

0257

Můj manžel platil své bývalé partnerce z našich peněz – a já mu dala ultimátum.

Víš, od začátku jsem věděla, že Marek má za sebou rozvod. Nikdy to netajil býval ženatý, má dceru a posílá alimenty.