Nenáviděná potřebná vnučka
Hele, podívej se, to je přesně ona! Říkám ti to jistě! zašeptala statná žena prostoduchému muži vedle sebe. Ještě chvilku počkejme, ať máme jistotu.
Malá holčička, asi pětiletá, si klidně hrála v písku na hřišti v pražských Vinohradech a stavěla opravdový hrad pro princeznu. To, co vznikalo, zatím víc připomínalo hromadu, ale Barborka rázně odmítala jakoukoliv pomoc. Ona to zvládne! Ještě musí vykopat příkop a malou jeskyni pro draka někdo přece musí království chránit!
Bylo vedro, jak to v červenci bývá. Barborka byla schovaná pod plachtou nad pískovištěm, takže jí vedro nijak netrápilo, na rozdíl od rodičů. Maminka, opatrná na úpal, zalezla do stínu, tatínek mezitím běžel pro limonádu a nanuk. Když pak mamince zavolal telefon, na moment ztratila dceru z dohledu. A přesně na to čekali ti dva nenápadní pozorovatelé opodál.
Ahoj, holčičko, drze si k Barboře přisedla žena. Barborka polekaně ucukla. Ztratila rovnováhu, spadla přímo na svůj hrad a téměř ho celý rozbořila. V očích se jí objevily slzičky tolik práce zničeno! Neplač, to je přece jenom písek. Víš co? Postavíme spolu opravdový hrad!
MAMINKO! zavřískla Barborka hlasitě, jak jen mohla, přesně jak jí učili ve školce i doma.
Rychle se zvedla a utekla z pískoviště, na poslední chvíli se vyhla rukám neznámého staršího muže, který ji chtěl zadržet.
Maminka to zaslechla, upustila mobil do trávy a běžela k Barborce. V telefonu ještě chvíli šuměl zmatený hlas.
Moje zlatíčko, pevně dceru objala. Co se stalo, miláčku?
Tam tam byla nějaká divná paní. A taky pán! On mě chtěl chytit. Maminko, bojím se!
Přispěchal i tatínek. Rychle Barboru prohlédl a když se ujistil, že je v pořádku, zaměřil svůj pohled na cizince, kteří ji vystrašili.
Šedesátnice úsečně stáhla rty, když tu scénu viděla. Ta holčička Bez pochyb, to je její vnučka! Barva vlasů, očí, tvar obličeje Celá Michal v mladším vydání! Jen holka místo kluka, ale jinak jasné.
Ty ses teda zabydlela daleko, procedila žena, sledujíc svou bývalou snachu. Kde bereš tu drzost odvést mou vnučku až na druhý konec republiky?
Michale, vezmi Barboru domů, já to tu dořeším sama. A zavolej, prosím, tátovi. Třeba pošle někoho z kluků, řekla maminka a vložila dceru manželovi do náručí.
Hej, to snad ne! Chci se seznámit s vnučkou! protestovala žena, ale nesnažila se muže dohonit. Při dvou metrech a atletické postavě by stejně neměla šanci. Proč neprověřili, jestli si Jana znovu někoho našla
Paní Sýkorová, oslovila Jana chladně ženu před sebou, opovržlivě se na ni zadívala. O čem to mluvíte? Jaká vnučka? Nebo máte výpadky paměti? Moc ráda vám vše připomenu
********************
Tak jak je na tom můj budoucí vnouček? netrpělivě se ptala žena svého syna a snachy, když se vrátili z poradny.
Bude to holčička, už jsem vám to říkala, odpověděla Jana s přetvářkou úsměvu a doufala, že tchyně konečně odejde domů. Poslední dobou chodila domů spát a jinak byla jen u nich! Jana se musela schovávat v ložnici a vymlouvat se na nevolnost.
To je omyl, prohlásila razantně paní Sýkorová. V naší rodině byli vždycky jen chlapi!
A proto jste svého staršího syna vyškrtila ze života, protože se jim narodila holka? ušklíbla se Jana, unavená věčným opakováním.
To nebylo jeho dítě! rozzuřila se stará paní. Tereza ho podvedla, a on jí naletěl! MĚ neposlouchal! Spustil se s takovou poslední slovo polkla.
Tereza má v ruce výsledky testů DNA, a vy to moc dobře víte. Sama jste ten papír pětkrát kontrolovala a snažila jste se Aleše přesvědčit, že jde o podvod.
Byla to faleš! Jak se opovažuješ mě zpochybňovat?! málem syčela paní Sýkorová, ale věděla, že teď není vhodné vyvolávat scénu. Ještě by Jana ve stresu potratila, a to rozhodně nechtěla Vnoučka potřebovala! Už jen kvůli sousedkám, které se chlubí vnoučaty, zatímco ona
Půjdu si lehnout, zvedl se mi tlak.
Jana odešla do ložnice, pevně za sebou zavřela dveře. V hlavě jí vrtalo, jestli neudělala chybu, když si vzala Michala. Milovala ho, o tom nepochybovala. Ale vydržet TAKOVOU tchyni? Máma měla pravdu, když říkala, že by bylo lepší odstěhovat se co nejdál.
Několikrát Michalovi navrhovala, aby změnili bydliště. Ten to odmítal.
Jak? Opuštět mámou na pospas? Táta stejně k ničemu není, pořád jen kouká na televizi a nikde nepomůže. Bratr? Sám víš, že se s mamkou pohádal. Nechtěl jí věřit No a co, že testy vyšly? Takový papír se dá zfalšovat
Nakonec Jana navrhla, ať jenom omezí četnost jejích návštěv a její snahu je kontrolovat.
Mamka nám jen přeje dobro! mávnul Michal rukou. Dává ti rady, pomáhá v domácnosti. Buď ráda! Jen se neschovávej pořád v ložnici
Schovávám se kvůli tvé matce! praskla Jana. Nechci vyvolávat hádky. A jestli nepřestane, tak vnučku neuvidí! Ujedu k rodičům a hotovo, můj táta je podplukovník, o nikoho se bát nemusím, rozumíš?
Tchyně pak trochu ubrala plyn. Pořád docházela, ale už ne denně, a už tolik neprudila. Janě bylo jasné, že to nemůže vydržet dlouho, a že cirkus začne nanovo.
Navíc bylo nesnesitelné, jak Sýkorová odmítala možnost narození vnučky. Ona CHCE VNOUKA! U nich se rodí jedině kluci! A Alešův případ byl přímo ukázkou její obsesivní potřeby.
Michal taky jen syn je syn! Dceru nechce vidět. Na ultrazvuk koukal s pohledem koho to zajímá.
Narodí-li se holka, vyhodím vás obě ven, řekl jednou Michal, trochu pod vlivem. To bude jasný důkaz, že není moje. Nejsem Aleš, nenaletím ti.
Po těch slovech Jana v manželství definitivně ztratila naději. Bylo jí jasné, že s tímhle končí. Táta má známé všude, rozvod půjde rychle.
Přišlo, jak čekala. Narodila se dívka. Michal udělal scénu přímo na pokoji, nebral ohledy na sestřičky ani další pacientky. Nakonec přiběhla ochranka a vyvedla ho ven.
Druhý den přišla do nemocnice i paní Sýkorová. Nekřičela, ale v hrubých slovech Janě vpálila všechno, co o ní soudí. Když začala fráze opakovat dokola, do dveří vstoupil Janin otec, v uniformě a s vážným pohledem. Jediným kývnutím dal jasně najevo, že stačí jedno slovo a paní Sýkorovou čekají potíže. Žena se radši stáhla.
Michal běžel ihned žádat o rozvod. Jenže zákon říká jasně pokud je dítě mladší jednoho roku, bez souhlasu matky rozvod neproběhne. Nato Michal podal návrh na popření otcovství.
I právník, který mu pomáhal, si málem ťukal na čelo. V téhle rodině se rodí jen kluci? To přece Takové věci rozhoduje pouze DNA!
Nechci vám brát iluze, ale s takovým důkazem vám soud nevyhoví, řekl právník upřímně. A navíc, jak jste říkal, vašemu bratru se taky narodila dcera.
Ta není jeho!
Ale výsledky testů?
Padělek! Michal, vyhecovaný matkou, si stále stál za svým.
Dovolím si vás upozornit, že soud bude považovat test za nezpochybnitelný.
Nejsem její otec, a tím to hasne
Nakonec už k testu ani nedošlo. Jana se rozhodla všechny vazby zpřetrhat a uznala návrh manžela. Nechtěla riskovat, že si Michal za pár let na dceru vzpomene a bude se domáhat práv. Radši bude sama
************************
Tak co? Už si vzpomínáte? A proč jste nepřivedla Michala?
Michal Michal zemřel, oznámila žena smutně. Vaše dcera je jediné, co po něm zbylo. Nebojte, vychováme ji slušně, stane se z ní pořádný člověk
Vy? A proč byste proboha měla? Jana téměř syčela vztekem. Pro mou Barboru nejste nikdo. A podle soudu ani váš syn není nikdo! Přistihnu vás u dcery ještě jednou, okamžitě podávám trestní oznámení. Můj otec má ve městě respekt, na žádné slitování nespoléhejte!
Vždyť my už nikoho jiného nemáme!
Máte syna Aleše. A jeho dceru. Běžte za nimi.
Ten o nás nechce ani slyšet zamumlala žena a byla to poprvé, co jí to došlo.
Chytrý chlap, pochválila ji Jana. Nadělala jste nám v životě tolik pekla, že se máte čemu divit? Chcete připomenout, jak jste moji Barunku nazývala?
Paní Jano, máte problém? přistoupili k nim dva robustní kluci v policejní uniformě.
Mám. Prosím, dohlédněte, aby tito lidé opustili Prahu.
Ale
Žádné ale, řekl jeden z policistů klidně, ale důrazně. Sýkorovi okamžitě ustoupili. Janě se ulevilo. Tak pojďte.
Jana kráčela domů. Měla skvělou náladu! Jen ji napadla jediná věc, nad kterou se zamračila.
Musím na ty Sýkorovy dohlédnout. Ať se v Praze neukážou! Řeknu tátovi, on už to zařídíCestou domů se Jana dívala na rozesmátou Barboru, která spokojeně lízala nanuk a nožičky jí cupitaly vedle kočárku s panenkou. V tu chvíli si uvědomila, jak moc se vše změnilo kdysi zoufale toužila po klidu, teď ho měla. Drobná dlaň Barborčina se vklínila do její a Jana cítila, že konečně stojí pevně na vlastních nohách, bez stínu minulosti.
Barborka se zastavila, obrátila k ní zamyšlený obličej: Mami, ten můj drak ochránil hrad i tebe! Žádnej zlý člověk už nás tu nenajde, viď?
Jana se usmála a poklekla k dceři: Přesně tak, zlatíčko. Spolu dokážeme postavit i mnohem větší hrad. A žádní draci ani zlé čarodějnice nám ho už nesboří.
Jana ji objala. V tu chvíli měla pocit, že opravdu začínají nový a krásný život, v němž už jediným vládcem bude smích její dcery. Minulosti nechala za sebou ta stará jména, dávno mrtvé vztahy, i hořkou nespravedlnost. Teď už je čekala jen budoucnost, ke které klíč měla ona sama a Barborka.
A tak, když spolu kráčely alejemi zalitými sluncem, Jana poprvé za dlouhou dobu naplno věřila, že z dálky je svět takový, jaký si ho malá holčička dokáže vysnít. A že z nenáviděné, ale potřebné vnučky, Barborka vyroste v milovanou a svobodnou dívku. Právě proto a vlastně navždy se Jana rozhodla, že už nikdy nedopustí, aby někdo jejich pohádkový hrad v srdci rozbořil.
