NEUMĚLA JSEM SI HO ZAMILOVAT
Takže holky, která z vás je Liliana? slečna se na nás dívala s lišáckým úsměvem, evidentně nás zkoumala.
Já jsem Liliana. Proč? odpověděla jsem trochu zmateně.
Tady máš dopis, Liliano. Od Václava, vytáhla z kapsy zmačkanou obálku a podala mi ji.
Od Václava? Kde je vlastně on? zarazila jsem se.
Přeložili ho do internátu pro dospělé. Čekal tu na tebe, Liliano, jak na sněhovou kouli v červenci. Oči si vyhlížel. Tenhle dopis mi dal nejdřív přečíst, abych zkontrolovala gramatiku. Nechtěl se před tebou ztrapnit. No… musím běžet, oběd čeká. Pracuju tu jako vychovatelka, slečna na mě ještě jednou vážně pohlédla, povzdechla a odběhla.
Jedno léto jsme se se Sofií, mojí kamarádkou, zatoulaly na dvorek neznámého ústavu. Bylo nám šestnáct, prázdniny nás bavily a dobrodružství bylo naše druhé jméno.
Sedly jsme si do poholné lavičky, povídaly a smály se. Ani jsme nevšimly dvou kluků, co se k nám nenápadně přibližovali.
Ahoj holky! Nudíte se? Seznámíme se? usmál se jeden z nich a podal mi ruku, Václav.
Já na to:
Liliana. To je moje kamarádka Sofie. A jak asi říkáme tvému mlčenlivému kamarádovi?
Leoš, zamumlal druhý kluk.
Přišli nám trošku starožitní a hlavně moc slušní. Václav hned začal mentorovat:
Holky, proč nosíte takhle krátké sukně? A Sofie, tohle výstřih je na knihu rekordů!
Tak chlapci, nekoukejte tam, kam je to zakázané! Jinak vám oči “uskočí” na opačnou stranu, smály jsme se s Sofií.
Ale to nejde se nekoukat. Jsme přece chlapi. Že vy ještě ke všemu kouříte? vyzvídal svatoušek Václav.
Jasně že kouříme. Ale na efekt! žertujeme s Sofií.
Až teď nám došlo, že něco s kluky není v pořádku.
Václav se sotva belhal, Leoš výrazně kulhal.
Jste tu asi na léčbě? nadhodila jsem.
Jo. Já boural na motorce, Leoš špatně skočil do vody ze skály, odpověděl Václav naučenou říkankou. Brzy nás pustí domů.
My jim věřily jejich pohádku. Tenkrát jsme vůbec netušily, že jsou od dětství zdravotně postižení a žijí v ústavu napořád. My dvě jsme pro ně byly zjevením z venkovního světa.
Všichni kluci tam měli nějakou vymyšlenou katastrofu, nehodu nebo drsnou rvačku, hlavně neříct pravdu.
Překvapilo nás, jak byli Václav a Leoš zajímaví, sečtělí a vlastně moudří kluci.
Začaly jsme jim se Sofií chodit jednou týdně na návštěvu.
Jednak nám jich bylo líto a chtělo se nám je rozveselit, jednak bylo co se od nich učit.
Setkání se stalo rutinou.
Václav mi nosíval květiny, co utrhl na záhonku za rohem, Leoš vždy přinesl origami vlastnoručně složené pro Sofii, stydlivě jí je předával.
Vždycky jsme seděli ve čtyřech na jedné lavičce: Václav vedle mě, Leoš zády k nám, oči jen na Sofii. Sofie se při tom culila, červenala, ale bylo vidět, že jí Leošova pozornost lichotí.
Povídali jsme, smáli se, žertovali.
Léto zmizelo stejně rychle jako rozpuštěné nanuky.
Přišla deštivá podzimní sezóna. Prázdniny skončily. Čekal nás maturitní ročník. Kluky jsme nechaly za hlavou, čas na ně najednou nezbyl.
Odmaturujeme, zazvoní poslední zvonek, proběhne maturitní ples a zase je tu léto. Čas plný očekávání.
Se Sofií nás to po měsících přivedlo zas k branám ústavu. Chtěly jsme pozdravit kluky, sedly jsme si na naši známou lavičku, čekaly tiché přiblížení Václava s květinou a Leoše s origami. Dvě hodiny jsme tam čekaly marně.
V tom se ze dveří vyhrnula ona vychovatelka s podivným dopisem v ruce. Dala mi ho. Nerozmýšlela jsem se, roztrhla obálku.
Drahá Liliano!
Jsi můj voňavý květ! Nedostupná hvězda! Asi sis nevšimla, že jsem se do tebe zamiloval hned při prvním setkání. Naše schůzky pro mě byly vzduchem, životem. Půl roku už koukám z okna a čekám, jestli přijdeš. Ztratila ses mi. Jaká to škoda! Rozcházíme se, jdeme každý svou cestou. Jsem ti ale vděčný za to, že jsem ochutnal pravou lásku. Pamatuju si tvůj sametový hlas, zářivý úsměv, jemné ruce. Bez tebe je mi ouvej, Lilinko! Ještě jednou tě uvidět! Ale nemůžu…
Nám s Leošem už bylo osmnáct, na jaře nás přeřadí do jiného ústavu. Asi už se nepotkáme. Moje duše je úplně na cucky! Snad to zhruba přebolí a přežiju.
Sbohem, moje jediná!
Vždy tvůj Václav.
V obálce byl ještě usušený květ.
Zrudla jsem studem. Srdce se mi stáhlo, protože s tím vším už nešlo nic dělat. V hlavě mi znělo Jsme zodpovědní za ty, kterých se nám podařilo ochočit.
Netušila jsem, jaké drama Václav v sobě ukrývá. Ale city jsem pro něj neměla. Nebylo tam žádné velké zamilování, jen přátelské sympatie, zvědavost na vykládajícího chytrého kamaráda a nic víc. Ano, trochu jsem flirtovala, škádlila ho. Přiložila pár polínek do ohýnku jeho sympatií. Ale že z toho bude pro Václava šlehnoucí požár, to mě nenapadlo.
Od té doby uteklo mnoho let. Dopis od Václava zežloutl, květina se rozpadla na prach. Ale pamatuji si naše nevinná setkání, bezstarostné rozhovory a smích, když Václav perlil vtipy.
A to není konec. Sofie se do života Leoše ponořila. Rodiče ho kvůli jeho nestandardnosti nechali v ústavu, protože od malička měl jednu nohu o polovinu kratší. Sofie vystudovala pedagogickou fakultu, pracuje dnes v ústavu pro děti s handicapem. Leoš je její muž, mají dva dospělé syny.
O Václavovi se podle Leoše říká, že zůstal v samotářství. Když mu bylo kolem čtyřiceti, matka ho po letech navštívila, rozplakala se, našla v sobě zapomenutou lásku, a odvezla si ho na vesnici. A od té doby o něm, jako o legendě z Lužických hor, nikdo nic neví…
