Moc chci domů, synku Petr Novák si sedl na balkon, zapálil si cigaretu a posadil se na nízkou stoličku. Hořký pocit mu svíral hrdlo, snažil se ovládnout, ale jeho ruce se nechtěně rozklepaly. Nikdy by ho nenapadlo, že přijde doba, kdy nebude mít místo ani ve vlastním bytě… — Tati, nebuď naštvaný, neblázni! — vyběhla na balkon jeho dcera Lenka, starší dcera Viktora Nováka. — Neprosím tě o moc… Jen nám nech svou pokoj a hotovo! Jestli tě nezajímá, jak se cítím, tak mysli aspoň na vnoučata. Kluci už brzy půjdou do školy a musí bydlet s námi v jednom pokoji… — Leni, já nepůjdu do domova důchodců, — klidně řekl starý pán. — Jestli je vám s dětmi u mě v bytě těsno, jděte bydlet k babičce Michalovi. Ta je sama ve třípokojovém bytě. Budete mít pokoj vy, kluci i ona. — Vždyť víš, že s ní nikdy nevydržím pod jednou střechou! — rozkřikla se dcera a zabouchla balkónové dveře. Petr pohladil svého starého psa, který s ním a jeho ženou žil dlouhá léta, a vzpomněl si na Miladu. Vždy se mu při vzpomínce na ženu draly slzy do očí. Zemřela před pěti lety, zanechala ho samotného. Připadal si od té chvíle jako sirotek. Celý život šli bok po boku, nikdy by nevěřil, že na stará kolena, s dcerou a vnoučaty, ho čeká osamělá stáří. Lenku vychovávali s láskou a laskavostí, vštěpovali jí nejlepší hodnoty. Ale něco přece jen přehlédli… Dcera z ní vyrostla tvrdá a soběstačná žena. Bary se tiše rozštěkal a lehl ke svému pánovi k nohám. Cítil jeho smutek a trápilo ho, že je pán nešťastný. — Dědo, ty nás vůbec nemáš rád? — do pokoje přišel osmiletý vnuk. — Co to povídáš, kdo ti to namluvil? — zarazil se děda. — Proč od nás nechceš odejít? Je ti líto, že nedáš pokoj mě a Matějovi? Proč jsi tak lakomý? — chlapec se díval na dědu s pohrdáním a zlostí. Viktor se mu snažil něco vysvětlit, ale rychle poznal, že vnuk opakuje slova dcery. Lenka už ho stihla zmanipulovat. — Dobře. Odejdu, — bez života řekl děda. — Dám vám pokoj. Už v tom prostředí nemohl dál být. Chápal, že v tomhle domě ho všichni nenávidí, od zetě, který s ním už dlouho nepromluvil, až po vnuka, kterému namluvili, že mu děda „ukradl“ pokoj. — Tatínku, vážně souhlasíš? — přiběhla spokojená Lenka. — Ano, — tiše řekl muž. — Slib mi, že nebudeš Baryho trápit. Připadám si jako zrádce… — Ale no tak! Budeme se o něj starat, chodit s ním ven klidně několikrát denně. A o víkendech tě s Barýskem navštívíme, — slíbila dcera. — Vybrala jsem pro tebe ten nejlepší penzion, uvidíš, bude se ti tam líbit. O dva dny později poslali Viktora Nováka do domova důchodců. Dcera měla vše už dávno zařízené, čekala jen, až se otec konečně vzdá. Když vkročil do dusné, vlhké místnosti, kde to páchlo zatuchlinou a štěnicemi, svého rozhodnutí zalitoval. Lenka mu lhala o komfortu, skončil v obyčejném domově pro seniory mezi opuštěnými starými lidmi. Vybalil si věci a sešel dolů. Posadil se na lavičku a málem se rozplakal. Když viděl ostatní bezmocné seniory, představil si, jaké bílé dny ho čekají. — Jste tu nový? — oslovila ho milá paní, která se přišla posadit vedle něj. — Ano…, — těžce vzdychl muž. — Nebojte, zvyknete si. Já ze začátku taky pořád brečela, ale pak jsem si zvykla. Jmenuji se Marie. — Viktor, — představil se. — Vás tu taky nechali děti? — Ne, synovec. Děti mi osud nedopřál, byt jsem odkázala synovci, ale asi jsem byla moc důvěřivá… Vykleštil byt, mě dal sem. Ještě že jsem neskončila na ulici… Povídali si do pozdního večera, vzpomínali na mládí, své životní lásky. Druhý den po snídani šli znovu ven na procházku. Marie vnesla do života Viktora radost. V domově nevydržel, všechen čas trávil venku. Jídlo bylo mizerné, jedl jen tolik, aby nezemřel hlady. Viktor čekal na Lenku. Doufal, že si dcerka vzpomene, zasteskne si a vezme ho domů. Dny běžely a stále nepřijížděla. Jednou se rozhodl zavolat domů kvůli Barýskovi, ale nikdo to nebral. Jednou u vchodu Viktor spatřil svého souseda, Petra Jelínka. Ten ho uviděl, tvářil se překvapeně a rychle k němu šel. — Tak tady jste! — divil se Petr. — Dcera říkala, že jste odešel žít na venkov. Hned jsem tušil, že něco nesedí. Věděl jsem, že svého psa byste ven nevyhodil. — Cože? — nechápal Viktor. — Co se děje s mým psem? — Nebojte, dali jsme ho do útulku. Nevím, co se vlastně stalo. Viděl jsem, že Bary sedí u vchodu celé dny, vás nikde. Ptám se Lenky, jestli se něco nestalo. Řekla, že jste odešel na vesnici, ona prodává byt a stěhuje se k manželovi. A psa že už nechcete, je starý, nemáte sílu. Pane Novák, co se proboha děje? — zeptal se, když viděl, že Viktor zbledl. Viktor mu všechno pověděl. Vše by dal za to, kdyby mohl čas vrátit, své rozhodnutí by nikdy neudělal. Dcera ho připravila nejen o normální život, ale i o psa – Barýska dala pryč. — Moc chci domů, synku, — zašeptal stařec. — Právě kvůli podobným případům tu dnes jsem. Jsem advokát a často hájím seniory. Právě řeším případ jiného pána, kterému sousedé sebrali dům. Vy se nebojte. Ne jste z bytu odhlášený? — ptal se Petr. — Ne, pokud mě nevyměnili bez mého vědomí. Už nevím, čeho je dcera schopná… — Tak pojďte, čekám na vás v autě, — řekl Petr. — Takhle se zachovat? Tomu se nedá říkat matka… Viktor rychle sbalil věci a běžel dolů. U vchodu se rozloučil s Marií. — Marie, odjíždím. Soused říká, že dcera psa vyhnala a byt prodala. To jsou věci, — řekl muž. — Jak to? A já? — rozpačitě se ptala paní. — Neboj, jakmile se vše uklidní, přijedu pro tebe, — slíbil Viktor. — Ale kdo mě tu potřebuje? — řekla smutně. — Promiň, už musím běžet, ale dodržím slovo. Viktor Novák domů nedostal. Byt byl zamčený, klíče neměl. Petr ho vzal k sobě. Brzy se zjistilo, že Lenka už v bytě nebydlí, přestěhovala se ke tchyni a byt pronajala. Díky Petrovi nakonec Viktor vybojoval právo na svůj byt. — Děkuji ti, — vděčně pronesl. — Ale nevím, jak dál žít. Ona se nezastaví, dokud mě nevyžene… — Je jen jedno řešení, — řekl Petr. — Byt prodáme, Lenka dostane svůj podíl, zbytek použijeme na koupi menšího domku na vesnici. — Skvělé, — rozzářil se Viktor. — To je ideální! Za tři měsíce se Viktor stěhoval do nového domku. Petr mu pomáhal, vezl ho i s Barýskem. — Jen se stavíme ještě u jednoho místa, — požádal Viktor. Z dálky spatřil Marii. Seděla na lavičce a smutně hleděla před sebe. — Marie! — zavolal. — Jedu pro tebe s Barýskem. Máme domek na vesnici. Čerstvý vzduch, ryby, lesy, jahody a houby kousek od domu. Pojedeš s námi? — usmál se Viktor. — Jak bych tam jela? — nejistě řekla paní. — Prostě se zvedni z lavičky a pojď s námi, — zasmál se. — Rozhodni se! Tady už nemáme co dělat. — Dobře! Počkáš deset minut? — usmívala se přes slzy Marie. — Samozřejmě! — odpověděl Viktor. Navzdory špatnosti některých lidí si ti dva dokázali vybojovat právo na štěstí. Oba poznali, že svět není jen zlý. Dobrých je pořád víc než zlých. Viktor i Marie se o tom přesvědčili na vlastní kůži. Staří lidé se nakonec popasovali se svým osudem a našli klid a štěstí v novém životě…

Já chci domů, kluku

Viktor Novotný vyšel na balkon svého paneláku v Brně, zapálil si starou Startku a sedl na nízkou štokrli. V krku se mu usadil hořký knedlík, snažil se vzpamatovat, jenže ruce mu zrádně podklesly jak po deseti pivech na vesnické pouti. Kdysi by ani ve snu nevěřil, že přijde den, kdy mu nebude stačit vlastní byt…

Tati! Prosím tě, nedělej scény! vyběhla na balkon jeho dcera Zuzana, jedině Zuzana jak jinak by se mohla jmenovat v Česku. Já toho vážně moc nechci… Prostě nám dej svůj pokoj a bude to! Aspoň trochu mysli na vnoučata. Kluci za chvilku půjdou do školy, a my se tu tlačíme v jedné místnosti, jak sardinky!

Zuzi, nepůjdu do žádného domova seniorů, řekl Viktor klidně, až to vypadalo, že se mu v žilách leje slivovice místo krve. Jestli vám je těsno, tak se přestěhujte k matce Michala. Ta tam vegetuje sama ve třech pokojích bude vám tam hej.

To bych musela být padlá na hlavu, abych s ní žila pod jednou střechou! zavřela za sebou balkonové dveře tak, že sousedce v patře níž spadla kytka z parapetu.

Viktor pohladil svého starého psa, vyčmáranou fenu Bety, která mu věrně dělala společnost celé roky. Vzpomněl si na svoji Aničku a rozbrečel se. Slzy mu vždycky vyhánělo, když na ni pomyslel. Odešla před pěti lety a jeho nechala na holičkách. Cítil se jak sirotek, byť s dospělou dcerou a dvěma vnuky za zadkem. Celý život byl s Aničkou jak dvě jablka na větvi a nikdy by neřekl, že ho čeká samota pod tlustou peřinou.

Zuzanu vychovávali s láskou, pokoušeli se jí vštípit dobré mravy. A nakonec vyrostla v tvrdou, sebevědomou a hlavně trochu panovačnou osobu, co myslí v první řadě na sebe.

Bety zticha knikla a lehla k pánovým nohám jako chlupatý smutný ponožkovač. Cítila, že Viktorovi je ouvej, a sama se z toho šourala.

Dědo, ty nás snad vůbec nemáš rád? vřítil se do pokoje osmiletý vnuk Martin.

Co to povídáš, kluku? Kde jsi to slyšel? podivil se Viktor.

Proč nechceš odejít? Nemáš snad pokoj pro mě a Kubu? Jsi tak sobec! kluk ho probodl pohledem naštvaným jak učitelka na třídní schůzce.

Viktor pochopil, že synáček mluví přesně to, co doma Zuzana nabubnovala. Zřejmě z něho už udělali vetřelce.

Dobře. Odejdu, prohlásil tiše, hlasem jako zvuk tramvaje v půl páté ráno. Pokoj je váš.

Doma už nemohl zůstat. Cítil se tam jak figurka, co akorát překáží. Vnuk ho už neměl rád, zeť ho slušně ignoroval, vnučka věřila, že je děda na obtíž, doma ho už nikdo nechtěl.

Tati, to vážně! vřítila se Zuzana opět, tentokrát s úsměvem širokým jak festival piva na Vysočině.

Vážně, řekl tiše Viktor. Slib mi, že Bety nebudeš nikdy týrat. Cítím se jak zrádce

Přestaň! Budeme se o ni starat, chodit s ní na procházky třikrát denně. A o víkendech tě s Betynkou budeme navštěvovat, slibovala Zuzana. Vybrala jsem ti nejlepší domov na Moravě, budeš tam mít pohodu, uvidíš.

Za dva dny Viktor balil kufr do domova seniorů v okrajové části Brna. Zuzana už tiše domluvila a čekala, kdy se otec vzdá. Když Viktor otevřel dveře malé, zatuchlé cimry, kde voněl pouze plíseň a cigarety, hned mu bylo jasné, že Zuzana vyprávěla pohádky. Tohle nebyl luxusní domov, ale obyčejný ústav, kde se život zastavil před dvaceti lety.

Rozložil si věci a šel před barák na lavičku, kde místo relaxu skoro brečel. Kolem postávali důchodci bez nálady, co snadno připomínali smutné postavičky ze starých českých filmů.

Nový, co? zeptala se drobná paní vedle něho a sedla si, jako by byla doma.

Jo…, povzdechl si Viktor.

Nebojte se, taky jsem první týden furt brečela. Pak už to přejde. Jmenuji se Milada.

Viktor, těší mě. Vás sem šouply děti?

Ne. Synovec. Když mi Bůh nenadělil děti, myslela jsem, že tu garsonku nechám synovci. Chyba! Hned ji shrábl a mě tady.

Do večera si vyprávěli veselé historky z mládí, vzpomněli na partnery, co už tu nejsou. Druhý den hned po snídani si dali kolečko kolem domova, protože jinak by je sežrala nuda.

Milada byla jediné veselé světélko v jeho novém, smutném světě. Celý čas radši trávil venku než ve smradlavé jídelně, kde se vařilo něco, co vonělo jako turistická polévka na chalupě.

Viktor čekal, že Zuzana se rozmyslí a vezme ho zpět. Jenže čas běžel a ona nikdy nepřijela. Když jednou zavolal domů, nedodržel nikdo z rodiny ani sekundu, že by se mu ozval zpět.

Jednoho odpoledne u vchodu Viktor spatřil dávného souseda, Petra Dvořáka. Soused vypadal překvapeně, rychle k němu zamířil.

Tak tady tě máme! Cože tvoje dcera tvrdí, že jsi šel bydlet na vesnici? Hned jsem cítil, že je v tom nějaká čertovina. Věděl jsem, že bys přece nenechal Bety na pospas.

O čem to mluvíš, Petře? nechápal Viktor. Co je s mojí Betynkou?

Neboj, je v útulku. On tam seděla celé dny u vchodu, a ty nikde. Zuzanu jsem potkal, řekla, že ses odstěhoval na venkov, ona prodává byt a stěhuje se za manželem. O Betynce říkala, že je stará, a tobě se s ní už nechce drbat. Co se děje?

Viktor mu povyprávěl vše, otevřeně jak na pivu s kamarády. Vyprávěl, jak by všechno nejradši vzal zpátky a neudělal tu závěrečnou chybu. Dcerka ho vystrnadila z domova, Betynku zahnala na ulici.

Já chci domů, kluku, vzdychl starík.

Náhodou se tímhle živím jsem právník pro starší lidi. Právě řeším případ pána, kterému sousedka zabrala dům. Klid, hlavně jestli tě nevypsala z bytu?

Ne, leda že to stihla bez mého podpisu, což už by mě vážně překvapilo

Tak se bal! Čekám tě v autě. Je čas vzít to do vlastních rukou! řekl Petr. Tohle není žádná dcera, kdepak!

Viktor ze sebe udělal třídního rychlíka, naházel věci do tašky a pelášil dolů. U dveří se potkal s Miladou.

Mili, jedu pryč. Soused mi řekl, že mě dcera vyhodila a ještě prodala byt. Vidíš, jak to dopadlo.

Co já teď? smutně se ptala Milada.

Ale prosím tě, až se to uklidní, přijedu pro tebe! Slibuju.

Kdo by o mě stál? povzdechla s beznadějí.

Neboj, já tě čekám! rychle ji utěšil Viktor.

Domů se Viktor už nedostal byt byl zamknutý, klíče neměl a Zuzana už tam dávno nebyla, přestěhovala se k tchýni a byt pronajala. Díky Petru si ale prosadil právo na bydlení i na své bety.

Díky, chlape, poděkoval Viktor. Ale jak dál? Nenechá mě být, dokud mě úplně nevyhodí

Jediná možnost, navrhl Petr. Prodej byt, Zuzce dej její díl, a zbytek bude na malý domek někde na Vysočině. Tam bude klid.

To je ono! zaradoval se Viktor. To je přesně život pro mě!

Za tři měsíce Viktor Novotný už stěhoval kufry do nového domku v malé vesnici u Tišnova. S Petrem jako společníkem naložil věci i Betynku

Jen ještě jedna zastávka, poprosil Viktor.

V dálce zahlédl Miladu. Seděla na jejich lavičce, koukala zamyšleně před sebe.

Mili! zavolal na ni. Jedem s Betynkou za tebou! Máme chalupu je tam čerstvý vzduch, rybník, lesy, borůvky, houby jedeš s námi?

Jak bych jela? rozpačitě se ptala Milada.

Zvedni se z té lavičky a pojď s námi! zasmál se Viktor. Žádné váhání! Tady už stejně není co dělat.

Počkej deset minut, sbalím si pár věcí, usmála se Milada, hledající kapesník na slzy.

Jasně, počkám! zasmál se Viktor.

Navzdory šovinistickým zvyklostem a lidské malosti si tihle dva uhájili svoje malé štěstí. Život jim ukázal, že dobří lidé stále existují a že jich je víc než těch škodolibých. Viktor a Milada o tom vědí své. Ve stáří našli klid a spokojenost, tak jako to umí jen Češi srdcem na dlani.