Uncategorized

– Ne, teď rozhodně jezdit nemusíš. Zamysli se, mami. Je to daleko, celou noc budeš ve vlaku a už nejsi nejmladší. Nač by sis přidělávala starosti? Na jaře máš beztak spoustu práce na zahradě, – říká mi syn. – Synku, jak proč? Dlouho jsme se neviděli. Navíc chci tvou ženu konečně poznat, říká se přece, že tchyně se snachou by se měly seznámit blíž, – řeknu upřímně. – Tak co kdybychom to nechali do konce měsíce? O Velikonocích bude hodně volna, přijedeme za tebou všichni, – uklidnil mě syn. Upřímně, už jsem byla skoro sbalená na cestu, ale nakonec jsem mu uvěřila a slíbila, že zůstanu doma a počkám. Nikdo za mnou ale nakonec nepřijel. Několikrát jsem synovi volala, ale odmítal hovory. Pak sám zavolal zpátky, že je moc zaneprázdněný, ať na ně nečekám. Byla jsem moc smutná. Připravovala jsem se na návštěvu syna i snachy. Vzali se už před půl rokem, ale snachu jsem ještě nikdy neviděla. Svého syna, Aleše, jsem měla takříkajíc pro sebe. Bylo mi už třicet a nevdala jsem se. Rozhodla jsem se pořídit si aspoň dítě. Možná je to hřích, ale nikdy jsem toho kroku nelitovala, i když to bylo těžké – žili jsme spíš z ruky do huby. Pracovala jsem na více místech, jen aby Aleš měl vše, co potřebuje. Vyrostl a šel studovat do Prahy. Abych mu mohla pomoci na začátku, jezdila jsem na brigády do Německa a posílala mu peníze na školu i bydlení. Matčina radost byla, že můžu aspoň takhle pomoct. Už ve třetím ročníku si Aleš začal přivydělávat a po škole si našel práci – postaral se o sebe sám. Domů jezdil málokdy, tak jednou za rok. A já v Praze? Ani jednou. Říkala jsem si, že až se bude ženit, pojedu určitě. Začala jsem šetřit peníze – naspořila jsem 60 tisíc korun. Před půl rokem mi zavolal a oznámil tu velkou novinu – že se žení. – Mami, ale nejezdi, jen se vezmeme, svatbu uděláme časem, – řekl mi Aleš. Mrzelo mě to, ale co nadělám. Ukázal mi snachu přes videohovor. Hezká, sympatická, působila mile. Zámožná rodina. Její táta je prý nějaký velký podnikatel. Byla jsem ráda, že se Alešovi daří. Od té doby mě nikam nezval ani sám nejel. Tak už jsem to nevydržela: koupila jsem si jízdenku, připravila jídlo, upekla domácí chleba, vzala trochu zavařenin a vyrazila. Synovi jsem zavolala až před nástupem do vlaku. – Ty jsi, mami, číslo! Proč? Jsem v práci, ani tě nemůžu vyzvednout. Tady máš adresu, vezmi si taxíka, – řekl Aleš. Ráno jsem přijela do Prahy, vzala taxi (a podivila se, kolik to stálo), ale ráno v Praze bylo krásné. Dveře mi přišla otevřít snacha. Ani se neusmála, neobjala, jen stroze nabídla, ať jdu do kuchyně. Aleš už odešel do práce. Začala jsem vybalovat brambory, řepu, vajíčka, sušená jablíčka, nakládané houby, okurky, rajčata, pár skleniček marmelády. Snacha to beze slova pozorovala, pak řekla, že to byla chyba – oni tohle nejedí a doma ona nevaří. – A co tedy jíte? – divím se. – Každý den nám jídlo vozí kurýr. Vaření nesnáším, kuchyně pak zapáchá a to se těžko větrá, – řekla Ilona. Sotva to dořekla, přišlo asi tříleté dítě. – Seznamte se, to je můj syn Daniel, – říká snacha. – Dan? – ptám se. – Ne, Daniel, neříkej mi Dan! Nemám ráda, když někdo kazí jména. Dobře, Ilonko. – Nejsem Ilonka, ale Ilona. Ve městě se přece jména nekomolí, ale odkud byste to mohla znát… Chtělo se mi plakat. A ne proto, že má syn ženu s dítětem, ale že mi to vůbec neřekl. A to nebyl konec překvapení. Na stěně jsem uviděla velký svatební portrét. – Svatba nebyla, tak je fajn, že máte pěkné fotky, – snažila jsem se změnit téma. – Jak že nebyla svatba? Jasně, že byla – pro dvě stě hostů. Jenom vy jste chyběla, Aleš říkal, že jste nemocná. Asi je to nakonec lepší, takhle to mělo být, – přeměřila si mě snacha od hlavy k patě. – Dáte si snídani? – Dám… Ilona mi dala hrnek čaje a pár kousků drahého sýra. Prý snídaně. Já jsem ale zvyklá ráno jíst pořádně, zvlášť po cestě. Řekla jsem, že si udělám vejce, mám domácí chléb. Snacha mi to rázně zakázala, prej kvůli zápachu v kuchyni. Chleba nechtěla, protože ona s Alešem mají zdravou výživu. A mně chuť na jídlo přešla – bolela mě v duši ta hanba, že mě syn nepozval na svatbu, na kterou jsem se roky těšila, na kterou jsem šetřila. Pila jsem tedy čaj. Snacha mlčela, tak zvláštně ticho. Když přišlo dítě, tulilo se ke mně a já chtěla malého obejmout, snacha hned začala mávat rukama, že to nesmím, co když prý něco přinesu. Gurmánských dárků pro dítě jsem neměla, nabídla jsem mu sklenici malinové zavařeniny na palačinky. Snacha mi ji vytrhla se slovy: “Kolikrát to mám opakovat? Jíme zdravě, cukr nesmíme!” Cítila jsem, jak se mi derou slzy do očí. Čaj jsem nedopila. Šla jsem do předsíně, obouvala se. Snacha na to nijak nereagovala. Ani se nezeptala, kam jdu. Venku jsem sedla na lavičku a dala průchod slzám. Tak špatně mi snad nikdy nebylo. Za chvíli vidím, jak snacha jde ven s dítětem a celou mou konzervaci odnáší do popelnice. Zůstala jsem beze slova. Když odešla, všechno jsem posbírala zpátky do tašky a vydala jsem se na nádraží. Měla jsem štěstí, někdo vrátil jízdenku a já ji koupila na večer. U nádraží jsem si dala boršč, kus masa, brambory se salátem – už jsem měla opravdu hlad. Zaplatila jsem dost, ale zasloužím si aspoň něco pořádného. Tašky jsem dala do úschovny a měla jsem čas na procházku po Praze. Město se mi líbilo, na chvíli jsem zapomněla. V noci jsem v kupé nespala. Plakala. A syn se mi ani neozval, nezeptal se, kde jsem. To bych dřív čekala sníh v létě, než že mě vlastní dítě takhle přijme. Je to můj jediný syn, veškerá má naděje, a nakonec jsem mu nestála za nic. Teď přemýšlím, co udělat s těmi šedesáti tisíci, co jsem šetřila na jeho svatbu. Mám mu je dát, aby věděl, že na něj máma vždy myslela? Nebo mu nedat nic – vždyť si to nezaslouží?

Ne, opravdu teď nejezdi, mami. Sama si to rozmysli. Ta cesta je dlouhá, celou noc ve vlaku, a přece už

Uncategorized

020

Dopis Ježíškovi: Dojemný příběh malého Saši z ulice Masarykovy, který ztratil své přání, a o tom, jak mu neznámí lidé splnili jeho vánoční sny pro celou rodinu

Dopis Dnes, když jsem šel z práce domů pražskou ulicí, křupal pod nohama sníh a já si zase připadal jako

Uncategorized

0155

— Vždyť jsi mě nikdy nemilovala. Vzala sis mě bez lásky. Teď mě opustíš, když jsem onemocněl… — Neopustím tě! – řekla Marie a objala Igora. – Jsi ten nejlepší chlap! Nikdy bych tě neopustila… Igor tomu nemohl uvěřit, byl na dně… Marie byla vdaná dvacet pět let a stále se líbila mužům. Už jako mladá dívka byla nejoblíbenější ve škole, i když nebyla zrovna krasavicí. S manželem zůstala až do jeho smrti – s Vadimem vychovali dceru Dášu, provdali ji. Mladý muž si Dášu odvezl do Itálie, posílali hezké fotky a zvali Marii na návštěvu. Ale Marie nikam nechtěla – ten dům budovali celý život pro dva, teď byl pro jednu ženu velký a osamělý. Manžel zemřel při autonehodě, pravděpodobně mu za volantem selhalo srdce. S pohřbem pomáhala kamarádka Lenka, lékařka, která také zjistila všechny podrobnosti. Dům najednou připadal Marušce obrovský a prázdný, i když když byli hosté, nebyl až zas tak velký… Dáša navrhovala prodej domu a přestěhování do bytu nebo do Itálie. Marie se tomu rázně bránila: „Nestavěla jsem tenhle dům proto, abych ho prodávala. Do Itálie jet nechci, radši tady zůstanu.“ Nic nebylo jasné, stejně jako nebyl jednoznačný Mariin první muž Vadim – byl někdy pozorný a milující, ale taky náladový a dokázal jí vyždímat všechny nervy. Marie byla tolerantní, za ty roky už to uměla přejít bez hádek. Dáša odjela, Marie zůstala sama – ale ne na dlouho. Už za pár měsíců kolem ní kroužili nápadníci. „Co na tobě vidí?“, divila se kdysi i maminka, „vždyť nejsi žádná krasavice, ale muži se kolem tebe točí!“ „Krása nic neznamená, maminko,“ smála se Marie, „důležitá je charisma a jiskra!“ I po skoro třiceti letech se nic nezměnilo – jiné ženy si stěžují, že po čtyřicítce není z čeho vybírat, ale Marie měla ve čtyřiceti šesti letech rovnou dva ženichy, oba fajn. Srdcem tíhla k Mirkovi: elegantní, upovídaný, zábavný – ale věděla, že ten je jen na hezké řeči, ne na život v domě. Druhý, Igor, byl obyčejný, šikovný řemeslník „ze zlatýma rukama“, málomluvný, ale pracovitý a spolehlivý, docela sympaťák. Sice si někdy uměl víc přihnout, ale druhý den už zase makal. Vybrala si Igora. Mirek byl uražený a odešel. S Igorem si užili veselou svatbu, Marie byla šťastná. „Ještě že si můžu vybírat,“ smála se přítelkyně Lenka, „ženský nemůžou najít chlapa ani s lucernou, a ty ho máš za pár týdnů!“ Po svatbě Igor přeměnil zanedbanou zahradu na kouzelnou oázu, postavil pergolu, upravil dům, vydělával peníze, rozmazloval Marii dárky. Marie si říkala: „Škoda, že jsem ho nepotkala dřív!“ Čtyři roky byli šťastní – až Igor začal hubnout, byl unavený, po alkoholu mu bývalo zle. Marie ho nutila k doktorovi: „Co když je to něco vážného?“ Igor se bál – ne lékařů, ale že by ho Marie v nemoci opustila. Nevěřil, že ho opravdu miluje. Nakonec zkolaboval na oslavě, rychle ho operovali, našli nádor na játrech. Ukázalo se, že je nezhoubný, ale rekonvalescence byla dlouhá a přísná dieta vše zkomplikovala. Igor byl zoufalý – „Jsem na nic, nemocný, komu budu takový potřebný?“ Jeho máma i Marie ho povzbuzovaly: „Játra se umí sama uzdravit, vydrž!“ Igor se trápil – slabý, nic nesměl, blížily se narozeniny a on nemohl ani slavit. Marie se chovala, jako by se nic nestalo, jedla s ním dietně a dávala mu najevo lásku a oporu. „Nebudeš mě chtít, když už nejsem jako dřív?“, ptal se Igor. „Nikdy tě neopustím,“ odpověděla Marie. A skutečně – krok za krokem se Igor zotavoval, Mariina láska byla nejlepším lékem. Na oslavu pozvali pár přátel, bez alkoholu, v pergole hráli společenské hry. Večer seděli s Marií na zápraží, koukali na hvězdy, byli spolu šťastní – poprvé po dlouhé době se Igor usmál, objal ji, cítil, že je vše, jak má být. Láska není o dokonalosti, ale o věrnosti – a Marie ho nikdy neopustila. 💬 Pokud vás příběh zaujal, napište nám komentář nebo dejte like – vaše podpora nás inspiruje k dalším vyprávěním!

Vždyť jsi mě nikdy nemilovala. Vzala sis mě bez lásky a teď mě opustíš, když jsem onemocněl Nikam nejdu!

Uncategorized

048

— Babi Aleno! — vykřikl Matěj. — Kdo vám dovolil chovat vlka na vesnici? Alena Stepánová se rozplakala, když spatřila zbořený plot. Už několikrát ho podpírala prkny a opravovala shnilé sloupky v naději, že plot vydrží, než našetří dost peněz ze svého malého důchodu. Ale nebylo jí to souzeno! Plot se zřítil. Už deset let se Alena starala o hospodářství sama, od chvíle, co její milovaný manžel Petr Andělič odešel na onen svět. Byl to zlatý člověk, mistr na všechno — tesař a truhlář. Vše vždy dělal sám, nebylo potřeba zvát odborníky. Ve vesnici si ho všichni vážili pro jeho dobrotu a pracovitost. Spolu strávili šťastných 40 let, jen jediný den jim chyběl k výročí. Čistý domek, bohatá úroda na zahrádce, opečovávaný dobytek — to vše byla zásluha jejich společné práce. Měli jediného syna — Egora, svou pýchu i radost. Od mala byl zvyklý pomáhat a maminku nemusel nikdo přemlouvat. Když se vracela z JZD unavená, syn už donesl dříví, vodu, zatopil v kamnech a napojil krávu. Petr po práci umýval ruce a chodil si zakouřit na zápraží, mezitím co žena vařila večeři. Večer všichni společně jedli a povídali si, co se nového stalo. Byli šťastní. Čas plynul a zůstávaly jen vzpomínky. Egor dospěl, odešel od rodičů, odstěhoval se do Prahy, vystudoval a oženil se s pražačkou Ludmilou. Usadili se v hlavním městě. Nejprve Egor jezdil na prázdniny k rodičům, ale později ho žena přemluvila raději na dovolenou k moři — a tak každý rok. Petr Andělič byl na syna naštvaný, nechápal jeho volbu. — Kde si náš Egor tak unavil? To mu Lůca namluvila hlouposti. Na co potřebuje takové cestování? Otec smutnil, matka tesknila. Co jim zbývalo? Žít a čekat aspoň na zprávu od syna. Jednou však Petr Andělič onemocněl. Ztrácel sílu, odmítal jídlo. Lékaři napsali léky, ale brzy ho poslali domů už jen dožít. Na jaře, když zpívali slavíci v lese, Petr odešel. Egor přijel na pohřeb, hořce plakal a vyčítal si, že už nestihl otce živého. Strávil doma týden a pak se vrátil do Prahy. Za posledních deset let napsal matce jen třikrát. Alena zůstala sama. Prodala krávu i ovce sousedům. „Nač mi teď zvířata?“ Kráva dlouho stála u plotu, poslouchala, jak stará paní pláče. Alena se zavírala do vzdáleného pokoje, zakrývala uši a naříkala. Bez mužských rukou hospodářství upadalo. Tu tekl střechou, tu prasklo shnilé prkno na zápraží, tu se sklep zaplavil vodou… Babička Alena se snažila, co mohla. Z důchodu šetřila na řemeslníky, občas zvládla něco sama. Vyrůstala na vesnici, znala každý kout. Tak žila a jen tak tak vycházela s penězi, když přišlo další trápení. Aleně Stepánové se najednou zhoršil zrak, i když dřív problém neměla. Když šla do konzumu, sotva přečetla ceny. A za pár měsíců už skoro neviděla nápis obchodu. Sestřička přijela, prohlédla ji a trvala na vyšetření v nemocnici. — Paní Stepánová, chcete oslepnout? Udělají vám operaci a uvidíte! Ale babička se operace bála, nikam nejela. Za rok téměř oslepla, ale moc ji to netrápilo. — Na co mi světlo? Televizi nesleduju, jen poslouchám. Správce čte zprávy, já to chápu. Doma dělám vše po paměti. Někdy ji ale přece jen tížilo: na vesnici přibylo nepoctivců. Často jezdili zloději, vylupovali opuštěná stavení a brali, co mohli. Babička měla strach, že nemá pořádného psa, který by svým štěkotem a pohledem odradil nezvané hosty. Zeptala se proto myslivce Šimona: — Nevíš, nemá hajný někde štěňata? Klidně to nejmenší, já ho vychovám… Šimon, místní myslivec, se na ni podíval s úsměvem: — Babi Aleno, na co ti štěně huskyho? Je to lesní pes. Dovezu ti pořádného ovčáka z města. — Ovčák asi bude drahý… — Není nic dražší než bezpečí, babi Aleno. — Tak ho přivez. Alena spočítala své úspory a usoudila, že na psa jí to vystačí. Jenže Šimon, nespolehlivý člověk, stále sliboval a nic. Babička si stěžovala na plané řeči, i když jí ho bylo líto. Neměl rodinu, ani děti, jen kamarádil s flaškou. Šimon, stejně starý jako její syn Egor, nikdy z vesnice neodešel. Ve městě by se necítil. Jeho největším koníčkem bylo myslivectví — mizel do lesa na celé dny. Když nebyla lovecká sezóna, živil se různě u lidí: kopal záhony, truhlařil, opravoval techniku. Peníze od babiček hned propil. Po tahu vždy šel do lesa — nemocný, provinilý. Za pár dní se ale vrátil s úlovkem: houby, ryby, borůvky, šišky. Všechno levně prodal a opět utratil. Pomáhal a babi Aleně — ale za odměnu. Nyní, když plot spadl, musela ho požádat o pomoc znovu. — S tím psem to asi bude muset počkat, — povzdychla si Alena Stepánová. — Musím zaplatit za plot a peněz je málo. Šimon přišel i s batohem, a kromě nářadí se v něm něco hýbalo. Usmívaje se zavolal: — Podívejte, koho vám vezu! — otevřel batoh. Stařenka nahmátla huňatou hlavu štěněte. — Opravdu jsi mi dovezl štěně? — podivila se. — To nejlepší! Čistokrevný ovčák, babičko. Štěně písklo a chtělo ven. Alena Stepánová se zděsila: — Ale já nemám dost peněz, sotva na plot! — Nebudu ho nosit zpátky, babi Aleno! Víš, kolik tisíc jsem za toho psa dal? Co jí zbývalo? Utíkala do obchodu, kde jí prodavačka na dluh dala pět lahví kořalky a zapsala ji do knihy dlužníků. Do večera měl Šimon plot hotový. Babička ho pohostila a dala panáka. Myslivec pak mudroval nad štěnětem, které se kroutilo u kamen. — Musí se dvakrát denně krmit. Kup mu silný řetěz, poroste jako z vody. Já se v psech vyznám. Tak u Aleny v domě bydlel nový člen rodiny — Tonda. Stařenka si ho zamilovala, a on ji taky. Pokaždé, když vyšla nakrmit Tondíka, rozjařeně skákal, že ji celé olízal. Jen ho trápilo — pes vyrostl jako telátko, ale štěkat se nenaučil. To Alenu Stepánovou mrzelo. — No jo, Šimone! Ty podvodníku! Dals mi nanic psa! Ale co už, nevyhodila by toho dobráka. Ani nemusel štěkat — sousedští psi na něj neštěkali, když už za tři měsíce dorostl stařence skoro po pás. Jednou přijel na vesnici Matěj, místní myslivec, koupit zásoby na lovy. Procházel kolem Aleny Stepánové a strnul — u domu stál Tonda. — Babi Aleno! — vykřikl Matěj. — Kdo vám dovolil chovat vlka na vesnici? Alena se vylekala. — Ach bože! Jak jsem byla hloupá! Ten Šimon mě podfoukl! Tvrdil, že to je ovčák… Matěj jí vážně poradil: — Babičko, vypusťte vlka do lesa. Jinak se stane neštěstí. Oči se jí zalily slzami. Bylo jí líto Tondíka opustit — byl hodný, přítulný, i když vlk. V poslední době ale býval neklidný, chtěl na svobodu. Sousedé se ho báli. Nebylo vyhnutí. Matěj ho odvezl do lesa. Tonda mávnul ocasem a zmizel mezi stromy. Nikdo už ho neviděl. Alena truchlila za mazlíčkem a Šimona proklínala. Ten toho litoval – měl dobré úmysly. V lese našel opuštěné vlče a doufal, že až vyroste, uteče. Pak babičce přiveze opravdového psa. Ale Matěj vše překazil. Šimon dlouho chodil kolem jejího domu, neměl odvahu vejít. Zimní vichr fičel, Alena topila, aby nezmrzla. Najednou zaklepání. Na prahu stál muž. — Dobrý večer, babičko. Mohu u vás přespat? Zabloudil jsem cestou do sousední vesnice. — Jak ti říkají, chlapče? Už moc nevidím. — Boris. Alena zamručela: — Žádného Borise tady nemáme… — Nejsem zdejší, babičko. Koupil jsem tu dům. Chtěl jsem se podívat, ale auto zapadlo. Musel jsem jít pěšky a chytla mě fujavice! — Snad dům po starém Danušovi? Přikývl. — Ano, ten. Alena ho pozvala dál, dala vařit čaj. Neviděla, jak nenápadně prohlíží starý kredenc, kde lidé z vesnice často schovávají cennosti. Zatímco byla babička v kuchyni, host začal šmátrat v kredenci. Alena slyšela vrznutí dvířek. — Co tam hledáš, Borisi? — Vždyť byla měnová reforma! Pomůžu vám se starými penězi. Alena se zamračila. — Lži, žádná reforma nebyla! Kdo jsi?! Vytáhl nůž a přiložil jí ho k bradě. — Ticho, bábo. Vyndávej peníze, zlato, jídlo! Alenu zalil strach. Byla v rukou zločince na útěku. Její osud byl jasný… Náhle se dveře rozletěly. Do místnosti vtrhl obrovský vlk a skočil na zloděje. Ten křičel, ale silná šála ho ochránila před zuby. Lupič vzal nůž a bodl vlka do plece. Tonda uskočil, zloděj využil chvíle a utekl. V tu chvíli šel k domu Šimon, rozhodnutý se omluvit. Viděl, jak nějaký muž s nožem spěchá pryč. Šimon běžel k Aleně a na zemi ležel zakrvácený Tonda. Všechno mu bylo jasné a spěchal za policajtem. Zloděje chytili. Odsoudili ho k dalšímu trestu. Tonda se stal hrdinou vsi. Lidé mu nosili jídlo, zdravili ho. Vlk nebyl už připoutaný – byl svobodný, ale zůstával u babičky Aleny, chodil z lovů se Šimonem. Jednou přišli domů a před chalupou stálo černé SUV. Někdo štípal dříví – byl to syn Egor. Když spatřil starého známého, padli si do náruče. Večer seděli u stolu, Alena zářila štěstím. Egor ji přemluvil, aby jela na operaci do Prahy a vrátila si zrak. — No, když musí být… V létě přijede vnouček, chci ho vidět. Šimone, pohlídej dům i Tondu. Ano? Šimon přikývl. Tonda ležel u kamen, spokojeně položil hlavu na tlapy. Jeho místo bylo tady, po boku přátel. Chcete číst další zajímavé příběhy? Sledujte naši stránku! Sdílejte své pocity v komentářích a podpořte příspěvek likem.

Babičko Olgo! vykřikl Matěj. Kdo vám dovolil chovat vlka ve vesnici? Olga Štěpánová hořce zaplakala

Uncategorized

022

Julča seděla u vchodu. Celý panelák věděl, že rodina z bytu č. 22 odjela na dlouho pryč, a teď na dvorku přebývá pes pevně rozhodnutý na ně vytrvale čekat… Tahle dojemná událost se odehrála začátkem 90. let v malém českém městečku. Jedno rané červnové ráno před knihkupectvím náhle zaskřípaly brzdy auta. Prodavačky vyběhly ven, ale ulice působila opuštěně… Téměř opuštěně. U kraje silnice ležela psí tulačka, žalostně kňučela a marně se snažila vstát – zadní nohy ji nesloužily. Nejstatečnější z dívek, Věra, se hned vrhla k zvířeti, klidně na něj mluvila a snažila se zjistit, co se stalo. „Věro, co tam je?“ Natálie a vedoucí paní Jelínková postávaly opodál, bály se přijít blíž – zvíře nevykazovalo vnější rány, ale nehybné zadní nohy značily vážná zranění. „Holky, musíme ji odnést dozadu,“ navrhla Věra. „Možná se vzpamatuje. Nemůžeme ji nechat venku.“ S Natáliiným pohledem na vedoucí paní Jelínková váhavě souhlasila: „Dobře, něco jí podestřeme… Doneseš ji sama?“ „Jasně,“ odpověděla Věra. Psí tulák střední velikosti, trochu připomínající českého voříška, byla hubená, špinavá, bez obojku – zjevně bezdomovec. Celý den strávila v zázemí knihkupectví, až k večeru se trochu vzpamatovala a přijala vodu i jídlo, ale zvednout se neuměla. Druhý den přes oběd Věra přemluvila otce, aby je zavezl na veterinu. V té době byla v městě jen jedna malá ordinace, bez přístrojů i rentgenu. Veterinář neurčitě řekl: „Možná se časem zotaví… Je mladá a správnou péčí může žít. Ale chodit? To bude těžké.“ Cestou zpět bylo ticho. Věra vzadu objímala psa, otec tu a tam vzdychal. „Věruš, hlavně se na ni neupínej,“ radil večer u večeře. „A neber si ji domů. Na podzim stejně jedeme pryč.“ „Vím, tati,“ řekla tiše Věra. Psí slečna dostala jméno Julča a zůstala v zázemí knihkupectví. První dva týdny skoro nevstala, později se plazila na dvůr – zadní nohy ji vláčely za sebou. „Co s ní? Venku zahyne, doma ji nikdo nechce…,“ diskutovaly prodavačky. „Hlavně že paní Jelínková ji tu nechává.“ Julču její osud netrápil – důkladně prozkoumávala dvůr, dělala si věci po psím, pak se vracela na místo. O víkendech se Julča střídavě dostávala k prodavačkám. Jen Věra odmítala – za pár měsíců měla odjet s rodinou na dva roky na sever Čech kvůli práci otce. Věděla, že je lepší se nepoutat. Ale pouto už vzniklo… Jednou musela Věra Julču vzít na víkend ona – ostatní nemohly. „Jenom jednou! Na všechny čekají výlety, grilování, pikniky…“ „My taky jedeme na chatu,“ ozývala se máma z kuchyně. Julča běžela rovnou za mámou, jako by tušila, komu si musí získat přízeň. Smutný pohled a máma už krmila: „Chudinko… Ty máš hlad? U nás dostaneš, neměj strach! Tak jela Julča s rodinou na chalupu, užívala si grilování i sousedova psa Bima, který ji přijal mezi své. Po návratu si lehla k Verčině posteli, jako by tam byla odjakživa. Ranní návrat do knihkupectví ji zaskočil – celý den byla nervózní, a když ji v poledne vypustili na dvůr, zmizela. Věra se vydala domů pěšky a volala: „Julčo! Julčo, kde jsi? Ozvi se…“ A Julča se našla: seděla vyčerpaná u jejich vchodu, ale když spatřila Věru, byla radostí bez sebe. Vrátit ji do knihkupectví nemělo smysl – cestu domů znala a Věra jí už nebyla schopná zavřít. Otec se ptal: „A co teď?“ „Budu ji léčit, tati. Pomůžeš mi?“ Za týden měla Věra dovolenou, pak výpověď. Dva měsíce do stěhování věnovala Julče. Dojížděli do krajského města na kliniku. Lékaři neslibovali, ale nabídli operaci – šance se našla. Věra s Julčou se přestěhovaly na chatu. Péče, léky, masáže, rehabilitace – Julča se učila chodit znovu. Rodiče navštěvovali a viděli malé pokroky. Po měsíci Julča cupitala za Bimem, trochu se převalovala, po dvou měsícech už měla jen lehkou chromost. Věra měla radost, ale zároveň jí svíralo srdce. Přišlo rozloučení. Sousedka, majitelka Bima, nabídla: „Nech ji u mě, bude jim líp spolu i Julče to tu bude povědomé…“ Den odjezdu Věra vzala Julču „na návštěvu“, večer už rodina mířila do Prahy, pak letadlem do Ostravy, dál do Ústí nad Labem. Po vybalení zavolala sousedce. Dozvěděla se to, čeho se nejvíc bála. V noci Julča vycítila změnu, kopala pod plotem. Ráno už byla pryč. Sousedka ji našla – zase u domovního vchodu. Julča ji poznala, ale nedala se odlákat. Sousedé se seběhli: všichni věděli, že rodina je pryč, ale teď tu u vchodu seděl pes, který se rozhodl čekat. Klidně do nekonečna. Věra byla dál v kontaktu s paní Olinkou z bytu 23: „Ta vaše Julča tu sedí jako stráž! Ne a ne odejít. Celý dvorek ji krmí!“ Pak přišla zima. Julča mohla do vchodu, zahřála se na třetím patře před dveřmi bytu 22, pak se zase vracela ven na hlídku. Věra telefonovala i prodavačkám z knihkupectví. Občas došly psa navštívit, ale Julča s nimi nikdy nešla. Věru to trápilo – chtěla se vrátit, ale šlo těžké životní období. Mohla přijet až v červnu. Před vchodem seděla Julča. Podle lehkého chvění ji už poznala a nemohla uvěřit štěstí. Objímání, slzy, obrovská radost – na obou stranách. Léto uteklo rychle. V srpnu přijeli rodiče, otec měl dovolenou, ale v září následovala další pracovní cesta na rok. Věra přemlouvala rodiče, aby vzali Julču s sebou. Matka se ptala otce, ten mlčel a vzdychal – cesta bude těžká i pro rodinu, natož pro psa. Julča vše vnímala, byla nervózní, držela se Věry. Jedno ráno ale otec řekl: „Jedem. Uděláme jí doklady. Bez očkování do vlaku nebo letadla nemůže.“ Místní veterinář za pár zavařenin vystavil Julče cestovní pas i potvrzení o očkování zpětně. Táta jí sám ušil náhubek – Julča nikdy nic takového neměla, ale trpělivě držela, jako by věděla, že jde o velkou věc. „Pojedeš s námi. Tak hlavně, Julčo, nezklam…“ A Julča nikdy nezklamala. Rodina nikdy nelitovala. Nejprve vlakem, pak letadlem, Julča cestovala po celé republice, byla s rodinou v Beskydech i Krkonoších. A po roce se všichni vrátili domů. Julča pak žila s rodinou třináct let – šťastná, věrná, vždy po boku své Věry, kamkoliv ji život zavedl.

Jitka seděla u vchodu domu. Všichni sousedé dávno věděli, že rodina z bytu číslo 22 odjela na dlouho

Uncategorized

047

Rita šla ke své kamarádce Pavlíně domů zalít kytky a nakrmit její želvičku, protože Pavlína s manželem odjeli na dovolenou do Krkonoš. Odemkla si klíčem, co jí Pavlína nechala, vešla do chodby a oněměla úžasem! Všude svítila světla, vánoční stromek zářil, televize hrála naplno a z koupelny se ozývaly podivné zvuky. Když Rita otevřela dveře do koupelny, překvapením jí málem vypadly ruce z kapes!

Renata jde dnes ke své kamarádce Evě domů, aby zalila květiny a nakrmila její želvu. Eva s manželem totiž

Uncategorized

032

Kdo se mi válel v posteli a zmačkal ji… Povídka o manželově milence, která byla mladší než naše dcera, s dětskými tvářemi, naivníma očima a piercingem v nose (ten jsem Aničce zakázal) – o tom, jak jsem jí předala klíče, tahala kufry ze starého bytu na sídlišti, a jak jsem jí sarkasticky doporučila koupit si teplou bundu a podvléknout si punčochy pod džíny, pokud chce svému troubovi jednou rodit děti; a jak jsem jednou zažertovala, že pod kuchyňskou linkou obvykle schovávám těla jeho milenek… Ale hlavně – jak dvacet let manželství skončilo jako pražská pohádka, kde dcera našla cizí holku na naší posteli, v jejích papučích a s její hrnkem na kakao, jak jsme se stěhovaly do babiččina bytu na okraji Prahy, zvykaly si na nové trasy do školy, řešily první lásky i zrady, a nakonec jsme, po všech urážkách, slzách, telefonátech a nečekaně navštívených nocích, našly klid – každá po svém.

Kdo ležel na mé posteli a pomačkal ji… Zápisník. Milenka mého muže byla jen o něco starší než naše

Uncategorized

014

Přiběhlý číšník nabídl odnést kotě. Ale dvoumetrový chlap zvedl plačícího chlupáče, posadil ho na sousední židli a zvolal: „Talíř pro mého kočičího kamaráda! A to nejlepší maso!”

Dnes večer si znovu prohlížím události, které mi dávají mnoho k přemýšlení. S mými dvěma nejlepšími kamarádkami

Uncategorized

0244

Věra se vracela domů s plnými taškami a hlavou plnou starostí o rodinu – ale když před domem zahlédla sanitku, strachovala se o manžela. Nakonec však zjistila, že vezou sousedku paní Ninu, která ji poprosí, aby se postarala o Mícu i někoho důležitého kontaktovala, kdyby bylo zle. Když Věra odbyla rodinné povinnosti, skutečně zavolala „odcizené“ dceři Světlaně, která však reagovala chladně. Jenže slova Věry v ní nakonec něco zlomila, a nakonec se před Novým rokem – právě díky sousedčině zásahu a obyčejné lidskosti – matka s dcerou po letech usmířily. Dojemný příběh z pražského paneláku o tom, jak snadno můžeme přijít o to nejcennější – a jak je nikdy není pozdě říct „promiň“.

Iveta se vracela domů s těžkými taškami plnými nákupu, sotva je unesla. Hlavou se jí honily všemožné

Uncategorized

048

Igore, kufr! Otevřel se kufr, zastav auto, – křičela Marina, ale už věděla, že je všechno ztraceno! Za jízdy nám vypadly věci z kufru na dálnici a auta za námi je určitě přehlédla. I dárky a dobroty, na které jsme dva měsíce šetřili! Uzený bok, losos, červený kaviár i spoustu dalších lahůdek, které si dopřáváme jen na velké svátky. Tašky s drahými potravinami a dárky jsme pečlivě položili navrch, aby se nepomačkaly. Vzali jsme toho hodně, jedeme slavit všechny svátky k babičce do vesnice u Prostějova. Na D1 zácpa, všichni míří z města. Auta jedou těsně za sebou, ne moc rychle, ale hned zastavit nešlo. Všechno, co vypadlo, je prostě pryč! Děti vzadu začaly brečet, když viděly smutnou maminku. Marina je konejšila, Igoř přibrzdil a sjeli ke krajnici. Studie po krajnici zpět byla marná – nic jsme nenašli. Nemělo cenu hledat, jen bychom ztráceli čas. „No nic, neber si to, co není, není, koupíme něco jiného, nebo to zvládneme i bez toho,“ uklidňoval Igor Marinu. „Jsou to jen věci. Pojďte do auta, začíná chumelit, stmívá se a cesta je dlouhá.“ Po zbytek cesty Marina mlčela. Vyčítat Igorovi, že kufr špatně zavírá? Auto je staré, zámek drží špatně. Plakala potají nad těmi ztracenými dary – třeba i ten krásný chlupatý pléd pro babičku byl mezi nimi. Do vesnice přijeli až po půlnoci. Mysleli, že babička Marie už spí, ale u zápraží svítila lampa a z domu vyběhla babička i sousedka Zina. „Jste tu, díky Bohu!“ Babička je hned všechny objala. „Markétko, Igore, konečně jste tu! A kde je Ivan s Irinkou? No konečně, všichni moji milovaní jsou tady!“ „Ale proč takový strach, babi?“ objal ji Igor. „Pojď dovnitř, jen v kabátě stojíš ve sněhu! Proč jsi byla nervózní?“ Babička vypravovala: „Celý večer jsme se s Zinkou za vás modlily. Měla jsem vidění – viděla jsem jasně vaši auto sjíždět z cesty. Bylo mi úzko… Modlily jsme se k Bohu a ke svatému Mikuláši, aby vás ochránil. No a jste tady! To je největší štěstí.“ Marina a Igor přitakali: „Máte pravdu, babi. A jestli naše dobroty našel někdo jiný, ať jim poslouží a udělají radost. Třeba je potřebovali víc.“ Silvestra slavili ve velké společnosti s bohatě prostřeným stolem – domácí brambory, nakládané okurky, sledě v kožichu a báječná pečená husa. A samozřejmě babiččiny pověstné koláčky! Děti celý den sáňkovaly s místními a těšily se na chvíli, kdy pod stromek přijde Ježíšek. Babička Marie se smála, objímala všechny děti – vlastní i od Ziny. To je to největší štěstí, že jsou všichni spolu! A někde ve zapadlé vesnici za Prostějovem seděly u skromného stolu dvě sestřičky, Naděžda a Věra, a jejich soused děda Václav. Těžký život, žádná rodina, v zimě chladno, sami by to nezvládli – ale drželi při sobě. Děda Václav šel dopoledne pro dříví do lesa a v závěji našel tašku. Otevřel ji a uvnitř vše možné – losos, maso, kaviár a na dně bílý, huňatý pléd. Položil tašku na sáňky a přivezl domů. Nastrojil pléd před Naděždu a Věru, zatopil. Ženy začaly prostírat. „Myslela jsem, že už nikdy nic takového neochutnám,“ žasla Věra. „A já nevěřila, že ještě přijde zázrak,“ přidala se Naděžda. „To nám Pán poslal, jako odměnu za těžký život,“ shrnul děda Václav. „Snad spolu ještě něco zažijeme a uvidíme Jeho veliké skutky.“ Není třeba litovat ztracených věcí. Možná to byl Boží zásah a vyhnuli jsme se tak mnohem větší nehodě. Radujme se z toho, co má opravdu cenu – že jsme spolu, zdraví a v bezpečí.

Petře, kufr! Otevřel se kufr, zastav auto, Jana vykřikla, ale už sama chápala, že je všechno ztracené.