Kdo ležel na mé posteli a pomačkal ji… Zápisník.
Milenka mého muže byla jen o něco starší než naše dcera baculaté dětské tváře, naivní oči, piercing v nose (když si dcera jednou přála takový, nadával a zakázal jí to). Na takovou se ani nedalo být pořádně naštvaný díval jsem se na její holé, namodralé nohy v krátké bundě a chtělo se mi štiplavě rýpnout: Jestli tomu blbci plánuješ rodit děti, kup si zimní kabát a natáhni si punčocháče pod džíny. Ale samozřejmě jsem mlčel. Jen jsem předal Barboře klíče, vzal dvě tašky s věcmi a vyrazil k zastávce.
Pane Jáchyme, co je to za věc pod kuchyňskou deskou? zavolala za mnou dívka. Skladujete tam nádobí?
Nevydržel jsem a ještě naposledy utrousil:
Běžně tam ukrývám těla Jirkových milenek, ale ty tam můžeš mýt talíře.
Aniž bych se ohlédl na Barbořinu vyděšenou tvář, seběhl jsem spokojeně dolů po schodech. Tak je to za námi, dvacet let života vylito jako pivo do kanálu.
O Jirkově milence se prvně dozvěděla dcera. Ulila se ze školy, vrátila domů s přesvědčením, že nikdo nebude doma, a načapala mladou slečnu, jak pije kakao z její oblíbené hrníčku. Ne že by na ní bylo moc oblečení, a z koupelny se ozývalo tátovo šplouchání naše chytrá dcera Bára hned pochopila, vytočila mě a oznámila:
Tati, asi má máma nějakou milenku, oblékla si moje bačkory a pije z mého hrníčku!
Jak z pohádky, pomyslel jsem si tehdy, když jsem viděl, jak se dcera rozrušila jenže ne kvůli tátově zradě, spíš proto, že někdo drze sahá na její věci. Kdo to ležel na mé posteli a pomačkal ji…
Já na rozdíl od dcery to vzal celkem v klidu. Jasně, ego utrpělo, slečna byla hezká, mladá, a já už mám nadváhu, celulitidu a další radosti čtyřicátníka. Ale místo vzteku přišlo uvolnění kolik let tu byly podezřelé noční hovory, nepravidelná práce, účtenky z kaváren, kam mě Jirka nikdy nevzal… Ale nikdy jsem ho nedopadnul přímo při činu, Jirka to uměl zahrát tak, že jsem se ještě cítil provinile, když jsem něco tušil.
To je poprvé, lhal mi do očí Jirka. Já nevím, jako by se mi zbláznila hlava, nějaká kometa mi spadla na hlavu.
Kometa byla recepční z hotelu, kde Jirka bydlel na služební cestě. Bylo jí dvacet, kromě milého obličeje v podstatě nic. Rozum asi taky ne, když se za Jirkou vypravila do Prahy, kde si za ušetřené peníze pronajala špinavý pokojík. Proto se scházeli u nás mohla se u nás vykoupat, přeprat věci. To mi bylo divné, proč je u nás nonstop nastavena rychlá pračka, místo smíšené prádlo!
Byt patřil Jirkovi, zdědil ho po otci ještě před svatbou, takže když jsem podal žádost o rozvod, musel jsem se s dcerou odstěhovat do malého bytu na okraji Brna, co zůstal po babičce. Dcera se vztekala jak bude jezdit do školy?
Tak tu s námi zůstaň, nabídl Jirka, za což dostal další várku nadávek. Hlavně že dcera neměla problém mu říct, co si o něm myslí.
Začátky nebyly lehké nové jízdní řády, nové obchody, do školy i práce to bylo přes hodinu. Ale zvykli jsme si, zaběhli se našel jsem si jinou práci, dcera začala studovat na gymnáziu, kam to měla blíž. Na smutek nebyl čas domácnost a učení nás zaměstnávaly natolik, že nebylo kdy se trápit, a když už se nám trochu ulevilo, smutnit se nechtělo.
Barbora mi párkrát zavolala ptala se, jak péct bábovku, kam s tabletou do myčky. Jednou přijela přinesla zapomenuté fotky, co dcera nutně potřebovala na maturitní projekt. Sám Jirka nemohl (nebo se bál), já jsem ležel s rýmou, dcera odmítala do starého bytu vstoupit, že jí to rozhodí nervy a informatiku ještě nemá složenou.
Máte to tu útulné, nejistě řekla Barbora, rozhlížíce se po starých tapetách a retro lampách.
Usmál jsem se jen útulné, co víc dodat. Tam to bylo moderní a vyladěné dvacet let jsem se s tím pral. Ale no tak, ať si to užijí.
Právě to se mi nakonec vymstilo asi rok od té události se večer ozval klíč v zámku.
Čekáš někoho? ptal jsem se dcery.
Rozšířila oči.
V předsíni stála Barbora uplakaná, s rozmazanou řasenkou a třpytivýma stínama po tváři. V ruce sportovní taška.
Jirka něco provedl? zeptal jsem se polekaně.
Provedl! popotáhla Barbora. Nachytala jsem ho s sekretářkou! Udělala jsem mu překvapení, že pracuje do noci a…
Rozplakala se, schovala obličej do dlaní a brečela jak dítě.
A co ode mě čekáš? řekl jsem, když jsem pochopil, o co jde s tou přeplněnou taškou.
Mohla bych u vás přespat? Nemám vůbec žádné peníze. Zítra jedu vlakem za mámou.
A za co pojedeš, když nemáš peníze?
Myslela jsem, jestli mi půjčíte.
Nevěděl jsem, jestli se smát nebo brečet.
Za mě rozhodla dcera.
Okamžitě vypadni! řekla odporně a přidala pár výrazů, co snad nikdy předtím nepoužila.
Pohledl jsem na ni s výtkou.
Pojď dovnitř, Barboro, uklidnil jsem ji. Je noc, nemůžu tě nechat venku.
Horší to bylo dál.
Dcera byla tak znechucená, že prohlásila buď já, nebo ona. Rozpačitě jsem pokrčil rameny tvoje rozhodnutí, jsi plnoletá. Jestli chceš, jeď k tátovi.
Takového tátu nepotřebuju! Jednou si přespím u Verunky!
Musel jsem jí přivolat taxi, aby mohla k kamarádce. Pak jsem vařil čaj a pojil Barboru nervy, která za rok v Brně nenašla kamarády ani práci, jenom si pořídila nový piercing do jazyka. Peníze jsem jí půjčil kam s ní, doma ji nechat nemůžu. Odvezl jsem ji na nádraží, aby se neztratila.
Barbora vděčně děkovala, omlouvala se, slíbila, že začne nový život půjde studovat a nebude už spát s vdanými chlapy.
Máma mi vždycky říkala, že jsem marná. Asi měla pravdu.
Nešel jsem ji vyprovodit na vlak ani mávat to už by bylo moc. S dcerou jsme se smířili rychle, ale stále nemohla pochopit jak jsem mohl pustit tu rozvracečku do našeho bytu. Hladil jsem ji po vlasech, usmíval se a říkal:
Až vyrosteš, pochopíš.
Jirka volal za týden. Prý všechno pochopil, Barbora je pryč, je připravený být ideálním manželem.
Došly ti čisté košile? řekl jsem jízlivě.
Asi jo, vzdychl bývalý muž. Stejně neumí prát, rok chodím v šmouhách.
Samozřejmě jsem se nevrátil. Ani jsem nezlobil. Ale je fakt, že od té doby se mi dost ulevilo lehčí hlava, lehčí srdce, usmívám se častěji. Pořídil jsem si psa, chodím s ním na večerní procházky. Seznámil jsem se s milou sousedkou je o deset let starší, ale to už nevadí, nejsem žádný kluk. Život šel dál.
Moje poučení? Nikdy se nebojte udělat tlustou čáru za tím, co vás tíží. Všechno nakonec odejde a zůstane lehkost, kterou nic nenahradí.
