Uncategorized

Milencova milenka: Míla na prahu malé kavárny Kávový ráj čelí „Koťátku“, servírce a domnělé sokyni v lásce – Příběh o desetiletém manželství, zradě, psychologii vztahů a jednom netradičním výročí v srdci Prahy

14. června Sedím ve svém autě na parkovišti u Kavárny u Anděla na Letné a koukám na navigaci.

Uncategorized

010

Cizí štěstí Anna se hrabala na své zahrádce – letos přišlo jaro brzy, je teprve konec března, a už není po sněhu ani památky. Je jasné, že se ještě ochladí, ale zatím sluníčko příjemně hřeje, takže Anna vyšla ven, chtěla něco dělat, podepřít poválený plot, opravit dřevník. Ještě si chce pořídit slepice a prasátko, třeba i pejska a kočku. Dost už toulání, usmála se v duchu svým myšlenkám – dost bylo! Nemůže se dočkat, až zryje záhony a pustí se do práce na zahradě – nasávat vůni rodné země, jako v dětství zout boty a bosky běžet čerstvě zoranou půdou, zabořit se po kotníky do měkké, teplé, vlhké zeminy jako do peří. „Ještě budeme žít,“ zamumlala si Anna pro sebe. „Dobrý den,“ ozvalo se od branky. Anna se trhla – stála tam holka, skoro ještě dítě. Šedý plášť, jaké vydávají na učňáku, chatrné botičky, tělové punčocháče – na tuhle dobu ještě zima, pomyslela si Anna, mladinká, prochladne, podrážky jak z kartonu, šmejd, ne boty. Holčina přešlapovala na místě. „Dobrý den,“ pronesla Anna suše. „Promiňte, můžu si k vám odskočit na záchod?“ „No tak jdi. Rovně, a za rohem.“ Anna sledovala, jak dívka pospíchá. „Děkuju, zachránila jste mě. Hledám podnájem, nepronajímáte náhodou pokoj?“ „Ne, nechystám se. A proč bys chtěla?“ „Chtěla bych pokoj, na ubytovně nechci být, tam pijou a kouří. Kluci tam lezou.“ „A kolik bys zvládla platit?“ „Pět korun… víc nemám.“ „Tak pojď dál, no tak, pojď.“ „Můžu si ještě jednou odskočit?“ „Běž…“ „Jak se jmenuješ?“ ptá se Anna, když dívku vede dovnitř. „Ola,“ pípne holka jako myška. „Ola, jo… Tak proč jsi přišla?“ „Já… já kvůli pokoji…“ „Nelži mi, Ola. Proč jsi přišla?“ „Můžu… můžu ještě na záchod…“ „Ty jsi nějaká nemocná?“ „Nevím,“ rozplakala se dívka, „nemůžu vydržet…“ „Tak běž…“ Anna za ní vyšla. „Chodíš pořád čůrat, nebo…?“ „Ne, jen čůrat, bolí to…“ „To vyřešíme. A teď povídej, proč jsi přišla.“ Mlčí. Sbírá síly. „No?“ „Pokud kvůli krádeži, u mě nic není.“ „Nikdo mě neposlal, šla jsem sama… Vy jste Anna Pavlovna Samojlová?“ „Já? No, ano…“ „Nepoznala jste mě… mami? Já jsem Ola… vaše dcera.“ Anna seděla zpříma, na jejím větrem a mrazem zcuchaném obličeji se nepohnula ani vráska. „Olo…“ zasyčela žena. „Dcero… Oluško…“ „Ano, maminko… To jsem já… V dětském domově mi nikdy nedali tvou adresu, říkali, že se to nesmí, mami… Ale přes učitelku, Anastasii Sergejevnu, jsme to nakonec našly… adresu jsme už pak zjistily samy… Tak jsem tady.“ Anna se nehnula, po tvářích jí tekly slzy. „Olo, Oluško, děťátko moje…“ „Maminko… jak dlouho jsem tě hledala… Psala jsem dopisy, smály se mi, říkaly, že jsi mě odložila jako věc… Ale já věřila, mami…“ Anna nesměle objala plačící dívku, její ztvrdlé ruce se chvěly na vlněném svetru své dcery. Seděly spolu, beze slov. Všechno bylo jasné. Až později, když vzpomínala, co ji babička učila, pobíhala, sháněla, vařila vodu, pařila dcerušku, Olušku-krasavici. Olenka, dítě moje, smysl života. Má pro co žít. Bůh se smiloval, ne všechno je ztraceno… Zahrada, prasátko, kabátek se musí spravit, ještě trochu šetří na horší časy. Už se chtěla vzdát, a teď – dcera, Oluška… *** „Mamí…“ „Hmm?“ „Maminko…“ „Tak mluv, medovníčku.“ Ola si bere koláček, co maminka napekla, tvářičky jí zkulatěly, maminka ji obléká jako panenku – a sama taky omládla. „Maminko…“ „Co zas?“ „Mami, já se zamilovala.“ „Teda!“ „Jo. Jmenuje se Honza. Je skvělý… Chce tě poznat…“ „Já… nevím…“ Ale Anna si pomyslela: Tak, a máme po šťastných chviličkách, Bůh dal, Bůh bere. „Maminko, co je s tebou?“ „Nic, děvčátko, nic… Tak rychle jsi mi vyrostla, nestihla jsem si tě užít… Promiň, Oluško…“ „Maminko… prosím tě… My ti s Honzíkem dáme vnoučata, víš, že tě miluju…“ Seznámení proběhlo dobře. Honza, kluk z vesnice, šikovný, pořádný, Anně se líbil, za takového dát dceru nelitovala. Byly zlé časy, někdo neměl co jíst, jiný krmil psy lépe než lidi. Anna, Ola i Honza nestrádali, Anna šila, když zavřeli továrnu, přešla do družstva, brala slušně, Olinku i zetě oblékla. Honza nelenil, plot postavil, na domě s bratry vyměnili trámy, opravili stodolu, chlív, domek zpíval ještě víc než tehdy, kdy se našla Olinka. Annino srdce roztálo, chtěla žít trojnásobně moc… Až v noci na ni někdy přišlo tísnivé vzpomínání… „Maminko, bolí tě něco?“ „Ne, děťátko, spi… Můžeš ke mně, lehnout si.“ Přitulily se spolu. Moje malá holčičko, srdce praská láskou. Taková je mateřská láska, díky Bohu… Oslavili svatbu, mladí zůstali u Anny, ta jen rozkvétala. Z práce říkali: „Anna Pavlovna je nějaká šťastnější, usmívá se jak nikdy.“ „Bude vnouče?“ šeptaly si ženy – „Jé, to mám trému…“ Šťastná dcera, špitají, jak ji má ráda… Narodil se vnuk, Toníček! Po mojí mamince, říká veselá Anna. Držím ho – srdce mi buší… to je to štěstí. Všechny myšlenky patří Toníčkovi, je nejkrásnější i nejlepší, nikam ode mě neuteče… Honza stavěl nový dům, velký, i pro Annu v něm bylo místo. Ani je nenapadlo, že by měli být bez mámy… Honza a bratři rozjeli stavební firmu, otevřeli obchod, žijí klidně. Další radost – holčička, vnučka. Šila Aninka vnučce šatičky, připravovala výbavičku. Marianka, děťátko. Dětský smích doma nikdy neutichne. Annině je dobře, jen poslední dobou jí v hrudi často pálí, ach, jak moc… „Maminko, co tě bolí, proč jsi nic neřekla?“ „Nic, děvenko, nic…“ *** …Pozdě, nemůžeme nic dělat „Pane doktore, jak… vždyť… to je moje máma…“ „Je mi líto, rozumím… odpusťte…“ *** „Oluško… je čas… promiň, tak dlouho už žiju… Tam, v tom světě, už mě odepsali… Ale tys mě zachránila, když jsi přišla…“ „Maminko, nemluv tak…“ „Oluško, musím ti říct, neodbíhej… já… já nejsem tvoje máma, Olo… Promiň…“ „Maminko! Nikdy to nikomu neříkej, slyšíš? Ty jsi moje, žádnou jinou mámu nemám…“ „Já vím, děťátko… V tvojí tetičce je sešit, můj deník… Promiň, Olinko. Miluju tě…“ „I já tebe, maminko…“ *** „Olo, najez se…“ „Hned, Honzo… jdi…“ Ola seděla v matčině pokoji, četla její deník. Tam byl její, Annin život. Krutý, zakřivený, rozbitý i veselý. Přísná matka, Antonie, otec padl ve válce. Ančička, Anuška, květinka. Zamilovaná do zloděje – a bylo… S ním odešla… A začalo to… Propadla hlubokému bažině – a pak najednou stáří. Proskotačila život. Zloděj skončil v kriminále, nikdo nezůstal… Bylo by dítě, ale v mrazu se ztratilo, když připravovala únik s partou zloděje, mládí a nerozum. O vše přišla, o ženskou podstatu… Bez dítěte, bez kotěte, zůstal dům po matce, usadila se, trochu rozmrzla. Lékaři: čekat, nebo do kostela. Bylo těžko… A pak poslal radost nečekanou… Nešla šanci propást. Aspoň chvíli být mámou, vidět, cítit to… Ola, dcera, světlo celého života, Anna nevěřila, že tolik let přežije… Ano, štěstí, žiju, pracuji jako všichni. Mám dceru, duši svou, srdce své. I nemoci se vzdálily. Odpusť, Bože, tu prosbu mojí, dej mi ještě čas, ať můžu chovat vnoučata, pomoci dceři… Nejdřív se bála. Bála, že se Ola dozví, že není její máma, že se někdo spletl. Pak už se přestala bát. Začala žít, obyčejný lidský život. Uvěřila nakonec, že si štěstí zaslouží… Promiň mi, Oluško, že jsem tě ukradla tvé pravé mámě. Takové je to moje, ukradené štěstí… „Maminko,“ pláče Ola, „maminko moje milovaná, moje… Já jsem to věděla, skoro hned. Řekli mi, že údaje nesedí. Anna byla Ivanovna, já ji našla ze zvědavosti. Ona se mě zřekla, vdala se, já jí byla na obtíž, mami. Žije, má rodinu, o mě nestála, mami. Bála se, aby nás neviděli. Dávala mi peníze, maminko… Odešla jsem, utekla… Pamatuješ, jak jsem tehdy onemocněla, měla horečku, maminko… Díky Bohu, že jsem tě našla. Ty jsi moje máma… Jak dobře, že se tehdy spletli – nebo to nahoře věděli, koho ke komu poslat. Jak mám teď žít bez tebe, maminko…“ „Olo…“ „Honzo, nech ji, ať se vypláče… pohřbila mámu…“ *** „Babičko, byla babička Anička hodná?“ „Strašně, zlatíčko.“ „A krásná?“ „Nejkrásnější, Aničko.“ „A kdo jí dal jméno?“ „Nevím, asi dědeček nebo babička.“ „Tvoje babička, nebo dědeček?“ „Ano, moje babička nebo dědeček.“ „A mě jsi pojmenovala po prababičce? Po tvé mamince?“ „Ano, já i tvůj tatínek, ten měl babičku moc rád.“ „A vidí mě?“ „Jistě, dívá se na tebe a bude ti vždycky pomáhat.“ „Mám tě ráda, prababičko Aničko,“ pokládá holčička věneček z pampelišek na hrob prababičky. „I já tebe, zlatíčko,“ zašumí bříza, „a my všechny tě máme rády,“ přidává se vítr.

Cizí štěstí Jarní slunce letos přichází brzy, březen se v Praze sotva končí, sníh už roztál a v zahrádkářské

Uncategorized

0153

„My tu vydržíme do léta!“ Jak jsem vyhodila drzou švagrovou s rodinou, vyměnila zámky a s pomocí domovního důvěrníka si konečně udělala doma pořádek. Domovní zvonek nezvonil, ale přímo vyl, když u mě v sobotu v sedm ráno nečekaně stála švagrová se smečkou dětí a zavazadly. Můj těžce vydřený byt v centru Prahy se během pár týdnů změnil na skladiště špíny a chaosu. Švagrová si mezitím pronajala svůj byt turistům přes Slevomat a žila si u mě na náklady. Když jsem našla jejich děti, jak ničí můj pokoj i limitovanou rtěnku, došla mi trpělivost. Všechny jsem vystěhovala, vyměnila zámky, zavolala strážníka a jasně nastavila pravidla. Teď mám doma znovu klid, čistotu a ticho – a švagrová si může hledat střechu jinde.

My tu budeme bydlet do léta!: Jak jsem vykopla drzou manželovu rodinu a vyměnila zámky. Zvonek u dveří

Uncategorized

041

VŠICHNI JSME JI SOUDILI: Míla stála v kostele a plakala už patnáct minut. Pro mě to bylo překvapení – „Co tady vůbec ta fiflena dělá?“ říkala jsem si. S Mílou jsme se neznaly, ale vídala jsem ji často – bydlíme ve stejném domě a chodíme do stejného parku. Já se svými čtyřmi dětmi, ona se svými třemi psy. My mámy, důchodkyně na lavičkách i sousedi jsme ji vždy odsuzovali: krásná, vždy elegantní, samostatná, lehkomyslná, prý mění chlapy jako ponožky a místo dětí si pořídila smečku psů. „Radši by měla děti, tikají jí hodiny!“ šeptaly jsme si se závistí i kritikou… Až jednou Míla v slzách prolomila ledy, vyprávěla příběh o ztracených nadějích na vlastní děti, zoufalství a snaze dát šanci opuštěným. A já si najednou přála, aby tahle úžasná žena, kterou jsme všechny soudily, jednou slyšela od Lenky jediné: „Maminko, nikdy mě už neopouštěj,“ zatímco kolem pobíhají šťastní psi a v srdci zůstane už jen dobro.

Všichni jsme ji odsuzovali Milena stála v kostele a tiše plakala už dobrých patnáct minut. Překvapilo mě to.

Uncategorized

016

Cizí nevěsta Valérka byl v Praze mezi nejlepšími moderátory. Na televizní reklamu nikdy nedal korunu, jeho jméno i číslo však kolovalo ústně i přes facebookové skupiny tak, že se o něj doslova prali: koncert ve Žlutých lázních? Pohoda! Vést firemní večírek na Nuslích? Jistě! Dokonce měl úspěch i na mikulášském představení v mateřské školce, kde nadchl nejen děti, ale i jejich maminky! Začalo to jednou svatbou, kde kamarádův objednaný moderátor prostě zmizel neznámo kam a sedl si do hospody. Čas nebyl, Valérka popadl mikrofon. Od té doby jeho popularita rostla, zkušenosti sbíral v ochotnickém divadle v Modřanech, na univerzitě byl hvězdou studentského Majálesu. Časem jeho příjmy z moderování několikanásobně překonaly plat začínajícího vědce v Akademii věd. Nakonec koupil vlastní aparaturu, založil živnost, učil se zpívat a získal angažmá jako zpívající moderátor v restauraci na Smíchově. Ve třiceti byl úspěšný, fešák, mezi svobodnými slečnami vyhlášený, ale na vážný vztah nenarazil. S kamarády řešil, jak najít ideální ženu: „Musíš začít chodit s gymnazistkou a vychovat si ji k obrazu svému, v osmnácti si ji vezmeš a máš dokonalou manželku!“ Proto začal brát kšefty i na maturitní plesy. Jenže dnešní holky byly jiné, než si vysnil. Přesto nepřestával doufat a říkal, že „loví vzácnou zvěř“. Až jednoho dne zavolala paní – potřebují moderátora na svatbu 17. června. Souhlasí a domluví si schůzku. Tehdy poprvé pocítí, jaké to je, když se „podlomí kolena“. Paní jménem Ksenie byla nádherná a chytrá; Valérka ji zbožňoval na první pohled a neuměl si vysvětlit, proč právě ona si ho neobjednala o dekádu dřív. Domluvili se na všem a podepsali smlouvu, protože Valérka byl vždy pečlivý. Pak přišel ženich – místo elegantního čtyřicátníka mladý sympaťák Robert – což Valérku úplně dorazilo. Od toho dne neměl klid. Každá výmluva byla dobrá, aby Ksenii mohl kontaktovat. Přítel mu připomínal teorii o „gymnazistkách“, ale on už se smál: „Jaké puberťačky, Ksenie je dokonalá! Nikdo jiný mě nezajímá.“ Dva dny před svatbou přijela Ksenie scénář doladit. Skončili lahví Bohemky na Valérkově bytě a vyvrcholením noci, jakou ještě nezažil. Ráno tam Ksenie nebyla, zbyl jen lehký parfém na polštáři. Valérka jí volal s nadějí, jestli svatbu zruší. Ksenie ale chladně prohlásila, že svatba bude. Valérka se rozhodoval – pokazit svatbu nebo profesionalitu? Nakonec si řekl, že ji stejně potřebuje mít na blízku, i kdyby byla něčí ženou. Přišel slavnostní den. Ksenie přišla záhy po obřadu a smála se: „Po registraci jsem utekla, chtěla jsem tě vidět. Myslel sis, že jsem nevěsta?“ Až v tu chvíli Valérka zjistil, že nevěsta je Ksenina dcera Ksyuša, která studuje v Brně. Ksenie byla celou dobu jen koordinátorka, ne svatebčanka! „A co ty – jsi volná?“ vyhrkl Valérka. Když kývla, požádal ji o ruku rovnou na místě. Po letech vzpomínali příbuzní i známí z Moravy: „Jak by se do takové kdokoliv nezamiloval?“ A za čtrnáct dní měli Ksenie a Ksyuša termín v porodnici skoro současně.

Cizí nevěsta Valerka byl žádaný, skoro rozchytaný. Nikdy nedával reklamu do novin ani do televize, přesto

Uncategorized

0258

Kamarádi dorazili na hostinu s prázdnýma rukama – tak jsem zavřela lednici. Pro tři kila vepřové krkovice měl muž obavy, že nebude stačit. Hosté minule snědli všechno do poslední drobky, dokonce i omáčku z chleba vybírali. A ještě si odnesli jídlo domů, které pak vydávali za své na sociálních sítích. Celý den jsem chystala hostinu v naší nové pražské bytě: nakoupila nejlepší maso, ryby, drahé víno, olivový salát s uzeným jazykem i domácí bůček. Všechno muselo být dokonalé – naši staří známí z druhého konce města už jsou úspěšní, tak jsem nechtěla, aby si mysleli, že šetříme. Jenže dorazili v kožichu a s novým autem, zato bez jediného dárku, láhve, ani čokolády. Doma nám vynadali do šetřílků, kritizovali víno, saláty a byt. Pak chtěli zabalit jídlo s sebou „na zítra“ – a to už jsem zavřela lednici a prohlásila: hostina skončila. Neodešli v dobrém. Ale my s manželem jsme si konečně užili maso, třešňový dort a klid. Protože někdy je zavřená lednice a konec falešných přátel tím nejlepším rozhodnutím.

Kamarádi dorazili s prázdnýma rukama ke stolu, až jsem musela zabouchnout lednici. Pepo, jsi si jistý

Uncategorized

0354

Olga celý den chystala oslavu Silvestra: uklízela, vařila a prostírala sváteční stůl. Byl to její první Nový rok ne s rodiči, ale s milovaným mužem. Už třetí měsíc bydlela u Tolika v jeho bytě. Byl o 15 let starší, rozvedený, platil alimenty a občas si rád přihnul… Ale to všechno bylo Olině jedno, když ho milovala. Nikdo nechápal, čím si ji získal: nebyl hezký, spíš naopak, povahu měl protivnou, byl lakomý až hrůza a peníze nikdy neměl. A když měl, byly jen pro něj. A právě do tohohle zvláštního “zjevu” se Olina zamilovala. Ola celé tři měsíce doufala, že Tolik ocení, jak je hodná a šikovná hospodyňka. A že ji určitě bude chtít za ženu. Často říkal: “Musíme spolu chvíli žít, abych poznal, jaká jsi hospodyně. Co když jsi stejná jak moje ex?” Jaká přesně byla jeho ex, to byla pro Olinu záhada – nikdy o ní nic neřekl. Proto se snažila co nejvíc: nehádala se, když přišel opilý, vařila, prala, uklízela, nakupovala jídlo za své (co kdyby si Tolik myslel, že je zlatokopka), silvestrovský stůl také prostřela za své peníze. Dokonce mu koupila nový mobil jako dárek. Zatímco Olina připravovala oslavu, její Tolik taky nezahálel a “připravoval se” po svém – opil se s kamarády. Domů přišel v náladě a oznámil, že na Silvestra přijdou jeho kamarádi, které Olina neznala. Stůl už byl prostřený, do půlnoci zbývala hodina. Olina měla zkaženou náladu, ale snažila se ovládat, přece nebude jako jeho bývalá. Půl hodiny před půlnocí se k nim vřítila parta opilých cizích lidí. Tolik okamžitě rozveselený, posadil všechny ke stolu a pařba pokračovala. Olinu hostům ani nepředstavil a nikdo si jí nevšímal – bavili se spolu, pili, smáli se svým vtipům. Když Olina oznámila, že za dvě minuty je Nový rok a měla by se nalít sklenka šampaňského, pohlédli na ni, jako by přišel vetřelec. „A kdo to je?“ zeptala se udýchaně jedna z dívek. „Spolubydlící do postele,“ rozesmál se Tolik a ostatní jeho vtipu přikývli smíchem. Jedli Olčino jídlo a přitom si z ní dělali legraci. O půlnoci se smáli její naivitě a chválili Tolika za „chytrost“, že si našel domácí služku zdarma. Tolik se jí nezastal, smál se s nimi, cpal se jídlem, které Olina koupila a uvařila, a choval se k ní jako ke kusu hadru. Olina tiše odešla, sbalila si věci a vrátila se k rodičům. Tak ošklivý Silvestr ještě nezažila. Máma pronesla své obvyklé: „Já ti to říkala.“ Táta si oddechl a Olina, po vylití všech slz, konečně sundala růžové brýle. Za týden, když Tolikovi došly peníze, objevil se u Oliny a dělal, jako by se nic nestalo: „Proč jsi vlastně odešla? Urazila ses? A hele, to je fakt super, ty si vegetíš u rodičů a u mě v ledničce visí myš!“ A když Olina nejevila zájem o smíření, zkusil to drsně: „Začínáš se chovat jak moje bývalá!“ Olina byla tak v šoku, že nevěděla, co říct. Celou tu dobu si v hlavě představovala, jak mu jednou všechno poví, ale teď byla jen zticha. Jediné, čeho byla schopná, bylo poslat ho do háje a zabouchnout za ním dveře. Tak začal pro Olinu nový život – od Silvestra.

Olina už od rána lítala po bytě jak šílená: uklízela, vařila, strojila stůl na Silvestra. Bylo to totiž

Uncategorized

035

Víkendový táta. Povídka. Kde je moje dcera? – opakovala Olesja, zuby jí drkotaly snad strachem, snad zimou. Zlatu nechala na dětské oslavě v herně obchodního centra. Rodiče oslavenkyně znala jen letmo, ale dceru tu nechala klidně – nebylo to poprvé na takové akci, byla to už běžná záležitost. Jenže dnes přišla pozdě – autobus dlouho nejel. Obchodní centrum bylo na nepohodlném místě, všichni jezdili autem, ale Olesja žádné neměla. Takže dceru dovezla autobusem, pak odjela domů – měla domluvené doučování, nemohla odvolat, pak jela pro Zlatu. A přišla jen o patnáct minut později – sprintovala přes zledovatělé parkoviště, že skoro ztratila dech. Teď na ni matka oslavenkyně, malá blondýnka s kulatýma modrýma očima, překvapeně hleděla a opakovala: — Vzal ji její táta. Ale Zlata žádného tátu neměla. Teda, technicky ano, existoval, ale nikdy ji neviděl. S Andrejem se Olesja seznámila náhodou – procházela se s kamarádkou po nábřeží, kamarádka si zvrkla kotník, kluci nabídli pomoc. A jako ve známém českém filmu si vymýšleli, že studují na Karlovce, že tatínek jedné je generál, druhé profesor. Proč to dělali, kdo ví – byli mladí a blázniví. Jenže když Olesja otěhotněla a Andrej zjistil, že je studentkou pedagogické školy, a její otec řidič autobusu, vložil jí peníze na potrat a zmizel. Olesja potrat neudělala a nikdy toho nelitovala – Zlata byla důvtipná a spolehlivá společnice. Vždycky spolu byly veselé, Olesja vedla lekce, Zlata si tiše hrála s panenkami, pak spolu vařily mléčnou polévku nebo vejce na hniličku, pily čaj s máslovými sušenkami. Peněz nebylo nazbyt, většina padla na nájem, ale nikdy si nestěžovaly. — Jak jste mohla dát mou dceru cizímu člověku? Olesjin hlas se třásl, do očí jí vstoupily slzy. — Jak cizímu? – rozčilila se modrooká žena. – Byl to přece její otec! Olesja mohla říct, že žádný otec neexistuje, ale nemělo to smysl. Musela běžet k ochrance, chtěla záznamy z kamer a… — Kdy to bylo? — Asi před deseti minutami… Olesja se otočila a rozeběhla. Kolikrát Zlatu poučovala – nikdy neodcházej s cizím! Vystrašené nohy ji neposlouchaly, před očima jí vše plavalo, párkrát do někoho vrazila, ale neomluvila se a běžela dál. Instinktivně zakřičela: — Zlato! Zlatoo! Ve foodcourtu byl ruch, na její křik sotva kdo reagoval, ale pár lidí se otočilo. Olesja lapala po dechu, snažila se přijít na to, kam běžet první? Možná ji ještě neodvedl… — Maminko! Nejdřív nemohla uvěřit svým očím. Její dcera, v rozeplé bundě, s obličejem upatlaným od zmrzliny, běžela jí vstříc. Olesja se jí chytla tak pevně, jako by ji pustila, upadla by na zem (možná opravdu). Zahleděla se na muže. Vypadal slušně, krátce střižený, v bláznivém svetru se sněhulákem, s zmrzlinou v ruce. Asi z jejích očí vyčetl, co mu chce říct, proto začal vysvětlovat: — Promiňte, to je moje vina! Měl jsem počkat na místě, ale chtěl jsem srovnat ty malé rošťáky! Dceru dráždili! Říkali, že nemá tátu, že si pro ni nikdy nepřijde, že je ošklivá! Tak jsem je chtěl poučit – přišel jsem a řekl: dcerko, než přijde maminka, pojďme na zmrzlinu. Omlouvám se, netušil jsem, jak moc se vyděsíte… Olesja nevěřila žádnému cizímu. Ale Zlatu vážně dráždili? Podívala se jí do očí, a Zlata hned pochopila otázku. Šmrncla nosem, zvedla bradu. — No a? Teď mám taky tátu! Muž rozpačitě rozhodil rukama, Olesja stále nemohla promluvit. — Jdeme, – konečně vydechla. – Už je pozdě, nestihneme autobus. — Počkejte! – muž udělal krok, nejistě zamával. – Můžu vás svézt? Když už se to tak stalo… Nebojte, nejsem žádný úchyl! Jmenuju se Artur. Jsem hodný! Tamhle sedí moje maminka, může to dosvědčit! Ukázal na paní s fialovými kudrnami u stolku, zabranou do čtení knížky. — Pokud chcete, pojďte za ní, dá mi nejlepší doporučení! — Nejspíš, – zamumlala Olesja, která měla chuť mu jednu vrazit. – Díky, zvládneme to samy! — Mami… – Zlata zatahala za její bundu. – Ať všichni vidí, že nás odvezl táta! U dětské herny stála oslavenkyně s maminkou a ještě jedna holčička, jejíž jméno si Olesja nepamatovala. V Zlatiných očích byla taková prosba, navíc jít po náledí ve stavu, jakém byla, by bylo těžké. Olesja se rozhodla. — Dobře, – řekla. — Skvělé! Jen půjdu dát vědět mamince! „Mamánek,“ poznamenala Olesja hořce v duchu. V tu chvíli žena mile zamávala, Olesja rychle odvrátila pohled. Ach, jaká zvláštní situace! Cestou se s Arturem vyhýbala očnímu kontaktu, ale všimla si, jak jemně komunikuje se Zlatou. Ta zpívala radostí, Olesja ji nikdy neviděla tak živou. Ale když zastavili před domem, Zlata najednou zvážněla. — Už se neuvidíme? – zeptala se tiše Artura a pokukovala po mamince. Olesja na sobě cítila jeho pohled – žádal dovolení. Chtěla říct – ne, Zlato, to není vhodné, ale při pohledu na zklamanou tvář to nedokázala. Chytla Artura pohledem, kývla. — Pokud tvoje mamka dovolí, mohu tě pozvat v sobotu do kina na pohádku. Byla jsi v kině? — Opravdu? Nikdy! Mami, můžu jít s tátou do kina? Olesji bylo tak trapně, že teď ona začala koktat. — Tak Zlato, dovolím ti to, ale za dvou podmínek. První – říkat někomu tati, když ho neznáš, není vhodné, říkej mu strýček Artur, rozumíš? A druhé – do kina půjdeme společně, protože víš, co jsem ti říkala? Nikdy nechoď nikam s cizími, ani kdyby vypadali mile! — To jsem jí taky říkal, – přidal se Artur. – Že se nemá chodit s cizími… — Takže můžu? — Říkala jsem, že ano. — Hurá!!! Rozumově Olesja věděla, že to má zatrhnout, ale nemohla. Neměla na světě nikoho kromě Zlaty. Báječné by bylo poradit se s někým! Třeba s maminkou. Olesja ji matně vzpomínala – maminka zemřela, když jí bylo pět, jako teď Zlatě. Chlapec spadl do ledu, nikdo se neodvážil, ona ano. Chlapce zachránila, ale sama… Doma dostala zánět, během týdne zemřela – měla cukrovku, zdravotní problémy. Zlata má taky cukrovku, kvůli tomu se Olesja hrozně bála – vždyť DNA podědila po ní. Do další soboty Olesja přemýšlela o všem možném, nakonec zbytečně se strachovala – vše dopadlo jinak, než čekala, protože do kina Artur vzal svou maminku. — Ať si nemyslíte, že jsem podivín, ať mě máma „zpropaguje“, – usmál se. — Jsi podivín, – řekla jeho maminka s tak srdcovým úsměvem, že bylo jasné, že syna zbožňuje. Když Artur Zlatu vzal pro popcorn, maminka ji opravdu „zpropagovala“: — Ty… můžu ti tykat? I on vyrostl bez otce. Čtyřikrát jsem byla vdaná, poslední muž byl dokonalý! Ale osud to zařídil jinak – nestihl držet syna v náručí. Infarkt. Porodila jsem dřív, nevím jak jsem to přežila. První manžel mě dodnes miluje, druhý byl na kluky, třetí zbožňuje ženy, jedna mu nestačila. Snažili se Artura otci nahradit, ale táta je táta. Proto se tak sžil se Zlatou – taky ho ve škole dráždili. Chodil jsem si stěžovat učitelům, marně! Čím se nevyváděl, aby dokázal klukům, že je chlap – jednou byl málem mrtvý… Co říct – žena byla svérázná. Drobná, štíhlá, s fialovými vlasy v kostýmu od Blažka a s detektivku od Dominika Dána v ruce. Olesji byla sympatická. — Neboj se, Artur neplánuje nic zlého, má dobrou duši, – mrkla. – I ty se mu líbíš. Olesja zrudla. To ještě chybělo! Cítila, že by to neměla začínat, ale bylo jí líto Zlaty… Po filmu nabídla Arturovi peníze za lístky, ten odmítl. — Když zve chlap dívku do kina, platí si sám! To se Olesji taky nelíbilo – byla zvyklá platit za sebe a být nezávislá. A že by se mu líbila – nesmysl! Když dojeli domů, Zlata se zeptala: — Tati, kam půjdeme příště? — Zlato! – okřikla ji Olesja. Ta se vtipně zakryla rukama. — Mohli bychom vyrazit do Zoologického muzea, – nevšímal si Artur přeřeknutí. – Co ty na to? — Super! Mami, pojď! — Jděte sami, – řekla Olesja suše. – A vezměte s sebou paní Kateřinu (Arturovu maminku), říkala, že má ráda motýly. Vystoupila první, chtěla to mít rychle za sebou. Slyšela, jak Artur říká Zlatě: — Když mamka neposlouchá, můžeš mi říkat tati. Tak Zlata dostala „víkendového tátu“. Někdy s nimi Olesja chodila, někdy nechala Zlatu samotnou, když šla i Kateřina – stále pokládala Artura za cizího a podezřelého, i když Zlata vyprávěla s nadšením, jak je Artur legrační a jak je s ním skvěle. Olesja se radosti Zlatu nechtěně nakazila, ale nechala si odstup: přece není možné, aby jen tak přijel princ na bílém koni. A jeho matka ho tak vyzdvihovala, až se Olesja divila – co s ním není v pořádku? Taková žena by svého syna neudala nějaké obyčejné holce? Ale Olesje srdce pomalu měklo. Artur to dělal jemně – nechával jí čokoládu na polici u vchodu, vždy se ptal na její názor, než někam pozval Zlatu, snažil se jí v autě zachytit pohled. Ale hlavně měla ráda Kateřinu – byla úžasná společníce! Kdyby nebyla Arturova matka, právě s ní by se Olesja nejradši radila. Jednou Artur zavolal ohledně kina. Zlata hned přiběhla, šeptem se ptala: — To je Artur? Rozradostněná se usadila u maminky. — Samozřejmě, Zlata bude ráda, – řekla Olesja ze zvyku. — Počkejte… Zvu Zlatu, ale i vás. Abychom šli spolu. Ve dvou. V pozadí se ozval Kateřinin hlas. — No konečně! — Mami, nech už to poslouchání! Pardon, Olesjo… Promiňte. Vždycky špicluje. Zlata se šeptem ptala: — Pozval tě do kina? Olesja se rozesmála. — Tady taky někdo špicluje. Poslouchejte, Arture… Já… — Neodmítejte mě, prosím! Jeden pokus, slibuju, že budu opravdový rytíř! — Řekni jí o očích, Tome, o očích, o tom, co jsi mi říkal, že má oči jako její maminka… Jako by jí někdo polil obličej studenou vodou. Olesja nechápala – co má s tím společného maminka? Artur něco zakřikl na mamku, pak řekl: — Olesjo, přijedu teď vysvětlit. Můžu? Vysvětlení by jí vážně bodlo… Chodila z rohu do rohu, dokud Artur nepřijel, Zlata mezitím kreslila u stolku. — Měl jsem to říct hned, – začal Artur. – Chtěl jsem, ale moc se mi líbíte… Nechtěl jsem, abyste si myslela, že je to kvůli mamince. Vaší mamince. A bál jsem se, že mě budete nenávidět. Vždyť kvůli mně zemřela… Přeskakoval z tématu na téma, díval se prosebně. Olesja se třásla, jako tehdy, když si myslela, že Zlata zmizela. — Odpustíte mi? Olesja neřekla jediné slovo během jeho monologu, vymáčkla ze sebe: — Musím si to rozmyslet. — Mami, odpusť tátovi… Artur udělal na Zlatu významný pohled, aby nezapomínala na domluvu. Znovu se podíval na Olesju. Ta zopakovala: — Potřebuji čas. Promiň, chápeš? Chtěla mu položit milion otázek, ale nedokázala nic říct. Zato když zavolala Kateřina, vše bylo jinak, od ní se dozvěděla podrobnosti. — Nevěděl, že mamka zemřela – chránila jsem jeho dětskou psychiku. Pak jsem se prokecla, a Tomáš si vás chtěl najít. Ten večer se chtěl seznámit a nabídnout pomoc, ale nejdřív to bylo se Zlatou, pak vy… Zamiloval se na první pohled! Bál se, jak to vezmete. Neobviňuj ho – snažil se klukům dokázat, že je borec i bez táty. Všichni se báli na led, on chtěl… Kateřina Olesju netlačila, jen omlouvala syna. Zato Zlata tlačila hodně! — Mami, on je hodný! Říkal mi, že tě má rád! Může být můj opravdový táta, víš? Olesja chápala. Ale… Bylo to správné? Byl skoro měsíc pryč a Olesja stále neměla sílu mluvit. Nezvedala mobil, nečetla zprávy. Čím déle to trvalo, tím víc chtěla zavolat. Jenže to bylo stále těžší. Zlata ji vzbudila uprostřed noci – plakala, bolelo ji bříško. Už večer si stěžovala, Olesja házela vinu na špatný kefír. Teď Zlata hořela – teploměr nebyl potřeba. Roztřesenýma rukama volala sanitku, pak – sama nechápe proč – Artura. Přijel s rychlou. V domácích teplákách, rozcuchaný, rozespalý. Odjel s ní do nemocnice, uklidňoval ji, že to bude v pořádku, i když hlas mu vibroval. — Zánět pobřišnice není tak zlé, – opakoval. – Všechno bude dobře! Olesja sama ho chytla za ruku – jestli kvůli jeho uklidnění, nebo svému, nevěděla. V příjmové čekárně byla zima, oba bez teplého oblečení, seděli těsně vedle sebe, aby si dodali aspoň trochu tepla. K lékaři se hrnul Artur první, ptal se, jak operace proběhla. Olesja seděla tiše, bála se pohnout. Kdyby se Zlatě něco stalo, nepřežila by to. Ale vše dopadlo dobře. Lékaři byli skvělí, Zlata bojovala jako lvice, i když situace byla dramatická. — Jako by ji chránil dobrý anděl, – řekl lékař, Olesja zašeptala: díky, mami! Artur dlouze děkoval doktorovi, ten jim oběma nařídil jet domů – k Zlatě zatím nemohli, byla v JIP, rodiče museli odpočívat. Dovezl ji domů, Olesja čekala, že požádá o pozvání dovnitř, ale mlčel. Proto řekla: — Už svítá. Chceš, pojď dál, uvařím ti kávu. A uvědomila si, že opravdu chce, aby přišel. A aby zůstal. Navždy. Zlata se zotavovala překvapivě rychle, všichni to obdivovali. — Protože mám mámu a tátu, – říkala. A nikdo kromě Olesji a Artura nechápal, proč se tomu holčička tak moc radovala…

Kde je moje dcera? zopakovala Michaela, když cítila, jak se jí rozklepaly zuby nevěděla, jestli je to

Uncategorized

0409

Drž si odstup! Já ti přece nikdy neslíbil, že si tě vezmu! A vůbec, kdo ví, čí to dítě vlastně je – moje určitě být nemusí! Tak si běž, žij si po svém, já si taky půjdu svou cestou, – řekl Viktor Valérii, kterou v jejich vesnici náhle opustil během služební cesty. Stála tam, nevěřícně koukala a nemohla si připustit, že právě on, ten Viktor, který jí vyznával lásku a slíbil modré z nebe, teď stojí naproti ní jako cizí, naštvaný a rozpačitý muž… Valérie týden plakala, definitivně Viktorovi zamávala, ale protože jí už bylo pětatřicet, říkala si, že na velkou lásku už čekat nemá cenu – rozhodla se stát se mámou sama. Porodila holčičku Aničku, dítě klidné a nenáročné, které od dětství vědělo, že pláč ani vztek nic nezmění. Valérie se snažila, ale opravdová mateřská láska v ní neprobudila – nakrmila, oblékla, koupila hračku, ale obejmout, pohladit, vyjít s holčičkou ven – na to nikdy nebyl čas ani nálada. Když Aničce bylo sedm, přivedla Valérie domů nového muže, Igora, cizince bez stálé práce, o kterém si celá vesnice začala šuškat. Postupně ale zjistili, že právě on dokázal vyčarovat z rozpadajícího se domu domov, a Aničce se stal tím nejlepším tátou pod sluncem – naučil ji rybařit, opravil dvůr, upekl bábovku, rozesmál ji a poprvé ji opravdu pohladil. Pro ni ochotně sekal trávu, nosil tašku ze školy, dělil se o radost, i bolest. A když přišlo loučení, Maruška stála s maminkou u jeho hrobu, slzami smáčela zem a naposledy pošeptala: „Sbohem, tati… Ty jsi byl ten nejlepší táta na světě. Navždy zůstaneš v mém srdci. Protože táta není jen ten, kdo dal život, ale kdo tě vychoval a vždy tu pro tebe byl…“ Jemně dojemný příběh o tom, jak opravdový táta není vždy ten, který tě zplodil, ale ten, který tvé dětství naplnil láskou, pohlazením a ochranou.

Nech mě být! Nikdy jsem ti neslíbil, že si tě vezmu! A vůbec, odkud víš, že to dítě je vůbec moje?

Uncategorized

029

Dvě čárky na těhotenském testu jí otevřely dveře do nové etapy života, zatímco její nejlepší kamarádku vrhly do bezedného pekla. Svadba za potlesku zrádců včetně vlastní rodiny byla jen předehrou — skutečný konec napsal ten, koho všichni považovali za naivního pěšáka.

Dvě čárky na bílém testeru a všechno se zamlží, rozplyne, rozteče ve zvláštní, sametové šedi.