Igore, kufr! Otevřel se kufr, zastav auto, – křičela Marina, ale už věděla, že je všechno ztraceno! Za jízdy nám vypadly věci z kufru na dálnici a auta za námi je určitě přehlédla. I dárky a dobroty, na které jsme dva měsíce šetřili! Uzený bok, losos, červený kaviár i spoustu dalších lahůdek, které si dopřáváme jen na velké svátky. Tašky s drahými potravinami a dárky jsme pečlivě položili navrch, aby se nepomačkaly. Vzali jsme toho hodně, jedeme slavit všechny svátky k babičce do vesnice u Prostějova. Na D1 zácpa, všichni míří z města. Auta jedou těsně za sebou, ne moc rychle, ale hned zastavit nešlo. Všechno, co vypadlo, je prostě pryč! Děti vzadu začaly brečet, když viděly smutnou maminku. Marina je konejšila, Igoř přibrzdil a sjeli ke krajnici. Studie po krajnici zpět byla marná – nic jsme nenašli. Nemělo cenu hledat, jen bychom ztráceli čas. „No nic, neber si to, co není, není, koupíme něco jiného, nebo to zvládneme i bez toho,“ uklidňoval Igor Marinu. „Jsou to jen věci. Pojďte do auta, začíná chumelit, stmívá se a cesta je dlouhá.“ Po zbytek cesty Marina mlčela. Vyčítat Igorovi, že kufr špatně zavírá? Auto je staré, zámek drží špatně. Plakala potají nad těmi ztracenými dary – třeba i ten krásný chlupatý pléd pro babičku byl mezi nimi. Do vesnice přijeli až po půlnoci. Mysleli, že babička Marie už spí, ale u zápraží svítila lampa a z domu vyběhla babička i sousedka Zina. „Jste tu, díky Bohu!“ Babička je hned všechny objala. „Markétko, Igore, konečně jste tu! A kde je Ivan s Irinkou? No konečně, všichni moji milovaní jsou tady!“ „Ale proč takový strach, babi?“ objal ji Igor. „Pojď dovnitř, jen v kabátě stojíš ve sněhu! Proč jsi byla nervózní?“ Babička vypravovala: „Celý večer jsme se s Zinkou za vás modlily. Měla jsem vidění – viděla jsem jasně vaši auto sjíždět z cesty. Bylo mi úzko… Modlily jsme se k Bohu a ke svatému Mikuláši, aby vás ochránil. No a jste tady! To je největší štěstí.“ Marina a Igor přitakali: „Máte pravdu, babi. A jestli naše dobroty našel někdo jiný, ať jim poslouží a udělají radost. Třeba je potřebovali víc.“ Silvestra slavili ve velké společnosti s bohatě prostřeným stolem – domácí brambory, nakládané okurky, sledě v kožichu a báječná pečená husa. A samozřejmě babiččiny pověstné koláčky! Děti celý den sáňkovaly s místními a těšily se na chvíli, kdy pod stromek přijde Ježíšek. Babička Marie se smála, objímala všechny děti – vlastní i od Ziny. To je to největší štěstí, že jsou všichni spolu! A někde ve zapadlé vesnici za Prostějovem seděly u skromného stolu dvě sestřičky, Naděžda a Věra, a jejich soused děda Václav. Těžký život, žádná rodina, v zimě chladno, sami by to nezvládli – ale drželi při sobě. Děda Václav šel dopoledne pro dříví do lesa a v závěji našel tašku. Otevřel ji a uvnitř vše možné – losos, maso, kaviár a na dně bílý, huňatý pléd. Položil tašku na sáňky a přivezl domů. Nastrojil pléd před Naděždu a Věru, zatopil. Ženy začaly prostírat. „Myslela jsem, že už nikdy nic takového neochutnám,“ žasla Věra. „A já nevěřila, že ještě přijde zázrak,“ přidala se Naděžda. „To nám Pán poslal, jako odměnu za těžký život,“ shrnul děda Václav. „Snad spolu ještě něco zažijeme a uvidíme Jeho veliké skutky.“ Není třeba litovat ztracených věcí. Možná to byl Boží zásah a vyhnuli jsme se tak mnohem větší nehodě. Radujme se z toho, co má opravdu cenu – že jsme spolu, zdraví a v bezpečí.

Petře, kufr! Otevřel se kufr, zastav auto, Jana vykřikla, ale už sama chápala, že je všechno ztracené. Věci se během jízdy vysypaly z kufru na silnici a ostatní auta jedoucí za nimi je nejspíš přehlédla.

A všechny ty dárky a dobroty, na které šetřili poslední dva měsíce! Pravý kaviár, uzený losos, domácí šunka a spousta dalších laskomin, které si dovolí jen na Vánoce. Tašky s drahými potravinami a dárky byly navrchu, aby se nic nezmačkalo. Vzali toho hodně, protože jeli na svátky na venkov k Petrovu babičce.

Na dálnici byla zácpa, spousta lidí vyrazila z Prahy na venkov. Auta jela v těsném sledu, pomalu, ale hned zastavit bylo nemožné. Takže to, co vypadlo, bylo zřejmě ztraceno.

Děti na zadním sedadle se vyděsily, viděly máminu smutnou tvář a rozplakaly se. Jana děti uklidnila, Petr přibrzdil a zajel ke kraji, konečně zastavili. Pořád doufali, že se možná něco vysypalo jen na kraj silnice. Šli podél okraje zpátky, ale marně. Nic nemělo cenu hledat, jen by ztratili čas.

No tak, nedělej si z toho hlavu, není to žádná tragédie. Koupíme jiný, když tak. A klidně se bez toho obejdeme povzbuzoval Petr Janu, když viděl, jak je namíchnutá. To jsou všechno jen věci, pojď do auta, ať nenastydneš. Podívej, jak padá sníh a tmavne, cesta je ještě dlouhá.

Cestu dál Jana mlčela. Co měla dělat, hádat se s Petrem, že kufr špatně dovřel? Vždyť auto už mají letité, zámek dosluhuje, tak proto vyskočil. Snažila se na to nemyslet, ale občas jí sklouzla slza. Bylo jí to líto, tolik šetřila, aby všechno pořídila… Proč se jí pořád lepí smůla na paty! Jasně, mohlo být hůř, ale přece jen to člověka zamrzí. Navíc si vzpomněla, že dárek pro Petrovu babičku krásný měkký huňatý přehoz byl taky v kufru, a srdce ji ještě víc zabolelo.

Na venkov dorazili až dlouho po půlnoci. Mysleli, že babička Marie už dávno spí, že na ně nečeká. Ale před vchodem svítila lampa a z chalupy hned vyběhla babička spolu se sousedkou Zdeňkou.

Tak jste tu, díky Bohu! Babička se okamžitě vrhla všechny objímat. Janinko, Petříku, to je dobře, už jsem nevěděla, co si myslet! Petře, můj zlatý, a kde jsou Honzík s Alenkou? Jé, vy moje zlatíčka, naštěstí jste všichni v pořádku!

Babi, vždyť je všechno v pohodě, proč takový strach? uklidňoval Petr babičku a vedl ji dovnitř, Pojď domů, sněží, ty jsi jen v kabátku, nachladíš se! Proč jsi byla tak nervózní?

Babička mávla rukou. Ale, my tu s Zdeňkou celý večer za vás prosily a modlily se, směj se, jak chceš! Ale povím ti, měla jsem dneska vidění, Petře, jako by se to skutečně stalo. Po obědě jsem na chvíli usnula, zdálo se mi, že vaše auto sjíždí z cesty. Probudila jsem se celá roztřesená a špatně mi bylo. Pak přišla Zdeňka, ptá se, jestli už jste tu. Její syn s rodinou dorazili.

Jsem z nervů celá nesvá, sotva jsem jí vysvětlila svůj sen.

Zdeňka řekla: To je zlé znamení, měli bychom se modlit! Tak jsme celý večer prosily Pána Boha i svatého Mikuláše, abyste dorazili v pořádku. Zapalily jsme svíčku a prosily, co jsme mohly. A podívej, všichni jsou živí a zdraví, vždyť to je ten největší dar!

Máš pravdu, babi, souhlasili Jana i Petr, a kdyby si někdo naše ztracené dárky našel a měl z nich radost, tak to je v pořádku. Asi to někdo potřeboval víc.

Silvestra slavili ve velkém kruhu rodiny, stůl byl plný pochoutek. Vlastní brambory, nakládaná rajčata a okurky, klasická česká tlačenka s cibulí a pečená kachna. Samozřejmě i babiččiny dokonalé buchty. Honzík a Alenka celý večer lovili horké buchty z obrovského hrnce u kamen a nic jiného nepotřebovali! Přes den sjížděli s dětmi z vesnice kopec až do omrzení. Večer už sotva drželi oči otevřené, ale museli ještě vydržet do půlnoci, aby viděli, jak Mikuláš přinese pod stromeček dárky.

Babička Marie se usmívala a objímala všechny pravnoučky, svoje i Zdeňčiny. To je štěstí, že jsou všichni spolu! To je přece nejdůležitější.

Ale na samotě u lesa, ve vesničce dvou chalup, seděly u skromného stolu dvě staré babičky, sestry Naděžda a Božena, a jejich soused děda Josef. Žili, jak uměli. Příbuzné žádné neměli, v létě zvládly zahrádku, v zimě jim bylo těžko a zima.

Přesto stáli při sobě, nebyli úplně sami. Děda Josef donesl malý smrček na stůl, něco málo k jídlu bylo, i když jednoduše, ale bylo. Dopoledne šel Josef do lesa, sehnat nějaké klacky na zatopení. Zavázal větve na sáňky a při cestě zpět si všiml něčeho trčícího z kupy sněhu u silnice.

Přišel blíž, zatáhl za popruh taška. Otevřel ji a nevěřil vlastním očím červený kaviár, ryby, maso. Na dně krásná bílá deka, měkká a hřejivá. Rozhlédl se, nikde nikdo. Položil tašku na sáňky k dřevu a vezl domů. Předložil přehoz před Naděždu a Boženu, zatopil v kamnech. Naděžda s Boženou prostřely k večeři.

Už jsem nedoufala, že ještě v životě ochutnám takové dobroty, řekla dojatě Božena.

Ani mně se nezdálo, že se takové zázraky dějí, odpověděla Naděžda.

Asi nám ten poklad seslal samotný Bůh, jako odškodné za vše těžké, co jsme zažili. Možná tu ještě chvíli pobudeme, a uvidíme, co život přinese, dodal děda Josef.

Není třeba litovat věcí, které se ztratily. Možná nám osud prostě umožnil zbavit se většího neštěstí. Důležité je, že jsme spolu, že jsme zdraví, a že můžeme radost někomu předat dál. To je to, na čem v životě nejvíc záleží.