– Ne, teď rozhodně jezdit nemusíš. Zamysli se, mami. Je to daleko, celou noc budeš ve vlaku a už nejsi nejmladší. Nač by sis přidělávala starosti? Na jaře máš beztak spoustu práce na zahradě, – říká mi syn. – Synku, jak proč? Dlouho jsme se neviděli. Navíc chci tvou ženu konečně poznat, říká se přece, že tchyně se snachou by se měly seznámit blíž, – řeknu upřímně. – Tak co kdybychom to nechali do konce měsíce? O Velikonocích bude hodně volna, přijedeme za tebou všichni, – uklidnil mě syn. Upřímně, už jsem byla skoro sbalená na cestu, ale nakonec jsem mu uvěřila a slíbila, že zůstanu doma a počkám. Nikdo za mnou ale nakonec nepřijel. Několikrát jsem synovi volala, ale odmítal hovory. Pak sám zavolal zpátky, že je moc zaneprázdněný, ať na ně nečekám. Byla jsem moc smutná. Připravovala jsem se na návštěvu syna i snachy. Vzali se už před půl rokem, ale snachu jsem ještě nikdy neviděla. Svého syna, Aleše, jsem měla takříkajíc pro sebe. Bylo mi už třicet a nevdala jsem se. Rozhodla jsem se pořídit si aspoň dítě. Možná je to hřích, ale nikdy jsem toho kroku nelitovala, i když to bylo těžké – žili jsme spíš z ruky do huby. Pracovala jsem na více místech, jen aby Aleš měl vše, co potřebuje. Vyrostl a šel studovat do Prahy. Abych mu mohla pomoci na začátku, jezdila jsem na brigády do Německa a posílala mu peníze na školu i bydlení. Matčina radost byla, že můžu aspoň takhle pomoct. Už ve třetím ročníku si Aleš začal přivydělávat a po škole si našel práci – postaral se o sebe sám. Domů jezdil málokdy, tak jednou za rok. A já v Praze? Ani jednou. Říkala jsem si, že až se bude ženit, pojedu určitě. Začala jsem šetřit peníze – naspořila jsem 60 tisíc korun. Před půl rokem mi zavolal a oznámil tu velkou novinu – že se žení. – Mami, ale nejezdi, jen se vezmeme, svatbu uděláme časem, – řekl mi Aleš. Mrzelo mě to, ale co nadělám. Ukázal mi snachu přes videohovor. Hezká, sympatická, působila mile. Zámožná rodina. Její táta je prý nějaký velký podnikatel. Byla jsem ráda, že se Alešovi daří. Od té doby mě nikam nezval ani sám nejel. Tak už jsem to nevydržela: koupila jsem si jízdenku, připravila jídlo, upekla domácí chleba, vzala trochu zavařenin a vyrazila. Synovi jsem zavolala až před nástupem do vlaku. – Ty jsi, mami, číslo! Proč? Jsem v práci, ani tě nemůžu vyzvednout. Tady máš adresu, vezmi si taxíka, – řekl Aleš. Ráno jsem přijela do Prahy, vzala taxi (a podivila se, kolik to stálo), ale ráno v Praze bylo krásné. Dveře mi přišla otevřít snacha. Ani se neusmála, neobjala, jen stroze nabídla, ať jdu do kuchyně. Aleš už odešel do práce. Začala jsem vybalovat brambory, řepu, vajíčka, sušená jablíčka, nakládané houby, okurky, rajčata, pár skleniček marmelády. Snacha to beze slova pozorovala, pak řekla, že to byla chyba – oni tohle nejedí a doma ona nevaří. – A co tedy jíte? – divím se. – Každý den nám jídlo vozí kurýr. Vaření nesnáším, kuchyně pak zapáchá a to se těžko větrá, – řekla Ilona. Sotva to dořekla, přišlo asi tříleté dítě. – Seznamte se, to je můj syn Daniel, – říká snacha. – Dan? – ptám se. – Ne, Daniel, neříkej mi Dan! Nemám ráda, když někdo kazí jména. Dobře, Ilonko. – Nejsem Ilonka, ale Ilona. Ve městě se přece jména nekomolí, ale odkud byste to mohla znát… Chtělo se mi plakat. A ne proto, že má syn ženu s dítětem, ale že mi to vůbec neřekl. A to nebyl konec překvapení. Na stěně jsem uviděla velký svatební portrét. – Svatba nebyla, tak je fajn, že máte pěkné fotky, – snažila jsem se změnit téma. – Jak že nebyla svatba? Jasně, že byla – pro dvě stě hostů. Jenom vy jste chyběla, Aleš říkal, že jste nemocná. Asi je to nakonec lepší, takhle to mělo být, – přeměřila si mě snacha od hlavy k patě. – Dáte si snídani? – Dám… Ilona mi dala hrnek čaje a pár kousků drahého sýra. Prý snídaně. Já jsem ale zvyklá ráno jíst pořádně, zvlášť po cestě. Řekla jsem, že si udělám vejce, mám domácí chléb. Snacha mi to rázně zakázala, prej kvůli zápachu v kuchyni. Chleba nechtěla, protože ona s Alešem mají zdravou výživu. A mně chuť na jídlo přešla – bolela mě v duši ta hanba, že mě syn nepozval na svatbu, na kterou jsem se roky těšila, na kterou jsem šetřila. Pila jsem tedy čaj. Snacha mlčela, tak zvláštně ticho. Když přišlo dítě, tulilo se ke mně a já chtěla malého obejmout, snacha hned začala mávat rukama, že to nesmím, co když prý něco přinesu. Gurmánských dárků pro dítě jsem neměla, nabídla jsem mu sklenici malinové zavařeniny na palačinky. Snacha mi ji vytrhla se slovy: “Kolikrát to mám opakovat? Jíme zdravě, cukr nesmíme!” Cítila jsem, jak se mi derou slzy do očí. Čaj jsem nedopila. Šla jsem do předsíně, obouvala se. Snacha na to nijak nereagovala. Ani se nezeptala, kam jdu. Venku jsem sedla na lavičku a dala průchod slzám. Tak špatně mi snad nikdy nebylo. Za chvíli vidím, jak snacha jde ven s dítětem a celou mou konzervaci odnáší do popelnice. Zůstala jsem beze slova. Když odešla, všechno jsem posbírala zpátky do tašky a vydala jsem se na nádraží. Měla jsem štěstí, někdo vrátil jízdenku a já ji koupila na večer. U nádraží jsem si dala boršč, kus masa, brambory se salátem – už jsem měla opravdu hlad. Zaplatila jsem dost, ale zasloužím si aspoň něco pořádného. Tašky jsem dala do úschovny a měla jsem čas na procházku po Praze. Město se mi líbilo, na chvíli jsem zapomněla. V noci jsem v kupé nespala. Plakala. A syn se mi ani neozval, nezeptal se, kde jsem. To bych dřív čekala sníh v létě, než že mě vlastní dítě takhle přijme. Je to můj jediný syn, veškerá má naděje, a nakonec jsem mu nestála za nic. Teď přemýšlím, co udělat s těmi šedesáti tisíci, co jsem šetřila na jeho svatbu. Mám mu je dát, aby věděl, že na něj máma vždy myslela? Nebo mu nedat nic – vždyť si to nezaslouží?

Ne, opravdu teď nejezdi, mami. Sama si to rozmysli. Ta cesta je dlouhá, celou noc ve vlaku, a přece už nejsi nejmladší. Nač by sis to komplikovala? A teď na jaře máš určitě na zahradě spoustu práce, říká mi syn.

Ale synu, proč bych neměla? Už jsme se dlouho neviděli. A taky bych moc ráda poznala tvoji ženu, jak se říká, je třeba se s nevěstou pořádně seznámit, říkám mu upřímně.

Tak se domluvme, počkej ještě do konce měsíce, a my přijedeme všichni k tobě, na Velikonoce bude spousta volných dní, uklidnil mě syn.

Popravdě jsem už byla rozhodnutá jet, ale uvěřila jsem mu a souhlasila, že zůstanu doma a budu na ně čekat.

Jenže nikdo nakonec nepřijel. Několikrát jsem synovi volala, ale odmítal hovory. Pak mi sám volal zpátky a tvrdil, že má moc práce, takže nemám čekat, že dorazí.

Byla jsem velmi smutná. Připravovala jsem se na jejich návštěvu, chtěla jsem poznat snachu, kterou jsem dosud naživo neviděla, ač jsou s mým Jardou svoji už půl roku.

Jardu jsem měla, jak se říká, pro sebe. Bylo mi už třicet, muže jsem si nevzala, tak jsem se rozhodla, že aspoň budu mít dítě.

Možná je to hřích, ale svého rozhodnutí jsem nelitovala ani chvíli, i když to bylo často těžké peněz nebylo, spíš jsme přežívali než žili. Ale měla jsem hned několik prací, abych synovi zajistila vše potřebné.

Jarda vyrostl a odešel studovat do Prahy. Abych ho podpořila, začala jsem jezdit na brigády do Německa, abych mu mohla posílat peníze na studium a bydlení v hlavním městě. Srdce mi plesalo, že mu můžu pomoct.

Od třetího ročníku už si Jarda začal přivydělávat sám. Po dokončení vysoké školy nastoupil do práce a už byl samostatný.

Domů se vracel málokdy, tak jednou do roka. A já jsem v Praze, přiznám se, nikdy nebyla.

Říkala jsem si, že na jeho svatbu už určitě pojedu, a tak jsem si začala na tu cestu šetřit. Naspořila jsem šedesát tisíc korun.

Před půl rokem mi zavolal a oznámil mi radostnou novinu bude se ženit.

Mami, ale nejezdi, zatím máme jen oddací obřad, svatbu uděláme časem, upozornil mě syn.

Bylo mi to líto, ale nezbývalo mi, než poslechnout. Přes videohovor mi snachu představil. Zdála se mi sympatická. Krásná, vážně. A za vodou. Její otec, tedy tchán, je prý nějaký movitý podnikatel. Mně nezbývalo než se těšit, že se Jarda má dobře.

Čas běžel, a syn se neozýval ani mě k sobě nepozval. Byla jsem celá netrpělivá, chtěla jsem ho obejmout a snachu poznat. Proto jsem si nakonec koupila jízdenky na vlak, připravila domácí jídlo, dokonce jsem pekla vlastní chleba, naložila jsem i pár sklenic zavařenin, a vydala se na cestu. Před odjezdem jsem mu zavolala.

Ty, mami, to jsi tedy vymyslela! Proč? Já jsem v práci, ani tě nemůžu přivítat. Tady je adresa, zavolej si taxík, řekl Jarda.

Dorazila jsem ráno do Prahy, vzala si taxík a byla překvapená, kolik cesta stála. Ale pražské ráno bylo krásné, tak jsem si pohled z okna auta vážně užila.

Dveře mi otevřela snacha. Jen mě suše pustila dál, nepozdravila, neobejmula. Hned mě poslala do kuchyně. Jarda už byl dávno v práci.

Vybalovala jsem tašky brambory, řepu, vejce, sušená jablka, nakládané houby, okurky, rajčata, pár zavařenin. Snacha mlčky sledovala každé mé hnutí a pak mi oznámila, že jsem vše vezla zbytečně, protože to doma nejí a vařit taky nehodlá.

Tak co vlastně jíte? podivila jsem se.

Každý den nám vozí jídlo donáška. Vařit nechci, protože pak se to dlouho větrá, prohlásila Lenka.

Než jsem se nadála, vešla do kuchyně malá holčička, mohla mít tak tři roky.

Seznamte se, to je moje dcera, Karolína, řekla snacha.

Karla? zeptala jsem se.

Ne, Karolína. Nerada slyším, když někdo převrací jméno.

Dobře, jak si přeješ, Lenko.

Nejsem Lenka, jsem Lenka. V Praze podle jména nikdo nemotá, od vás to ale člověk čekat nemůže

Bylo mi do breku. Ne snad proto, že si vzal holku s dítětem ale proto, že mi syn o všem mlčel.

To však nebyly všechny překvapení. Podívala jsem se na stěnu a viděla velkou svatební fotografii.

Tak hlavně, že máte krásnou fotku, když nebyla svatba, snažila jsem se změnit téma.

Cože, nebyla svatba? Byla dvě stě hostů. Jen vy jste chyběla, Jarda říkal, že jste nemocná. Možná to tak bylo lepší, přeměřila si mě snacha od hlavy k patě.

Dáte si snídani?

Ano

Lenka přede mě postavila hrnek čaje a pár kousků drahého sýra. To byla podle ní snídaně.

Já jsem zvyklý snídat poctivě, navíc po takové cestě Rozhodl jsem se, že si usmažím vajíčka, vždyť jsem si je přivezl, i ten chleba je domácí. Ale Lenka mi striktně zakázala smažit kvůli zápachu kuchyně.

Odmítla i ten chleba, prý jedí jen zdravě.

Najednou jsem neměl náladu jíst vůbec. Bylo mi hrozně líto, že se mě syn ostýchal pozvat na vlastní svatbu. Tolik let jsem se na tu chvíli těšil, šetřil, a nakonec to bylo k ničemu.

Pil jsem tedy čaj. Lenka mlčela. Mezi námi bylo tíživé ticho. Malá holčička se ke mně přitulila, chtěl jsem ji obejmout, ale Lenka na mě hned práskala rukama, že to nesmím kdo ví, co jsem přinesl, a je to dítě.

Dárky pro malou jsem neměl, tak jsem aspoň podal sklenici malinové marmelády a řekl, že to bude dobré na lívance.

Lenka mi tu sklenici doslova vytrhla z ruky a ostře odmítla:

Kolikrát to mám opakovat? Jíme jen zdravě, cukr vůbec ne!

Cítil jsem, že se mi chce brečet. Čaj zůstal nedopitý, obul jsem si boty v předsíni. Lenka to neřešila, ani se nezeptala, kam jdu.

Vyšel jsem před vchod, posadil se na lavičku a rozplakal se tam. Tak zle mi v životě snad ještě nebylo.

Za chvilku vidím, jak snacha s malou vycházejí ven, a všechnu mou konzervaci nesou do popelnice.

Neměl jsem slov. Až když odešly, naložil jsem vše zpět do tašky a pomalu se vlekl na nádraží. Měl jsem štěstí; někdo vrátil jízdenku a já mohl jet domů už večer.

U nádraží byla jídelna. Dal jsem si poctivý talíř boršče, kousek masa, brambory se salátem; už jsem měl opravdu hlad. Neplatil jsem málo, ale copak si taky nemůžu dopřát něco dobrého?

Tašky jsem dal do úschovy a měl ještě pár hodin, abych se prošel Prahou. Město se mi líbilo, na chvíli jsem zapomněl na starosti.

Ve vlaku jsem neusnul, jen jsem tiše plakal. Největší bolest bylo, že mi syn ani nezavolal a nezeptal se, kde jsem.

Spíš bych čekal sníh v červenci, než že mě takhle syn, jediný, na kterého jsem celý život spoléhal, odmítne.

A teď přemýšlím, co s těmi penězi, které jsem mu šetřil na svatbu. Mám mu těch šedesát tisíc dát, ať ví, že táta na něj vždycky myslil? Nebo nedat nic, protože si to nezaslouží?