Dnes večer si znovu prohlížím události, které mi dávají mnoho k přemýšlení. S mými dvěma nejlepšími kamarádkami, Lenkou a Jitkou, jsme usoudily, že je čas vzít život do vlastních rukou a vyrazit na pořádnou dámskou jízdu. Oslavit naše pětatřicáté narozeniny stylově v krátkých sukních, výrazných halenkách a s vyzývavým líčením. Oblékneme něco drzého, téměř jako mladé víly, a vyrazíme do nejluxusnější restaurace v Praze. Ukážeme se a omrkneme chlapy, zazněla odvážná slova od Jitky, která vede prestižní soukromé gymnázium na Vinohradech. Má na to jak důvody, tak styl ráda se prezentuje a slova jí nikdy nechybí.
Měly jsme pocit, že právě v tomhle věku si můžeme dovolit všechno to, co nám dřív připadalo příliš provokativní. Vybíraly jsme podnik na Starém Městě noblesní, předražený, kam chodí jen ti, kdo se tím rádi chlubí. Rezervovaly jsme stůl a usadily se, připravené sbírat obdivné pohledy mužů a lehce pohrdavé od jejich partnerek.
Debata se samozřejmě stočila k chlapům našim představám, požadavkům a snům. Toužily jsme po dokonalém partnerovi: vysokém, sportovním, pohledném, samozřejmě dobře zajištěném, který by nás nosil v náručí, plnil každé přání, neotravoval kecy a nestresoval běžnými povinnostmi. Pokud by byl ještě z dobré rodiny, byla by to naprostá pohádka.
Něco víc, než ti tady, pronesla Lenka a hlavou kývla směrem ke stolu, kde seděli tři rozesmátí, lehce přitěle postarší pánové s pivem, brambůrkami, hromadou řízků a řečmi o hokeji a rybaření. Jejich smích byl syrový, nezastíraný, hluboký bez jediného náznaku uhlazenosti.
Ne, tohle bych nevydržela, zhodnotila Jitka.
Lenka souhlasila. Já taky. Shodily jsme ty muže jedním pohledem.
A pak se to stalo. Do restaurace vkráčel On muž v nablýskané červené Škodě Superb poslední generace.
Hrabe Vít Dědič z Kounic! zahlásil hrdě číšník do místnosti.
My tři jsme okamžitě zpozorněly, jako když kočka cítí myš.
Byl vysoký, štíhlý, šediny mu dodávaly eleganci, oblečený v dokonale padnoucím saku, které podle všeho stálo desítky tisíc korun. Diamantové manžetové knoflíčky a sněhobílá košile završily jeho zevnějšek.
Takový muž zašeptala jsem.
Hrabe, krasavec a milionář, dodala Lenka. A já si vlastně vždycky přála jet na Mauricius, už od dětství!
Jitka na to jen významně pohlédla, její oči mluvily za vše.
Netrvalo dlouho a číšník nás pozval ke hraběcímu stolu. Šly jsme s pocitem vítězství, s opovržením na ostatní hlavně na pivní trojici.
Hrabe byl galantní, zvládal konverzaci na úrovni, povídal o rodových zámcích, starožitnostech, obrazech. V napětí jsme tušily, že pozvání na pokračování večera získá jen jedna z nás.
O chvíli později nám na stole přistály humři, tác s mořskými plody a láhev archivního vína. Jiskřilo to my jemu házely pohledy plné slibů, on se smál a vyprávěl historky z vyšší společnosti. Bylo jasné, že jeho záměry už nejsou pouze o večeři.
A právě v tom okamžiku, kdy v restauraci vonělo jídlo, došel z přilehlé zahrady malý šedý koťátko. Bylo vyhublé, špinavé, očividně hladové. Proklouzlo mezi stoly, až se posadilo přímo hraběti k nohám s poslední nadějí.
Zbytečně.
Hrabe zhnuseně zkroutil obličej a bez jediného zaváhání odstrčil zvíře nohou. Koťátko odletělo, narazilo do nohy stolu, u kterého seděli ti tři pánové. V restauraci zavládlo ticho.
Nenávidím tyhle špinavé toulavé stvůry, pronesl hrabě hlasitě. U mě na zámku máme pouze šlechtěné psy a koně.
Číšník se začal omlouvat:
Hned to vyřeším, moc se omlouváme
Vydal se k pivnímu stolu, ale jeden z mužů už vstal. Opravdový kolos, přes dva metry, červený v obličeji, sevřenou pěst. Kamarádi ho zkoušeli zadržet.
Beze slova zvedl koťátko a usadil ho na židli.
Tác pro mého chlupatého kamaráda! rozkřikl se. A nejlepší kus masa, hned!
Číšník zbledl a utíkal na kuchyň. V restauraci propukl potlesk.
Já se zvedla bez jediného slova, přešla k tomu obrovi a prohodila:
Uvolni se. Dej dámě sklenku whisky.
Hrabe ztratil řeč.
Za pár minut se k nám připojily i Lenka a Jitka všechny jsme hraběte obdarovaly opovržlivým pohledem.
Z restaurace jsme už neodcházely spolu jako původně. Nová skupina byla tři muž, žena a šedé koťátko.
Od té doby uběhlo pár let. Dnes jsem vdaná za toho obrovitého muže vlastní velkou investiční firmu. Lenka s Jitkou si vzaly jeho dva kamarády, úspěšné advokáty. Všechny svatby proběhly ve stejný den.
Náš život se změnil: plenky, vaření, úklid. Všechny jsme skoro současně porodily holčičky.
Občas, když chceme vytáhnout do naší oblíbené restaurace, pošleme manžely na hokej či rybaření, objednáme chůvu a znovu se scházíme abychom řešily to svoje. Ženské. A opět trochu muže.
Hrabe Vít Dědič z Kounic? Za rok ho zavřeli. Obrovská aféra podvodník, falešný svůdce bohatých žen.
Ty opravdové chlapy, naštěstí, to nezasáhlo.
Myslím tím ty tři s břichy, kouty na hlavě, bez pozlátka, ale s obrovským srdcem a charakterem.
Tak to prostě je.
A jinak to ani být nemůže.
