Iveta se vracela domů s těžkými taškami plnými nákupu, sotva je unesla. Hlavou se jí honily všemožné myšlenky musím uvařit večeři, kluky nakrmit, s tím mladším zas dělat úkoly… Nezastavila se celý den a už se těšila, až doma konečně na chvíli spočine.
Už z dálky si všimla, že u jejich paneláku stojí sanitka. V žaludku se jí sevřelo, přidala do kroku její manžel Radek poslední dobou nebýval ve své kůži, co když se mu něco stalo, že museli volat doktory?
Jdete do patnáctky? zeptala se lehce třesoucím se hlasem řidiče u sanitky.
Ne, jedeme do čtrnáctky, nějaké babičce není dobře…, odpověděl.
Iveta si úlevně oddechla. Takže ne k nim jdou k sousedce, paní Nině Novákové. Taky to není žádná výhra, protože paní Nina žije úplně sama a už jí táhne na osmdesát.
Iveta už, zatímco stoupala po schodech na své patro, přemýšlela: Tyjo, paní Nina má přece kočku, když ji odvezou do nemocnice, kdo se o ni postará? Přehodila si tašky v ruce a mířila rovnou ke dveřím sousedky.
Před dveřmi bylo rušno, dokořán otevřené dveře, nosítka a její Radek právě pomáhal zdravotníkovi vyvést starou paní ven.
Jeden řidič je ještě ve výtahu, zvládneme to všichni, povzbuzoval záchranář.
Když paní Nováková zahlédla Ivetu, rozzářila se: Ivetko, odváží mě do nemocnice. Nechám ti klíče od bytu, mohla bys se mi postarat o Mícu? Krmení je na stole v kuchyni, záchod má, klidně jí ho jednou denně vyměň, prosím. Doufám, že mě na Silvestra už pustí domů, vtiskla jí klíč do ruky.
Iveta ji uklidňovala: Nebojte se, o Mícu se postarám, hlavně ať jste brzy zpátky v pořádku. Stiskla sousedce soucitně ruce.
Teď se moc nehýbejte, popohnal ji zdravotník. No, pojďme, už jsme komplet…
Počkejte, ještě něco, Ivetko! zavolala paní Nováková. Na chodbě na komodě mám papírek s číslem. Kdyby se se mnou něco stalo, zavolej na to číslo, je to moje dcera, Sylva. Jsme spolu už roky rozhádané a nevídáme se…
Iveta ji ujistila, že vše zvládne, a když už po chvíli sousedku i se sanitkou odváželi, našla zmíněný papírek, zkontrolovala, jestli je Míca v pořádku, a zamkla byt.
Představ si, Radku, že roky žijeme vedle sebe a já vůbec netušila, že paní Nováková má dceru…, vyprávěla, když se manžel vrátil.
No já taky nikdy u ní nikoho nezahlíd, řekl Radek. A co dneska bude k večeři?
Iveta se zasmála a pustila se do kolotoče domácích povinností. Když bylo večer všechno zařízené, kluci v posteli, zůstala jí v ruce cedulka se Sylviným číslem a chvíli váhala.
Podívala se, kolik je hodin teď už nikam volat nebude, stejně v tuto dobu návštěva do nemocnice nikoho nepustí.
Druhý den vešla Iveta k paní Nině do bytu dát Míce najíst. Vděčná kočka hned vyskočila na klín, spokojeně přivřela oči a vrněla. Iveta stále přemýšlela volat Sylvě, nebo ne? Nakonec se odhodlala.
Dobrý den, tady Iveta, sousedka vaší maminky. Včera ji odvezla sanitka do nemocnice, mohla byste ji navštívit? spustila rovnou, když to Sylva zvedla.
Mě už ta ženská dávno nezajímá! odpověděla Sylva studeně. Několik let už pro mě matka neexistuje!
Iveta se rozčílila: To snad nemyslíte vážně! Copak to mezi vámi stálo za to, že se na ni vykašlete, když možná leží v nemocnici naposled? Fakt můžete být tak tvrdá
Paní, do toho vám nic není! setřela ji Sylva.
Jste bez srdce! Já bych za to, kdybych se mohla ještě chvíli vidět se svou mámou, dala půl života! Řeknu vám, o mamku jsem se starala šest let, na všechno jsem byla sama vím, co to je, když vám doma někdo leží nemohoucí. A stejně bych si dneska přála, abych ji tu mohla mít klidně dalších deset let, jen kdyby byla mezi námi!
Iveta v rozčilení zavěsila.
Otočila se k Míce: No, Míco, jestli se paní Ninuška nevrátí, nebude ti asi nic jiného, než jít bydlet k nám. Snad si s naším Matýskem zvyknete. V nemocnici jsem dneska volala a je na tom pořád bídně…
Blížil se Silvestr. Iveta s Radkem táhli domů nákup, Radek vláčel košatý stromeček.
Počkejte, podržte nám, prosím vás, dveře! volala Iveta do vchodu, kam přesně teď mířily dvě ženy. Pak houkla na Radka: Radku, honem!
Vtom si Iveta všimla, kdo ty ženy jsou, a jakoby zkameněla: Jé, paní Nováková?! Vy jste doma?!
Paní Nina se usmála a objala sousedku: No jo, vyprosila jsem si návrat. Už je mi líp, na Silvestra chtěli abych byla doma. Seznamte se tohle je Sylva, má dcera!
My se vlastně už známe. I když jen po telefonu, zasmála se Sylva.
Všichni spolu zamířili k bytům, Sylva držela maminku jemně pod paží a pošeptala: Děkuju, že jste mi včas otevřela oči. Mohla bych se k vám pak na chvíli zastavit?
Iveta překvapeně kývla: Jistě…
Za půl hodiny už Sylva stála mezi dveřmi s bábovkou v ruce. Nalily si čaj a Sylva začala vyprávět: S mámou jsme se pohádaly před deseti lety, kvůli úplné maličkosti. Už ani přesně nevím, kvůli čemu. Máma byla učitelka, celý život mě poučovala, a já to už jednoho dne nevydržela. Odmlčely jsme se, rok jsme spolu nemluvily, pak jsme si popřály svátky jen smskou.
Tenkrát jsem jí dokonce řekla, že bych radši, aby nebyla, než abych ji musela pořád poslouchat… Po vašem telefonátu, Iveto, když jste mi řekla, že je v nemocnici, jsem byla skoro ráda, naštvaná pořád. Ale pak jste mi pověděla o své mámě a mně to došlo: až maminka nebude, zmizí i kus mého dětství, nebudu už mít nikoho, komu bych řekla mami…
Dva dny jsem o tom přemýšlela, až jsem nakonec šla do nemocnice promluvit si. A víte, co? Od té doby se máma zlepšila jako zázrakem, už ji nikdy neopustím.
Sylva se rozloučila a běžela zpátky za mámou.
Radek na to Ivetě řekl: Co jsi jí to vlastně řekla za slova?
Iveta se usmála: Asi jsem jí jen řekla pravdu… Někdy člověku otevře oči až pravda. Ty nezapomeň dneska zavolat svojí mamce. Nebo víš co? Pojďme k ní letos na Silvestra, máme přece už jen jednu společnou maminku…Radek kývl s úsměvem, jako by konečně došlo i jemu, co je vlastně důležité. O chvíli později se Iveta zvedla, pečlivě zabalila bábovku, kterou od Sylvy dostali, a jemně pohladila spící Mícu na okenním parapetu. V bytě paní Novákové se rozsvítila světla, za zavřenými dveřmi se ozýval smích a tlumené hlasy po letech tady zase byl domov, kde někdo čekal.
Venku se už šeřilo, okna sídliště se rozsvěcela jako hvězdy. A ve třech bytech na tomhle patře, kam se až doposud vkrádala spíš samota, vládl klid, odpuštění, nové začátky i staré, tiché radosti. Možná tu letos budou hostit víc lidí, než čekali a určitě budou silvestrovské chlebíčky i pro Mícu.
Protože někdy stačí říct pravdu, podat ruku a všechno se může změnit. Pokud je doma, kde otevřou dveře, nikdy není pozdě vrátit se zpět a začít znovu.
