Uncategorized

Když jsem vystoupila z autobusu, uviděla jsem svou maminku sedět na zemi a žebrat: Já i manžel jsme zůstali v šoku. Nikdo to netušil. Je mi 43 let, mamince 67. Žijeme ve stejném městě, ale na opačných koncích. Jako mnozí senioři potřebuje stálý dohled, ale ke mně se nastěhovat nemůže – v bytě má čtyři kočky a tři psy. Krmí i všechny toulavé mazlíčky ze sousedství. Každou korunu, kterou jí dám, utratí za léky a krmivo. Jídlo jí sama nosím, vím, že by si nic navíc nekoupila. Nedávno jsme s manželem byli u kamaráda, auto jsme nechali u něj a domů jeli autobusem. A pak ten šok – maminka žebrající na chodníku. Nevěděla jsem, co dělat, a manžel byl stejně ohromený – ví, že ji každý měsíc podporuji z našeho rozpočtu. Přesto maminka sbírala peníze na žrádlo a očkování pro své psy a kočky. Připadá vám to nešťastné? Co byste udělali vy, kdybyste viděli svou maminku v takové situaci? Co by si pomyslela rodina, známí a sousedi? Určitě bych pro ně byla ta nevděčná dcera, co zapomněla na vlastní mámu. Teď každou chvíli obcházím město a hledám ji – vím, že po mém křiku s tím stejně nepřestala, jen se mi schovává lépe.

Když jsem vystoupil z autobusu, spatřil jsem svou maminku sedět na chodníku a žebrat. Byl jsem v šoku

Uncategorized

0116

A co ten byt? Vždyť jsi mi ho slíbil! Ničíš mi život!

A co bude s bytem? Vždyť jsi mi ho slíbil! Ničíš mi život! S manželem jsme byli opravdu šťastní, když

Uncategorized

069

Syn nechce být otcem… „Ty coura! Ty nevděčná svině!“ — ječela matka na dceru Natálii, kdykoliv ji spatřila. Dceřin zaoblený bříško její zlost jen posilovalo. „Vypadni z domu a už se nevracej! Už tě nechci nikdy vidět!“ Matka ji skutečně vyhnala. Vyháněla ji už dřív za různé průšvihy, ale kvůli těhotenství řekla, že ať se domů nevrací, leda až bude všechno za ní. Ubrečená, s malým kufrem, došla Natálie ke svému milému — vyděšenému klukovi. Ukázalo se, že Nazar rodičům ani nepřiznal, že Natálie čeká dítě právě s ním. Nazarova máma hned ptala, jestli není pozdě něco dělat. Samozřejmě, že bylo — břicho už bylo vidět. Natálie byla v šoku, zoufalství ji nutilo k čemukoliv, jen aby jí někdo pomohl. Ačkoliv ještě před měsícem vzdorovala matčiným návrhům, teď se topila ve strachu o budoucnost. — Můj syn není připraven stát se otcem, — prohlásila rázně Nazarova matka. — Je mladý, zničila bys mu život. Samozřejmě pomůžeme, jak bude v našich silách. Teď jsem ti ale sehnala místo v azylovém domě pro těhotné holky, které nikdo nechce. V centru dostala Natálie svůj pokojík, mohla se konečně nadechnout, odpočinout si a psycholožka ji začala připravovat na porod. Když jí pak položili do náruče uzlíček s miminkem, přišla panika. Později se pomalu začala sžívati s tím malým zázrakem — svou dcerkou. Blížily se Vánoce, ale místo radosti oznámili Natálii, že si musí najít nový azyl, na její místo už čeká další. Držela v náruči měsíc starou Evinku a nevěděla, co bude dál — kde vzít peníze, kam jít nocovat. Srdce Natálčiny mámy nezměklo, ani vnučku vidět nechtěla, obě si zcela vyškrtla ze života. — Smutná máme ten Štědrý večer, holčičko… — šeptla Natálie dceři. Přitom od dětství Štědrý večer milovala, chodila s kamarády koledovat, uměla všechny české koledy, každý rok díky tomu vydělala hezký peníz, když obešla půl sídliště. Moc ji lákala ta atmosféra — zas vyrazit, zpívat, zažít slavnostní náladu. „A proč vlastně ne?“ napadlo ji. — Dítě mám klidné, zabalím ji do peřinky, připnu k sobě a půjdu. A kdo mi neotevře — nad tím rukou mávnu.“ Druhý den si vybrala tichý činžovní čtvrť na kraji Prahy. Jak čekala, otvírali těhotnou koledující mámě neochotně — všichni tradičně čekali spíš kluky. Ale tu a tam se dálkoji podařilo dostat, a když zazpívala hezky a upřímně koledy, lidé ji štědře odměňovali nejen penězi, ale i cukrovím a jídlem. A obzvlášť dojatí byli pohledem na její miminko. Tušili, že k tomu ženu přiměla těžká situace. Chodit od dveří ke dveřím bylo vyčerpávající. „Zkusím ještě tamtu vilu, třeba budou štědří,“ pomyslela si. V kapse už měla slušnou částku a konečně získala trochu klidu. — Dovolte mi zakoledu… — požádala, když ji majitel pustil dál. Ale jeho reakce ji zaskočila. Jakmile ji pustil dovnitř, zahlédl její tvář, pohlédl na dítě, zbledl a sklesl na pohovku. — Naděžo? — špitl. — Prosím? … Ne, já jsem Natálie … Asi jste si mě s někým spletl. — Natálie?.. Jako bys z oka vypadla mojí ženě… A to dítě, holčička, že? — Ano. — Já také měl takovou dceru… Ale zahynuly v autonehodě… Před pár dny se mi o nich zdálo… a teď vy… Dá se tohle vůbec pochopit? — Já… vlastně nevím, co říct… — Pojďte dál, posaďte se, povězte mi svůj příběh, prosím… Nejprve se Natálie toho zvláštního muže bála, jeho reakce byla podivná. Jenže jí stejně nikde jinde nezbývalo místo. Vešla do prostorného pokoje, na stěně visel snímek ženy s dítětem — skutečně byla jeho zesnulá manželka Natálii až zarážející podobná… A tak začala vyprávět svůj příběh. Nešlo přestat, říkala vše — v detailech, do poslední drobnosti. Konečně byl někdo, koho zajímala. Muž mlčel, poslouchal, každé její slovo. Čas od času pohladil miminko, které tiše spalo a ve snu se usmívalo — asi cítilo, že je konečně doma, tam, kde brzy bude patřit…

Syn není připraven stát se otcem… Nemravnice! Nevděčná holka! ječela matka na dceru Radanu při

Uncategorized

022

Dal jsem svoje příjmení jejím dětem. Teď je musím živit, zatímco ona spokojeně žije s jejich biologickým tátou. Povím vám, jak jsem se z „toho vtipného frajera“ stal oficiálním bankomatem pro dvě děti, které mi píšou jen, když chtějí peníze na kino, ale o Vánocích mě ignorují. Všechno začalo před třemi lety, kdy jsem potkal Marianu – úžasnou ženu, rozvedenou, se dvěma dětmi. Zamiloval jsem se až po uši. A ona mi pořád říkala: „Děti tě mají tak rády!“ A já, úplný naiva, jí věřil. Jasně že mě měly rády – každý víkend jsem je bral do zábavních parků. Pak jednoho dne, v tom osudném rozhovoru, mi Mariana povídá: — Je mi hrozně smutno, že děti nenosí příjmení po svém tátovi. On je nikdy oficiálně neuznal. A já, v tom asi „nejlepším“ životním momentu, odpovím: — Tak já bych je mohl adoptovat. Jsou mi stejně jako vlastní. Znáte ten filmový moment, kdy všechno ztichne a hlas v pozadí říká: „Tady to skončí špatně“? Já ho neslyšel. Měl jsem. Mariana brečela štěstím. Děti mě objímaly. Cítil jsem se jako hrdina. Hloupý hrdina, ale hrdina. Pak přišli právníci, notáři, soudci. Děti se oficiálně přejmenovaly na Sebastiana a Karolínu Novákovy – S MÝM příjmením. Byl jsem šťastný. Mariana taky. Udělali jsme si i malou „rodinnou oslavu“ s dortem. Šest měsíců poté – jen ŠEST! Mariana povídá: — Musíme si promluvit… Nevim, jak ti to říct, ale… Petr se vrátil. — Jaký Petr? ptám se i když vím. — Biologický táta dětí. Změnil se. Dospěl. Chce zpátky rodinu. Oněměl jsem. Doslova. — A co uděláš? — Dám mu šanci. Kvůli dětem, chápeš? Jasně že chápu. Víc než je mi milé. — Mariano, já je ADOPTOVAL! Jsou to oficiálně moje děti! — Jojo, to nějak vyřešíme. Hlavně aby měly tátu. „To nějak vyřešíme.“ Jakoby šlo o složenku za elektřinu. Šel jsem za právníkem. Ten se málem zalkl kávou. — Ty jsi podepsal plnou adopci?! — Jo. — Tak to jsi jejich táta. S povinnostmi – alimenty, škola, zdraví. Všechno. — Ale nejsem s jejich mámou… — To je fuk. Táta jsi. Tak to v zákonech je. A tady teď jsem – platím Marianě alimenty, spokojeně bydlí s Petrem v MÉM bytě. Protože „děti potřebují stabilitu a neměly by měnit prostředí“. MŮJ byt. Placený mnou. Ale já odešel, abych je netraumatizoval. A teď to nejšílenější? Petr – táta duch, co roky nedal ani korunu – je teď hrdina, co je bere do parku, na fotbal. A mně chodí každý měsíc mail od právníka: „Zaplacené alimenty: X.000 Kč“ S nějakým smutným smajlíkem. Moc to nepomáhá. Minulý měsíc mi Sebastian napsal: — Ahoj, můžeš mi poslat něco navíc? Chci nové tenisky. — A nemůže ti je koupit Petr? — Říkal, že ty jsi oficiálně můj táta. On je jen táta na srdci. Táta na srdci. Jak výhodné. Já jsem ten přes banku. Adopci skoro nejde zrušit. Soud by mě viděl jako zloducha, co „se chce vzdát dětí“. Moji kámoši už mě nelitují. — V jakém momentu ti to přišlo jako dobrý nápad? — Byl jsem zamilovaný. — Zamilovat se neznamená vypnout mozek. Pravda. Když teď vidím chlapa s „nevlastními“ dětmi, mám chuť křičet: „NEPODEPISUJTE TO! Buďte strejda, přítel, cokoliv – ALE NEPODEPISUJTE!“ Moje máma jen: „Láska tě udělala za blbce“ a objala mě tak, až to bolelo ještě víc. Včera zase „mimořádný výdaj: školní potřeby – X.000 Kč“ Mimořádný. Škola přece začíná každý rok. A Mariana dává fotky „šťastné rodiny“ na internet. Děti – s MÝM příjmením – vedle chlapa, co je kdysi nechal. Vyvrcholení? Karolína (10, ano, má Instagram…) si do bio napsala: „Dcera Mariany a Petra ❤️“ Moje jméno? Nikde. Jsem anonymní sponzor jejich dětství. Tak tady teď jsem – sám, o 10 tisíc měně každý měsíc, se dvěma „dětmi“, co mě kontaktují jen kvůli penězům, a s jasnou jistotou, že jsem kvůli lásce udělal největší pitomost života. Jediný pozitivní je, že když se mě někdo zeptá „Máš děti?“, můžu říct ANO – a vyprávět tenhle příběh u večeře. Všichni se smějí. Já? Pláču uvnitř. A co vy? Podepsali jste někdy něco „z lásky“, co vás stálo majlant… nebo jsem jediný génius, co daroval příjmení i bankovní konto v jednom balíčku?

Hele, musím ti říct, jak jsem vlezl do průšvihu, na který by mi mamka řekla jen: No, vidíš, zase ta tvoje

Uncategorized

019

Když Valérie myla nádobí v kuchyni a vešel Ivan: Rozhovor o šetření, nedostatku lásky a rozhodnutí přestat spořit na život, který nikdy nepřijde – příběh jedné české domácnosti, kde se šetří i na toaletním papíru, a kde přichází odvaha začít žít pro sebe.

7. října 2023 Stála jsem u dřezu v kuchyni a myla nádobí, když do místnosti vstoupil Ivan. Ještě předtím

Uncategorized

0130

Žiji s mužem, který tvrdí, že peníze jsou „nízká energie“: Jaké to je být ve vztahu s partnerem, který po „duchovním probuzení“ odmítá pracovat, přestane přispívat na nájem a nechává veškerou odpovědnost na mně, zatímco svůj čas tráví meditací, osobnostním rozvojem a pálením vonných tyčinek. Co dělat, když se z pozice přítelkyně ocitnete jako sponzorka jeho duchovní cesty a místo podpory cítíte únavu, protože účty se samy nezaplatí?

Žiji s mužem, který tvrdí, že peníze jsou nízká energie. Jsme spolu skoro dva roky a až donedávna bylo

Uncategorized

023

— Zase se olizuje! Maxime, odveď ho pryč! Nastya podrážděně pozorovala Temíka, jak zmateně poskakuje u jejích nohou. Jak jsme se mohli nachytat na takového mazla? Tolik jsme přemýšleli, vybírali plemeno, radili se s kynology. Věděli jsme, jaká je to zodpovědnost. Nakonec jsme se rozhodli pro německého ovčáka, abychom měli věrného kamaráda, hlídače i ochránce. Jako šampon, tři v jednom. Jenže tohohle ochránce musíme chránit snad před kočkami sami… — Vždyť je ještě malý. Počkej, až vyroste, uvidíš. — Jo, už se nemůžu dočkat, až z toho hříběte něco bude. Všiml sis, že už teď jí víc než my oba dohromady? Jak ho vlastně uživíme? A netupej tak, ty dřevo, vzbudíš malou! — brblala Nastya, zatímco sbírala boty rozházené Temíkem. Bydleli jsme na Žižkově, v přízemí starého „baťovského“ činžáku s nízkými okny, skoro zarostlými do asfaltu. Místo by to bylo fajn, kdyby nebylo jednoho ale. Okna vedla do slepého kouta dvora, kde se večer míhaly stíny, scházeli se chlapi na popíjení a občas se poprali. Téměř celý den byla Nastya doma sama s novorozenou Katkou. Maxim ráno odcházel do práce do Národní galerie a volný čas trávil na blešácích a u antikvářů. Jeho zkušené oko historika umění — ostříž, jak Nastya žertovala — dokázalo najít mezi harampádím poklady: obrazy, vzácné knížky a cenné předměty pro domácnost. Maxim byl vášnivý sběratel. Za těch pár let se doma nashromáždila slušná sbírka obrazů, v nábytku z šedesátých let zářil porcelán z Českého Krumlova, sošky ze socialistické éry i stříbro z počátku dvacátého století… Nastya měla strach zůstat s tím vším sama a s maličkou na rukou, zvlášť když v domě kradou dost často. — Kdy myslíš, Nastyo, že je nejlepší jít s Temíkem ven? Hned teď, nebo po obědě? — Nevím. A vůbec, tohle není moje „psí“ věc! Při magickém slově „ven“ Temík vystřelil do předsíně, až se mu na rohu svezly tlapky, popadl vodítko, přihnal se zpátky a skočil radostí až ke stropu. Takového koně jsme si přivedli! Všechny miluje, každému nosí míček, každého vítá, jen návštěvy držené za dveřmi. Otevřená psí duše, dobrák od kosti, ale po ochraně nemáme ani památky! Kočky ve dvoře ho nezajímají, běží k nim s míčkem, myslí si, že si budou hrát. Párkrát už dostal od koček za vyučenou. Kocouři v našem vnitrobloku jsou drsní, takové bychom měli pořídit na hlídání… Zítra bude zase sama. Manžel jede do Kostelce na Levitánův festival, a jí zbývá hlídat porcelán a vyvenčit toho ňoumu. Jako by měla málo starostí… Za úsvitu manžel potichu vstal, aby Nastyu nevzbudil. Ale kdeže! Slyšela čajník v kuchyni, zacinkání vodítka, jak Maxim okřikuje Temíka, ať nevyšiluje a netupe. Při těchto domácích zvucích zase usnula a když ji vzbudila dcera, Maxim už byl pryč. Den začal jako obvykle. Obyčejný, poklidný den. Není to snad štěstí? Kamarádky kroutily hlavou: „Nastyo, vdala ses tak mladá, lítáš mezi manželem a dcerou, celý den v kuchyni, domácnost tě pohltila…“ Ale co je na domácnosti špatného? Nevyšlo vše podle představ, manžel často pryč, malé bydlení, peněz málo. A hlavně jeho sběratelská vášeň, které vždy padne spousta peněz… A teď ještě toho ušatého kámoše, o kterého se stejně stará Nastya. Ale věděla: milované je třeba milovat — i se všemi nedostatky. Nikdo ti dokonalost neslíbil… Když to pochopila, uklidnila se a rozhodla se radovat z toho, co má, ne trápit se tím, co chybí. Seděla v dětském pokoji, krmila dceru, která u kojení usínala, takže musela čekat, než se vzbudí a bude sát dál. Někdo zvonil, ale Nastya neotvírala. Nikdo za ní nemá proč jezdit, a bez ohlášení by nikdo přes celé město stejně nedorazil. Drahoceňné ranní chvilky, jak je miluje! Ticho v bytě, jen tikání hodinek v předsíni, z okna známý hluk města: drnčení trolejbusů, frkání aut, šustění smetáku po chodníku, dětské hlásky… Kde je ten ušatec? Už dlouho ho není slyšet. No jo, Temík vůbec není ušoun, uši má krásné, stojí jako svíčky, jen povahou je to trumbera. Teď tu budeš žít s ním, krmit, venčit, a užitek žádný. Měli jsme si spíš pořídit bišonka. Nastya se rozplývala nad dcerkou, která se, napapaná, odpojila od prsa. Ach, jaká je to holka! Zlatíčko moje, šeptala Nastya, když ji ukládala. Rosteš jak z vody… Co víc si přát? V tu chvíli se z obýváku ozval podivný zvuk. Jakési prasknutí, písknutí. Nastya zpozorněla. Prasknutí se opakovalo. S batedým dechem zula pantofle a neslyšně se vydala do obýváku. První, co ji zarazilo, byla Temíkova záda. Jako by se schovával za závěsem oddělujícím předsíň od obýváku. Napůl dřepěl, napnutý, vyplazený jazyk, upřený pohled do hloubi místnosti. Nastya sledovala jeho pohled a ztuhla: v okně, spíš v mikroventilaci, půlka chlapa! Typicky holá, vyholená hlava, ruce a ramena už v místnosti a snažil se protlačit chudé, suché tělo dovnitř. Nastya tomu nemohla uvěřit. To se jí snad nezdá! Co teď?! Zavolat? Chlap už je téměř v bytě! Ještě vteřinu, a… Vyděsil ji výkřik. Černý stín se mihnul k oknu a hned jí došlo, že je to Temík. Vyskočil na parapet a zakousl se zloději do krku! „Aúúú!!!“ zařval chlap drsným hlasem a vytřeštil oči, až vypadaly, že mu vypadnou z důlků. Nastya vybíhá na chodbu, volá sousedy, a pak už nebylo tak zle. Seběhli se lidé, zavolali policii. Nikdo nemohl moc pomoci, ale přítomnost lidí byla tou největší pomocí. Co by sama dělala? Přemohla strach, přistoupila blíž: hlavně aby Temík zloději nepřekousl krk! To by tak ještě chybělo! Ale Temík, chytrák, držel ho zezadu za límec a pevně, ale rozumně. Ani kapku krve! Jen když se zloděj pohnul, stiskl čelisti silněji. Když se uklidnil, Temík povolil. Kde se to v něm vzalo? Tenhle mazel s míčkem se najednou choval jako profík. Slyšel sluch, šel zkontrolovat situaci, ale nezaštěkal. Proč? To by bylo nejpřirozenější. Ale on zvolil léčku za závěsem a rozhodl se vyčkat. Nechal zloděje vlézt dovnitř, pěkně se zaseknout, aby nemohl zpátky, a pak napadl, a chytil ho přesně a bezpečně, aby ho nezabil a nezranil. Jak se říká: naše věc je zadržet, spravedlnost ať rozhodne dál. I nejzkušenější policajti si nevzpomněli, že by někdy zloděj tak rád skončil v poutech. Chlap si v Temíkových zubech užil a byl šťastný, že je z toho venku, zato pes se nechtěl vítězství vzdát. Byl ve svém živlu, pyšný na úlovek, museli ho přesvědčovat, až přijel policejní kynolog. Ten zavelel – a Temík pustil! Vyplivl zloděje, sedl si k oknu a věrně sledoval kynologa, jako by čekal další rozkazy. Jen salutovat už chybělo. — Měli jste teda štěstí s tím psem, — pochválil policista Temíka a uznale mu podrbal za uchem. — Takového bychom potřebovali na pátrání… Maxim se vrátil pozdě večer. Opatrně otevřel dveře a oněměl překvapením. A bylo se čemu divit! Za prvé: Temík ležel na gauči, což bylo naprosto zakázané a nikdy mu to nebylo dovoleno. Za druhé: rozvalený na zádech, všechny packy rozhozené, v nejvznešenější a téměř nestydaté póze, a Nastya mu drbala břicho, hladila a mazlila ho a málem by mu políbila čumák. Přitom tiše broukala: „Radost moje, koníčku můj, hřebečku malý, rosteš mi ke štěstí! Promiň, že jsem ti tolik křivdila…“ Tento příběh mi vyprávěl sám znalec umění na jednom Levitánově festivalu. Temík by to určitě podal ještě líp: jak stopoval, jak zadržoval, jak předával kriminalistům. Je to už dávno, ale příběh zůstal v paměti. Jako by Temík pořád škrábal packou a prosil o místo na papíře – a tak jsem se s vámi rozhodla podělit… Mazlík nebo strážce? Jak německý ovčák Temík na Žižkově ochránil poklad i rodinu před zlodějem, i když vypadal na lenocha!

Zase si olizuje packy! Lukáši, dej ho pryč! Lenka sledovala s podrážděním Huga, jak poskakuje kolem jejích

Uncategorized

PODIVNÍ SOUSEDÉ Do bytu 222 v domě číslo 8 na ulici Seifertově se nastěhovali noví sousedé. Manželský pár kolem padesátky. Oba menší postavy, vyhublí. On nosí bradku a šedý kabát, ona se často objevuje v dlouhé sukni a baretním baretu. Jsou zdvořilí, v domě se usmívají a podrží vám dveře, když nesete těžké tašky. A co je v dnešní době důležitější než kdy dřív – jsou ticho. Ale to jen ze začátku… Přibližně po dvou týdnech je rodiny Novákových z 221 a Dvořákových z 223 slyšely až moc dobře. A stal se z toho nový večerní námět u rodinné večeře. Takto probíhaly rozhovory u Novákových, kterým bylo kolem čtyřiceti a už půl života nesli společné příjmení: – Viděla jsi ty nové sousedy? – Jo, včera jsme jeli spolu výtahem. – A co na ně říkáš? – Normálka, obyčejní. Proč? – Jsou nějak moc zamilovaní… – Jak to myslíš? – Když přes den všichni odejdete a je klid, je slyšet všechno. Poslední tři dny mají…no…erotické hry. A ještě s fantazií, jak z filmu… – Fakt? – Jo, občas to i ruší, a nedá se v tom pracovat. – Ale nebuď puritánka, mají padesát a pořád je hra baví. “To bych o nás říct nemohl,” pomyslel si, ale nahlas to nezmínil. O víkendu ale už i on nechtěně poslouchal. Tentokrát zněla scénka zahradníka a paní domu. Novákovi jen poslouchali a trochu se červenali. ***** A takto probíhaly rozhovory u Dvořákových – nejmladší pár na patře, byli spolu pět let a čekali své první dítě: – Kubo, viděls nové sousedy? – Jo, potkali jsme se v chodbě. Proč? – Jsou zvláštní. Ona mu pořád vaří, jak v restauraci. A on ji furt nosí dárky. Každý den něco! – A odkud to víš? – Každý den cítím vůni jejich jídla na chodbě. A několikrát jsem ho viděla s květinami a dárkovou taškou. Domů běží, jak na rande. – Možná nejsou manželé, ale milenci? – Nevím… ale bydlí spolu. – A v kuchyni spolu povídají a smějí se, stačí aby nezvonilo nádobí. Jak zamilovaní vysokoškoláci. – Už jdou večerní zprávy, jdu se dívat. V pátek potkal Jakub souseda s pugétem a lahví červeného u výtahu a bylo jasné, že dnes má velká očekávání. ***** Čas plynul. Už měsíc bydlí tito podivní sousedé v bytě 222. Novákovi z 221 si už na zvuky zvykli. Ale sousedé hrají nové a nové role, každý den překvapí něčím jiným, jako by byl poslední. Jednoho večera Veronika Nováková, uhnula očima: – Dnes jsem zabrousila v obchodním centru do sekce spodního prádla. Podívej, co jsem si koupila! – rozepnula župan. Oči jejího muže Martina vzplanuly, olízl si rty. – Já ti taky něco pořídil, – povídá – pro dospělé, na zkoušku. – Tak zkusíme, no…, ale červenala se. ***** „Už to začíná,“ špitl soused z 222, s uchem přitisknutým na stěně přiléhající k Novákovým. ***** Jakub z 223-ky si přes poledne odskočil do zlatnictví. Už dlouho svou ženu nepřekvapil dárkem, dříve ji rozmazloval každý týden. Alespoň čokoládu měl pro ni vždy při sobě. Najednou spatřil známou bundu. – Kláro! Co tu děláš? Domů je to dost daleko. – Jen jsem si chtěla projít obchody, – trochu zčervenala – A ty? – Koupil jsem ti naušnice! Tady, vezmi si je – neudržel překvapení. Klára se rozzářila: – Děkuji, lásko – políbila ho – A dnes k večeři karbonaru s krevetami. Pamatuješ, jak jsem ji vařila? Tady chutnají nejlíp. – Pamatuju! Mám na ni chuť už teď! – Nezdržuj se dnes. V 19:00 bude hotovo. – Dobře, stejně koupím cestou ještě květiny. ***** – Tak co slyšíš? – ptal se muž z 222. – Něco chystají, – usmála se žena – a i tady už „proces“ běží. ***** Za další měsíc byste Novákovi nepoznali – omládli o deset let. Nemohou se jeden druhého nabažit, vyhledávají čas o samotě, občas odjíždějí na hotel a stále se vzájemně překvapují. Mají společné koníčky, v práci se jim daří, život běží. ***** Dvořákovi čekají každým dnem prvorozené dítě, ale randí, jak novomanželé. Kino, restaurace, výstavy, Oksana našla starou knihu receptů, Jakub ji každý týden obdarovává. Už ani neví, kdy naposledy koukal na večerní zprávy. ***** – Tak co u nich? – ptá se žena z 222. – Všechno v pohodě. Trochu vrže matrace, děti jsou určitě doma. Ale mají plno radosti, rád je poslouchám. – I ti druzí jsou šťastní. Na kuchyni štěbetají jak holubi, smějí se, krásně tam voní. – Výborně! Tři měsíce a máme hotovo. Zůstaneme ještě pár týdnů pro jistotu. – Dobře. Kdo je další? – Simanova, 4, byt 65. V 66 je rodina prolezlá rutinou, už ani nevědí, jak se oslovují. V 64 zase potřebují zlepšit situaci v ložnici! – Rozumím. Dobře, tvoje kazety zatím neuklízím, ještě si zašumíš. A rozvoz jídla z restaurace rušit nebudu. Aromatické oleje máme. Mimochodem, růže, které jsi každý týden měnil, zvadly. Budu muset koupit nové. – Koupím. Promasíruj mi záda a půjdeme spát…

PODIVNÍ SOUSEDÉ Do bytu číslo 222, v domě číslo 8 na ulici Seifertova, se nastěhovali noví sousedé.

Uncategorized

022

Každé úterý Liana spěchala na metro, v ruce svírala prázdnou igelitku – symbol dnešního neúspěchu. Dvě hodiny bloudění po nákupních centrech a ani jediný dobrý nápad na dárek pro křtěnou, dceru své kamarádky. Míša, které je deset, už nemiluje poníky, ale zajímá se o astronomii. Najít kvalitní dalekohled za rozumnou cenu je ale nadlidský úkol. Už se stmívalo a v podzemí bylo cítit zvláštní únava konce dne. Liana se protlačila k eskalátoru a právě tehdy jí v uších, unavených hlukem, utkvěla z vlny zvuků jedna věta. „— Já bych nevěřila, že ho zase uvidím, fakt přísahám — zněl za ní mladý, lehce rozechvělý hlas. — Každé úterý si ji teď vyzvedává ze školky. Sám. Přijede autem a jedou spolu do toho parku, kde jsou kolotoče…” Liana ztuhla na schodu jedoucího eskalátoru. Otočila se a na vteřinu zahlédla mluvčí: výrazný červený kabát, dojatá tvář, jiskřící oči. A kamarádku po boku, která se jen tiše usmívala a přikyvovala. Každé úterý. I ona jeden čas měla takový den. Tři roky zpátky. Ne pondělí zatížené těžkým startem, ne pátek s vůní nadcházejícího víkendu. Právě úterý. Den, kolem kterého se točil její svět. Každé úterý, přesně v pět, odbíhala ze školy, kde učila češtinu a literaturu, a spěchala přes celé město. Do Hudební školy Bedřicha Smetany, do staré vily s vrzající podlahou. Vyzvedávala Marka. Sedmiletého, vážného kluka, který si nosil housle skoro tak velké jako on sám. Nebyl její syn – byl to syn jejího bratra Tomáše, který tragicky zemřel před třemi lety. Ty první měsíce po pohřbu byly úterky rituálem přežití. Pro Marka, který se uzavřel do sebe a skoro nemluvil. Pro jeho maminku Olgu, která jen stěží vstávala z postele. A pro Lianu, která se snažila posbírat střípky jejich života, stát se na chvíli kotvou, záchytným bodem, nejsilnější v téhle rodinné zkoušce. Pamatovala si do detailu, jak Mark vycházel ze třídy bez pohledu stranou, se sklopenou hlavou. Jak mu brala pouzdro s houslemi, které jí bezeslova podal. Jak spolu šli na metro a ona mu cestou vyprávěla o vtipné chybě v diktátu nebo o vráně, která ukradla housku školákovi. Jednoho listopadového dne se Mark najednou zeptal: „Teto Líno, a táta taky neměl rád déšť?“ Liana, se srdcem staženým bolestí i láskou, odpověděla: „Nenáviděl jej. Hned běžel pod střechu.“ Tehdy ji chytil za ruku. Pevně, dospěle – ne aby ho vedla, ale jako by se snažil udržet mizící obraz. Nestiskl její ruku – držel v ní tu představu. V tom sevření byla jeho dětská, ale silná touha přesvědčit se, že táta byl. Běžel pod střechy. Nenáviděl plískanice. Nebyl jen vzpomínkou nebo tichým povzdechem babičky, ale žil i tady, v chladném listopadovém dešti, na této ulici. Tři roky byl její život rozdělený na před a po. Hlavním dnem opravdového, byť těžkého života, bylo právě úterý. Ostatní dny byly kulisou, čekáním. Připravovala se na ně: kupovala Markovi jablečný džus, který měl rád, nahrávala do telefonu veselé pohádky, kdyby bylo v metru nesnesitelně, vymýšlela témata k povídání. A pak… Olga se postupně zvedala. Našla si práci. A pak i novou lásku. Rozhodla se začít jinde, daleko od vzpomínek. Liana jí pomáhala balit, Markovi pečlivě ukládala housle do měkkého pouzdra, objala ho na nádraží. „Piš, volej — jsem tady kdykoliv,“ říkala se zatajeným dechem. Zkraje volal Mark každé úterý v šest. A ona byla zase na chvíli teta Lína, co musí za patnáct minut stihnout vše: škola, housle, noví kamarádi. Jeho hlas byl jemným vláknem napnutým přes stovky kilometrů. Pak volal jednou za čtrnáct dní. Vyrostl, měl další kroužky, úkoly, počítačové hry s kamarády. „Teto, promiň, minulé úterý jsem zapomněl, byla písemka,” psal v chatu, a ona odpisovala: „V pohodě, zlatíčko. Jak dopadla písemka?“ Úterky už nebyly o hovoru, ale o čekání na zprávu, která slíbila, ale nemusela přijít. Nezlobila se. Psala sama. Pak — už jen o velkých svátcích. Narozeniny, Vánoce. Jeho hlas byl jistější, odpovídal spíš obecně: „Dobré“, „Jdeme dál“, „Učíme se“. Jeho nevlastní táta, Petr, byl klidný, rozumný chlap, co se nechtěl stát tátou, ale byl blízko. To bylo důležité. Nedávno se narodila sestřička Alenka. Na fotce na síti Mark drží miminko nesměle, ale něžně. Život, krutý i štědrý, šel dál. Budoval nové, zaceloval rány všedností, péčí o novorozenou, školními starostmi i plány. Pro Lianu zbývalo úhledné, ale stále užší místo „tety z minulosti“. A právě teď, v hluku metra, ta dvě slova – „každé úterý“ – zazněla ne jako výčitka, spíš jako tiché ozvěny. Jako pozdrav od té Liany, která tři roky nosila v sobě obří, pálivou odpovědnost i lásku jako otevřenou ránu a zároveň jako největší dar. Ta Liana věděla, kdo je. Opora. Maják. Nezbytný článek v denním režimu malého člověka. Byla potřebná. Paní v červeném kabátu měla svůj příběh, svůj citlivý kompromis mezi bolestí a přítomností. Ale ten rytmus, železný řád – „každé úterý“ – byl univerzálním jazykem. Jazykem, který říká: „Jsem tady. Můžeš se na mě spolehnout. V tenhletý konkrétní den, v tenhle čas jsi pro mě důležitý.“ Tomu jazyku Liana kdysi rozuměla plynule, teď už téměř zapomněla. Vlak se rozjel. Liana se narovnala a podívala na svůj obraz ve tmavém tunelovém skle. Vystoupila na své stanici a už věděla, že zítra objedná dva stejné dalekohledy — levné, ale dobré. Jeden pro Míšu. Druhý pro Marka, s doručením domů. Jakmile jej dostane, napíše: „Marku, to aby ses koukal na stejné nebe jako já, i když jsme v jiných městech. Co myslíš, příští úterý v šest večer bychom se mohli najednou podívat na souhvězdí Velkého vozu? Sjednotíme hodinky. Pa, teta Lína.“ Vyjela eskalátorem ven, do večerního města. Vzduch byl studený a svěží. Nejbližší úterý už nebylo prázdné. Bylo domluveno. Ne jako povinnost, ale jako tiché domluvení mezi dvěma lidmi, které pojí vzpomínky, vděčnost a jemná, ale pevná nit příbuzenství. Život šel dál. A v jejím diáři zůstaly dny, které nemusí být jen přežité, ale můžou být určené. Určené pro tiché kouzlo pohledu na stejné hvězdy přes stovky kilometrů. Pro vzpomínku, která už nebolí, ale hřeje. Pro lásku, která se naučila mluvit řečí vzdálenosti a o to víc zesílila, zmoudřela a zakořenila. Každé úterý: Den, kdy se minulost a přítomnost setkávají pod českým nebem

Každé úterý Lenka se prodírala pražským metrem s prázdnou igelitkou v ruce. Ten sáček byl dnes znamením

Uncategorized

0489

„Budeme tu bydlet až do léta!“: Jak jsem vyhodila neomalenou švagrovou s její rodinou, vyměnila zámky a ukončila invazi do svého pražského bytu Domovní zvonek spustil poplach v sobotu ráno v sedm, jediný den, kdy jsem po čtvrtletní uzávěrce plánovala vyspávat, ne hostit nečekané příbuzné. Na obrazovce se objevila švagrová Lenka, sestra mého manžela Jiřího, s uštěpačným výrazem a třemi rozcuchanými dětmi za zády. — Jiří! — zavolala jsem drsně od dveří — Tvoji příbuzní. Řeš si to! Manžel se trousil z ložnice, oblékl si triko naruby a věděl, že mi už došla trpělivost. Moje byt – moje pravidla: tu „trojku“ v centru Prahy jsem si pořídila sama dávno před svatbou, pot a krev mě stálo splácet hypotéku, rozhodně jsem tu nechtěla cizí cirkus. Lenka nacpala baťohy do chodby na novou italskou dlažbu, aniž by pozdravila, a už upíjela můj čaj u stolu. — No konečně jsme tu, hurá, — zahlásila, — děti hladové, rychle něco k večeři! — Jiří, co se děje? — Mají v koupelně rekonstrukci, polámané trubky… jen týden to prý potrvá. Týden proměnil můj vysněný byt v brloh: chaos v kuchyni, špína, otisky malých ruček na zdech… Problémy vrcholily, když jsem našla děti skákat po posteli a pomádou Tom Ford kreslit na zeď. Lenka jen pokrčila rameny: — Jsou to děti, no co, odmaluješ si to… A mimochodem, ten „týden“ se protáhne: rekonstrukce v nedohlednu, zůstáváme do léta! Vám dvěma tu stejně není veselo! Jenže přišla facka — na Lence mobilu vyskočilo upozornění: „Lenko, peníze za podnájem dorazily, vaši nájemníci by rádi prodloužili smlouvu do srpna…“ Plus hlášení z banky: +32 000 Kč na účet. V tu ránu mi došlo, že žádná rekonstrukce neexistuje. Lenka vydělává na podnájmu svého bytu a celou svou famílii nastěhovala ke mně, abych je živila! Vzala jsem mobil, pořídila důkaz a postavila Jiřího před ultimátum: buď zítra jeho „milovaná“ sestřička zmizí, nebo jdou všichni, i s manželem, pryč. Jakmile Lenka odešla nakupovat (samozřejmě za vydělané peníze z podnájmu), povolala jsem zámečníka a kontaktovala policii pro případ, že by chtěla dělat scény. Její batohy, hračky a věci skončily v černých pytlích na chodbě, uvítal ji policista a já s dokumenty o vlastnictví bytu. — Víte, že žádné právo na můj byt nemáte. Váš podvod s podnájmem mám zdokumentovaný. Sbalte vše a zmizte, nebo si promluvíme o daňovém úniku a krádeži. Lenka zbledla, polykala slzy, a já věděla, že mám vyhráno. Když se dveře zavřely za jejími taškami a nabručenou rodinou, sedla jsem si ke kávě v čistém bytě a s klidem jsem si užila své těžce vydobyté soukromí. Moje koruna za to stála — na hlavě seděla jako ulitá.

Domovní zvonek nezazvonil on vyloženě zavil, jako by se dožadoval spásy. Podívala jsem se na hodiny