7. října 2023
Stála jsem u dřezu v kuchyni a myla nádobí, když do místnosti vstoupil Ivan. Ještě předtím zhasl světlo.
Ještě je úplně dost světla, nemusíme plýtvat elektřinou, zamručel naštvaně.
Chtěla jsem pustit pračku, namítla jsem tiše.
Dáš ji až v noci, když je proud levnější, odvětil Ivan suše. A ten proud vody trochu stáhni, Evičko, hrozně moc jí spotřebuješ. Takhle přicházíme o peníze. Uvědomuješ si to vůbec?
Ivan otočil kohoutek, proud slábl. S melancholií jsem si ho prohlédla. Nakonec jsem vodu vypnula, utřela si ruce a posadila se ke stolu.
Ivane, díval ses někdy sám na sebe z venku? zeptala jsem se ho.
Každý den dělám jen to, zavrčel sarkasticky.
A co bys o sobě řekl?
Jako člověk? upřesnil.
Jako manžel a táta.
Jsem prostě normální manžel, prohodil Ivan. Otec jako každý. Normální. Ani lepší, ani horší než ostatní. Proč se ptáš?
Fakt si myslíš, že takový jsou všichni manželé a otcové? napadla jsem ho.
O co ti jde? Hádku chceš? zvýšil hlas.
Věděla jsem, že tohle je bod, odkud není návratu. Že ten rozhovor už musím dotáhnout. Až dokud Ivan nepochopí, jaké je s ním soužití utrpením.
Víš, proč od nás ještě neodešel? špitla jsem.
A proč bych měl odcházet? ušklíbl se Ivan.
Protože mě nemiluješ, odpověděla jsem pomalu. A naše děti taky ne.
Ivan se chtěl hádat, ale nepustila jsem ho ke slovu.
Nesnaž se mi to vyvracet. Ty nikoho nemiluješ a zbytečná debata by byla jen ztráta času. Teď ti chci říct něco jiného. Proč od nás vlastně nejsi pryč.
Tak proč? štěkl po mně.
Protože jsi lakomý, Ivane, řekla jsem přímo. Skrblíš tak moc, že rozchod by pro tebe znamenal obrovskou finanční ztrátu. Kolik jsme spolu? Patnáct let? A co jsme za tu dobu získali? Kromě toho, že jsme manželé a máme děti. Jaké máme úspěchy za ta léta?
Celý život máme ještě před sebou, oponoval Ivan.
Ale ne celý, Ivane. Právě o to jde. Už jsme minuli polovinu. Celou dobu jsme nebyli na dovolené u moře. Ani jednou! Nemluvím o zahraničí, ale ani po Česku jsme nikam nezajeli. Vždycky trávíme prázdniny tady v Praze. Ani na houby do lesa jsme nikdy nejeli. Proč? Protože je to drahé.
Protože šetříme na budoucnost, řekl Ivan tiše.
My? ironicky jsem zvedla obočí. Nebo jen ty šetříš?
Nám záleží, vždyť to dělám pro vás, bránil se.
Fakt pro nás? Patnáct let schováváš každou korunu. Chceš říct, že je to na mě a na děti?
Samozřejmě! Víš, kolik už máme na účtu?
My? zopakovala jsem. Možná ty. Já na účtu nemám nic. A víš co? Dej mi, prosím, peníze na novou oblečení pro mě a děti. Protože už patnáct let nosím stejné věci, které jsem měla na svatbě, nebo co mi přenechala švagrová. A naše děti? Mají všechno poděděné po bratrancích. Já si už chci pronajmout vlastní byt, protože žít v bytě tvé mámy mě zničilo.
Máma nám dala dvě místnosti, namítnul Ivan. Co se týče oblečení, proč utrácet za takové zbytečnosti? Vždyť věci po dětech mého bratra úplně vyhovují.
A co já? V šatech které nosila tvoje švagrová mám běhat do práce?
Pro koho by ses měla parádit? uchechtl se Ivan. Jsi máma dvou dětí, je ti pětatřicet! Měla bys myslet na něco jiného než na hadry.
Na co tedy? zeptala jsem se.
Na smysl života. Na věci daleko větší a hodnotnější. Na duchovní rozvoj. Přerůst nad tyhle starosti.
Aha. Proto máš naše peníze jen na svém účtu, aby ses o nás postaral až spasíme svoje duše, viď?
Protože vám bych nemohl nikdy svěřit peníze! rozkřikl se Ivan. Všechno byste rozházely! Co když přijde nějaká pohroma?! Přemýšlela jsi o tom?
Ivane, tvoje sluč se něco a na co budeme žít už přece dávno nastalo! My stejně už žijeme, jako by to přišlo.
Ivan mlčel, nenávistně se na mě díval.
Šetříš i na mýdle, toaletním papíru a ubrouscích. A ještě nosíš domů mýdla a krémy z fabriky.
Kdo šetří, má za tři, bránil se suše Ivan. Za zbytečnosti nebudu utrácet.
Tak aspoň řekni, kolik let ještě máme vydržet. Deset? Patnáct? Dvacet? Kolik chceš ještě šetřit, aby bylo možné žít normálně? Je mi pětatřicet a pořád to není ten správný čas, že?
Ivan mlčel.
Co kdyby třeba ve čtyřiceti? zkusila jsem. Začneme teprve žít?
Stále ticho.
Tak v padesáti?
Ani slovo.
Dobře. Asi jsem naivní. I padesát je moc mladý věk na pořádný život. Co šedesátka? Pak už by bylo dostatek našetřeno. Mohla bych si koupit nové věci a děti taky, souhlasíš?
Ivan mlčel a zíral do země.
Hele, Ivane, co když se toho ani nedožijem? zeptala jsem se vážně. Stravujeme se hrozně, právě kvůli tvé spořivosti. Jíme kilo levného salámu místo slušného masa. Není ti divné, že jsme pořád naštvaní? Vždyť takhle se žít nedá.
Kdybychom nebydleli u mámy a jedli lépe, nemohli bychom šetřit.
To máš pravdu. přikývla jsem. A proto od tebe odcházím. Už nechci šetřit. Ty v tom nacházíš smysl života, já ne.
A jak si jako představuješ, že budeš žít?
Budu žít, jak se dá. Najmu si byt pro mě a děti. Moje výplata je stejná jako ta tvoje. Bude to stačit na nájem i na jídlo a oblečení. Hlavně už nebudu muset donekonečna poslouchat tvoje řeči o šetření elektřiny, plynu a vody. Budu prát klidně omylem ve dne a když zapomenu zhasnout, svět se nezboří. Koupím ten nejlepší toaletní papír, budu mít po ruce papírové kapesníky a v obchodech si koupím, co chci i bez slev.
Ale nebudeš si moct nic našetřit! zalapal Ivan po dechu.
Proč bych nemohla? Ty své alimenty na dvě děti si budu dávat stranou. I když… Promiň, kecám. Šetřit už nebudu nikdy. Ani korunu. Budu utrácet všechno, do poslední koruny. Budu žít od výplaty k výplatě. O víkendech přenechám děti babičce a půjdu do divadla, do kavárny, na výstavy. O prázdninách si konečně zajedu k moři! Kam, to ještě nevím. Až se tě zbavím, rozhodnu se.
Ivanu se zatemnilo před očima. Nebál se o mě ani o děti. Měl strach o sebe. V hlavě si rychle počítal, kolik mu po rozvodu a po alimentách vlastně zbude. Ale nejvíc ho děsila moje vyhlídka dovolené u moře. Byly to přece jeho peníze.
A ještě jedna věc, dodala jsem. Účet, na kterém máš peníze, rozdělíme na půl. Kolik se tam za patnáct let ušetřilo? Určitě dost. Všechno to utratím. Nebudu šetřit na život, já chci žít teď.
Ivan jen otvíral a zavíral pusu, nebyl schopen vyslovit ani slovo. Šok ho úplně ochromil.
Víš, jaký je můj sen, Ivane? Až jednoho dne odejdu z tohoto světa, chci mít na účtu nula. Chci vědět, že jsem každou korunu skutečně využila na svůj život.
Za dva měsíce jsme byli s Ivanem rozvedeni.
