Domovní zvonek nezazvonil on vyloženě zavil, jako by se dožadoval spásy. Podívala jsem se na hodiny: sedm ráno, sobota. Jediný den, kdy jsem chtěla pořádně dospat po uzávěrce kvartálních výsledků, ne hostit povinné návštěvy. Na obrazovce videotelefonu se vynořil obličej švagrové. Světlana, sestra mého muže Igora, vypadala, jako by se chystala dobývat Staroměstskou radnici, a za jejím ramenem se rýsovaly tři dětské hlavičky v různém stádiu neupravenosti.
Igore! zařvala jsem z kuchyně, aniž bych zvedla sluchátko. Návštěva pro tebe. Máš to vyřešit.
Manžel se vykulil z ložnice, omylem si oblékl trenýrky naruby a už na pohled věděl, že nastal krizový den. Věděl, že když mluvím tímto tónem, má rodina jeho příbuzných u mě vyčerpala veškerou toleranci. Mezitím, co se pokoušel koktat něco do sluchátka, já už stála v předsíni se založenýma rukama na prsou. Můj byt má pravidla. Tu nádhernou prostornou trojku v srdci Vinohrad jsem si koupila dva roky před svatbou doslova z krve a potu, poté jsem splatila hypotéku a nejméně ze všeho jsem byla ochotná snášet v ní bugr návštěv.
Dveře se rozletěly dokořán a do mého voňavého, čistotou zářícího bytu vtrhla celá výprava. Světlana ztěžka shodila tašky na špičkovou italskou dlažbu a ani nepozdravila. Jen mě odstrčila bokem, jako bych byla kus nábytku.
Konečně tu jsme, sláva Bohu! oddychla si, shazujíc věci na zem. Alenka, na co tam stojíš jak solný sloup? Dej vařit vodu, děti mají hlad.
Světlano… řekla jsem klidně, ale Igor sklopil hlavu, věděl, že je zle. Co to má jako znamenat?
Igor ti nic neřekl? vykulila oči v módu nevinná duše. Máme v bytě rekonstrukci! Celkovou! Vyměňují nám trubky, dřevěné podlahy musí ven, všude je bordel. Nedá se tam být. Budeme tu týden, než to udělají. Vám se tu tři pokoje povalují ladem, tak co?
Podívala jsem se na manžela, který předstíral, že zkoumá strop. Věděl, že ho večer čeká poprava.
Igore?
Alenko, prosím tě… to jen na týden. Byl tak ubohý.
Dobrá, řekla jsem ledově. Přesně sedm dní. O jídlo se postaráte sami, děti neběhají po bytě, na zdi nikdo nešahá, k mému pracovnámu stolu se nepřibližují ani na metr. A po desáté večer klid.
Světlana protočila oči a zasmála se:
Ty jsi fakt sucharka, Alena. Přísná jak dozorkyně v Borech. Tak jo, kde budeme spát? Doufám, že ne na zemi?
A začalo peklo.
Týden se protáhl na dva, pak tři. Můj dříve dokonale čistý byt se měnil v chlív. Předsíň byla plná zaprášených bot, pořád jsem do nich kopala. Kuchyň byla epicentrem chaosu: mastné fleky na pracovních deskách, drobky, lepkavé kaluže. Světlana se tu nechovala jako host, ale jako by jí všechno patřilo.
Aleno, v lednici nemáš vůbec nic, šťourala se v poličkách jednoho večera. Děti potřebují jogurty, my bychom si s Igorem dali maso. Tolik vyděláváš, mohla bys rodinu podpořit.
Máš platební kartu i obchod za rohem, ani jsem nezvedla hlavu od notebooku. A rozvoz funguje nonstop.
Jsi lakomá, víš? Peníze do hrobu nevezmeš! práskla ledničkou, až zacinkaly skleničky.
To ale nebyl zlom. To byl okamžik, kdy jsem přišla dřív z práce a našla neteře v naší ložnici. Nejstarší skákala na posteli s ortopedickou matrací za dvacet tisíc, mladší ta si propůjčila mou rtěnku Dior a s nadšením čmárala po stěně.
Ven! vyštěkla jsem a děti rozletěly se po bytě.
Přitulala Světlana. Jakmile spatřila zdemolované tapety a zlomenou rtěnku, jen mávla rukou:
Uklidni se, jsou to děti! Ta čára po zdi se snadno smaže. Rtěnka, vždyť je to jen kousek tuku. Koupíš novou. A mimochodem, rekonstrukce se nám trochu protáhla. Stavaři jsou banda povalečů! Takže tu zůstaneme nejspíš do léta. Vám dvěma je stejně smutno, aspoň tu bude veselo!
Igor jen mlčel jako hadr.
Nevyjadřovala jsem se. Šla jsem do koupelny nechtěla jsem přijít někomu k úrazu. Potřebovala jsem se vydýchat.
Večer si Světlana vzala sprchu a mobil nechala na stole. Displej se rozsvítil notifikace. Normálně do cizích zpráv nelezu, jenže tahle se objevila velkým písmem na uzamčené obrazovce. Kontakt Marcela Pronájmy:
Světlano, peníze dorazily. Nájemnice spokojené, ptají se, jestli mohou prodloužit pobyt do srpna?
Vzápětí pípnutí banky: Příchozí platba: + 32 000 Kč.
Uvnitř mi cvaklo. Všechno do sebe zapadlo. O žádném remontu nebylo ani vidu. Tohle byla podnikavá pijavice: vlastní byt pronajímá přes Airbnb, sama žije u mě na účet. Úspora na jídle, energiích, k tomu pasivní příjem. Geniální podnikání. Z cizího.
Vyfotila jsem si její displej. Ruce se mi netřásly. Ve mně se rozlila ledová rozhodnost.
Igore, pojď na kuchyň, zavolala jsem manžela.
Beze slova zíral na fotku, tvář mu zrudla, pak zbledla.
Aleno, možná je to omyl
Omyl je, že jsi je nevykopal už dávno, klidně jsem mu řekla. Zítra do oběda tu nebudou jinak tady nebudeš ani ty. S tvojí matičkou, sestřičkou a s celým vaším cirkusem.
Kam mají jít? šeptl.
Tím mi neztrácej čas. Klidně pod Nuselský most, nebo třeba do hotelu Jalta.
Ráno Světlana s ledovým klidem oznámila, že jde nakupovat objevila nádherné kozačky (těžko říct, na čí nájemné). Děti nechala Igorovi, který si vzal volno.
Počkala jsem, až za ní klaply dveře.
Igore, vezmi děcka na dlouhou procházku do parku.
Proč?
Protože tu za chvíli proběhne deratizace.
Jakmile zmizeli ve výtahu, zvedla jsem mobil. První hovor zámečník. Druhý na služebnu.
Hra na pohostinnost skončila. Začala očista.
Ještě včera mi v hlavě doznívala Igorova otázka: Třeba je to omyl, když jsem sledovala, jak zámečník s vytetovaným lvem na předloktí mění zámek.
Pěkné dveře, pochválil. Tím zámkem se jen tak někdo nedostane.
To bylo záměrem chci bezpečí.
Převedla jsem mu patnáct stovek, dost na slušnou večeři ve Vínografu, ale za klid bych dala víc. Pak jsem přistoupila k balení věcí. Žádné slitování. Největší sáčky na odpadky, které jsem našla černé, pevné. Všechno šlo dovnitř: Světlaniny podprsenky, dětské punčocháče, hračky, které byly všude. Nic jsem neskládala. Utlačovala jsem to, vrazil jsem dovnitř najednou i její kosmetiku, která mi zavazela v celé koupelně.
Za čtyřicet minut vznikla na chodbě pěkná černá hora, pět nacpaných pytlů a dva kufry.
Když výtah zaklapl a vyklopil mladého policistu, už jsem stála u dveří s listem vlastnictví a občankou.
Dobrý den, pane strážníku, podala jsem doklady. Majitelem bytu jsem já. Trvale bydlím jen já. Brzy tu budou lidé, kteří tu nemají co pohledávat. Prosím, zapište pokus o neoprávněné vniknutí.
Příbuzní? zívnul.
Už ne, pousmála jsem se. Majetkové spory došly k vyostření.
Po hodině dorazila Světlana z Pařížské, ověšená taškami, zářila radostí jen dokud neuviděla hromadu pytlů a mě s policistou na prahu.
Co to má být? zasyčela. Aleno, to jsi se zbláznila? To jsou mé věci!
Správně, založila jsem si ruce. Tvoje. Vezmi je a vypadni. Hotel zavírá.
Vyrazila ke mně, ale policista ji zadržel.
Paní, bydlíte tu? Máte trvalé bydliště?
Já jsem přece sestra jejího muže! Jen na návštěvě, kroutila se, rudá jak malina. Co to tady děláš, krávo? Kde je Igor?! Já si na tebe zavolám právníka!
Jen rač, pokrčila jsem rameny. Ale Igor ti to nezvedne. Zrovna dětem vysvětluje, proč je jejich matka tak šikovná podnikatelka.
Světlana volala. Hovor, obsazeno, znovu, marně. Igor zřejmě konečně dostal rozum ví, že v rozvodu by nezískal nic.
Ty nemáš právo! vřískala a házela tašky o zem. Z jedné se vykutálela krabice s novými lodičkami. My máme rekonstrukci, nemůžeme domů, mám děti!
Nelži, vykročila jsem blíž. Pozdravuj Marcelu. Zeptej se jí, jestli prodlouží nájem do srpna. Nebo jestli budeš muset zase bydlet sama ve svém.
Ztuhla, ústa dokořán. Vzduch z ní unikl jako z propíchnutého balónu.
Ty jak?
Nemělas tak podcenit heslo na mobilu, podnikatelko. Měsíc jsi jedla mé jídlo, ničila můj byt a svou garsonku pronajímala na auto? Chytré. Ale teď poslouchej.
Hlas jsem ztišila, a každé slovo v chodbě znělo jako bičový švih:
Teď ty věci vezmeš a zmizíš. Objevíš-li se tu ty nebo tvoje děti, napíšu na finančák pronájem bez smlouvy. A ještě na policii: ztratila se mi zlatá brož. Víš, kde ji najdou? V těch pytlích, pokud to budou chtít prohlédnout.
Brož samozřejmě ležela doma v trezoru, ale to Světlana netušila. Zbledla tak, že make-up měl barvu masky.
Jsi mrcha, Aleno, zasyčela. Bůh tě potrestá.
Má teď jiné starosti. Já jsem volná. A můj byt taky.
Popadla věci, zuřivě lomcovala mobilem a snažila se přivolat taxík. Strážník to sledoval s mírným úsměvem, vděčný, že nebude sepisovat protokol.
Jak se za ní zavřely dveře výtahu, s pytli, kufry a zničenými sny, otočila jsem se zpět k policistovi.
Děkuji vám!
Nemáte zač, pokrčil rameny. Ale lepší jsou pořádné zámky.
Zabouchla jsem dveře, nový zámek zaklapl s luxusním cvaknutím. Ve vzduchu bylo cítit Savo uklízečka dokončila svou práci v kuchyni a pustila se do ložnice.
Igor přišel za dvě hodiny, sám. Děti počkal, až si Světlana přebere u vchodu. Rozhlížel se po bytě, jako by čekal facku.
Alenko ona je pryč.
Vím.
Nadávala na tebe hrozně
To je mi fuk. Když potkají krysy povodeň, kvičí také.
Seděla jsem v kuchyni s kávou ze svého nejoblíbenějšího, celého hrníčku. Na stěně žádné čmáranice všechno vyčistila úklidová služba. V lednici zase jen mé potraviny.
Věděl jsi o pronájmu? zeptala jsem se klidně.
Ne! Slibuju, Aleno! Kdybych věděl
Kdybys věděl, mlčel bys, řekla jsem suše. Teď poslouchej, Igore. Bylo to naposled. Ještě jeden podobný kousek od tvých příbuzných a tvoje tašky budou příště ležet vedle jejich.
Přikývl. Věděl, že tentokrát nevtipkuju.
Napila jsem se kávy.
Byla přesně taková, jaká má být.
Horká, silná a vypitá v konečně dokonalém, absolutním tichu mého bytu.
Ta koruna pevně sedí. Nepřekáží. A už ji nikomu nesundám.
