PODIVNÍ SOUSEDÉ Do bytu 222 v domě číslo 8 na ulici Seifertově se nastěhovali noví sousedé. Manželský pár kolem padesátky. Oba menší postavy, vyhublí. On nosí bradku a šedý kabát, ona se často objevuje v dlouhé sukni a baretním baretu. Jsou zdvořilí, v domě se usmívají a podrží vám dveře, když nesete těžké tašky. A co je v dnešní době důležitější než kdy dřív – jsou ticho. Ale to jen ze začátku… Přibližně po dvou týdnech je rodiny Novákových z 221 a Dvořákových z 223 slyšely až moc dobře. A stal se z toho nový večerní námět u rodinné večeře. Takto probíhaly rozhovory u Novákových, kterým bylo kolem čtyřiceti a už půl života nesli společné příjmení: – Viděla jsi ty nové sousedy? – Jo, včera jsme jeli spolu výtahem. – A co na ně říkáš? – Normálka, obyčejní. Proč? – Jsou nějak moc zamilovaní… – Jak to myslíš? – Když přes den všichni odejdete a je klid, je slyšet všechno. Poslední tři dny mají…no…erotické hry. A ještě s fantazií, jak z filmu… – Fakt? – Jo, občas to i ruší, a nedá se v tom pracovat. – Ale nebuď puritánka, mají padesát a pořád je hra baví. “To bych o nás říct nemohl,” pomyslel si, ale nahlas to nezmínil. O víkendu ale už i on nechtěně poslouchal. Tentokrát zněla scénka zahradníka a paní domu. Novákovi jen poslouchali a trochu se červenali. ***** A takto probíhaly rozhovory u Dvořákových – nejmladší pár na patře, byli spolu pět let a čekali své první dítě: – Kubo, viděls nové sousedy? – Jo, potkali jsme se v chodbě. Proč? – Jsou zvláštní. Ona mu pořád vaří, jak v restauraci. A on ji furt nosí dárky. Každý den něco! – A odkud to víš? – Každý den cítím vůni jejich jídla na chodbě. A několikrát jsem ho viděla s květinami a dárkovou taškou. Domů běží, jak na rande. – Možná nejsou manželé, ale milenci? – Nevím… ale bydlí spolu. – A v kuchyni spolu povídají a smějí se, stačí aby nezvonilo nádobí. Jak zamilovaní vysokoškoláci. – Už jdou večerní zprávy, jdu se dívat. V pátek potkal Jakub souseda s pugétem a lahví červeného u výtahu a bylo jasné, že dnes má velká očekávání. ***** Čas plynul. Už měsíc bydlí tito podivní sousedé v bytě 222. Novákovi z 221 si už na zvuky zvykli. Ale sousedé hrají nové a nové role, každý den překvapí něčím jiným, jako by byl poslední. Jednoho večera Veronika Nováková, uhnula očima: – Dnes jsem zabrousila v obchodním centru do sekce spodního prádla. Podívej, co jsem si koupila! – rozepnula župan. Oči jejího muže Martina vzplanuly, olízl si rty. – Já ti taky něco pořídil, – povídá – pro dospělé, na zkoušku. – Tak zkusíme, no…, ale červenala se. ***** „Už to začíná,“ špitl soused z 222, s uchem přitisknutým na stěně přiléhající k Novákovým. ***** Jakub z 223-ky si přes poledne odskočil do zlatnictví. Už dlouho svou ženu nepřekvapil dárkem, dříve ji rozmazloval každý týden. Alespoň čokoládu měl pro ni vždy při sobě. Najednou spatřil známou bundu. – Kláro! Co tu děláš? Domů je to dost daleko. – Jen jsem si chtěla projít obchody, – trochu zčervenala – A ty? – Koupil jsem ti naušnice! Tady, vezmi si je – neudržel překvapení. Klára se rozzářila: – Děkuji, lásko – políbila ho – A dnes k večeři karbonaru s krevetami. Pamatuješ, jak jsem ji vařila? Tady chutnají nejlíp. – Pamatuju! Mám na ni chuť už teď! – Nezdržuj se dnes. V 19:00 bude hotovo. – Dobře, stejně koupím cestou ještě květiny. ***** – Tak co slyšíš? – ptal se muž z 222. – Něco chystají, – usmála se žena – a i tady už „proces“ běží. ***** Za další měsíc byste Novákovi nepoznali – omládli o deset let. Nemohou se jeden druhého nabažit, vyhledávají čas o samotě, občas odjíždějí na hotel a stále se vzájemně překvapují. Mají společné koníčky, v práci se jim daří, život běží. ***** Dvořákovi čekají každým dnem prvorozené dítě, ale randí, jak novomanželé. Kino, restaurace, výstavy, Oksana našla starou knihu receptů, Jakub ji každý týden obdarovává. Už ani neví, kdy naposledy koukal na večerní zprávy. ***** – Tak co u nich? – ptá se žena z 222. – Všechno v pohodě. Trochu vrže matrace, děti jsou určitě doma. Ale mají plno radosti, rád je poslouchám. – I ti druzí jsou šťastní. Na kuchyni štěbetají jak holubi, smějí se, krásně tam voní. – Výborně! Tři měsíce a máme hotovo. Zůstaneme ještě pár týdnů pro jistotu. – Dobře. Kdo je další? – Simanova, 4, byt 65. V 66 je rodina prolezlá rutinou, už ani nevědí, jak se oslovují. V 64 zase potřebují zlepšit situaci v ložnici! – Rozumím. Dobře, tvoje kazety zatím neuklízím, ještě si zašumíš. A rozvoz jídla z restaurace rušit nebudu. Aromatické oleje máme. Mimochodem, růže, které jsi každý týden měnil, zvadly. Budu muset koupit nové. – Koupím. Promasíruj mi záda a půjdeme spát…