Uncategorized

Rita šla zalít květiny a nakrmit želvičku své kamarádky Pavlíny, která s manželem odjela na dovolenou do Krkonoš. Odemkla dveře klíčem, co jí Pavlína nechala, vešla do chodby – a zůstala stát jako opařená! Všude se svítilo, vánoční stromek zářil světýlky a televize hrála na plné pecky. Z koupelny se ozývaly podivné zvuky. Když Rita otevřela dveře koupelny, překvapení ji málem porazilo

Jednoho zimního podvečera se Magdaléna vydala do bytu své kamarádky Lýdie, aby jí zalila květiny a nakrmila

Uncategorized

084

Můj bývalý tchán mě vedl k oltáři: Příběh o ztrátě, druhé šanci na lásku a rodině, která nikdy nekončí

Můj bývalý tchán mě dovedl k oltáři. Nikdy jsem si nemyslela, že ještě někdy obléknu bílé šaty.

Uncategorized

038

Věra spěchala domů s těžkými taškami plnými nákupu; myslela jen na večeři, domácí úkoly mladšího syna a starosti s domácností – než si všimla u domu sanitky a s obavami, že se něco stalo manželovi, se dala do klusu. Ulevilo se jí, když zjistila, že rychlá je u sousedky paní Niny, osamělé důchodkyně se starou kočkou, o kterou se má v nemoci postarat; při předání klíčů Věra dostává ještě zvláštní prosbu – v případě nejhoršího má zavolat dceři, se kterou se paní Nina před lety rozešla ve zlém. Věra po rozmluvě s necitlivou dcerou Světlanou, která o matku nestojí, připomene, jak bolestně jí samotné chybí již zesnulá maminka. Krátce před Vánoci se paní Nina z nemocnice vrací v doprovodu dcery – protože Věřin naléhavý telefonát nakonec pomohl obnovit ztracené rodinné pouto.

Věra spěchala domů s těžkými taškami s nákupem v rukou. Celou dobu jí hlavou vířily myšlenky, co musí

Uncategorized

038

Oženil jsem se před půl rokem a od té doby mě pronásleduje jeden okamžik, na který nemohu zapomenout Svatba byla v zahradě. Silná hudba, světla, tančící hosté. V jednu chvíli jsem odešel z hlavního sálu, protože jsem potřeboval čerstvý vzduch. V dálce jsem u toalet zahlédl svou ženu a nejlepšího kamaráda. Nešlo o obyčejný rozhovor – hádali se. Žena byla nervózní, rukama gestikulovala. On měl zatnutou čelist. Kvůli hudbě nebylo slyšet slova, ale hádka byla jasná. Přistoupil jsem blíž, aniž by si mě všimli. A pak jsem jasně slyšel, jak kamarád řekl: „O tomhle už se bavit nebudeme.“ Jeho tón byl odměřený. Ostrý. Když mě uviděli, zeptal jsem se jich, o čem se baví. Oba znejistěli. Manželka rychle prohodila, že je to hloupost, kamarád to svedl na nějakou sázku, prý se jen dohadovali. Vysvětlení byla uspěchaná, bez detailů. Okamžitě změnili téma a vrátili se do sálu, jako by se nic nestalo. Zbytek večera jsem předstíral dobrou náladu – tančil, připíjel si, zdravil hosty. Ale pokaždé, když jsem je viděl spolu, sotva si vyměnili slovo a vyhýbali se pohledům. Ten večer jsem nic neřekl. Po svatbě šel život dál. Bydlíme spolu, s kamarádem a jeho partnerkou se dál vídáme — oslavy, narozeniny, prostě běžný život. Nikdo už nikdy nezmínil, co se tehdy stalo. Žádné divné zprávy, telefonáty, nic podezřelého. Jen ten jeden okamžik. A ten mi nedá spát. Přesná slova, tón hlasu, ten spěch ukončit hádku… A reakce, když mě zahlédli. Nemám žádné důkazy. Žádné zprávy, scény, přiznání. Jen tu hádku v den mé svatby a pocit, že jsem přerušil něco, co jsem neměl slyšet. Už půl roku na to myslím. Nikoho jsem neobvinil. A pořád přemýšlím: Co má člověk dělat s podobnou nejistotou — když nemá žádné důkazy, jen pocit, že se ten den stalo něco zvláštního?

Oženil jsem se před šesti měsíci a od té doby mi v hlavě vrtá věc, která mě vůbec nepouští.

Uncategorized

038

Igore, kufr! Otevřel se kufr, zastav auto! – křičela Marina, ale už věděla, že je všechno pryč! Tašky a dárky, na které dva měsíce šetřili – červený kaviár, uzený losos, drahá šunka i vzácné sváteční dobroty – vysypaly se na silnici a ztratily se mezi auty, která je asi ani nezaznamenala. Všechny pečlivě schované dárky a dobroty, které vezli na svátky k Igorově babičce na vesnici, zmizely během cesty i s krásným teplým plédem pro babičku. Marina utěšovala děti a i přes smutek se snažila věřit, že někdo Boží nad nimi držel ochrannou ruku – jejich náklad možná právě teď pomáhá osamělým babičkám a dědovi v zapadlé české vesničce prožít opravdový sváteční zázrak.

Karle, kufr! Kufr se otevřel, zastav auto! zvolala Anežka, ale už v tu chvíli věděla, že je vše ztracené.

Uncategorized

0173

Nečekaná návštěva u paní Světlany: Dívka v minisukni požaduje tři miliony za utajení nemanželského těhotenství s vaším manželem – vydírání, šokující nabídky a dilema, které může změnit celý život

Světla vypnula počítač a chystala se domů. Paní Světlano, přišla za vámi nějaká slečna. Prý kvůli osobní

Uncategorized

0116

Oženil jsem se před půl rokem a od té doby mě pronásleduje jeden okamžik, na který nemohu zapomenout Svatba byla v zahradě. Silná hudba, světla, tančící hosté. V jednu chvíli jsem odešel z hlavního sálu, protože jsem potřeboval čerstvý vzduch. V dálce jsem u toalet zahlédl svou ženu a nejlepšího kamaráda. Nešlo o obyčejný rozhovor – hádali se. Žena byla nervózní, rukama gestikulovala. On měl zatnutou čelist. Kvůli hudbě nebylo slyšet slova, ale hádka byla jasná. Přistoupil jsem blíž, aniž by si mě všimli. A pak jsem jasně slyšel, jak kamarád řekl: „O tomhle už se bavit nebudeme.“ Jeho tón byl odměřený. Ostrý. Když mě uviděli, zeptal jsem se jich, o čem se baví. Oba znejistěli. Manželka rychle prohodila, že je to hloupost, kamarád to svedl na nějakou sázku, prý se jen dohadovali. Vysvětlení byla uspěchaná, bez detailů. Okamžitě změnili téma a vrátili se do sálu, jako by se nic nestalo. Zbytek večera jsem předstíral dobrou náladu – tančil, připíjel si, zdravil hosty. Ale pokaždé, když jsem je viděl spolu, sotva si vyměnili slovo a vyhýbali se pohledům. Ten večer jsem nic neřekl. Po svatbě šel život dál. Bydlíme spolu, s kamarádem a jeho partnerkou se dál vídáme — oslavy, narozeniny, prostě běžný život. Nikdo už nikdy nezmínil, co se tehdy stalo. Žádné divné zprávy, telefonáty, nic podezřelého. Jen ten jeden okamžik. A ten mi nedá spát. Přesná slova, tón hlasu, ten spěch ukončit hádku… A reakce, když mě zahlédli. Nemám žádné důkazy. Žádné zprávy, scény, přiznání. Jen tu hádku v den mé svatby a pocit, že jsem přerušil něco, co jsem neměl slyšet. Už půl roku na to myslím. Nikoho jsem neobvinil. A pořád přemýšlím: Co má člověk dělat s podobnou nejistotou — když nemá žádné důkazy, jen pocit, že se ten den stalo něco zvláštního?

Oženil jsem se před šesti měsíci a od té doby mi v hlavě vrtá věc, která mě vůbec nepouští.

Uncategorized

029

Za novým začátkem: Máma, proč pořád trčíme v této díře? Vždyť nejsme ani v provincii, jsme v provincii provincie! — zaskuhrala dcera Míša, když se vrátila z kavárny. — Míšo, už jsem ti to říkala stokrát: tady je náš domov, naše kořeny. Já nikam nejdu, odhodila máma na pohovce nohy na polštář v oblíbené poloze „Lenin-gymnasta“. — Pořád jen ty tvé kořeny! Za deset let ti zvadne nať, přijde další chlap, kterého mi zase představíš jako nového tátu… Mamka po těch slovech vstala, pohlédla do zrcadla ve skříni a odvětila: — Moje nať zatím vypadá normálně… — Ale přijde den, kdy budeš jak řepa, dýně nebo batát, vyber si sama podle chuti. — Chceš-li, stěhuj se klidně sama. Máš už dva roky občanku, můžeš vše, co ti zákon dovolí. — Mamčo, vždyť když odejdu do lepšího života, kdo se tady o tebe postará? — Pojištění, stálý plat, internet a nějaký chlap se taky vždycky objeví. Ty jsi mladá a svět je ti otevřený. Já už mířím do Valhaly. — Ty jsi ale vtipná, vůbec nemáš těch čtyřicet na pohled… — Narovinu, řekni to ještě jednou a zkazíš mi den! — Pro přepočet na kočičí roky: je ti jen pět. — Odpouštím ti. — Mamko, pojď, skočíme na vlak. Nic nás tu nedrží! — Nedávno začali psát naše jméno na účtech za plyn správně a máme přihlášenou ordinaci… — Všude tě přijmou, byt prodávat nemusíme, pokud to nevyjde, máme kam se vrátit. — Větší dar mi nedala ani paní doktorka na ultrazvuku, co mi předpověděla, že klid mít nebudu. No tak jedeme, ale když to nevyjde, necháš mě zpátky bez scén, slibuješ? — Slibuju! — I tvůj biologický otec mi to v matrice sliboval… *** Míša s mámou nevzaly za vděk krajským městem, rovnou vyrazily dobývat Prahu. Vybraly všechny úspory, nastěhovaly se do garsonky na okraji mezi trhem a autobusákem a zaplatily nájem na čtyři měsíce dopředu. Peníze zmizely dřív, než se začaly utrácet. Míša byla v klidu, plná energie, hned se vrhla do víru velkoměsta – zasyčela veškerou kreativní, společenskou i noční scénu. Snadno společensky zapadla, navštěvovala známá místa, a tvářila se, že tu vždycky žila. Mamka mezitím pendluje mezi ranním kozlíkem na nervy a večerním práškem na spaní. Hned první den, navzdory přesvědčování dcery, místo procházek začala hledat práci: v hlavním městě platy s nároky neseděly. Po jednoduchém výpočtu to viděla jasně: půl roku max a jsme zpátky. Nedala se od dcery zlomit, nastoupila jako kuchařka v soukromé základce a večer uklízela v blízké kavárně. — Mamko, zase stojíš celý den v kuchyni! Já myslela, že si tady zkusíš něco nového. Grafik, barista, obočí, SOMELIÉR! — Na změny nejsem připravená, neboj, já se tu popasuju. Uvidíš. Hlavně ty si splň své sny. Míša si teda „zařizovala život“: kávičky s kluky z regionů, propojení s hlavním městem na ezo i psychické úrovni, networking ohledně peněz a úspěchu. Na vážné vztahy ani nechvátala, s městem si nejprve musely padnout do oka. Po čtyřech měsících mamka platila nájem už z vlastních peněz, dala vale práci v kavárně a vařila pro další školu. Míša stihla odchodit pár kurzů, zkusila konkurz na rádiu, hrála křoví v studentském filmu (výplata = těstoviny s konzervou) a krátce randila s dvěma muzikanty: jeden osel, druhý rodinný typ, který nechtěl dospět. *** — Mamko, dneska někam půjdeš? Objednáme pizzu a dáme film? Jsem bez energie. — Klidně objednej. Peníze ti pošlu. Ale mně nic nech, nepřijdu hladová. — Kam jdeš? — vyjekla Míša, když si všimla maminčiny přípravy před zrcadlem. — Pozval mě na večeři… — Kdo? — Školní inspekce se zastavila na oběd, podávala jsem známé karbanátky, co máš z dětství ráda, a předseda komise mě požádal, abych mu představila šéfkuchaře. Vtip. Nakonec jsem s ním šla na kafe a dnes jsem pozvaná k němu na „domácí večeři“. — Zbláznila ses?! Domů k chlapovi?? — Je mi čtyřicet, nejsem vdaná, jemu čtyřicet pět, pohledný a taky volný. Všechno, co ode mě čeká, je mi vlastně sympatické. — Mluvíš stejně chudě jako vesničanka, co nemá na výběr… — Sama jsi mě přece táhla, abych opravdu žila! Míše došlo, že se role obrátily. A večer, s největší pizzou, se utápěla v jídle a sebelítosti. Mamka dorazila šťastná v noci. — Tak co? — Skvělý chlap, místní brouk, žádný mandelinka, — řekla a zmizela v koupelně. Rande přibývala: divadlo, stand-up, jazz, čajový klub, čtenářský průkaz, přihláška na rekvalifikační kurzy. Míša zatím zjistila, že Praha je tvrdá. Práce v prestižních firmách neklapla, z nových kamarádství zůstal jen umělečtější bar. Zkusila pozici baristky, za dva měsíce přešla na nočního barmana. Jednou už to nevydržela: — Mamko, nic tu pro mě není. Musíme se vrátit! — Já už zpátky nechci… — sušila zrovna šaty do kufru. — Já ale jo! Byt, přátelé, klid, správně napsané jméno na účtu! — Já jdu bydlet k Ženovi, — překvapila máma. — Co tím myslíš? — Ty už se zvládneš sama, já ti dělám radost. Mám tu nový život a děkuju ti, žes mě zachránila z té bažiny! Ale poprosím tě o něco – babička taky balí kufry. Počkej na ni a pomoz jí na poštu. — Babička jde do Prahy?! — Jo, podle tvých slov o lepším životě a protože na pražské poště hledají operátorku a naše babi třicet let balí zásilky na severní pól… Ať to taky zkusí, než jí zvadne nať.

Vstříc novému životu Mami, jak dlouho ještě budeme hnít v tomhle zapadákově? Vždyť nejsme ani ve vesnici

Uncategorized

03

Moje tchyně má narozeniny na Nový rok. Vyrazili jsme jí popřát a najednou se zeptala: “Viktorie, jsi těhotná?” S tchyní Marií máme skvělý vztah. Jsem vdaná už 17 let, s manželem máme dva syny. A na konci loňského roku jsem zjistila, že čekám třetí dítě. Plánovala jsem to tchyni říct právě na její narozeniny 1. ledna, ale měla jsem obavy. Bydlíme totiž sami ve dvoupokojovém bytě, kde je pro čtyři lidi sotva místo… Navíc mi už tehdy bylo 38 let, což už není úplně málo. Měla jsem strach, jak to Marie přijme. Ale na oslavu jejích narozenin jsem se musela vzchopit. Přišli jsme k ní a skoro hned mě vzala do kuchyně, abych jí pomohla. Marie je opravdu moudrá žena – poznala vše hned na první pohled. Nemusela jsem ani nic vysvětlovat. Byla jsem překvapená její prozíravostí, ale ještě víc mě šokovala její reakce. Byla nadšená a svěřila se mi, že si moc přála dlouho očekávanou vnučku. A tak jsem s tchyniným požehnáním v létě porodila dceru. Potřetí byla babička velkou oporou a pomáhala nám se vším. Opravdu jsem si jí začala vážit jako vlastní matky. Přišla další zima a opět jsme dorazili k Marii na oslavu, tentokrát už s malou princeznou. Protože tchyně začala hodně péct, rozhodli jsme se jí pořídit novou troubu. Oslava skončila a my se chystali domů. Ale Marie mě zastavila a poprosila o chvilku pozornosti s oznámením. Sdělila nám, jak je vděčná za vnučku a za naši rodinu, a že proto se rozhodla přestěhovat k nám – a darovat nám svůj dvoupokojový byt. Zůstala jsem beze slov. Opět jsem si uvědomila, jak mám skvělou a moudrou tchyni, která je mi nejen oporou, ale i kamarádkou, což se v životě moc často nevidí. Žijeme dál v harmonii a štěstí. Tchyni velmi obdivuji a přeji si získat její životní moudrost.

Moje tchyně má narozeniny prvního ledna. Vždy jsme se na tu návštěvu těšili, a najednou se mě zeptala

Uncategorized

021

Přepadení století — Chci, aby za mnou chlapi běhali a plakali, že mě nemůžou dohonit! — přečetla nahlas své novoroční přání Maruška, škrtla zapalovačem, spálila papírek a smích zapečetila douškem prosecca za veselého chechtání kamarádek. Stromek na Staromáku zablikal světýlky jako očima a náhle se rozzářil ještě víc. Hudba v kavárně zhoustla, skleničky zacinkaly, tváře a smích vířily jako ohňostroj. Z větviček se snášel zlatý prach—nebo se to Marušce prostě tak vtisklo do paměti… — Mami… mami, vstávej! Maruška s námahou otevřela jedno oko. Nad postelí se tyčila skoro celá fotbalová jedenáctka. — Kdo jste? Známe se, děti? Děti vyváděly a předháněly se: — Mami, no tak, já jsem Matýsek, je mi 9, tady je Alešek — 7, Saša — 5, Davídek — 3! Plný stav, bez náhrad, všichni s úsměvem protřelých šibalů a s odhodláním v očích. O takových za sebou běhajících klucích ale Maruška v silvestrovskou noc nesnila… — A kde máte trenéra… eh, teda tátu? — zachraptěla a suché hrdlo si hladila rukou. — Podejte mi někdo vodu… Zavřela na chviličku oči a už zase: — Mami! V ruce se jí objevily hned dvě sklenice s vodou, mandarinka a hrnek s okurkovou šťávou. Tak. To už nejstarší ví, jak správně reanimovat matku po probdělé noci. Roste, kluk. — Mami, slíbila jsi, že dneska… — žadonili menší. Maruška se poctivě snažila vybavit si, kde je a co slíbila… — Kino? — Nééé… — Mekáč? — Ne! — Hračkárna? — Ale no tak, mami, nedělej, že nevíš! Už jsme skoro sbalení, jen ty pořád nevstáváš! — Ale kam? Ať máma ví! — vzdala to Maruška. — Miláčku, vstávej — ozval se mužský hlas a do pokoje vešel vysoký, tmavovlasý sympaťák s jiskřícíma oříškovýma očima. Uff, takový fešák! — Jsme nachystaní, auto naložené, po cestě zajdeme do Alberta a pak vyrážíme! Maruška se snažila zaostřit, kdo že to je a proč ho děti volají táta. Hlavu měla vymetenou. Žádný nápad, nic. — Mámo, hlavně nezapomeň plavky! A sobě taky, volal někdo z dětského pokoje. Tak… že by byl v plánu i bazén? Co je tahle zázračná životní epizoda a proč nic nevím…? Maruška se rozhlédla po úplně cizím pokoji. Náhle všechno vystřízlivělo: žádnou z věcí nepoznávala, žádné fotky na komodě, záclony s neznámými vzory, cizí gauč. Jediný ostrůvek pravdy: květina v květináči. Vánoční červená hvězda v bílém květináči ozdobeném perličkami. Ta jí byla zvláštně povědomá. Snažila se rozmotat klubko včerejší noci… S holkama šly na Silvestra do Café Louvre jako za studentských dob, jen teď místo tenisek v lodičkách, místo zbytků z indexu v plesové kabelce. Darovala kamarádce sadu kosmetiky, smály se, fotily, povídaly si. Ona dostala právě tu vánoční hvězdu a láhev francouzského bublinkatého vína. Připily. Četla nápis na papírku a… pak už nic. Teď v zrcadle pořád stejná mladá Maruška, ale odkud ti malí kluci? Ten muž? Nepamatuje, že by rodila, ani svatbu, ale jména dětí zná. Jméno toho muže — ne. Něco tu nehraje… V předsíni postavené kufry. Dva velké značkové, k tomu tři dětské batůžky. Asi necestují do Stromovky na svačinu. Ale kam teda? Na dovolenou!? A v té chvíli do bytu přišel „manžel”. Rychle a obratně se chopil kufrů, pobízel Marušku ke dveřím… Instinktivně pohlédla na levou ruku. Prsten žádný. Ani ona, ani on. Další záhada… Děti naskákaly do prostorného rodinného auta, batůžky na svá místa, pásy cvakly. Muž za volant. Maruška si sedla vedle, v ruce kelímek s kávou s mlékem, co vlastně nemá ráda. „Jedem!” houkl muž a mrkl na děti. Čím dál jeli od Prahy, tím víc Maruška pochybovala. Ne, tahle rodina není její! On ji unesl! Nebo oni ji unesli! Ale proč zná jména těch dětí? Zapletla se do toho úplně… Musí něco podniknout! Za půl hodiny děti zburcovaly posádku: — Tati, čůrat! — Mám žízeň! — Něco k jídlu! U pumpy všichni vystoupili. Šance na útěk! Maruška vystartovala k autu. Bez klíčů. „Tady jsi, hledáme tě všichni,” ozval se ten muž úplně klidně z okénka… Pak už opět auto a za hodinu před nimi: letiště! Davy, ruch, odbavení. Maruška už toho má dost! Rozhodně se nedá unést, bude se prát! Začala se zdržovat, pak se rozběhla k ochrance. — Pomoc! To je únos! Zásah byl bleskový — k zemi a v poutech. — Počkejte, je to silvestrovský vtip! Nic se neděje! — volal on. Maruška zahlédla — za rohem stojí její kamarádky, dětská smečka kolem úplně jiné ženy. Realita se skládala dohromady jako puzzle. Všichni vysvětlovali, smáli se, omlouvali, sundali pouta… Svět se zpomalil a Maruška pochopila: neunesli ji. Jen si na ni připravili ten největší novoroční prank — holky, „děti”, dokonce i ten neznámý sympaťák, co ji už dlouho nenápadně miloval. Chtěli, aby Maruška pocítila, jaké to je — ocitnout se na rodinné vlně, bez přemýšlení, jen srdcem. Ano, způsob byl šílený. Výsledek — jasný! Stačí jedno netradiční ráno, tři falešní synové a kafe od únosce. A její pohled spočinul v jeho hnědých očích se zlatými jiskřičkami. — Jmenuji se Vláďa, rád bych tě unesl opravdu — směje se. Maruška váhá sekund… — Jedem! — usměje se. — Ale děti necháme doma! Smích, štěstí, nový začátek. Život nás někdy neunáší pryč. Jen nás pořádně popostrčí tam, kde už dávno máme být. ÚNOS STOLETÍ ANEB JAK JSEM SE PROBUDILA V CIZÍ RODINĚ S TAJEMNÝM FEŠÁKEM, ČTYŘMI DĚTMI A KÁVOU, KTEROU NESNÁŠÍM — SILVESTROVSKÝ VTÍPEK, KTERÝ ZMĚNIL VŠECHNO

Únos století Chtěla bych, aby za mnou běhali chlapi a plakali, že mě nemůžou dohonit! Klára hlasitě přečetla