Zase za ní
– Zase jdeš za ní?
Marie položila otázku, už předem znala odpověď. David mlčky přikývl, ani nepozvedl oči. Oblékl si bundu, zkontroloval kapsy – klíče, mobil, peněženka. Všechno na svém místě. Může odejít.
Marie čekala. Aspoň slovo. Snad „promiň“ nebo „brzo se vrátím“. Ale David jen otevřel dveře a vyšel ven. Zámek cvakl tiše, skoro opatrně. Jako by se omlouval za svého majitele.
Marie přešla k oknu. Dvůr dole ozařovaly mdé lampy, a ona bez potíží zahlédla známou postavu. David šel rychle, rozhodně. Jako člověk, který přesně ví, kam má jít. Za ní. Za Annou. Za jejich sedmiletou Sofinkou.
Marie přitiskla čelo na chladné sklo.
…Ona přece věděla. Od samého začátku věděla, do čeho jde. Když se poznali, David byl ještě ženatý. Formálně – razítko v občance, společný byt, dítě. Už s Annou nebydlel – měl pronajatý pokoj, jezdil jen kvůli dceři.
„Ona mi byla nevěrná,“ řekl tehdy David. „Nedokázal jsem jí odpustit. Dal jsem žádost o rozvod.“
A Marie mu uvěřila. Bože, jak snadno mu uvěřila. Protože chtěla věřit. Protože se zamilovala – hloupě, zoufale, jako v sedmnácti. Schůzky v kavárně, dlouhé telefonáty, první polibek v dešti u jejího vchodu. David se na ni díval, jako by byla jediná žena na světě.
Rozvod. Jejich svatba. Nový byt, společné plány, rozhovory o budoucnosti.
A pak to začalo.
Nejdřív – hovory. „Dádo, dovez Sofce léky, rychle, je nemocná.“ „Dádo, teče nám kohoutek, nevím co dělat.“ „Dádo, Sofie brečí, chce tě vidět, přijeď hned.“
David vždycky vyrazil. Po každé.
Marie se snažila pochopit. Dítě je svaté. Dcera za rozchod rodičů nemůže. Jasně, musí být nablízku, pomáhat, být součástí jejího života.
Občas David Marie naslouchal, snažil se nastavit hranice s bývalou ženou.
Ale Anna jednoduše změnila taktiku.
„Nejezdi o víkendu. Sofie tě nechce vidět.“
„Nevolej, rozčiluješ ji.“
„Ptala se, proč nás táta opustil. Nevím, co jí říct.“
A David se zlomil. Znovu a znovu. Když se pokusil říct „ne“ – Anna udeřila na citlivé místo. Za týden Sofie začala opakovat slova mámy: „Už nás nemáš rád. Vybral sis jinou paní. Už tě nechci vidět.“
Sedmileté dítě si takové věci samo nevymyslí.
David se po těch rozhovorech vracel domů úplně zlomený, provinilý, s prázdným pohledem. A znovu běžel k exmanželce na první zavolání – jen aby se dcera neodvracela, nesledovala ho cizíma, chladnýma očima.
Marie chápala. Opravdu.
Ale byla už unavená.
David zmizel za rohem domu. Marie se odlepila od okna, automaticky promnula čelo – na kůži zůstal narudlý otisk od skla.
Prázdný byt tísnil.
Hodiny ukazovaly skoro půlnoc, když v zámku znovu otočil klíč.
Marie seděla v kuchyni, před sebou už dávno vystydlý šálek čaje. Ani se ho nedotkla – jen sledovala, jak se na povrchu rozlévá temná slupka. Tři hodiny. Tři hodiny čekala, naslouchala každému zvuku na chodbě.
David vešel tiše, sundal bundu, pověsil ji na věšák. Pohyboval se opatrně, jako člověk, který doufá, že projde nepovšimnutý.
– Co se stalo tentokrát?
Marie se divila, jak klidně její otázka zněla. Tři hodiny ji v duchu opakovala, v půlnoci z ní veškeré emoce vyhořely.
David chvíli mlčel.
– Rozbila se plynová karma. Musel jsem ji spravit.
Marie pomalu zvedla oči. Stál ve dveřích kuchyně, neměl odvahu vejít. Díval se někam za její záda, do temného okna.
– Ty přece neumíš opravovat karmy.
– Zavolal jsem opraváře.
– A musel jsi tam čekat? – Marie posunula šálek. – Nemohl jsi ho zavolat odsud? Po telefonu?
David se zamračil, založil ruce. Ticho houstlo – těžké, odporné.
– Možná ji pořád miluješ?
Teď se na ni podíval. Prudce, dotčeně, se vztekem.
– Co to plácáš za nesmysly? Dělám to kvůli dceři! Kvůli Sofii! Co s tím má Anča společného?!
Vešel do kuchyně a Marie se nechtěně stáhla i s židlí.
– Přece jsi věděla, když ses se mnou dala dohromady, že tam budu muset někdy chodit. Že mám dítě. Tak co teď? Budeš dělat scény pokaždé, když jedu za dcerou?
Přeskočilo jí v krku. Chtěla odpovědět ostře, hrdě, ale místo toho ji pálily oči a po tváři jí stekla první slza.
– Myslela jsem… – zadrhla se, polkla knedlík. – Myslela jsem, že aspoň budeš předstírat, že mě miluješ. Aspoň dělat, že ti na mně záleží.
– Marie, už to nech…
– Už nemůžu! – hlas jí přeskočil do křiku, až se sama lekla. – Už nemůžu být ani na druhém místě! Ani na třetím! Po tvé bývalé, po jejích náladách, po rozbité karmě o půlnoci!
David udeřil dlaní do zárubně.
– Co ode mě chceš?! Abych se vykašlal na dceru? Abych za ní nejezdil?!
– Chci, abys aspoň jednou vybral mě! – Marie vyskočila, šálek se zakymácel, čaj rozlil po stole. – Aspoň jednou řekl „ne“! Ne mně – jí! Anně!
– Už mám dost tvých hysterických výlevů!
David se otočil, popadl bundu.
– Kam jdeš?!
Dveře za ním hlasitě práskly.
Marie zůstala stát uprostřed kuchyně, čaj kapkal na lino, v uších jí hučelo. Vzala telefon, vytočila jeho číslo. Jeden tón, druhý, třetí. „Volaný účastník není dostupný.“
Znovu. A zas.
Ticho.
Marie pomalu dosedla na židli, tiskla telefon k srdci. Kam šel? Za ní? Zas za ní? Nebo bloumá po nočním městě, naštvaný a ukřivděný?
Nevěděla. To bylo na tom nejhorší.
Noc se zdála nekonečná.
Marie seděla na posteli, v ruce telefon – displej střídavě zhasínal a rozsvěcoval se. Vytočit číslo, poslouchat tóny, zavěsit. Napsat zprávu: „Kde jsi?“. Pak další: „Ozvi se prosím.“ Ještě: „Mám strach.“ Odeslat – a sledovat, jak u každé naskakuje osamělý šedý háček. Nedoručeno. Nebo doručeno, ale nečteno. Jaký v tom je rozdíl.
Ve čtyři ráno už Marie neplakala. Slzy došly, vyschly kdesi uvnitř, zanechaly podivnou zvonivou prázdnotu. Vstala, rozsvítila v ložnici, otevřela skříň.
Stačilo.
Už toho má dost.
Našla kufr na horní polici, zaprášený, s utrženou visačkou z nějaké dávné cesty. Hodila ho na postel a začala balit věci. Svetry, džíny, spodní prádlo. Nerozlišovala, nedělila – prostě házela všechno dovnitř. Jestli je mu to jedno – jí taky. Ať se vrátí do prázdného bytu. Ať ji hledá, vypisuje, píše zprávy, které si přečte už někdo jiný.
Ať ví, jaké to je.
V šest ráno stála Marie v předsíni. Dva kufry, kabelka přes rameno, bunda zapnutá nakřivo – jedno cípaté podkasané. Dívala se na klíče v ruce. Musí sundat svůj, nechat ho na stolku.
Prsty ji neposlouchaly.
Škubala kroužkem, snažila se ho vypáčit nehtem, klíč se vzpíral, ruce se třásly a oči jí znovu pálily, ať se slz tam ještě vzaly…
– Do háje s tím!
Svazek spadl na dlažbu, kovově cinkl. Marie ho sledovala vteřinu, dvě – a pak se prostě zhroutila na kufr, objala se rukama a začala brečet. Hlasitě, nehezky, s vzlyky a přerývaným dechem, jako když jako dítě rozbila maminu oblíbenou vázu a myslela, že se jí hroutí svět.
Nevšimla si ani, když se otevřely dveře.
– Marie…
David si klekl před ni, přímo na studené dlaždice v předsíni. Voněl kouřem a nočním městem.
– Marie, odpusť. Prosím tě, promiň mi.
Zvedla hlavu. Tvář mokrá, oteklá, řasenka rozmazaná do černých čar. David jí opatrně stiskl dlaň ve své.
– Byl jsem u mámy. Celou noc. Dala mi… no, lekci. Posadila mě na zadek, prostě.
Marie mlčela. Dívala se na něj – nevěděla, jestli mu může věřit.
– Podám na Annu žalobu. Vyžádám soudem přesný rozvrh kontaktů se Sofií. Oficiálně, přes úřady, jak má být. Už nebude moct… už nebude moct takhle manipulovat, stavět Sofii proti mně.
Jeho prsty sevřely Mariny ruce pevněji.
– Vybral jsem tebe, Marie. Slyšíš? Tebe. Ty jsi moje rodina.
Něco v jejím nitru se pohnulo. Malý klíček naděje, hloupý a tvrdohlavý, který se snažila vytrhnout ze srdce celou noc.
– Opravdu?
– Opravdu.
Marie zavřela oči. Davidovi uvěří. Uvěří naposledy. Pak ať se stane, co má se stát… Zase za ní Zase jdeš za ní? Marie se ptala, aniž by čekala jinou odpověď. Tomáš jen kývl, oči upřené
„Já nechci ochrnutou…“ – řekla snacha a odešla…
Ale netušila, co se může stát dál…
V jedné české vesnici žil obyčejný stařík, o víkendech si občas dal trochu domácí slivovice. Měl svůj sen: pořídit si psa, ale ne ledajakého – chtěl čistokrevného českého vlčáka. Byl kvůli tomu ochoten dojet třeba na Moravu, jen aby si tam koupil psa a přivezl ho domů.
Staříkovi říkali Denisa, možná to bylo jméno, možná příjmení – pořádně nikdo neznal. Denisa nebo Deniska, tak na něj každý volal, a on nikoho neopravoval. Sedával po práci na zahradě na lavičce a vzpomínal na staré časy. Někdy se u něj scházela mladina poslouchat, jak se žilo dřív na vesnici.
Manželku Denise pohřbil už dávno, srdce ji trápilo. Doktoři jí nedoporučovali rodit, ale ona chtěla dítě. Porodila mu synka, a už byla slabá. Denisa ji miloval, vše by pro ni doma udělal, ani pytlík mléka z obchodu jí nenechal nést. „Nesmíš! Doktoři zakázali!“
O syna se staral sám, vařil jídlo. Klára mu často vyčítala:
– Hanba, že mě neušetříš! Ženské se mi budou smát! Nic doma nedělám, všechno je na chlapa!
Ale ženské se nesmály, záviděly jí:
– Klárko, půjč nám svého Denisu aspoň na den, rády bychom poznaly tvůj život!
Ona se jen usmívala. A tak s úsměvem odešla ze světa. Ráno ji Denisa našel už chladnou. Plakal jako malý, tři dny, pak se začal věnovat synovi.
Chlapci právě začala puberta, byl mu 14 let. Po vojně se syn brzy oženil a zůstal žít tam, kde sloužil. Denisa tak zůstal úplně sám. Ale nesmutnil – rád si povídal s mladinou na lavičce.
Synovi se narodila dcera, Denisa je zval na návštěvy, ale oni nikdy nepřijeli. Práce, není čas, stále něco… Vnučku viděl jen na fotkách.
Najednou si vesničané všimli, že Denisa chodí zadumaný, jako by ho něco tížilo. Neusmívá se, nežertuje jako obvykle, na lavičce doma nesedává. Začali se ho vyptávat, co se stalo, a ukázalo se: Denisa dostal telegram – snacha mu psala, že měli autonehodu. Vnučka ve vážném stavu v nemocnici, syn Denisy zemřel.
„To je neštěstí, to je zármutek!“ – soucítila s ním celá vesnice, ale jaká slova by mohla pomoct v takové truchlit?…
Denisa přijímal kondolence, ale snadněji mu nebylo. Synovi už nepomůže, ještě víc mu bylo líto vnučky. Ležela v nemocnici, v kómatu, mladá dívka, 15 let. Měla by žít, žít! Denise trýznila duše.
A hlavně – od snachy už žádné zprávy. Nepíše, na telegramy neodpovídá, telefon nezvedá. Jak zjistit, jak se vede vnučce? Denisa ji sice nikdy neviděl, ale měl ji rád, jak ukazovaly fotografie, vnučka byla podobná Kláře v mládí.
Už se chystal jet do města, kde žil syn, když najednou, těsně před cestou, u domu zastavilo auto. Vynesli nosítka. Do domu vletěla jakási paní – až po chvíli poznal, že je to žena jeho zesnulého syna. Za ní přinesli nosítka s vnučkou. Prakticky ji hodili na gauč a odešli.
– Je úplně ochrnutá od hlavy až k patě. Takové dítě nechci. Já ještě stihnu se znovu vdát a porodit si zdravého! – prohlásila snacha.
– Ale nejsem lékař! – stačil namítnout Denisa.
– A lékař není potřeba, oni jí nepomůžou. Potřebuje ošetřovatelku. Nechcete se s ní trápit – klidně ji pohřběte zaživa, já si život ničit nebudu. Nejsem její ošetřovatelka! – řekla a práskla dveřmi.
– Ty jí asi ani nejsi matka! – zavolal za ní Denisa.
Teď bylo jasné, proč syn s rodinou nejezdil. S takovou ženou se dá leda hádat na trhu, ne jezdit po návštěvách. A jak se jeho syn stal obětí takové hašteřivé ženské? Na to už nezjistí. Kdyby věděl, že synova žena se své dcery zřekne, snad by se v hrobě obrátil. Tak zůstali Denisa s vnučkou sami.
Dívka byla skutečně úplně ochrnutá, ale Denise byl zvyklý na péči i domácnost. Zato měl teď smysl života! Hlavním cílem: uzdravit dívku.
Doktoři vnučku odmítli, propustili ji z nemocnice. Vůbec nechápali, jak přežila nehodu. Zbyly jen lidové prostředky a léčitelé. Léčitelka ve vesnici nebyla, nejbližší daleko. Ochrnuté dítě ji nemůže navštívit, ona na návštěvy také nejezdí – už stará. Co dělat…
Denisa jezdil téměř každý týden k léčitelce, ta mu dávala bylinky a různé lektvary pro vnučku. Tak ji léčil. Více než rok uplynul, vnučka stále ani rukou, ani nohou nepohnula, pořád ležela jako poleno pod peřinou. Ani pořádně nemohla mluvit, jen nesrozumitelně mumlala.
Občas si stařík všiml, jak dívce po tváři teče slza. V takových chvílích mu srdce málem pukalo. Myslel si, že vnučka teskní po matce a otci. Dlouho si s ní povídal, četl jí knížky, ale ona mu nedokázala odpovědět. Oběma bylo těžko.
A jednou večer se stalo něco nečekaného. Když děda seděl jako obvykle u postele nemocné, do domu vrazila opilá parta mladých. Denisa omylem nezamkl dveře. Vraceli se z vesnické tancovačky, viděli světlo v okně. Věděli, že doma leží ochrnutá holka. Někdo navrhl vlézt dovnitř a pobavit se – prý když má ochrnutí, bude jedině ráda, a odpor klást stejně nemůže… Vyrazili dveře a ony nebyly zamčené.
– Tak dědku! Sundej z vnučky peřinu a roztáhni nohy! Hned rozhodnem, kdo půjde první… – velet nejopilejší.
– Prosím vás, jí je teprve 15! – namítal stařík.
– Ale počkej, nejdřív si vyčistím zuby! – řekl Denisa a pelášil do kuchyně, otevřel sklep a zavolal: „Pojď!…“
A ze sklepa hned vyskočil obrovský vlčák. Začal rabovat, kousat do kalhot… Tomu nejhoršímu málem ukousl přirození. Ostatním roztrhl zadní části na kalhotách. Tak utekli vesnicí s holými zadky, na smích všem, a vlčák za nimi vyběhl oknem a hnal je až na kraj vsi.
Denisa vešel do pokoje, a tam vnučka sedí na posteli a křičí z okna:
– Maxík! Maxík! Dědo, drž ho, ať neuteče!…
V tu chvíli dedovi tekly slzy. Od té doby se vnučka začala uzdravovat. Brzy dokonce začala chodit. Zda zabraly léčitelčiny byliny, nebo ji nastartoval šok ze psa – těžko říct, každopádně začala povídat ostošest. Namlčela se za tolik času. A kde se vzal ten pes, ptáte se? Je to jednoduché. Vlčák Maxík žil u syna Denisy, a když se stala tragédie a jeho pán zemřel, nesoucitná snacha se zbavila i dcery, i mazlíčka.
Psa přivezla s dívkou, ale staříkovi nic neřekla. Když snacha odešla z denisova domu, šel zamknout branku, kouká – u plotu sedí pes. Vyhublý, utrápený, smutné oči jako nemocná kráva, a slzy v nich. Denisa ani nevěděl, že syn měl psa. Nedokázal ho vyhnat – vzal si ho domů.
Pes mu byl věrným parťákem, a když přišli ti gauneři, prostě seděl ve sklepě, protože bylo extrémní vedro. Aby se Maxík netrápil, Denisa ho přes den dával do sklepa, večer, když zapadalo slunce, pouštěl ho ven. Ten večer ho ještě nestihl pustit. Kdyby byl Maxík nahoře, ti výtržníci by do domu neprošli.
Vnučka později vyprávěla dědovi, že když plakala a slzy jí tekly po tváři, stýskalo se jí po psovi. Děda ho podle zvyku držel na dvoře, do pokojů ho nechával jen málo. Dívce se po něm stýskalo, ale nemohla mu to říct.
Maxík zahnal opilce, vrátil se, radostně olízl tvář své malé paničce. I on se po ní moc stýskal. Tak začali žít ve třech: Denisa, vnučka a Maxík. O mamince už nikdy neslyšeli. Já žádnou ochrnutou nechci… řekla nevěsta a odešla Nikdy by si nepomyslela, co se může stát dál.
BEZ DUŠE…
Klavdii Veselá se vrátila domů. Právě byla u své oblíbené kadeřnice – i přes svůj úctyhodný věk, nedávno oslavila 68. narozeniny, si pravidelně dopřává péči o vlasy i nehty, co jí zvedá náladu i energii.
— Klávo, byla tu nějaká tvoje příbuzná. Řekl jsem, že budeš doma později. Prý přijde znovu, — oznámil její manžel Jiří.
— Jaká příbuzná? Já už žádnou rodinu nemám. Zase nějaká sedmá voda po čaji… přijde žebrat. Měl jsi jí říct, že jsem odjela za hranice všedních dnů, — odvětila nespokojeně Klavdii.
— No dovol? Proč bys jí lhala? Myslím, že je z tvého rodu, vysoká, elegantní, trochu připomíná tvoji maminku, slavnou Boženku, kterou všichni měli rádi. Nemyslím, že něco chce. Působila velmi slušně, oblečená jak z módního magazínu, — snažil se Jiří uklidnit manželku.
Za čtyřicet minut příbuzná zazvonila u dveří. Klavdii ji vpustila. Skutečně vypadala jako zesnulá matka, byla noblesně upravená: luxusní kabát, kozačky, rukavice, třpytivé náušnice s pravými diamanty. Klavdii v šperkách poznala svůj styl.
Pozvala ženu ke stolu.
— Tak tedy, pojďme se poznat — když jsme rodina. Já jsem Klavdii, klidně bez příjmení, vidím, že jsme věkově blízko. To je můj muž Jiří. A ty jsi mi příbuzná z které strany? — zeptala se hostitelka.
Žena zrozpačitěla, dokonce trošku zrudla: — Jsem Galina… Galina Vladislavová. Opravdu mezi námi není velký věkový rozdíl. Mně bylo 50, právě 12. června. Nepřipomíná Vám to něco? —
Klavidii zbledla.
— Vidím, že si vzpomínáte. Ano, jsem vaše dcera. Nebojte, nic od vás nechci. Jen jsem chtěla vidět svou vlastní matku. Celý život mi nikdo nevysvětlil, proč mě máma nemilovala. Mimochodem, už je osm let po smrti. Proč mě vždycky miloval jen táta? Ten odešel před dvěma měsíci. On mi o vás povyprávěl. Prosil, abyste mu odpustila, — vyprávěla s rozechvěním Galina.
— Nic z toho nechápu. Ty máš dceru? — ptal se šokovaný Jiří.
— Zdá se, že mám. Vysvětlím ti to později, — odpověděla Klavdii.
— Takže jsi dcera? Výborně! Podívala ses? Jestli čekáš, že budu litovat a prosit o odpuštění, tak to ne. Já vinit nemám — doufám, že ti tatínek vše vyprávěl? Jestli chceš ve mně probudit mateřské city, to také ne, ani náhodou! Omlouvám se, — řekla Klavdii.
— Můžu se k vám ještě někdy stavit? Bydlím tady za Prahou. Máme velký dvoupatrový dům, přijeďte i s mužem k nám. Zvyknete si na mě… Přivezla jsem fotky vnuka, pravnučky — třeba byste se podívala? — opatrně se ptala Galina.
— Nechci. Nepřijížděj. Zapomeň na mě. Sbohem, — odpověděla Klavdii kategoricky.
Jiří Galinu zavezl na taxi a šel jí ještě vyprovodit. Když se vrátil, Klavdii už uklidila stůl a tiše sledovala televizi.
— Tys mě překvapila! Ty bys mohla velet vojsku — kde máš srdce? Vždycky jsem tušil, že jsi bezcitná, ale že až takhle… — řekl jí muž.
— Seznámili jsme se, když mi bylo 28, je to tak? Víš, duši ze mě někdo vyrval mnohem dřív.
Jsem venkovská holka, celý život jsem chtěla do města, proto jsem se učila nejlíp ze třídy, šla na vysokou jako jediná.
Bylo mi 17, když jsem potkala Vladimíra. Milovala jsem ho, byl o dvanáct let starší. Po chudém dětství bylo všechno ve městě jako pohádka. Stipendium nestačilo. Hladová jsem s radostí chodila s milovaným na kafe nebo na zmrzlinu.
Nic mi neslíbil, ale věřila jsem, že když je to láska, tak si mě vezme za ženu.
Když mě pozval na chatu, šla jsem bez zaváhání. Myslela jsem, že teď, když se vše stalo, zůstane se mnou. Setkávání byla častá. Brzy bylo jasné, že jsem „si koleduji“ a budu matkou jeho dítěte.
Když jsem to oznámila, Vladimír zářil štěstím. Ale když jsem se zeptala, kdy se vezmeme, bylo mi už 18, správný čas na svatbu.
— Copak jsem ti někdy slíbil, že si tě vezmu? — odpověděl otázkou.
— Neslíbil, a nevezmu. Navíc už jsem ženatý… — řekl klidně.
— A dítě? Co bude se mnou? —
— Ty? Jsi mladá, zdravá, z tebe by šlo tesat sochu s veslem. Vezmeš si na škole volno, zatím studuj, později budeš bydlet u nás s mojí ženou.
Nemůžeme mít děti, možná protože moje žena je o dost starší. Po porodu dítě vezmeme. Jak to půjde úředně, není tvoje věc. Jsem důležitý v městském úřadě, žena šéfuje oddělení v nemocnici. Neměj strach o dítě. Po porodu odpočineš a zpátky ke studiu. Zaplatíme ti ještě.
Tehdy jsme o náhradním mateřství neměli ani špetku tušení. Asi jsem byla jediná náhradní matka. Co mi zbývalo? Vrátit se na vesnici a zahanbit rodinu?
Do porodu jsem bydlela v jejich vilce. Vláďova žena za mnou ani nešla, asi žárlila. Dceru jsem porodila doma, porodní asistentku přivezli, vše podle pravidel. Krmit jsem ji nesměla, dítě hned odnesli. Už jsem ji nikdy neviděla. Za týden mě decentně vypakovali, Vladimír dal peníze.
Vrátila jsem se na vysokou. Po škole na fabriku. Dostala jsem pokoj v manželském internátu. Pracovala nejdřív jako mistr, pak šéf kontroly.
Přátel jsem měla dost, ale nikdo mě nechtěl za ženu, dokud jsi nepřišel ty. Bylo mi 28, už jsem nechtěla svatbu, ale musela.
Pak už to znáš. Dobře jsme si žili, tři auta vyměnili, dům máme jak z katalogu, chata opečovaná. Každý rok jsme jezdili na dovolenou. Továrna přežila devadesátky, protože jsme vyráběli speciální díly pro traktory — jinde nikdo nevěděl co. Továrna je dodnes obehnána ostnatým drátem a hlídkou.
Na předčasnou penzi jsme odešli v klidu. Máme vše. Bez dětí — ať si každý kouká, jaké jsou dnes děti… — dokončila Klavdii své vyprávění.
— Měli jsme se špatně. Já tě miloval. Celý život jsem se tě snažil rozehřát, ale nepovedlo se. Že nemáme děti, to bych přežil, ale tys nezažila ani lásku ke kotěti nebo psovi. Sestra tě o pomoc pro neteř prosila, ani týden jsi ji k nám nepustila.
Dnes přijela dcera — tvoje krev, a jak jsi ji přivítala? Kdybych byl mladší, požádám o rozvod, ale teď už ne. U tebe je zima, chladno… — řekl rozčílený Jiří.
Klavdii se trochu lekla, Jiří s ní nikdy předtím nemluvil tak ostře.
Poklidný život jí rozrušila dcera.
Jiří odešel trvale na chatu. Poslední roky tam žije — má tam tři psy, našel opuštěné štěně, nepočítaně koček.
Doma je jen zřídka. Klavdii ví, že jezdí za její dcerou Galinou, zná tam všechny, pravnučku zbožňuje.
— Vždycky byl podivín, podivínem zůstane. Ať si žije, jak chce, — myslí si Klavdii.
Nemá chuť se blíže seznámit s dcerou, vnukem ani pravnučkou.
Jezdí sama k moři, odpočívá, nabírá síly, cítí se skvěle. BEZ DUŠE Květoslava Váchová se vrátila domů do svého panelákového bytu v Praze. Byla právě u kadeřnice
Stala jsem služkou
Když se Alena rozhodla vdát, její syn Petr a snacha Katka byli v šoku z novinky a nevěděli, jak správně reagovat.
— Jste si jistá, že chcete tak zásadně měnit život v tomhle věku? — ptala se Katka, pohledem hledala oporu u manžela.
— Mami, proč takové radikální rozhodnutí? — byl nervózní Petr. — Chápu, že jsi už dlouho sama a většinu života jsi věnovala mému výchově, ale teď se vdávat je nesmysl.
— Jste mladí, proto tak uvažujete, — odpovídala klidně Alena. — Je mi třiašedesát a nikdo neví, kolik času mi ještě zbývá. Ale mám plné právo strávit zbytek života s člověkem, kterého miluju.
— Tak to ale alespoň nespěchej s obřadem, — zkoušel matku přesvědčit Petr. — Toho Jiřího znáš pár měsíců a už jsi připravená vše v životě změnit.
— V našem věku není na co čekat, — uvažovala Alena. — A co potřebuju vědět: je o dva roky starší, žije s dcerou a její rodinou v třípokojovém bytě, má dobrou penzi i chatu.
— A kde budete žít? — nechápal Petr. — Vždyť žijeme spolu, ale dalšího člověka už sem nenacpeme.
— Nemusíte se bát, Jiří si nechce dělat nároky na naše metry, takže k němu přejdu já, — říkala Alena. — Mají velký byt, s jeho dcerou jsme si padly do oka, všichni dospělí, žádné důvody k hádkám.
Petr byl ustaraný, Katka ho přesvědčovala, ať rozhodnutí své mámy přijme.
— Možná jsme prostě sobci? — přemýšlela. — Jo, je nám pohodlné, že ti pomáhá s domácností a vnoučkem Markem, ale má právo na vlastní život. Když má tu možnost, neměli bychom jí překážet.
— Kdyby jen bydlela, proč hned svatba? — nechápal Petr. — Ještě nám chybí nevěsta v bílých šatech, svatba s hrami a soutěžemi.
— No, je z té staré školy, třeba se cítí klidněji a jistěji, — hledala vysvětlení Katka.
Nakonec se Alena za Jiřího skutečně provdala, seznámili se náhodou na náměstí, a brzy se k němu nastěhovala. Ze začátku bylo všechno v pořádku, rodina ji přijala, manžel se k ní choval slušně a Alena věřila, že konečně našla štěstí na sklonku života a může se radovat z každého dne. Jenže brzy se začaly objevovat první následky společného soužití.
— Můžete k večeři udělat guláš? — ptala se Inna. — Sama bych ho uvařila, ale v práci je toho moc, vůbec nic nestíhám a vy máte hodně času.
Alena pochopila a převzala vaření, k tomu nakupování, úklid, praní i ježdění na chatu.
— Teď jsme manželé, chata je naše společné území, — řekl jednou Jiří. — Dcera s mužem tam nejezdí, vnučka je malá, budeme vše dělat ve dvou.
Alena neprotestovala, líbilo se jí být součástí početné rodiny, kde panuje vzájemná pomoc a podpora. U prvního manžela takové štěstí neměla, byl líný a vychytralý a nakonec ji opustil, když bylo Petrovi deset. Od té doby uběhlo dvacet let a o jeho osudu už nic nevěděli. Ale teď jí vše připadalo správné, takže jí práce nevadila a nevyvolávala rozmrzelost.
— Mamko, co z tebe bude za pracovnici na chatě? — snažil se Petr říct své. — Po každé cestě ti určitě vylítne tlak, potřebuješ to vůbec?
— Samozřejmě potřebuju, a navíc mě to baví, — přemítala důchodkyně. — S Jiřím vypěstujeme úrodu, bude nám všem stačit a rozdělíme se i s vámi.
Petr si ale nebyl jistý, protože je za pár měsíců nikdo nepozval ani na návštěvu, ani kvůli seznámení. Petr s Katkou zvali Jiřího k sobě, slíbil přijít, ale nikdy neměl čas, sílu nebo možnost. Přestali se vnucovat a přijali, že nová rodina moc touhu po vztazích nemá. Jediné přání bylo, aby byla máma šťastná.
Zpočátku to tak bylo, takže Alenu práce těšila. Jenže jí přibývalo a začínala ji zmáhat. Jiří se při práci na chatě hned chytal za záda nebo si stěžoval na srdce. Pečující žena ho ukládala na gauč, sama tahala větve, hrabala listí, vynášela odpad.
— Zase boršč? — ušklíbal se Anton, Jiřího zeť. — Včera jsme ho měli, myslel jsem, že dnes bude něco jiného.
— Nestihla jsem nic jiného a na nákup jsem se nedostala, — omlouvala se Alena. — Prala jsem všechny závěsy a věšela je zpátky, unavila jsem se a zamotala hlava, tak jsem si na chvíli lehla.
— To chápu, ale boršč vážně nemusím, — dával talíř stranou zeť.
— Zítra nám Alenka určitě připraví hostinu pro široké okolí, — vkládal se hned Jiří.
A další den opravdu stála Alena celý den u plotny, aby vše večer zmizelo za půl hodinky. Pak uklízela kuchyň — a tak to šlo pořád. Jenže nespokojenost Jiřího dcery i zetě se teď projevovala vším možným, a Jiří se přikláněl na jejich stranu a dělal z Aleny viníka.
— Ale já už nejsem žádná holka, taky se unavím a nechápu, proč mám dělat vše sama? — ozvala se po další vlně kritiky.
— Jsi moje žena, máš se starat o pořádek v domě, — připomněl Jiří.
— Jako tvoje žena bych měla mít nejen povinnosti, ale i práva, — rozplakala se Alena.
Pak se zase uklidnila, snažila se všem vyhovět a udržovala pohodu doma. Ale jednou jí došla trpělivost. Ten den se Inna s mužem chystali na návštěvu k přátelům, dceru chtěli nechat u Aleny.
— Nechť je malá s dědou, nebo jde s vámi, protože já mám dnes návštěvu u své vnučky, — říkala Alena.
— Proč bychom se měli přizpůsobovat zrovna vám? — vyjela na ni Inna.
— Nemusíte, ale ani já vám nic nedlužím, — připomněla Alena. — Moje vnučka má narozeniny, říkala jsem vám to už v úterý. Nejen že jste to všichni ignorovali, ještě mě chcete doma držet.
— To snad ne, — zrudl Jiří. — Inně teď padá plán, tvoje vnučka je ještě malá, tak ji pozdravíš zítra.
— Nic se nestane, když půjdeme teď všichni za mými dětmi, nebo zůstaneš se svou vnučkou, dokud se nevrátím, — byla rozhodná žena.
— Věděla jsem, že z téhle svatby nic dobrého nebude, — zle řekla Inna. — Vaří průměrně, uklízí špatně a myslí jen na sebe.
— Po všem, co jsem tu za ty měsíce udělala, to opravdu myslíš? — zeptala se Alena manžela. — Hledal jsi ženu nebo hospodyni na všechny rozmary?
— To máš teď špatně, činíš mě viníkem, — mrkal Jiří. — Nevyvolávej bouři z ničeho.
— Ptám se jednoduše a chci jasnou odpověď, — nedala se žena.
— Jestli to máš tak, dělej jak uznáš, ale v mém domě se k povinnostem musí přistupovat vážně, — odpovídal Jiří pyšně.
— Tak to se vzdávám, — řekla Alena a začala si balit věci.
— Vezmete zpět nezdárnou babičku? — táhla tašku s dárkem pro vnučku. — Byla jsem vdaná, vracím se zpět, nechci nic vysvětlovat, jen řekněte: vezmete či ne?
— Jasně že ano, — odpovídali Petr a Katka. — Tvoje pokoj je připravený, jsme rádi, že jsi zpátky.
— Jste rádi jen tak? — chtěla slyšet Alena.
— A kvůli čemu jinému se radují, když jde o rodinu? — nechápala Katka.
V tu chvíli Alena věděla jistě, že není služka. Ano, doma pomáhala, starala se o vnoučka, ale Petr s Katkou nikdy nebyli drzí ani jí nesedali na hlavu. Tady byla opravdu prostě mámou, babičkou, tchyní a členkou rodiny, ne služkou. Alena už se domů nevrátila, podala žádost o rozvod a snažila se na tu zkušenost zapomenout. Stala se služkou Když se paní Růžena rozhodla, že se znovu vdá, syn Petr s manželkou Blankou byli z té
– Nikdo je nevyháněl, – odpovídali jsme maminkám, – sami z nějakého důvodu nechtěli zůstat! Ať přijedou! Budeme rádi. — Sedni si! Jsme doma jako by nebyli! — pronesl klidně Petr.
— No snad zvoní! — Valča ztuhla na sedačce.
— Nech to být, — reagoval Petr.
— Co když je to někdo důležitý? — zeptala se Valča. — Nebo mají něco nutného?
— Sobota, dvanáct hodin, — konstatoval Petr. — Ty jsi nikoho nezvala, já taky nečekám hosty! Z toho plyne?
— Jen se podívám kukátkem! — zašeptala Valča.
— Seď! — v jeho hlase byl ocelový tón. — Jsme doma jako by nebyli! Kdo to je, ať jde zpátky!
— Ty víš, kdo tam je? — zarazila se Valča.
— Tuším, proto říkám, abys nesvítila před okny!
— Jestli je to, co si myslím, tak jen tak neodejdou! — konstatovala Valča a pokrčila rameny.
— Záleží, jak dlouho neotevřeme dveře, — odpověděl Petr klidně. — Časem odejdou.
Každopádně v chodbě spát nebudou. A my nikam nemusíme. Tak seď, vem si sluchátka, mobil a koukej na film.
— Petře, volá mi máma, — ukázala Valča displej telefonu.
— Takže za dveřmi je nejspíš tvoje teta s jejím přívětivým synkem, — usoudil Petr.
— Jak to víš? — překvapeně řekla Valča.
— Kdyby to byl můj bratranec, — a Petr protáhl „e“ tak, že to znělo ještě odporněji, — volala by zase moje máti!
— Nepřipouštíš si jiné možnosti? — ptá se Valča.
— Kdyby to byli sousedé, nemám s nimi chuť se bavit. Kdyby naši kamarádi, párkrát by zazvonili a šli by. A hlavně by slušně předem zavolali, jestli máme čas! Ne zvonit půl hodiny bez přestání!
Takhle dotěrně může zvonit jen naše otravné příbuzenstvo!
— Petře, to je moje teta, — trpce pronesla Valča. — Máma poslala SMS.
Ptá se, kde se couráme. Teta Natálie u nás chce na pár dní přespat, má v Praze nějaké vyřizování!
— Odpověz jí, že je tu hotelů plná Praha, — usmál se Petr.
— Petře! — napomenula ho Valča. — To jí nemůžu napsat!
— Já vím, — zamyslel se Petr. — Napiš, že doma nejsme, že bydlíme v hotelu, protože na bytě byla deratizace kvůli švábům!
— Skvělý nápad! — Valča napsala odpověď.
— Petře, teď píše, že máme pro tetu objednat dva pokoje: pro ni a pro Káju, — řekla zmateně Valča.
— Napiš, že nejsou peníze, napiš, že jsme skončili v hostelu na dvou postelích s patnácti cizinci, — zasmál se Petr své vynalézavosti.
— Máma se ptá, kdy se vrátíme, — Valča se podívala na manžela.
— Napiš jí, že za týden, — mávl Petr rukou.
Zvonění ustalo. Manželé si oddechli.
— Petře, máma psala, že teta přijede za týden, — vydechla Valča.
— A to zase nebudem doma, — reagoval Petr.
— Petře, víš, že to není řešení? Nemůžeme přece pořád utíkat před rodinou!
Co když přijedou ve všední den? Co když si na nás počkají po práci? Teta, bratranec, oni jsou schopni všeho!
— No jo, — sklesle Petr. — Proč jsme jen kupovali třípokojový?
— Vždyť jsme koupili větší byt pro naše budoucí velkou rodinu, — povzdechla Valča.
— Potřebujeme dítě! — řekl Petr vážně. — Lépe hned dvě!
— Myslíš, že to jde? — namítla Valča. — Vždyť víš, že musíme na vyšetření! Nedaří se!
— Když se nervy uklidní, půjde to! — zdůraznil Petr. — Jen nám je střídavě ničí rodina! Vyhodil bych je všechny, odkud přišli! Kvůli nim nám nic nevychází!
Valča neodporovala. Věděla, že Petr má pravdu.
Před svatbou prošli drahým vyšetřením kvůli genetické kompatibilitě i plodnosti, všechno bylo ukázkové. Jenže hned po svatbě museli raději spořit na byt.
S dědictvím nepočítali. Do svatby bydleli u svých matek v jednopokojovém a mohli spoléhat jen na sebe.
Po pěti letech tvrdé dřiny a odříkání se jim podařilo koupit velký byt. Druhý majitel, starší dům, do rekonstrukce investovali maily. Ale byli šťastní!
Ještě neměli ani za sebou kolaudační oslavu, a už stála na prahu Valčina teta i se synem.
A aby se mladí moc nebránili, přijela teta i s babičkou.
— Tak tady vás netísní, místa dost, — pochvalovala si teta. — Přidělíme mi pokoj vedle a Kájovi taky!
— V našem obýváku se nespí, — zarazil Petr. — To je společná místnost!
— Já tu pracovat ani nechci! — zasmála se teta Natálka. — Valčo, vysvětli manželovi, že mi se synem je nepohodlné, on chrápe!
A vůbec, hosti jsou tu a vy jste ještě ani nenachystali stůl!
— My jsme vás nečekali, — znejistěla Valča.
— A lednička je prázdná, — přitakal Petr.
— Tak už běž, Petře, do obchodu, Valča do kuchyně! — rozhodla teta Natálka.
— Co stojíte? — houkla babička. — Takhle se hosty vítá!
— Vám nepřijde něco divného? — zasyčel Petr, ale Valča ho odtáhla do druhého pokoje.
Když se Petr vyprostil z jejího sevření, zeptal se:
— Valčo, nezaměnili jsme tu role? Za chvíli je vyházím k tvojí matce! Tohle je jako návštěva?
— Petře, je prostá. Z venkova. U nich je to tak běžné.
— Venkov znám, ale neurvalost není tradice! Tohle je vrchol!
— Prosím, nehádáme se s mámou ani s tetou! — prosila Valča. — Jinak mi všechny nervy odrovnají!
A budeš jejich nepřítel. Chceš to?
— Mně je jedno, jestli mě nenávidí! Brát si ohledy na takové chování – nebudu! Můžou třeba zmizet, nebudu plakat!
— Petře, prosím! Mysli na mě! Jestli tetičku Natálii vyhodím, máma mě zatratí! Je to můj jediný blízký člověk!
To nakonec zabralo. Petr zatnul zuby a šel nakupovat.
Teta u nich pobyla dva týdny místo tří dní. Petr začal brát kapky na nervy už druhý den.
Odjezd tety slavil pár radostně s koštětem a hadrem – tři dny čistili byt.
Pak přišla stejná situace z Petrovy strany.
— Brácho, přijel jsem na chvíli, — objal ho Dima tak, že to křuplo. — Vyřídím věci a vrátíme se!
— Nemůžeš si vyřídit věci sám? — zeptal se Petr.
— Co blázníš? Mám rodinu, nemůžu je nechat doma ve vsi, a sám do města! Co když najdu dobrodružství? Žena mě musí hlídat!
— Proto jsi vzal děti? — divil se Petr.
— S kým bych je nechal? — plácl bratra po zádech. — Pro ně je to zábava! Tak pojďme to tu rozparádit!
— Dimo! — zařvala Světlana. — Já ti dám parádění, bude to třást už navždy!
Po hodině a půl návštěvy Petrova bratrance s rodinou padla Valča s migrénou na gauč.
Děti běhaly, ječely po byte, Světlana uměla jen řvát, víc se nedomluvila.
Dima šel ven zapalovat noc, Světlana řvala ještě víc.
— Petře, nejsi jedináček? — šeptla Valča do polštáře.
— To je bratranec z máminy strany, — zamručel Petr. — Říkám mu cousin.
— To je fuk, hlavně aby zmizel!
— Věř mi, rád bych! — položil Petr ruku na srdce. — Ale stejná situace jako s tvou tetou — máma mi pak vymlátí mozek čajovou lžičkou a sní ho!
Sotva se vzpamatovali z jedné návštěvy, už stáli ve dveřích další hosté. Teta Natálka se synem pořád něco zařizovali v Praze.
Bratranec Dima s rodinou jezdili řešit „svoje záležitosti“. Matky si nedaly pokoj. Tchyně mučila zetě, maminka nevěstu.
Neustálé napětí ničilo duševní i fyzické zdraví mladého páru.
O dětech nemohla být řeč. Zdraví v háji, a hlavně – jak?
— Vyměníme byt? — navrhla Valča.
— Za polstrované pokoje? — zasmál se Petr. — Ty nám brzy stejně dají!
— Ne, — pousmála se Valča. — Vyměníme byt za stejný v jiném čtvrti! Třeba nás nikdo nenajde!
— Stejně nás najdou, — strnule řekl Petr. — A pak nám to spočítají!
— Možná mezitím stihneme mít dítě? — s nadějí koukla Valča.
— Nestačí jen udělat, musí se narodit, — zavrtěl Petr. — To by byl aspoň důvod.
— Lepší odstěhovat se, — smutně řekla Valča. — Půjdem k přátelům? Tam se schováme!
— Myslíš Katku s Václavem? — zeptal se Petr.
— Ano, mají volný pokoj!
— Tam ale žije Tera, — usmál se Petr. — Pamatuješ?
— S ovčákem bych raději žila než s rodinou! — sklopila Valča hlavu.
— Počkej! — křikl Petr, popadl mobil.
— Vašku, půjč nám psa!
— Kamarade, jsem tvůj dlužník! S Katkou jedeme na dovolenou, a Terka musí někde být! Ona cizí nemá ráda, vás respektuje! Dovezu krmení, pelíšek, hračky, misky! I zaplatím!
— Dovez ji! — radoval se Petr.
Vrátil se k Valči zas jako ranní sluníčko:
— Zavolej mámě, ať zítra teta přijede! Já zavolám bratranci, ať dorazí během týdne!
— Jsi si jistý? — ptala se Valča.
— Rádi je pohostíme! — pronesl Petr s úsměvem. — Kdo jim může za to, že se jim náš nový spolubydlící nebude líbit?
Bratranci Dimovi a jeho rodině stačilo jedno „haf haf“ německého ovčáka a raději šli do hotelu.
Teta Natálka se chtěla bránit.
— Zavřete toho psa někam! — bědovala, schovaná za ramenem synka.
— Tetičko, to myslíte vážně? — usmál se Petr. — Čtyřicet pět kilo svalů! To není čivava, ale pořádná ovčanda! Rozvrátí každé dveře!
— Proč na mě vycenila zuby? — teta zaskočena.
— Nemá ráda cizí, — pokrčila Valča rameny.
— Zbavte se jí! Nemůžu žít v jednom bytě s tím šelem!
— Jak to jako „zbavte se“? — ohradil se Petr. — Ten milý pes je teď náš! Nemáme děti, musíme někoho milovat! A milujeme ji moc!
— Nikdy ji nedáme! — dodala Valča.
Za chvíli volaly obě matky a ptaly se, proč odmítli rodinné hosty.
— Nikdo je nevyháněl — odpovídali jsme oběma, — sami nechtěli zůstat! Ať přijedou! Rádi je pohostíme!
— A ten pes?
— Mamko, my přece nikomu nebráníme!
Ale ani matky už se nehrnuly na návštěvy.
Po měsíci odjela Tera zpět ke svým pánům, byla připravená se kdykoliv vrátit.
Nemusela – Valča čekala dvojčata. Nikdo je nevyháněl, odpovídali oba, sami se rozhodli nezůstat! Ať přijedou! Rádi je uvidíme. Sedni si!
„Haló… Vašku– Tady není Vašek. Tady je Lenka… – Lenka? A kdo jste vy?…– Paní, kdo jste vy? Já jsem Vaškova přítelkyně. Chtěla jste něco?… Manžel není doma, má přesčas v práci… Zamotala se mi hlava, všimla jsem si krvavých kapek na podlaze. Břicho mě hrozně bolelo, kroutila jsem se… Cítila jsem, že miminko se každou chvíli narodí.
Můj muž Vašek už 5 let jezdí za prací do zahraničí. Pracoval v Německu na kamionu, pak dělal opravy v Polsku. Odjel kvůli penězům. Máme dva syny, chtěli jsme pro ně lepší budoucnost. Dobře jsme věděli, že v Česku toho moc nedosáhneme.
A víte, v cizině měl manžel štěstí. Každý měsíc nám posílal balíky s jídlem – třeba nějaké konzervy, rýže, olej, sladkosti. Posílal mi i peníze na účet, abych je uložila do banky na úroky. Naspořili jsme slušnou částku, abychom koupili staršímu synovi byt.
Zdálo se, že je vše v pořádku. Ale pár měsíců zpátky jsem cítila, že v mém těle něco není v pořádku. První myšlenka – přechod, ale nebylo to ono. Moc jsem přibrala, byla pořád unavená, jedla jsem hodně a nálada se mi rychle měnila. Podle všemožných příznaků z internetu jsem byla těhotná. Jak těhotná v 45?! Nevěřila jsem a udělala si test. Ale na testu byly jasně dvě červené čárky.
Ani synům, ani snachám jsem nechtěla o miminku říkat. Na co? Aby se mi vlastní děti smály? Říkaly, že máma na stará kolena ztratila rozum? Rozhodla jsem se těhotenství utajit. Zrovna byla zima, nosila jsem teplé, velké oblečení. Pod bundou nikdo břicho neviděl.
Jenže jsem to dítě nechtěla porodit. Někdo řekne, že nemám Boha v srdci. Ale je mi 45, už nejsem mladá. Mám syny i vnoučata, chci jim věnovat čas, ne běhat kolem malého dítěte a plínek. Navíc nemáme peníze na třetí dítě. Vašek by musel zase odjet za prací do zahraničí a já bez něj nedokážu být.
Bylo už pozdě na přerušení těhotenství, příliš rizikové. Tak jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že to zvládnu. Možná se Vašek bude těšit, že budeme mít ještě dítě? Rozhodla jsem se mu zavolat přes Skype a podělit se o novinku. Zapnula jsem jen mikrofon, kameru ne.
– Haló, Vašku…
– Tady není Vašek. Tady Lenka.
– Lenka? A kdo jste?
– Paní, kdo jste vy? Já jsem Vaškova přítelkyně. Chtěla jste něco? Manžel je v práci.
Hned jsem položila telefon a rozplakala se. Tak i tohle se v životě stává, že muž může podvádět kdekoli a s kýmkoli. Hned jsem chtěla podat žádost o rozvod, vyhodit všechny Vaškovy věci, nevidět ho, neslyšet.
Ale stále jsem doufala, že se milovaný vrátí k rodině, když se dozví o miminku. Věděla jsem, že v únoru má přijet – synové mají narozeniny a dostal volno. Snila jsem, že budeme ve třech chodit po parku. Vašek drží za ruku naši dcerku, já druhou ruku.
A právě 14. února, na Valentýna, Vašek přijel. Připravila jsem romantickou večeři, rozsvítila svíčky, pustila hudbu. Prostě jsem chtěla vytvořit příjemnou atmosféru.
– Vašku, mám pro tebe překvapení. Jsem těhotná. Říkají, že to bude holčička.
– Ty bestie! – křikl na mě manžel.
Zrudl vzteky, převrátil talíře na podlahu, mlátil pěstí do stolu:
– Zatímco já makám za hranicemi, ty si užíváš s cizími chlapama?! A chceš mi toho spratka navěsit na krk?!
– Vašku, já ti všechno vysvětlím…
– Vypadni, nechci tě vidět! – strčil do mě tak, že jsem břichem narazila na hranu stolu a spadla.
Vašek odešel, vzal si tašku a prudce bouchl dveřmi. Zamotala se mi hlava, viděla jsem krvavé kapky na podlaze. Břicho mě moc bolelo, kroutila jsem se v bolesti. Stěží jsem našla telefon a volala záchranku. Ale cítila jsem, že miminko se právě chystá na svět.
Když dorazili lékaři, už jsem držela v náručí naši dcerku. Holčička klidně ležela, neplakala, spala hluboce.
– Tak co, maminko, pojedete s námi?
– Ne. Vezměte dítě, já ji nechci.
– Jak to?
– Prostě ji vezměte, říkám! Kvůli téhle holčičce se mi rozpadla rodina! Možná ji někdo bude milovat, ale já to nebudu. Vezměte ji, nechci ji vidět!
Bez výčitek svědomí jsem dítě odevzdala lékařům. Doma mě vyšetřili, žádné komplikace, porod proběhl klidně. Když záchranka odjela, poklidila jsem doma, dala jsem si sprchu a šla spát.
Nikdo z mých dětí neví, že jsem dcerku dala pryč. Každý den chodím do kostela a modlím se, aby holčička byla zdravá a aby našla svou rodinu. Dobře vím, že bych to nezvládla. Nechci znovu zažívat všechny ty starosti s mateřstvím. Toužím jen po jednom – aby se Vašek vrátil domů. Ale on opět odjel do Německa a komunikuje jen se syny.
Můžete říkat, že jsem bláznivá ženská. Ale já si vybírám manžela, ne dítě. A Bůh je mi soudcem. 14. února, Praha Dnes jsem byl opravdu zaskočen. Seděl jsem v kuchyni, díval se na hodiny a čekal na
No teda, tati, koukám, že tě tu vítají! A proč jsi vlastně potřeboval ten lázeňský pobyt, když doma máš takové „all inclusive“? Když Petr předal Evě klíče od svého bytu, Eva věděla: Bastila padla. Žádný Leo DiCaprio nečekal na Oscara tak dlouho, jako Eva na svého Petra – navíc s vlastním hnízdem.
Ztrápená, pětatřicetiletá, stále častěji házela soucitné pohledy po toulavých kočkách a do výloh „Vše pro tvoření“.
A pak se objevil on – samotář, co mládí obětoval kariéře, zdravé výživě, fitku a dalším nesmyslům typu hledání sebe sama, navíc bezdětný.
Evě běžel tenhle sen hlavou už od dvaceti a někde nahoře konečně pochopili, že to myslí vážně.
— Mám poslední služebku v tomhle roce a pak budu celý tvůj, — řekl Petr a předal jí klíče. — Jen se nelekej mého brlohu. Domů chodím většinou jen spát, — prohodil a na celý víkend zmizel v jiném časovém pásmu.
Eva sbalila kartáček, krém, a šla zjistit, jak ten brloh vlastně vypadá. První komplikace nastala už u dveří, klíč se zadrhával, jak Petr varoval – ale tohle Eva nečekala.
Čtyřicet minut dobývala dveře: tlačila, tahala, zkoušela různé polohy klíče, ale dveře se nechtěly vzdát. Za chvíli vystrčila hlavu sousedka.
— Proč se snažíte dostat do cizího bytu? — zeptala se.
— Já se nedobývám, mám klíče! — vyrazila ze sebe Eva, utírajíc si pot z čela.
— A vy jste kdo? Vždyť jsem vás tu neviděla.
— Jsem jeho přítelkyně! — prohlásila Eva na plné pecky, ruce vbok, ale sousedka ji pozorovala jen úzkou škvírou.
— Vy? — upřímné překvapení.
— Jo, já. Nějaký problém?
— Ani ne. Jen nikdy sem nikoho nevodil (v ten moment se Eva do Petra ještě více zamilovala). A teď najednou taková…
— Jaká „taková“?
— Víte co, to není moje věc. Omlouvám se, — a zavřela dveře.
Eva znovu vzala klíč a tentokrát hnána touhou se dostat dovnitř, málem vylomila futra. Dveře povolily.
Celý Petrův vnitřní svět se odhalil – a Evinu duši pokryl mrazík. Samota mladého muže s sebou nese určitou strohost, ale tohle byla opravdová cela.
— Chudáčku, tvoje srdce už dávno zapomnělo, nebo vlastně nikdy nepoznalo, co je to opravdový domov, — uteklo Evě u pohledu na skromné bydlení, kde jí teď bude patřit prostor.
Ale vlastně byla ráda. Sousedka nelhala: ženská ruka se tu nikdy nedotkla stěn, podlah, kuchyně ani těch šedých oken. Eva byla první.
Nezdržovala se a vyrazila do nejbližšího obchodu pro novou záclonu a koupelnovou předložku, k tomu chňapky a kuchyňské utěrky.
A v obchodě jí to nedalo… K zácloně a předložce přidala aromatizér, ručně dělané mýdlo a praktické organizéry na kosmetiku.
„Pár drobností v cizím bytě – to není drzost,“ uklidňovala se Eva, když ke košíku přidávala další.
Zámek už nekladl odpor. Dokonce přestal plnit svou funkci a připomínal hokejového brankáře bez masky.
Když zjistila, co provedla, do půlnoci vykuchala starý zámek kuchyňským nožem a ráno běžela koupit nový. Nože bylo potřeba vyměnit také. A k tomu příbory, ubrus, prkénko, podložky na horké. Od toho byl jen krok k záclonám.
V neděli v poledne zavolal Petr, že služebně bude mimo ještě pár dní.
— Budu nadšený, když do mého bytu vneseš trochu tepla a domova, — zasnil se do telefonu, když Eva přiznala, že udělala menší změny v jeho interiéru.
Mimochodem: domov už stěhovala prakticky v dodávce a rovnala vše podle technického plánu. Roky to v ní rostlo, teď, když má volnou ruku, nemůže zastavit.
Když se Petr vrátil, z původního bytu zůstal jen pavouk u ventilace. Eva ho chtěla vyhnat, ale když viděla, jak má po šoku rozšířené oči, nechala ho jako symbol nedotknutelnosti cizího majetku.
Blaženost v bytě vyhlížela, jakoby Petr byl osm let šťastně ženatý, pak rozčarovaný, a nakonec znovu šťastný navzdory všemu.
Eva se neomezila jen na byt, postarala se, aby celý vchod věděl, že je nová paní domu a všechny otázky jsou na ni. Prstýnek sice zatím nemá, ale to je technický detail.
Sousedé nejdřív podezírali, pak kapitulovali: „Jak chcete, nám je to fuk, vaše věc.“
***
V den příjezdu Petr se Eva pustila do domácí večeře, převlékla se do sváteční a trochu vyzývavé róby, rozmístila vonítka po bytě a v tlumeném světle začala čekat.
Petr se zpožďoval. Když už Eva cítila, že obal tlačí na to místo, pro které půl roku dřela v gymu, někdo vsunul klíč do zámku.
— Zámek je nový, stačí zatlačit, není zamčeno! — koketně, ale malinko rozpačitě zavolala Eva. Nebála se odsudku, s bytem si dala dost práce. Všechno jí bude odpuštěno.
Když se dveře otevřely, dorazila jí smska od Petra: „Kde jsi? Jsem doma. Koukám, byt skoro stejný. Kámoši mě strašili, že vše bude obležené kosmetikou.“
Tu zprávu si Eva přečetla až později. Teď dovnitř vtrhlo pět naprosto cizích lidí: dva mladí, dvě školou povinné děti a jeden opravdu starý pán, který se při spatření Evy okamžitě narovnal a uhladil zbylé šedivé vlasy.
— No teda, tati, to je paráda, jak tě tu vítají. A na co ti byl ten sanatorium, když máš doma takový „all inclusive“? — zahlásil mladý muž a hned dostal štulec od své ženy, že kouká moc zvědavě.
Eva stála v předsíni se dvěma sklenkami, neschopná se pohnout. Chtěla křičet, ale šok jí svazoval hlasivky.
Někde v koutě se rozchechtal spokojený pavouk.
— Promiňte, vy jste kdo? — vypískla Eva.
— Majitel tohoto hnízdečka. Vy jste z polikliniky, přišla na převaz? Já říkal, že to zvládnu sám, — odpověděl děda, koukající na Evinu „sestřičkovskou“ uniformu.
— Aha, Aleš Matějovič, u vás je teď opravdu útulno, — nakoukla přes Eviny rameno mladá žena. — To je hned o něco lepší, žádná hrobka. A vy, slečno, jak se jmenujete? Nejste na našeho Aleše moc mladá? Ale samozřejmě, pán je vážený, má kde bydlet…
— E-e-va…
— No vida! Výborně, Aleši, máš talent na lidi!
Dědovi to v očích jen zářilo.
— A Petr? — zašeptala Eva a obě sklenky v nervozitě naráz vypila.
Zjistit víc…
— Já jsem Petr! — triumfálně mával rukou asi osmiletý klučina.
— Ještě ne, to tě teprve čeká, — pohotově ho usměrnila máma a odvedla děti s mužem do auta.
— Omlouvám se, myslím, že jsem si spletla byt, — vzpamatovávala se Eva, v paměti lovila adresu. — Je to Břečťanova, osmnáct, byt dvacet šest?
— Ne, tohle je Buková, osmnáct, — spokojeně mnul ruce děda, připraven rozbalit svůj nečekaný dárek.
— Tak nic, — tragicky povzdechla Eva, — spletla jsem se. Jen račte, já musím na telefon.
Popadla mobil a utekla do koupelny, kde se zamkla a ovázala ručníkem. Právě tam si přečetla Petrův SMS.
„Petře, budu brzy doma, jen se zdržela v obchodě,“ odepsala Eva.
„V pohodě, čekám. Kdybys mohla, vezmi červené,“ nahrál Petr hlasovku.
Červené Eva opravdu přinese, ale už v sobě. Přehodila si podpaží předložku, stáhla záclonu, počkala, až cizí lidé projdou do kuchyně, a rychle se vytratila z koupelny.
Narychlo shrábla věci do igelitky a vyběhla z bytu.
***
— Povím ti to, ale později, — vysvětlila svůj zjev Evě Petr, když jí otevřel.
Šla jako náměsíčná, ani se na něj nepodívala. Nejprve zamířila do koupelny, pověsila záclonu a rozložila předložku, pak se skácela na gauč a spala až do rána, dokud stres a červené nezmizely.
Probudila se před neznámým mužem, který čekal vysvětlení.
— Prosím vás, jaká je to adresa…?
— Butovská, osmnáct. Tohle je překvápko, tati, koukni, jak tě tu vítají. Proč jsi vůbec potřeboval ten lázeňský pobyt, když
— Mami, já jsem ho nemohl opustit, — zašeptal Mikuláš. — Chápeš? Opravdu nemohl.
Mikulášovi bylo čtrnáct, cítil se proti celému světu. Přesněji řečeno — nikdo ho nechtěl pochopit.
— Zase ten rošťák! — brblala teta Květoslava z třetího vchodu, spěchala přes dvůr. — Vychovává ho sama, no jasně. To je ten výsledek!
A Mikuláš kráčel kolem, ruce v kapsách roztrhaných džín, dělal, že neslyší. Přesto slyšel.
Máma byla zase v práci do večera. Na kuchyňském stole lístek: „Karbanátky jsou v lednici, ohřej si.“ A ticho. Vždycky ticho.
Právě teď šel ze školy, kde mu učitelé opět „domlouvali“ kvůli chování. Jako by nevěděl, že je problém pro všechny. Věděl. Ale co s tím?
— Hej, kluku! — zavolal na něj soused Vítek z přízemí. — Neviděl jsi tu kulhavého psa? Měl bys ho odehnat.
Mikuláš se zastavil. Podíval se blíž.
U kontejnerů vážně ležel pes. Nebyl to štěně, ale dospělý, rezavý s bílými skvrnami. Ležel nehybně, jen očima znalci sledoval lidi. Chytré oči. Smutné.
— Někdo ať ho vyžene! — přitakávala květoslava. — Určitě je nemocný!
Mikuláš přistoupil blíž. Pes se nehýbal, jen slabě mával ocasem. Na zadní noze roztržená rána, zaschlá krev.
— Proč stojíš? — hodil Vítek podrážděně. — Vezmi klacek, vyžeň ho!
A tehdy něco v Mikulášovi povolilo.
— Jen se ho zkuste dotknout! — vyštěkl, postavil se před psa. — Nikomu nic neudělal!
— No tohle, — podivil se Vítek. — Ochránce.
— Budu ho chránit! — Mikuláš si klekl vedle psa, opatrně natáhl ruku. Pes očichal prsty a jemně olízl dlaň.
Hřejivé teplo zaplavilo Mikulášovu hruď. Poprvé ho někdo přijal laskavě.
— Pojď, — zašeptal zvířeti. — Pojď se mnou.
Doma Mikuláš psu připravil pelíšek ze starých bund v rohu svého pokoje. Máma v práci do večera — nikdo nebude nadávat, nikdo ho nevyžene.
Rána na noze vypadala zle. Mikuláš hledal na internetu články, jak pomoci zvířatům. Četl, mračil se na medicínské pojmy, ale pečlivě si pamatoval každé slovo.
— Musím to vyčistit peroxidem, — mumlal, přehraboval se v domácí lékárničce. — Potom okraje potřít jodem. Opatrně, aby to nebolelo.
Pes klidně ležel, důvěřivě podával zraněnou nohu. Díval se na Mikuláše vděčně — tak, jak se na něj už dlouho nikdo nedíval.
— Jak ti mám říkat? — opatrně balil nohu. — Jsi rezavý. Rezavý, že? Říkat ti Rezavý?
Pes tiše štěkl, jako že souhlasí.
Večer přišla máma. Mikuláš čekal scénu, ale máma mlčky pohladila Rezavého, zkontrolovala obvaz.
— Sám jsi to obvázal? — zeptala se tiše.
— Sám. Našel jsem na internetu, jak správně.
— A čím ho budeš krmit?
— Něco vymyslím.
Máma dlouho pozorovala syna. Potom psa, který jí olízl ruku.
— Zítra půjdeme k veterináři, — rozhodla. — Uvidíme, co s nohou. Už má jméno?
— Rezavý, — rozzářil se Mikuláš.
Poprvé po dlouhých měsících mezi nimi nebyla zeď nepochopení.
Druhé ráno vstal Mikuláš o hodinu dřív než obvykle. Rezavý se pokusil vstát, tiše kňučel bolestí.
— Jen lež, — uklidňoval ho. — Přinesu vodu, dám najíst.
Doma neměli psí granule. Musel dát poslední karbanátek, namočit chleba do mléka. Rezavý jedl hltavě, ale opatrně, olizoval každou drobku.
Ve škole Mikuláš poprvé dávno neodsekával učitelům. Myslel jen na jedno — jak je na tom Rezavý? Jestli ho něco bolí? Jestli se nenudí?
— Dnes jsi nějaký jiný, — podivila se třídní učitelka.
Mikuláš jen pokrčil rameny. Vyprávět nechtěl — vysmáli by se mu.
Po škole běžel domů, nevšímal si pohledů sousedů. Rezavý ho vítal štěkotem — už zvládl stát na třech nohách.
— Tak pojď, kamaráde, chceš ven? — Mikuláš udělal z provazu vodítko. — Ale opatrně, opatrně, šetři nohu.
Na dvoře se dělo něco zvláštního. Květoslava, když je uviděla, málem se zadusila semínky:
— Ten pes si ho dotáhl domů! Mikuláši! Ty ses zbláznil?!
— A co je na tom? — odpověděl klidně. — Léčím ho. Brzy bude v pořádku.
— Léčíš?! — přiběhla sousedka. — Kde bereš peníze na léky? Kradeš mámě?
Mikuláš zatínal pěsti, ale ovládl se. Rezavý se mu tiskl k noze — jako by cítil napětí.
— Nekrádu. Vlastní peníze utrácím. Na svačiny jsem si šetřil, — řekl tiše.
Vítek zavrtěl hlavou:
— Chlapče, rozumíš, že sis vzal na starost živou bytost? Není to hračka. Musíš krmit, léčit, chodit s ním ven.
Každý den teď začínal vycházkou. Rezavý se rychle uzdravoval, už běhal, i když mírně kulhal. Mikuláš ho učil povelům — trpělivě, celé hodiny.
— Sedni! Šikovně! Dej pac! Tak je to správně!
Sousedé sledovali zpovzdálí. Někdo kroutil hlavou, někdo se usmíval. Mikuláš neviděl nic než oddané oči Rezavého.
Postupně se změnil. Přestal být hrubý, začal doma pomáhat, dokonce i známky má lepší. Měl cíl. A to byl teprve začátek.
Za tři týdny přišlo, čeho se Mikuláš bál nejvíc.
Šel s Rezavým z večerní procházky, když se od garáží vyřítila smečka tuláků. Pět nebo šest psů — zlostných, hladových, s žhnoucíma očima. Vůdce, obrovský černý pes, vycenil zuby a šel vpřed.
Rezavý instinktivně ucouvl za Mikulášova záda. Nohu ho ještě bolela, běhat nemohl. Ostatní cítili slabost.
— Zpět! — vykřikl Mikuláš, točil vodítkem. — Táhněte pryč!
Smečka neustupovala. Obkličovala je. Černý vůdce vrčel čím dál hlasitěji, připraven ke skoku.
— Mikuláši! — ženský výkřik shora. — Utíkej! Nech psa a utíkej!
Byla to Květoslava, vyklonila se z okna. Za ní vykukovalo pár dalších tváří.
— Kluku, nebuď hrdina! — volal Vítek. — Ten je kulhavý, stejně uteče!
Mikuláš se podíval na Rezavého. Ten se chvěl, ale neutíkal. Tiskl se k noze a byl ochoten stát při svém pánovi za každé situace.
Černý pes skočil první. Mikuláš se kryl rukama, ale rána zasáhla rameno. Ostré zuby prokously bundu, až ke kůži.
Ale Rezavý, navzdory nemocné noze, navzdory strachu, se vrhl chránit Mikuláše. Zakousl se vůdci do nohy, visel na ní celým tělem.
Začal boj. Mikuláš se bránil rukama, nohama, snažil se Rezavého ochránit před zuby. Dostal kousance, škrábance, ale neustoupil ani krok.
— Panebože, co to je! — naříkala Květoslava shora. — Víťo, dělej něco!
Vítek běžel dolů, popadl klacek, kus železa — co měl po ruce.
— Drž se, kluku! — křičel. — Pomůžu!
Mikuláš se už skácel pod náporem smečky, když uslyšel známý hlas:
— Ven!
To byla máma. Vyřítila se ze vchodu s kbelíkem vody a polila psy. Smečka odskočila, štěkala.
— Víťo, pojď sem! — zavolala.
Vítek přiběhl s klackem, další sousedi seběhli dolů. Tuláci poznali, že síly se vyrovnaly, takže utekli pryč.
Mikuláš ležel na asfaltu, tiskl k sobě Rezavého. Oba byli od krve, třásli se. Ale byli naživu. Celí.
— Synku, — máma si k němu klekla, opatrně ho prohlížela. — Jak jsi mě vyděsil!
— Nemohl jsem ho opustit, mami, — zašeptal Mikuláš. — Chápeš? Nemohl.
— Chápu, — odpověděla tiše.
Květoslava sešla na dvůr, přišla blíž. Dívala se na Mikuláše zvláštně — jako by ho viděla poprvé.
— Chlapče, — rozpačitě řekla. — Ty ses mohl zabít… kvůli psovi.
— Není to „kvůli psovi“, — ozval se Vítek nečekaně. — Je to pro přítele. Chápete ten rozdíl, Květoslavo?
Sousedka přikývla. Po tváři jí kanuly slzy.
— Pojďte domů, — řekla máma. — Musíme ošetřit rány. I Rezavému.
Mikuláš se ztěžka zvedl, vzal psa do náruče. Rezavý tiše kňučel, ale ocas se maličko vrtěl — těšil se, že je pán nablízku.
— Počkejte, — zastavil je Vítek. — Zítra jedete k veterináři?
— Jedeme.
— Já vás vezmu. Autem. A léčbu zaplatím — pes se ukázal být hrdina.
Mikuláš se na souseda překvapeně podíval.
— Díky, Vítku. Ale zvládnu to.
— Neodporuj. Vyděláš si — vrátíš mi. Ale teď… — plácnul Mikuláše po rameni. — Teď jsme na tebe hrdí. Že, sousedi?
Sousedé tiše kývli.
Uběhl měsíc. Běžný říjnový večer, Mikuláš se vrací z veterinární kliniky, kde teď pomáhá o víkendech dobrovolníkům. Rezavý běží vedle, noha už vyléčená, kulhání skoro zmizelo.
— Mikuláši! — zavolala na něj Květoslava. — Počkej!
Zastavil se a čekal na výtku. Ale sousedka mu podává tašku s krmením.
— To je pro Rezavého, — řekla nejistě. — Dobré krmivo, drahé. Opravdu se o něj staráš.
— Díky, teto Květoslavo, — odpověděl Mikuláš upřímně. — Máme krmivo. Pracoval jsem v klinice, doktorka Anna Petrovna mi platí.
— Stejně vezmi. Hodí se ti to.
Doma máma chystá večeři. Když vidí syna, usměje se:
— Jak jde práce v klinice? Anna Petrovna tě chválí?
— Říká, že mám šikovné ruce. A trpělivost. — Mikuláš pohladil Rezavého. — Možná budu veterinářem. Seriózně nad tím přemýšlím.
— A jak škola?
— Dobře. Dokonce fyzikář Pospíšil mě chválí. Prý jsem pozornější.
Máma kývla. Za ten měsíc se syn změnil k nepoznání. Už není hrubý, pomáhá doma, zdraví sousedy. Hlavně — má cíl. Sen.
— Víš, — řekla, — zítra přijde Vítek. Nabídne ti další práci. Jeho známý má chovnou stanici, potřebuje pomocníka.
Mikuláš se rozzářil:
— Opravdu? Můžu vzít Rezavého s sebou?
— Myslím, že ano. Vždyť je teď skoro služební pes.
Večer seděl Mikuláš s Rezavým na dvoře. Trénovali nový povel — „hlídej“. Pes poslušně cvičil, díval se na pána oddanýma očima.
Vítek přišel, posadil se vedle na lavičku.
— Zítra opravdu jdeš do stanice?
— Jdu. S Rezavým.
— Tak běž spát brzy. Bude to náročný den.
Když Vítek odešel, Mikuláš ještě chvíli seděl na dvoře. Rezavý si položil hlavu na jeho kolena, spokojeně vydechl.
Našli jeden druhého. A už nikdy nebudou sami. Nemohl jsem ho opustit, mami, zašeptal Mikuláš. Chápeš? Prostě jsem nemohl. Mikulášovi bylo čtrnáct a
— Osud netvoří sám sebe. Vytváří jej lidé. Vy jste vytvořili podmínky, za kterých jste vyhodili živou bytost na ulici. A teď chcete vše změnit, když se vám to hodí.
Oleg se vrací domů z práce. Obyčejný zimní večer. Všude kolem je jakoby přikryto závěsem nudy. Prochází kolem potravin, kde sedí pes. Voříšek. Rezavý, rozcuchaný. Oči má jako ztracené dítě.
„Co tu chceš?“ zabručel Oleg, ale zastavil se.
Pes zvedl hlavu, podíval se. Nic nevyžadoval. Jen mlčky hleděl.
„Asi čeká na páníčka,“ pomyslel si, a šel dál.
Ale další den — ta stejná scéna. A za dva dny znovu. Pes jako by k obchodu přimrzl. Oleg si všímá, jak lidé procházejí kolem, někdo hodí rohlík, někdo párek.
„Proč tu sedíš?“ zeptal se jednou, přisedl k němu. „Kde jsou páníčci?“
Pes se pomalu připlazil k němu. Opatrně. Přitiskl čumák ke kalhotám.
Oleg ztuhnul. Kdy naposledy pohladil někoho? Od rozvodu uplynuly tři roky. Prázdný byt. Jen práce, televize, lednice.
„Lado, moje zlatá,“ zašeptal, aniž by věděl, odkud to jméno vzal.
Druhý den jí donesl párky.
Po týdnu dal inzerát na internet: „Nalezen pes. Hledáme majitele.“
Nikdo nevolal.
A za měsíc se Oleg vracel z noční šichty — jako inženýr někdy seděl na stavbě celý den. U obchodu viděl hlouček lidí.
„Co se stalo?“ ptal se sousedky.
„No tu jezevčičku srazilo auto. Tu, co tu měsíc sedávala.“
Srdce mu kleslo.
„Kde je?“
„Odvezli ji na veterinu na Evropské třídě. Ale prý tam chtějí obrovské peníze… A kdo by se o ni staral, když je bezdomovkyně?“
Oleg na nic nečekal. Otočil se a rozběhl.
Na klinice mu veterinář řekl:
„Má zlomeniny, vnitřní krvácení. Léčba bude drahá. A není jisté, že přežije.“
„Léčete ji,“ řekl Oleg. „Zaplatím, kolik bude třeba.“
A když ji pustili, vzal ji domů.
Poprvé po třech letech byl byt plný života.
Život se změnil radikálně.
Oleg už nevstával na budík, ale na to, jak se Lada jemně dotkne ruky čumákem — jako že je čas vstávat, pane. A on vstal. S úsměvem.
Ráno nebylo o kávě a zprávách. Teď začínalo procházkou v parku.
„Tak pojď, děvče, jdeme dýchat!“ říkal, a Lada šťastně vrtěla ocasem.
Na veterině vyřídili všechny papíry. Pas, očkování. Oficiálně byla Olegovým psem. Oleg fotil každý doklad — pro jistotu.
Kolegové se divili:
– Olegu, ty jako bys omládl! Jsi nějak veselejší.
A skutečně — cítil se potřebný. Poprvé po letech.
Lada byla chytrá. Neuvěřitelně chytrá. Chápala napůl slova. Když se zdržel v práci, čekala u dveří s pohledem, který říkal: „Bála jsem se o tebe.“
Večery spolu trávili v parku. Dlouhé procházky. Oleg jí vyprávěl o práci, o životě. Možná směšné? Ale Lada pozorně poslouchala a občas tiše zakňučela na odpověď.
„Víš, Lado, dřív jsem myslel, že je lepší být sám. Nikdo tě neotravuje, neomezuje. Ale ve skutečnosti…“ pohladil ji po hlavě, „ve skutečnosti jsem se jen bál někoho znovu milovat.“
Sousedé si zvykli. Teta Věra z vedlejšího vchodu nosila vždycky kosti.
„Pěkný pejsek,“ říkala. „Je vidět, že je milovaná.“
Uplynul měsíc, pak další.
Oleg dokonce uvažoval, že Ladě založí stránku na sociálních sítích. Na fotkách byla krásná — rezavá srst zářila na slunci zlatem.
Pak se stalo něco nečekaného.
Obyčejná procházka v parku. Lada si čuchá ke keřům, Oleg sedí na lavičce, kouká do mobilu.
„Gerta! Gerta!“
Oleg zvedl hlavu. Šla k nim žena. Asi třicet pět, drahá sportovní souprava, blondýna, výrazná kosmetika.
Lada zpozorněla, stáhla uši.
„Promiňte,“ řekl Oleg. „Mýlíte se. To je můj pes.“
Žena se zastavila, ruce v bok.
„Jak jako váš? Nejsem slepá, vidím, že to je moje Gerta! Ztratila jsem ji před půl rokem!“
„Cože?“
„Přesně tak! Utekla mi od vchodu, hledala jsem ji všude! Vy jste ji ukradl!“
Olegovi se zamotala hlava.
„Počkejte, jak jste ji ztratila? Já ji našel u obchodu. Seděla tam měsíc sama!“
„A proč seděla? Protože se ztratila! Já ji miluju! S manželem jsme ji pořídili draze!“
„Drahá?“ Oleg se podíval na Ladu. „To je voříšek.“
„Je to kříženka! Velmi drahá!“
Oleg se postavil. Lada se k němu tiskla.
„Dobře. Pokud je to váš pes — ukažte doklady.“
„Jaké doklady?“
„Veterinární pas. Očkování. Cokoliv.“
Žena zaváhala:
„Všechno mám doma. Ale je vidět, že je moje! Gerto, ke mně!“
Lada se nehla.
„Gerto! Pojď sem hned!“
Pes se víc přitiskl k Olegovi.
„Vidíte?“ řekl tiše. „Neví, kdo jste.“
„Jenom se zlobí, že jsem ji ztratila! Ale je to moje! Požaduji, abyste ji vrátil!“
„Mám doklady,“ řekl klidně Oleg. „Potvrzení z veteriny, kde byla léčená po nehodě. Pas. Účtenky za krmivo. Hračky.“
„Nezajímá mě vaše doklady! To je krádež!“
Lidé se začali ohlížet.
„Víte co?“ řekl Oleg a vytáhl telefon. „Vyřešíme to podle zákona. Zavolám policii.“
„Zavolejte!“ prskla žena. „Já dokážu, že je moje! Mám svědky!“
„Jaké svědky?“
„Sousedé viděli, že mi utekla!“
Oleg vytočil číslo. Srdce mu bušilo. Co když má žena pravdu? Co když Lada opravdu odešla od ní?
Ale proč seděla měsíc u obchodu? Proč nehledala cestu domů?
A hlavně — proč se teď třese pod jeho rukou, jako by se schovávala?
„Dobrý den? Policie? Mám tu problém…“
Žena zlověstně usmála:
„Uvidíte, spravedlnost zvítězí. Vraťte mi psa!“
Lada se dál tiskla k Olegovi.
Oleg pochopil — bude za ni bojovat. Do konce.
Protože za ty měsíce se Lada stala něčím víc než jen psem.
Byla rodina.
Po půlhodině dorazil strážník. Seržant Michalec — pomalý, rozvážný muž. Olega znal už od technických záležitostí v domě.
„Tak povídejte,“ řekl, vytahuje bloček.
Žena začala první. Rychle, zmateně:
„To je moje Gerta! Koupili jsme ji za deset tisíc! Před půl rokem utekla, hledala jsem ji všude! Ten pán ji ukradl!“
„Neukradl, našel,“ klidně oponuje Oleg. „U obchodu. Seděla tam měsíc hladová.“
„No právě, protože se ztratila!“
Michalec se podíval na Ladu. Ta jako předtím, tiskla se k Olegovi.
„Nějaké doklady někdo má?“
„Já,“ Oleg vytáhl složku. Naštěstí ji v tašce nechal po poslední návštěvě veteriny.
„Tady je potvrzení z veteriny. Léčil jsem ji po autonehodě. Tady pas. Očkování.“
Strážník prošel doklady.
„A vy máte něco?“ ptá se ženy.
„Všechno doma! Jde o to, že je to moje Gerta!“
„Můžete popsat, jak se ztratila?“ zeptal se Michalec.
„No, šli jsme na procházku. Utekla mi z vodítka. Hledala jsem ji, vylepovala plakáty.“
„Kde jste se procházela?“
„V parku. Tady poblíž.“
„A kde bydlíte?“
„Na Evropské třídě.“
Oleg se zarazil:
„Počkejte. To je dva kilometry od obchodu, kde jsem ji našel. Pokud se ztratila v parku, jak se dostala tam?“
„No, asi zabloudila!“
„Psi většinou domov najdou.“
Žena zrudla:
„Co vy o psech víte?!“
„Vím,“ řekl potichu Oleg, „že milovaný pes nesedí měsíc hladový na jednom místě. Hledá páníčka.“
„Můžu se zeptat?“ vložil se Michalec. „Říkala jste, že jste ji hledala. Vylepovala plakáty. Proč jste nešla na policii?“
„Policii? No nenapadlo mě.“
„Za půl roku? Ztratíte psa za deset tisíc a nejdete na policii?“
„Myslela jsem, že se najde sama!“
Michalec se zamračil:
„Prosím občanku a adresu.“
Žena začala hledat v kabelce. Ruce jí třásly.
„Tady občanka.“
Michalec pohlédl:
„Ano, jste opravdu z Evropské, dům patnáct, byt dvacet tři.“
„Tak kdy přesně jste psa ztratila?“
„Před půl rokem, asi.“
„Přesné datum?“
„No, dvacátého nebo jednadvacátého ledna.“
Oleg rád vytáhl telefon:
„Já ji našel dvacátého třetího. Už tam skoro měsíc seděla.“
Takže pes se „ztratil“ ještě dřív.
„Možná jsem si spletla datum!“ začala žena být nervózní.
Náhle se zlomila:
„Fajn! Fajn, tak si ji nechte! Ale já ji vážně milovala!“
Ticho.
„Jak se to stalo?“ zeptal se Oleg tiše.
„Manžel řekl — stěhujeme se, se psem nás do nájmu nevezmou. Prodat to nešlo, není čistokrevná. Tak jsem ji nechala u obchodu. Doufala jsem, že ji někdo vezme.“
Oleg cítil, že se v něm všechno obrací.
„Vy jste ji vyhodila?“
„Jen jsem ji nechala. To není jako vyhodit! Myslela jsem, že ji někdo vezme.“
„A teď ji chcete zpět?“
Žena se rozplakala:
„Po rozvodu jsem zůstala sama… Je mi smutno. Chci zpátky svoji Gertu. Já ji milovala!“
Oleg se na ni díval, nemohl uvěřit.
„Milovala?“ zopakoval pomalu. „Milované se nevyhazují.“
Michalec zavřel blok.
„Je jasno. Dokumenty potvrzují, že pes patří panu Voroněnkovi. Léčil ji, zaregistroval, stará se o ni. Právně je to jasné.“
Žena vzlykala:
„Ale já si to rozmyslela! Chci ji zpátky!“
„Pozdě,“ řekl policista stručně. „Vyhodila jste ji – je to vaše zodpovědnost.“
Oleg si sedl vedle Lady, pohladil ji:
„Hotovo, holka. Už je to za námi.“
„Můžu ji aspoň pohladit?“ poprosila žena. „Na rozloučenou?“
Oleg se podíval na Ladu. Stáhla uši, schovala se k jeho ruce.
„Vidíte? Bojí se vás.“
„Neudělala jsem to schválně. Tak se to prostě stalo.“
„Víte co?“ Oleg vstal. „Osud se nestává sám. Vytváří ho člověk. Vy jste vytvořila podmínky, aby živá bytost skončila na ulici. Teď chcete vše měnit, když se vám to hodí.“
Žena začala plakat:
„Už to chápu. Ale mně je tak smutno.“
„A jí bylo dobře, když měsíc čekala na někoho, kdo se už nevrátí?“
Ticho.
„Gerto,“ zavolala žena naposledy.
Pes se nepohnul.
Žena se otočila a odešla. Rychle, bez ohlédnutí.
Michalec poplácal Olega po rameni:
„Máte pravdu. Je vidět, že je na vás fixovaná.“
„Děkuji za pochopení.“
„To je v pořádku. Sám jsem pejskař. Dobře znám, jaké to je.“
Když policista odešel, Oleg zůstal s Ladou sám.
„Tak co, holka, už nás nikdo nerozdělí. Slibuju.“
Lada zvedla oči. Oleg v nich viděl nejen vděčnost, ale nekonečnou psí lásku.
Lásku.
„Půjdeme domů?“
Radostně zavrtěla ocasem a vyrazila vedle něj.
Po cestě Oleg přemýšlel — ta žena měla v něčem pravdu. Těžké okolnosti mohou nastat. Můžete přijít o práci, bydlení, peníze.
Ale jsou věci, které nesmíte ztratit. Odpovědnost, láska, soucit.
Doma se Lada natáhla na svém oblíbeném koberci. Oleg si uvařil čaj, sedl si k ní.
„Víš, Lado,“ řekl zamyšleně. „Možná je to nakonec dobře. Teď víme jistě — potřebujeme se navzájem.“
Lada spokojeně vzdychla. Okolnosti se nestávají samy od sebe. Jsou dílem lidí. Vy jste byla tím, kdo vytvořil ty okolnosti, za
Maxim skrýval lítost, že unáhleně podal žádost o rozvod: Chytří muži si z milenek dělají svátek, on z milenky udělal manželku
Vysoká nálada Maxima Petrovského zmizela, sotva zaparkoval svůj Superb před panelákem a vešel do vchodu. Doma ho přivítala rutinní předvídatelnost: papuče připravené ke vchodu, vůně večeře, pořádek, kytky ve váze.
Neměl z toho žádné pohnutí: manželka je přece doma, co má dělat celý den žena v letech? Péct bábovku, plést ponožky. O těch ponožkách samozřejmě přeháněl. Ale věci důležité zůstávají.
Marina mu s úsměvem vyšla jako každý den naproti:
– Jsi unavený? Upekla jsem bábovky – s zelím, s jablky, přesně jak máš rád…
A odmlčela se pod Maximovým těžkým pohledem. Stála tam v domácím úboru a šátku na hlavě – v tom vždycky vařila.
Zvyklost kuchařky – uklizené vlasy: celý život vařila v jídelně. Oči lehce naličené, rty se leskly. I to byla zvyklost, která dnes Maximovi připadala vulgární. Co je to za móresy malovat si stáří!
Neměl to říct tak hrubě, ale vyletělo mu to z pusy:
– Líčení v tvém věku je nesmysl! Nesluší ti to.
Marině se chvěly rty, ale mlčela a ani mu nezačala prostírat stůl. Což bylo vlastně dobře. Bábovka pod utěrkou, čaj hotový – zvládne to sám.
Po sprše a večeři se k němu vrátila dobrota i vzpomínky na den. Maxim, v oblíbeném županu, se uvelebil v křesle, které čeká jen na něj, a předstíral, že čte. Jak mu říkala ta nová kolegyně:
– Jste opravdu atraktivní muž, navíc zajímavý.
Bylo mu 56 a vedl právní oddělení velké firmy. Pod sebou měl čerstvého absolventa a tři ženy přes čtyřicet. Jedna šla právě na mateřskou. Tu nahradila nová kolegyně Aňa.
Když ji přijímali, byl Maxim na služební cestě, dnes ji viděl poprvé.
Pozval ji do kanceláře – seznámit se. S ní přišla vůně jemného parfému a svěžest mládí. Jemná tvář, světlé vlasy, modré oči, sebevědomý pohled. Plné rty, znaménko na tváři. Fakt jí je třicet? Maxim by jí tipoval sotva pětadvacet.
Rozvedená, maminka osmiletého syna. Ani nevěděl proč, ale pomyslel si: „To je dobře!“
Trochu s ní laškoval, zmínil se, že má teď starého šéfa. Aňa zamrkala dlouhými řasami a odpověděla tak, že na to nemohl zapomenout.
Manželka, která už zapomněla na urážku, přišla se svým tradičním večerním heřmánkovým čajem. Zamračil se: „Věčně se trefí nevhodně.“
Přesto si s chutí vypil. Napadlo ho, co asi teď dělá mladá hezká Aňa? Srdce ho zabolelo dávno zapomenutou žárlivostí.
****
Aňa po práci šla do Albertu – sýr, rohlíky, pro sebe kefír na večeři. Domů přišla bez výrazu, bez úsměvu. Syn Vláďa k ní doběhl, objala ho spíš automaticky než s citem.
Táta kutí na lodžii ve své dílně, máma dělá večeři. Aňa rovnou řekla, že ji bolí hlava a ať ji nechají všichni na pokoji. Ve skutečnosti ji tížila samota.
Od rozvodu s Vláďovým otcem se Aňa stále snažila stát se pro někoho hlavní ženou v životě.
Ale všichni slušní chlapi byli už ženatí a chtěli akorát něco bokem.
I poslední „velká láska“, kolega z práce, jí dva roky sliboval světlou budoucnost, dokonce jí platil byt (spíš pro své pohodlí). A když to začalo být vážné, navrhl nejen rozchod, ale i výpověď. Sám jí našel nové místo.
Teď žije zase s rodiči a synem. Máma ji litovala, táta tvrdil, že dítě musí růst aspoň s mámou, ne jen s babičkou a dědou.
Marina už dlouho cítila, že Maxim prožívá krizi středního věku. Má všechno, ale přesto mu něco chybí. Bála se, co pro něj bude tím hlavním. Snažila se situaci zmírnit: vařila, byla upravená, neobtěžovala ho dušičkami, přesto že jí to chybělo.
Snažila se ho zapojit do péče o vnuka, na chalupě. Ale Maxim se nudil, byl mrzutý.
Možná proto, že oba čekali změnu, rozjel se Maxův románek s Anou. Za dva týdny ji pozval na oběd a vezl až domů.
Dotkl se její ruky, ona se k němu s ruměncem otočila.
– Nechci se loučit. Pojedeme ke mně na chalupu? – řekl zastřeně Maxim. Aňa přikývla a auto vystřelilo ze sídliště.
V pátek Maxim končil dřív, ale až v devět večer poslal ženě SMS: „Zítra si promluvíme.“
Ani netušil, jak přesně vystihl podstatu nutného, ale vlastně zbytečného rozhovoru. Marina věděla, že po 32 letech manželství už nelze hořet vášní.
Ale manžel jí byl tak blízký, že ho ztratit – to bylo jako přijít o kus sebe. I když byl mrzutý, brblal a občas dělal hlouposti, ale byl tu, v tom svém oblíbeném křesle, večeřel, dýchal vedle ní.
Navzájem si hledala slova, která by dokázala zastavit konec (který je ve skutečnosti hlavně její). Nespala až do rána.
Zoufalstvím vytáhla svatební album, kde je oni dva mladí s životem před sebou. Jak byla krásná!
Hodně mužů si přálo ji mít. Manžel by si to měl pamatovat. Doufala, že přijde, uvidí (aspoň fragmenty jejich štěstí), pochopí, že ne všechno patří do sběru.
Ale vrátil se až v neděli. Došlo jí, že je konec. Je před ní jiný Maxim. Jako by byl plný adrenalinu, nebyl v něm ostych, stud, nic.
Na rozdíl od manželky, která se změn bojí, on je chce a je na ně připravený. Promýšlí je. Mluví tónem, který popírá odpor.
Od teď si Marina může říkat svobodná. O rozvod podá hned zítra. Sám. Syn s rodinou se má nastěhovat k Marině. Vše podle práva. Třípokojový byt, kde žije synova rodina, je podle dokumentů Maximův – dostal ho dědictvím.
Stěhování do třípokojového bytu k matce život synovy mladé rodiny nezhorší, naopak ona bude mít koho opatrovat. Auto, samozřejmě, zůstává jemu. Chalupu si také ponechává pro odpočinek.
Marina si připadala uboze a nehezká, ale slzám se nedalo zabránit. Bránily jí mluvit, slova byla nesrozumitelná. Prosila ho, ať se zastaví, podívá do minulosti, myslí na zdraví, alespoň své… To ho rozčílilo. Přišel k ní až k obličeji a zasyčel:
– Netáhni mě do svého stáří!
…Bylo by hloupé tvrdit, že Aňa Maximovi řekla „ano“ ze zamilovanosti, hned tu první noc na chalupě.
Status vdané ženy ji lákal, navíc ji hřála odpověď jejímu předchozímu milenci, který ji odmítl.
Už ji nebavilo bydlet v bytě, kde vládne otec s jeho přísnými názory. Toužila po stabilní budoucnosti. To Maxim mohl dát. Neměla pocit, že je špatný.
I když už byl v šedesáti, nevypadal jako děda. Udržovaný, mladistvý. Vedoucí oddělení. Chytrý, příjemný. V posteli nebyl sobecký. Líbilo se jí, že nebude žít v pronajatém bytě, řešit peníze, strachovat se o zloděje. Samé plusy? No, s věkem váhala.
Po roce se v Aně začalo rozmáhat zklamání. Připadala si ještě jako holka, chtěla si užívat život. Často – ne jednou ročně a důstojně. Lákaly ji koncerty, aquapark. Chtěla se opalovat v odvážných plavkách, sedět s kamarádkami.
Měla dost energie, zvládala rodinu, domácnost, zájmy, syn jí v aktivitách neomezoval.
Jenže Maxim upadal. Ráno řešil pracovní věci s nasazením zkušeného právníka, ale doma byl prostě unavený muž, který chce ticho a respekt ke svým zvyklostem. Divadelní večery, hosté, dokonce i pláž, přijímal jen „dávkovaně“.
Sexu se nebránil, ale potom hned spát, klidně už v devět.
Musela dbát i na jeho slabý žaludek, kterému nesedí smažené, salámy, kupované polotovary. Bývalá žena ho rozmazlila.
Nostalgicky někdy vzpomínal na její dušené pokrmy. Aňa vařila podle chuti syna, nechápala, že ze vepřových řízků může někoho bolet bok.
Nevěděla, jaké léky je nutno kupovat, a byla názoru, že dospělý muž si má umět pořídit léky a vědět, kdy si je vzít. Postupně trávívala část života bez něj.
Chodila se synem na akce, hleděla na jeho zájmy, spojovala se s kamarádkami. Jeho věk ji, zvláštně, poháněl spěchat žít.
Už spolu nepracovali – vedení to považovalo za neetické, Aňa přešla k notáři. Trochu si oddechla, že nemusí být pořád na očích muži, který jí připomínal otce.
Úcta – to jediné, co Aňa k Maximovi cítila. Stačí to pro šťastný pár?
Blížily se Maximovy šedesátiny a ona chtěla velkolepou oslavu. On zarezervoval stůl v malém, známém restauračním podniku, kde byl už mockrát. Zdálo se, že se nudí, což mu jeho věk odpouštěl. Aňa to nijak neřešila.
Blahopřáli mu kolegové. Ty páry, s nimiž kdysi s Marinou slavil, pozvat nemohl. Rodinu měl daleko, a když se oženil s mladou, nikdo ho nechápal.
Syn ho odepsal. Ale nemá snad otec právo řídit svůj život?! Pravda, myslel, že „řídit“ bude vypadat úplně jinak.
První rok s Anou byl sladký jako med. Rád s ní chodil mezi lidi, schvaloval její rozumné útraty, kamarádky, cvičení.
Dával jí i jejímu synovi plné právo užívat si jeho bytu. Po čase převedl část chalupy z bývalé manželky na Anu.
Aňa se na setkáních s Marinou neváhala a žadonila, aby jí už dala i zbytek chalupy. Vyhrožovala, že svou půlku prodá cizím.
Vykoupila to samozřejmě za peníze od Maxima, a celou chalupu si nakonec napsala na sebe. Argumentovala, že kvůli řece a lesu je to ideální pro dítě. Celé letní prázdniny tam potom bydlela Ana s rodiči a synem. Maximovi to vyhovovalo: nevlastní syn byl divoký a on si Anu bral z lásky, ne kvůli výchově cizích dětí.
Bývalá rodina byla dotčená. Po prodeji dostali peníze, koupili si dvoupokoják, Marina skončila v garsonce. Jak žijí, Maxim neřešil.
****
A přišly šedesátiny. Spousta gratulací, zdraví, štěstí, láska. Ale on necítil radost už dlouho. Každý rok bylo víc nespokojenosti.
Mladou ženu miloval. Ale nestačil jí. Podrobit si ji nedokázal. Usmívala se a žila si po svém. Nedovolovala si nic zbytečného – cítil to, ale vadilo mu to.
Ach, kdyby se dalo vložit do Any duši bývalé Mariny! Aby mu nosila heřmánkový čaj ke křeslu, přikrývala ho dekou, když usnul. Maxim by rád s ní dlouze procházel parkem. A šeptali si večer v kuchyni, ale Aňa jeho dlouhé debaty nevydržela. Dokonce se začala v posteli nudit. On byl nervózní, což štěstí nepřálo.
Maxim si v sobě nesl lítost, že se unáhlil s rozvodem. Chytří muži si z milenek dělají svátek, on z milenky udělal manželku!
Ana, s temperamentem, to vydrží hrát aspoň ještě deset let. Ale i ve čtyřiceti bude citelně mladší. Taková propast se bude jen prohlubovat. Pokud bude mít štěstí, odejde jednou v klidu. A pokud ne?
Tyto „nejubilejní“ myšlenky mu bušily v hlavě, rozproudily srdce. Hledal očima Anu – tančila mezi hosty. Krásná, s jiskrou v oku. Štěstí je, když se člověk ráno probudí a vidí ji vedle sebe.
Využil chvilku a vyšel před restauraci. Chtěl se provětrat, zbavit se smutku. Ale volali na něj kolegové. Se vzrůstající úzkostí skočil do taxíku. Řidiči řekl, že cílovou adresu určí později.
Chtěl někam, kde bude důležitý jen on. Kde se na něj těší, kde si váží jeho času, kde může být slabý, aniž by se bál vypadat starý.
Zavolal synovi a téměř žadonil o adresu bývalé manželky. Vyslechl si zaslouženou výčitku, ale naléhal – prý jde o život.
Připomněl, že má dnes jubileum. Syn povolil a řekl, že máma může mít návštěvu. Ne muže, jen kamaráda.
– Máma říkala, že spolu studovali. Příjmení směšné… Bulínek, nebo Bulkovič.
– Bulkovič, – opravil Maxim, se žárlivým bodnutím. Byl do ní zamilovaný. Líbila se všem. Byla krásná i drzá.
Plánovala si vzít Bulkoviče a on jí ho tenkrát přebral. Dávno, ale v jeho mysli „včera“, reálnější než nová kapitola s Anou.
Syn se ptal:
– Proč ho vlastně hledáš, tati?
Maxim se zachvěl u oslovení, po kterém se mu hrozně zastesklo. Odpověděl upřímně:
– Nevím, synu.
Syn nadiktoval novou adresu. Taxikář zastavil. Maxim vystoupil, nechtěl mluvit před cizími. Podíval se na hodinky – skoro devět, ale Marina byla sova, která pro něj kdysi byla i skřivanem.
Zmáčkl domovní zvonek.
Ale odpověděl mužský hlas. Řekl, že Marina má práci.
– Co se děje?! Je zdravá? – ptal se Maxim. Hlas chtěl vědět, kdo je.
– Já jsem její manžel! Tak vy jste pan Bulkovič, – křikl Maxim.
„Pan“ ho drze opravil, že on už manžel není, a tudíž nemá právo Marinu obtěžovat. Vysvětlil, že kamarádka se koupe, to už popisovat nechtěl.
– Co, stará láska nerezaví? – řekl Maxim uštěpačně, připraven na hádku s Bulkovičem. Ale on jen krátce odpověděl:
– Ne, ona stříbří.
Dveře mu už neotevřeli… Martin ukrývá v sobě lítost, že se rozvedl unáhleně. Chytří muži proměňují milenky v oslavu života, on
