„Haló… Vašku– Tady není Vašek. Tady je Lenka… – Lenka? A kdo jste vy?…– Paní, kdo jste vy? Já jsem Vaškova přítelkyně. Chtěla jste něco?… Manžel není doma, má přesčas v práci… Zamotala se mi hlava, všimla jsem si krvavých kapek na podlaze. Břicho mě hrozně bolelo, kroutila jsem se… Cítila jsem, že miminko se každou chvíli narodí. Můj muž Vašek už 5 let jezdí za prací do zahraničí. Pracoval v Německu na kamionu, pak dělal opravy v Polsku. Odjel kvůli penězům. Máme dva syny, chtěli jsme pro ně lepší budoucnost. Dobře jsme věděli, že v Česku toho moc nedosáhneme. A víte, v cizině měl manžel štěstí. Každý měsíc nám posílal balíky s jídlem – třeba nějaké konzervy, rýže, olej, sladkosti. Posílal mi i peníze na účet, abych je uložila do banky na úroky. Naspořili jsme slušnou částku, abychom koupili staršímu synovi byt. Zdálo se, že je vše v pořádku. Ale pár měsíců zpátky jsem cítila, že v mém těle něco není v pořádku. První myšlenka – přechod, ale nebylo to ono. Moc jsem přibrala, byla pořád unavená, jedla jsem hodně a nálada se mi rychle měnila. Podle všemožných příznaků z internetu jsem byla těhotná. Jak těhotná v 45?! Nevěřila jsem a udělala si test. Ale na testu byly jasně dvě červené čárky. Ani synům, ani snachám jsem nechtěla o miminku říkat. Na co? Aby se mi vlastní děti smály? Říkaly, že máma na stará kolena ztratila rozum? Rozhodla jsem se těhotenství utajit. Zrovna byla zima, nosila jsem teplé, velké oblečení. Pod bundou nikdo břicho neviděl. Jenže jsem to dítě nechtěla porodit. Někdo řekne, že nemám Boha v srdci. Ale je mi 45, už nejsem mladá. Mám syny i vnoučata, chci jim věnovat čas, ne běhat kolem malého dítěte a plínek. Navíc nemáme peníze na třetí dítě. Vašek by musel zase odjet za prací do zahraničí a já bez něj nedokážu být. Bylo už pozdě na přerušení těhotenství, příliš rizikové. Tak jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že to zvládnu. Možná se Vašek bude těšit, že budeme mít ještě dítě? Rozhodla jsem se mu zavolat přes Skype a podělit se o novinku. Zapnula jsem jen mikrofon, kameru ne. – Haló, Vašku… – Tady není Vašek. Tady Lenka. – Lenka? A kdo jste? – Paní, kdo jste vy? Já jsem Vaškova přítelkyně. Chtěla jste něco? Manžel je v práci. Hned jsem položila telefon a rozplakala se. Tak i tohle se v životě stává, že muž může podvádět kdekoli a s kýmkoli. Hned jsem chtěla podat žádost o rozvod, vyhodit všechny Vaškovy věci, nevidět ho, neslyšet. Ale stále jsem doufala, že se milovaný vrátí k rodině, když se dozví o miminku. Věděla jsem, že v únoru má přijet – synové mají narozeniny a dostal volno. Snila jsem, že budeme ve třech chodit po parku. Vašek drží za ruku naši dcerku, já druhou ruku. A právě 14. února, na Valentýna, Vašek přijel. Připravila jsem romantickou večeři, rozsvítila svíčky, pustila hudbu. Prostě jsem chtěla vytvořit příjemnou atmosféru. – Vašku, mám pro tebe překvapení. Jsem těhotná. Říkají, že to bude holčička. – Ty bestie! – křikl na mě manžel. Zrudl vzteky, převrátil talíře na podlahu, mlátil pěstí do stolu: – Zatímco já makám za hranicemi, ty si užíváš s cizími chlapama?! A chceš mi toho spratka navěsit na krk?! – Vašku, já ti všechno vysvětlím… – Vypadni, nechci tě vidět! – strčil do mě tak, že jsem břichem narazila na hranu stolu a spadla. Vašek odešel, vzal si tašku a prudce bouchl dveřmi. Zamotala se mi hlava, viděla jsem krvavé kapky na podlaze. Břicho mě moc bolelo, kroutila jsem se v bolesti. Stěží jsem našla telefon a volala záchranku. Ale cítila jsem, že miminko se právě chystá na svět. Když dorazili lékaři, už jsem držela v náručí naši dcerku. Holčička klidně ležela, neplakala, spala hluboce. – Tak co, maminko, pojedete s námi? – Ne. Vezměte dítě, já ji nechci. – Jak to? – Prostě ji vezměte, říkám! Kvůli téhle holčičce se mi rozpadla rodina! Možná ji někdo bude milovat, ale já to nebudu. Vezměte ji, nechci ji vidět! Bez výčitek svědomí jsem dítě odevzdala lékařům. Doma mě vyšetřili, žádné komplikace, porod proběhl klidně. Když záchranka odjela, poklidila jsem doma, dala jsem si sprchu a šla spát. Nikdo z mých dětí neví, že jsem dcerku dala pryč. Každý den chodím do kostela a modlím se, aby holčička byla zdravá a aby našla svou rodinu. Dobře vím, že bych to nezvládla. Nechci znovu zažívat všechny ty starosti s mateřstvím. Toužím jen po jednom – aby se Vašek vrátil domů. Ale on opět odjel do Německa a komunikuje jen se syny. Můžete říkat, že jsem bláznivá ženská. Ale já si vybírám manžela, ne dítě. A Bůh je mi soudcem.

14. února, Praha

Dnes jsem byl opravdu zaskočen. Seděl jsem v kuchyni, díval se na hodiny a čekal na telefonát. Místo toho mi volal někdo neznámý.

Haló Lukáši
To není Lukáš. Tady je Kateřina.
Kateřina? Promiňte, s kým mluvím?
A kdo jste vy? Jsem přítelkyně Lukáše. Voláte něco důležitého? Lukáš tu není, zdržel se v práci

Hlava se mi z toho málem zatočila. Zaznamenal jsem rudé kapky na podlaze, břicho mi táhlo tak, že jsem se málem zlomil v pase. Cítil jsem, že každou chvilku budu svědkem narození svého dítěte.

Můj manžel Lukáš už pět let jezdí na práci do zahraničí. Nejprve jezdil s kamionem v Německu, pak dělal rekonstrukce v Polsku. Odjel kvůli penězům. Máme dva syny a chtěli jsme jim vybudovat dobré zázemí v Česku to šlo jen těžko.

Musím říct, že se mu docela dařilo. Každý měsíc nám posílal balíky s jídlem paštiky, rýži, olej, sladkosti. A taky mi posílal peníze na účet, abych je ukládal v bance na úrok. Dokázali jsme našetřit dost, abychom mohli koupit staršímu synovi byt v Brně.

Zdálo se, že máme všechno. Před pár měsíci jsem ale začal cítit, že není něco v pořádku. První myšlenka byla, že jsem v přechodu, ale ne kroutil jsem se ve spánku, měl jsem stále hlad, nálada mi lítala nahoru a dolů. Podle všech internetových příznaků jsem byl v jiném stavu. Ve čtyřiceti pěti? To mi hlava nebrala. Kdysi jsem si koupil test a dvě jasně červené čárky mi potvrdily podezření.

Dětem ani snachám jsem nic neříkal. Proč? Aby se mi vlastní děti smály, že jejich táta ztratil rozum na stará kolena? Raději jsem to tajil. Venku byla zima, nosil jsem objemné svetry a zimní kabát, břicho nebylo pod tím vidět.

Měl jsem velké pochyby, zda to dítě vůbec chci. Někdo by řekl, že jsem bez víry, ale mám dva syny a vnoučata, chci už mít klid, ne se točit okolo plínek. Navíc nemáme peníze na třetí dítě. Lukáš by musel znovu pryč, a já bez něj být nedokážu.

Na klinice mi řekli, že na přerušení je už pozdě, je to nebezpečné. Nějaký čas jsem přesvědčoval sám sebe, že všechno se spraví. Možná se Lukáš potěší. Rozhodl jsem se mu zavolat přes Skype a podělit se o novinku, zapnul jsem jen mikrofon.

Haló, Lukáši
To není Lukáš. Tady je Kateřina.
Kateřina? Kdo jste?
Prosím, kdo jste vy? Jsem jeho přítelkyně, Lukáš tady není, je v práci.

Úplně mi selhal hlas, sluchátko letělo na zem, slzy mi tekly po obličeji. Takže Lukáš si našel jinou. Chtěl jsem hned sepsat žádost o rozvod, vyházet jeho věci, nevidět ho, neuslyšet.

Ale pořád jsem doufal, že když se dozví o dítěti, vrátí se k nám. V únoru měl přijet synové mají narozeniny, dostal dovolenou. Dokonce jsem o tom snil, že jdeme společně parkem a Lukáš drží za ruku naši dceru.

Na Valentýna Lukáš skutečně dorazil. Připravil jsem romantickou večeři, rozmístil svíčky, pustil hudbu, vytvořil domácí pohodu.
Lukáši, mám pro tebe překvapení. Jsem těhotný a čekáme holčičku.
Ty potvoro! zařval Lukáš.

Zrudl, odhodil talíře na podlahu, bil pěstí do stolu:
Když tu makám jak kůň, ty lítáš po jiných chlapech? Teď mi chceš hodit parchantíka na krk?

Lukáši, vše ti vysvětlím
Vypadni, nechci tě vidět!
Strčil do mě tak, že jsem narazil břichem na hranu stolu a padl k zemi.

Lukáš si vzal tašku a práskl dveřmi. Hlava se mi točila, všiml jsem si červených kapek na podlaze, břicho mě svíralo bolestí. Na poslední chvíli jsem našel mobil a zavolal záchranku. Cítil jsem, že se dítě narodí každou chvíli.

Když přijeli lékaři, měl jsem už malou dceru v náručí. Tiše ležela, neplakala, hluboce spala.

Tak co, tatínku, jedete s námi?
Ne. Vezměte dítě, není pro mě.
Jak to myslíte?
Prostě si ji vezměte. Ničí mi rodinu, někdo ji snad milovat bude, ale ne já. Vezměte ji, nechci ji vidět.

Bez výčitek jsem ji vložil do rukou lékařům. Prohlédli mě doma, žádné poranění, porod proběhl klidně. Když odjeli, vše jsem uklidil, dal si sprchu a šel spát.

Synové neví, že jsem holčičku daroval pryč. Každý den chodím do kostela a modlím se, ať je zdravá, ať najde hřejivou rodinu. Vím, že já bych to nezvládl. Nechci znovu zažívat tu dřinu rodičovství. Toužím jen po tom, aby se Lukáš vrátil domů. Ale on odjel zas do Německa, komunikuje jen se syny.

Možná si o mně někdo pomyslí, že jsem divný chlap. Ale já si prostě zvolil manžela, ne dítě. Soudí mě jen Bůh.

Každý den mě to tíží, ale dnes už vím někdy člověk musí učinit rozhodnutí, které nedává smysl nikomu než jemu samotnému.

Rate article
DoN
„Haló… Vašku– Tady není Vašek. Tady je Lenka… – Lenka? A kdo jste vy?…– Paní, kdo jste vy? Já jsem Vaškova přítelkyně. Chtěla jste něco?… Manžel není doma, má přesčas v práci… Zamotala se mi hlava, všimla jsem si krvavých kapek na podlaze. Břicho mě hrozně bolelo, kroutila jsem se… Cítila jsem, že miminko se každou chvíli narodí. Můj muž Vašek už 5 let jezdí za prací do zahraničí. Pracoval v Německu na kamionu, pak dělal opravy v Polsku. Odjel kvůli penězům. Máme dva syny, chtěli jsme pro ně lepší budoucnost. Dobře jsme věděli, že v Česku toho moc nedosáhneme. A víte, v cizině měl manžel štěstí. Každý měsíc nám posílal balíky s jídlem – třeba nějaké konzervy, rýže, olej, sladkosti. Posílal mi i peníze na účet, abych je uložila do banky na úroky. Naspořili jsme slušnou částku, abychom koupili staršímu synovi byt. Zdálo se, že je vše v pořádku. Ale pár měsíců zpátky jsem cítila, že v mém těle něco není v pořádku. První myšlenka – přechod, ale nebylo to ono. Moc jsem přibrala, byla pořád unavená, jedla jsem hodně a nálada se mi rychle měnila. Podle všemožných příznaků z internetu jsem byla těhotná. Jak těhotná v 45?! Nevěřila jsem a udělala si test. Ale na testu byly jasně dvě červené čárky. Ani synům, ani snachám jsem nechtěla o miminku říkat. Na co? Aby se mi vlastní děti smály? Říkaly, že máma na stará kolena ztratila rozum? Rozhodla jsem se těhotenství utajit. Zrovna byla zima, nosila jsem teplé, velké oblečení. Pod bundou nikdo břicho neviděl. Jenže jsem to dítě nechtěla porodit. Někdo řekne, že nemám Boha v srdci. Ale je mi 45, už nejsem mladá. Mám syny i vnoučata, chci jim věnovat čas, ne běhat kolem malého dítěte a plínek. Navíc nemáme peníze na třetí dítě. Vašek by musel zase odjet za prací do zahraničí a já bez něj nedokážu být. Bylo už pozdě na přerušení těhotenství, příliš rizikové. Tak jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že to zvládnu. Možná se Vašek bude těšit, že budeme mít ještě dítě? Rozhodla jsem se mu zavolat přes Skype a podělit se o novinku. Zapnula jsem jen mikrofon, kameru ne. – Haló, Vašku… – Tady není Vašek. Tady Lenka. – Lenka? A kdo jste? – Paní, kdo jste vy? Já jsem Vaškova přítelkyně. Chtěla jste něco? Manžel je v práci. Hned jsem položila telefon a rozplakala se. Tak i tohle se v životě stává, že muž může podvádět kdekoli a s kýmkoli. Hned jsem chtěla podat žádost o rozvod, vyhodit všechny Vaškovy věci, nevidět ho, neslyšet. Ale stále jsem doufala, že se milovaný vrátí k rodině, když se dozví o miminku. Věděla jsem, že v únoru má přijet – synové mají narozeniny a dostal volno. Snila jsem, že budeme ve třech chodit po parku. Vašek drží za ruku naši dcerku, já druhou ruku. A právě 14. února, na Valentýna, Vašek přijel. Připravila jsem romantickou večeři, rozsvítila svíčky, pustila hudbu. Prostě jsem chtěla vytvořit příjemnou atmosféru. – Vašku, mám pro tebe překvapení. Jsem těhotná. Říkají, že to bude holčička. – Ty bestie! – křikl na mě manžel. Zrudl vzteky, převrátil talíře na podlahu, mlátil pěstí do stolu: – Zatímco já makám za hranicemi, ty si užíváš s cizími chlapama?! A chceš mi toho spratka navěsit na krk?! – Vašku, já ti všechno vysvětlím… – Vypadni, nechci tě vidět! – strčil do mě tak, že jsem břichem narazila na hranu stolu a spadla. Vašek odešel, vzal si tašku a prudce bouchl dveřmi. Zamotala se mi hlava, viděla jsem krvavé kapky na podlaze. Břicho mě moc bolelo, kroutila jsem se v bolesti. Stěží jsem našla telefon a volala záchranku. Ale cítila jsem, že miminko se právě chystá na svět. Když dorazili lékaři, už jsem držela v náručí naši dcerku. Holčička klidně ležela, neplakala, spala hluboce. – Tak co, maminko, pojedete s námi? – Ne. Vezměte dítě, já ji nechci. – Jak to? – Prostě ji vezměte, říkám! Kvůli téhle holčičce se mi rozpadla rodina! Možná ji někdo bude milovat, ale já to nebudu. Vezměte ji, nechci ji vidět! Bez výčitek svědomí jsem dítě odevzdala lékařům. Doma mě vyšetřili, žádné komplikace, porod proběhl klidně. Když záchranka odjela, poklidila jsem doma, dala jsem si sprchu a šla spát. Nikdo z mých dětí neví, že jsem dcerku dala pryč. Každý den chodím do kostela a modlím se, aby holčička byla zdravá a aby našla svou rodinu. Dobře vím, že bych to nezvládla. Nechci znovu zažívat všechny ty starosti s mateřstvím. Toužím jen po jednom – aby se Vašek vrátil domů. Ale on opět odjel do Německa a komunikuje jen se syny. Můžete říkat, že jsem bláznivá ženská. Ale já si vybírám manžela, ne dítě. A Bůh je mi soudcem.