No teda, tati, koukám, že tě tu vítají! A proč jsi vlastně potřeboval ten lázeňský pobyt, když doma máš takové „all inclusive“? Když Petr předal Evě klíče od svého bytu, Eva věděla: Bastila padla. Žádný Leo DiCaprio nečekal na Oscara tak dlouho, jako Eva na svého Petra – navíc s vlastním hnízdem. Ztrápená, pětatřicetiletá, stále častěji házela soucitné pohledy po toulavých kočkách a do výloh „Vše pro tvoření“. A pak se objevil on – samotář, co mládí obětoval kariéře, zdravé výživě, fitku a dalším nesmyslům typu hledání sebe sama, navíc bezdětný. Evě běžel tenhle sen hlavou už od dvaceti a někde nahoře konečně pochopili, že to myslí vážně. — Mám poslední služebku v tomhle roce a pak budu celý tvůj, — řekl Petr a předal jí klíče. — Jen se nelekej mého brlohu. Domů chodím většinou jen spát, — prohodil a na celý víkend zmizel v jiném časovém pásmu. Eva sbalila kartáček, krém, a šla zjistit, jak ten brloh vlastně vypadá. První komplikace nastala už u dveří, klíč se zadrhával, jak Petr varoval – ale tohle Eva nečekala. Čtyřicet minut dobývala dveře: tlačila, tahala, zkoušela různé polohy klíče, ale dveře se nechtěly vzdát. Za chvíli vystrčila hlavu sousedka. — Proč se snažíte dostat do cizího bytu? — zeptala se. — Já se nedobývám, mám klíče! — vyrazila ze sebe Eva, utírajíc si pot z čela. — A vy jste kdo? Vždyť jsem vás tu neviděla. — Jsem jeho přítelkyně! — prohlásila Eva na plné pecky, ruce vbok, ale sousedka ji pozorovala jen úzkou škvírou. — Vy? — upřímné překvapení. — Jo, já. Nějaký problém? — Ani ne. Jen nikdy sem nikoho nevodil (v ten moment se Eva do Petra ještě více zamilovala). A teď najednou taková… — Jaká „taková“? — Víte co, to není moje věc. Omlouvám se, — a zavřela dveře. Eva znovu vzala klíč a tentokrát hnána touhou se dostat dovnitř, málem vylomila futra. Dveře povolily. Celý Petrův vnitřní svět se odhalil – a Evinu duši pokryl mrazík. Samota mladého muže s sebou nese určitou strohost, ale tohle byla opravdová cela. — Chudáčku, tvoje srdce už dávno zapomnělo, nebo vlastně nikdy nepoznalo, co je to opravdový domov, — uteklo Evě u pohledu na skromné bydlení, kde jí teď bude patřit prostor. Ale vlastně byla ráda. Sousedka nelhala: ženská ruka se tu nikdy nedotkla stěn, podlah, kuchyně ani těch šedých oken. Eva byla první. Nezdržovala se a vyrazila do nejbližšího obchodu pro novou záclonu a koupelnovou předložku, k tomu chňapky a kuchyňské utěrky. A v obchodě jí to nedalo… K zácloně a předložce přidala aromatizér, ručně dělané mýdlo a praktické organizéry na kosmetiku. „Pár drobností v cizím bytě – to není drzost,“ uklidňovala se Eva, když ke košíku přidávala další. Zámek už nekladl odpor. Dokonce přestal plnit svou funkci a připomínal hokejového brankáře bez masky. Když zjistila, co provedla, do půlnoci vykuchala starý zámek kuchyňským nožem a ráno běžela koupit nový. Nože bylo potřeba vyměnit také. A k tomu příbory, ubrus, prkénko, podložky na horké. Od toho byl jen krok k záclonám. V neděli v poledne zavolal Petr, že služebně bude mimo ještě pár dní. — Budu nadšený, když do mého bytu vneseš trochu tepla a domova, — zasnil se do telefonu, když Eva přiznala, že udělala menší změny v jeho interiéru. Mimochodem: domov už stěhovala prakticky v dodávce a rovnala vše podle technického plánu. Roky to v ní rostlo, teď, když má volnou ruku, nemůže zastavit. Když se Petr vrátil, z původního bytu zůstal jen pavouk u ventilace. Eva ho chtěla vyhnat, ale když viděla, jak má po šoku rozšířené oči, nechala ho jako symbol nedotknutelnosti cizího majetku. Blaženost v bytě vyhlížela, jakoby Petr byl osm let šťastně ženatý, pak rozčarovaný, a nakonec znovu šťastný navzdory všemu. Eva se neomezila jen na byt, postarala se, aby celý vchod věděl, že je nová paní domu a všechny otázky jsou na ni. Prstýnek sice zatím nemá, ale to je technický detail. Sousedé nejdřív podezírali, pak kapitulovali: „Jak chcete, nám je to fuk, vaše věc.“ *** V den příjezdu Petr se Eva pustila do domácí večeře, převlékla se do sváteční a trochu vyzývavé róby, rozmístila vonítka po bytě a v tlumeném světle začala čekat. Petr se zpožďoval. Když už Eva cítila, že obal tlačí na to místo, pro které půl roku dřela v gymu, někdo vsunul klíč do zámku. — Zámek je nový, stačí zatlačit, není zamčeno! — koketně, ale malinko rozpačitě zavolala Eva. Nebála se odsudku, s bytem si dala dost práce. Všechno jí bude odpuštěno. Když se dveře otevřely, dorazila jí smska od Petra: „Kde jsi? Jsem doma. Koukám, byt skoro stejný. Kámoši mě strašili, že vše bude obležené kosmetikou.“ Tu zprávu si Eva přečetla až později. Teď dovnitř vtrhlo pět naprosto cizích lidí: dva mladí, dvě školou povinné děti a jeden opravdu starý pán, který se při spatření Evy okamžitě narovnal a uhladil zbylé šedivé vlasy. — No teda, tati, to je paráda, jak tě tu vítají. A na co ti byl ten sanatorium, když máš doma takový „all inclusive“? — zahlásil mladý muž a hned dostal štulec od své ženy, že kouká moc zvědavě. Eva stála v předsíni se dvěma sklenkami, neschopná se pohnout. Chtěla křičet, ale šok jí svazoval hlasivky. Někde v koutě se rozchechtal spokojený pavouk. — Promiňte, vy jste kdo? — vypískla Eva. — Majitel tohoto hnízdečka. Vy jste z polikliniky, přišla na převaz? Já říkal, že to zvládnu sám, — odpověděl děda, koukající na Evinu „sestřičkovskou“ uniformu. — Aha, Aleš Matějovič, u vás je teď opravdu útulno, — nakoukla přes Eviny rameno mladá žena. — To je hned o něco lepší, žádná hrobka. A vy, slečno, jak se jmenujete? Nejste na našeho Aleše moc mladá? Ale samozřejmě, pán je vážený, má kde bydlet… — E-e-va… — No vida! Výborně, Aleši, máš talent na lidi! Dědovi to v očích jen zářilo. — A Petr? — zašeptala Eva a obě sklenky v nervozitě naráz vypila. Zjistit víc… — Já jsem Petr! — triumfálně mával rukou asi osmiletý klučina. — Ještě ne, to tě teprve čeká, — pohotově ho usměrnila máma a odvedla děti s mužem do auta. — Omlouvám se, myslím, že jsem si spletla byt, — vzpamatovávala se Eva, v paměti lovila adresu. — Je to Břečťanova, osmnáct, byt dvacet šest? — Ne, tohle je Buková, osmnáct, — spokojeně mnul ruce děda, připraven rozbalit svůj nečekaný dárek. — Tak nic, — tragicky povzdechla Eva, — spletla jsem se. Jen račte, já musím na telefon. Popadla mobil a utekla do koupelny, kde se zamkla a ovázala ručníkem. Právě tam si přečetla Petrův SMS. „Petře, budu brzy doma, jen se zdržela v obchodě,“ odepsala Eva. „V pohodě, čekám. Kdybys mohla, vezmi červené,“ nahrál Petr hlasovku. Červené Eva opravdu přinese, ale už v sobě. Přehodila si podpaží předložku, stáhla záclonu, počkala, až cizí lidé projdou do kuchyně, a rychle se vytratila z koupelny. Narychlo shrábla věci do igelitky a vyběhla z bytu. *** — Povím ti to, ale později, — vysvětlila svůj zjev Evě Petr, když jí otevřel. Šla jako náměsíčná, ani se na něj nepodívala. Nejprve zamířila do koupelny, pověsila záclonu a rozložila předložku, pak se skácela na gauč a spala až do rána, dokud stres a červené nezmizely. Probudila se před neznámým mužem, který čekal vysvětlení. — Prosím vás, jaká je to adresa…? — Butovská, osmnáct.

Tohle je překvápko, tati, koukni, jak tě tu vítají. Proč jsi vůbec potřeboval ten lázeňský pobyt, když doma máš úplné všechno v ceně?

Když Tomáš podal Evě klíče od svého bytu, bylo jí jasné: Bastila padla. Ani Leonardo DiCaprio tak netoužil po svém Oscaru, jako Eva na svého Tomáše navíc s vlastním hnízdem.

Zklamaná, pětatřicetiletá Eva, stále častěji házela soucitné pohledy po pouličních kočkách a okukovala výlohy Vše pro tvoření.

A najednou je tu samotář, který svůj mládí investoval do kariéry, zdravého jídla, posilovny a dalších blbostí typu hledání smyslu života, navíc bezdětný.

Evě se o takovém dárku snilo už od dvaceti a zoufale věřila, že tam nahoře jednou konečně pochopí, že to myslí vážně.

Mám poslední služební cestu letos, pak jsem jen tvůj, povídal Tomáš, když jí předával vytoužené klíče. Jen se neboj mojí jeskyně. Domů chodím prakticky jen spát. S tím zmizel na celé víkend do jiného časového pásma.

Eva popadla kartáček, krém a vyrazila zjistit, jaká ta jeskyně vlastně je. Už vchodu narazila na problém. Tomáš ji upozornil, že zámek občas zlobí, ale Eva nečekala, že až tak.

Dveře dobývala čtyřicet minut. Tlačila, tahala, až skoro otočila celý rám, klíč strkala do zámku, škemrala i prosila dveře nic.

Začala vyvíjet psychologický nátlak, jak ji kdysi učili spolužáci za garážemi. Sousedka slyšela hluk a otevřela dveře.

Proč se snažíte dostat do cizího bytu? vyptávala se starostlivě.

Nelezu, mám klíče, zasyčela Eva, utírajíc si čelo od potu.

A kdo jste vůbec? Ještě jsem vás tu neviděla, rýpala dál sousedka.

Jsem jeho partnerka! odsekla Eva a postavila se v bok, byť sousedka ji pozorovala jen škvírou.

Vy? opravdu překvapená žena.

Ano, já. Máte s tím problém?

Ne, žádný. Jen jste tu nikdy nikoho nevodil a teď hned taková

Jaká jako? udivila se Eva.

No to není moje věc, omlouvám se, zabouchla sousedka.

Když Eva pochopila, že to buď dá, nebo je hotová, přitlačila klíč s celou svou touhou vstoupit do hnízda tak silně, až málem vytočila celý rám. Dveře povolily.

Celý Tomášův svět se Evě otevřel a v tu chvíli jí srdce ztuhlo. Samotářský mladý muž má svoje askeze, ale tohle byla strohá cela.

Bídáku, tvoje srdce si už dávno odvyklo, nebo možná nikdy nepoznalo, co je to domov, vydechla Eva při pohledu na skromný interiér, kde teď bude často trávit čas.

Zároveň byla nadšená. Sousedka nelhala ženská ruka sem rozhodně ještě nikdy nevstoupila. Eva je tu první.

Nevydržela to, obula se a letěla do nejbližšího obchodu pro novou záclonu, koupelnovou předložku, rukavice do kuchyně a barevné utěrky.

Samozřejmě v obchodě podlehla kouzlu. Ke koberci a zácloně přibyl voňavý difuzér, ručně dělané mýdlo i praktické boxíky na kosmetiku.

Přidat pár drobností do cizího bytu není přece drzost, uklidňovala se, když si připínala druhý košík.

Zámek už Evě nekladl odpor. Spíš už ani neplnil funkci a připomínal hokejového brankáře bez masky.

Když pochopila, co provedla, do půlnoci se snažila starý zámek vymontovat nožem, ráno letěla pro nový. Nože bylo nutné měnit taky stejně jako vidličky, lžičky, ubrus, prkénka a podložky pod hrnce. Furt to bylo kousek ke slavnostním závěsům.

V neděli v poledne volal Tomáš, že se musí zdržet na služebce o pár dní déle.

Jenom budu rád, když bytu dodáš trochu tepla a domova, smál se do telefonu, když Eva zmínila, že interiéru maličko pomohla.

Opravdu už tahala domov do bytu náklaďákem a vše rozmisťovala podle pečlivého plánu. Tolik let si Eva všechno schovávala uvnitř a teď, když jí rozvázali ruce, prostě zaplavovala prostor.

Do návratu Tomáše z původního bytu zbyl jen pavouk u větrací šachty. Eva ho chtěla vyhnat, ale když viděla překvápko v jeho osmi očích, raději ho nechala být jako symbol nedotknutelnosti cizího majetku.

Od teď vypadal Tomášův byt, jako by tu žil už osm let šťastně v manželství, pak v něm ztratil iluze a teď byl šťastný zase už navzdory všemu.

Eva se nezastavila jen u bytu, postarala se i o to, aby celý vchod věděl, kdo je tu novou paní domu. Prsteny zatím nechyběly, ale to je přece detail.

Sousedé ji nejdřív brali s podezřením, brzo ale rezignovali: Jak chcete, nám je to fuk, vaše věc.

***
V den návratu Tomáše Eva nachystala domácí večeři, oblékla své ještě pružné partie do slavnostního, trochu vyzývavého outfitu, rozmístila vůně po rozích a ztlumila nové světlo. Čekala.

Tomáš zdržoval. Eva už začínala cítit, že outfit ji svírá přesně tam, kde kvůli němu půl roku dřela v posilovně, když najednou někdo vkládá klíč do zámku.

Ten nový zámek je, jen zatlač, není zamčeno! odpověděla Eva poněkud rozpačitě, ale s šibalským úsměvem. Z odsudku strach neměla práci v bytě odvedla skvěle. Všechno jí bude odpuštěno.

Právě v momentě, kdy se dveře otevřely, dorazila Evě sms od Tomáše: Kde jsi? Jsem doma. Koukám, byt je stejný jako předtím. Kámoši mě strašili, že všude bude tvá kosmetika.

Nicméně Eva tu zprávu přečetla až podstatně později. Mezitím vniklo do bytu pět cizích lidí dva mladí muži, dvě školní děti a velmi starý pán, který Evu zahlédl a hned se narovnal a uhladil zbytky šedin.

No teda, tati, to je přivítání. Proč jsi potřeboval ten lázeňský pobyt doma to máš lepší než v hotelu! smál se mladý muž a hned dostal výchovné pokárání od své ženy.

Eva zůstala stát ve dveřích se dvěma plnými sklenkami, paralyzovaná. Chtěla křičet, ale hlava jí nepracovala.

V koutě se tiše zasmál pavouk.

Promiňte, kdo jste? pípla Eva.

Majitel tohoto hnízda. Vy jste, hádám, z polikliniky? Máte přijít převázat? Já říkal, že si poradím, vážně reagoval dědeček a hodnotil sesterský úbor, do kterého se Eva oblékla.

No, pane Adame Matouši, u vás je opravdu útulno, skoro až pohodička, nakoukla za Evu žena mladého muže. Konečně změna, dřív tu bylo jak v márnici. A vás, slečno, jak se jmenujete? Není ten Adam Matouš pro vás starý? Pravda, slušný pán, s vlastním bytem…

E-e-va…

No to tedy! Umíte si vybírat, pane Adame Matouši, to se musí nechat.

Děda podle jiskry v oku byl s celou situací spokojený.

A kde je Tomáš? zašeptala Eva. Ve stresu vypila oba poháry najednou.

Já jsem Tomáš! zvolal hrdě asi osmiletý kluk.

Hele, na to máš ještě čas, usměrnila ho máma a poslala děti s mužem k autu.

Promiňte, spletla jsem asi byt, začala se Eva probírat a vybavila si, jak bojovala se zámkem. Je to Březinova 18, byt 26?

Ne, tohle je Buková 18, mnul ruce děda, už se těšil na svůj nečekaný dar.

Tak to je jasné, tragicky vzdechla Eva. Spletla jsem se. Pojďte dál, dejte si pohodu, já si jen potřebuju zatelefonovat.

Popadla mobil a zaběhla do koupelny, kde se zabarikádovala, omotala se ručníkem a teď konečně přečetla Tomášovu sms.

Tomáši, zanedlouho jsem doma, zdržela jsem se v obchodě, napsala Evě rychlou odpověď.

V pohodě, čekám. Kdyby ti to nevadilo, vezmi i láhev červeného, namluvil Tomáš.

Eva už měla červené v sobě. Popadla předložku a záclonu, počkala, až cizí parta odejde do kuchyně a pak rychle zmizela z koupelny.

Naházela věci do tašky a z bytu vypadla.
***
Povím, až později, vysvětlila svůj vzhled Eva, když jí Tomáš otevřel.

V mlze prošla kolem něj, ani se nepodívala. Nejprve v koupelně vyměnila záclonu, rozložila kobereček a pak padla na gauč a spala do rána, dokud se stres i červené víno nevypařily.

Když se probudila, před ní stál neznámý mladý muž a čekal na vysvětlení.

Prosím, jaká je tady adresa?

Březinova 18.Eva se konečně zasmála. Smích nejdřív připomínal nervózní šustot záclony ve větru, ale proměnil se v otevřené veselí, které naplnilo celý pokoj. Tomáš ji sledoval nejistě, a pak nečekaně oba propukli v smích společně, až jim slzy tekly.

Najednou nic nebylo trapné. Všechny Evačiny útulné doplňky, voňavé mýdlo, pestré utěrky i pečlivě nachystaná záclona, to všechno bylo teď jejich. Spletla adresu a s sebou přivedla do domu skutečné kouzlo pohodu, která umí začít i z největšího chaosu.

Víš, řekla Eva, když se dosmála, myslím, že jsi mě nikdy neviděl v opravdové akci. Jestli vydržíš další týden, tvůj pavouk se sklání před změnou.

Tomáš se naklonil a políbil ji na čelo. A příště ti koupím GPS. Ale hlavně, už jsi tu doma.

Za oknem foukl vítr. V koutě seděl pavouk a Eva na něj klidně zamávala. Tentokrát už věděla, že domov je místo, kde vás neomylně najdou i když dorazíte omylem, v převazu a s dvěma sklínkami v ruce.