Stastny svet

Rita šla ke své kamarádce Pavlíně domů zalít kytky a nakrmit její želvičku, protože Pavlína s manželem odjeli na dovolenou do Krkonoš. Odemkla si klíčem, co jí Pavlína nechala, vešla do chodby a oněměla úžasem! Všude svítila světla, vánoční stromek zářil, televize hrála naplno a z koupelny se ozývaly podivné zvuky. Když Rita otevřela dveře do koupelny, překvapením jí málem vypadly ruce z kapes!

Renata jde dnes ke své kamarádce Evě domů, aby zalila květiny a nakrmila její želvu. Eva s manželem totiž

Uncategorized

0244

Věra se vracela domů s plnými taškami a hlavou plnou starostí o rodinu – ale když před domem zahlédla sanitku, strachovala se o manžela. Nakonec však zjistila, že vezou sousedku paní Ninu, která ji poprosí, aby se postarala o Mícu i někoho důležitého kontaktovala, kdyby bylo zle. Když Věra odbyla rodinné povinnosti, skutečně zavolala „odcizené“ dceři Světlaně, která však reagovala chladně. Jenže slova Věry v ní nakonec něco zlomila, a nakonec se před Novým rokem – právě díky sousedčině zásahu a obyčejné lidskosti – matka s dcerou po letech usmířily. Dojemný příběh z pražského paneláku o tom, jak snadno můžeme přijít o to nejcennější – a jak je nikdy není pozdě říct „promiň“.

Iveta se vracela domů s těžkými taškami plnými nákupu, sotva je unesla. Hlavou se jí honily všemožné

Uncategorized

048

Igore, kufr! Otevřel se kufr, zastav auto, – křičela Marina, ale už věděla, že je všechno ztraceno! Za jízdy nám vypadly věci z kufru na dálnici a auta za námi je určitě přehlédla. I dárky a dobroty, na které jsme dva měsíce šetřili! Uzený bok, losos, červený kaviár i spoustu dalších lahůdek, které si dopřáváme jen na velké svátky. Tašky s drahými potravinami a dárky jsme pečlivě položili navrch, aby se nepomačkaly. Vzali jsme toho hodně, jedeme slavit všechny svátky k babičce do vesnice u Prostějova. Na D1 zácpa, všichni míří z města. Auta jedou těsně za sebou, ne moc rychle, ale hned zastavit nešlo. Všechno, co vypadlo, je prostě pryč! Děti vzadu začaly brečet, když viděly smutnou maminku. Marina je konejšila, Igoř přibrzdil a sjeli ke krajnici. Studie po krajnici zpět byla marná – nic jsme nenašli. Nemělo cenu hledat, jen bychom ztráceli čas. „No nic, neber si to, co není, není, koupíme něco jiného, nebo to zvládneme i bez toho,“ uklidňoval Igor Marinu. „Jsou to jen věci. Pojďte do auta, začíná chumelit, stmívá se a cesta je dlouhá.“ Po zbytek cesty Marina mlčela. Vyčítat Igorovi, že kufr špatně zavírá? Auto je staré, zámek drží špatně. Plakala potají nad těmi ztracenými dary – třeba i ten krásný chlupatý pléd pro babičku byl mezi nimi. Do vesnice přijeli až po půlnoci. Mysleli, že babička Marie už spí, ale u zápraží svítila lampa a z domu vyběhla babička i sousedka Zina. „Jste tu, díky Bohu!“ Babička je hned všechny objala. „Markétko, Igore, konečně jste tu! A kde je Ivan s Irinkou? No konečně, všichni moji milovaní jsou tady!“ „Ale proč takový strach, babi?“ objal ji Igor. „Pojď dovnitř, jen v kabátě stojíš ve sněhu! Proč jsi byla nervózní?“ Babička vypravovala: „Celý večer jsme se s Zinkou za vás modlily. Měla jsem vidění – viděla jsem jasně vaši auto sjíždět z cesty. Bylo mi úzko… Modlily jsme se k Bohu a ke svatému Mikuláši, aby vás ochránil. No a jste tady! To je největší štěstí.“ Marina a Igor přitakali: „Máte pravdu, babi. A jestli naše dobroty našel někdo jiný, ať jim poslouží a udělají radost. Třeba je potřebovali víc.“ Silvestra slavili ve velké společnosti s bohatě prostřeným stolem – domácí brambory, nakládané okurky, sledě v kožichu a báječná pečená husa. A samozřejmě babiččiny pověstné koláčky! Děti celý den sáňkovaly s místními a těšily se na chvíli, kdy pod stromek přijde Ježíšek. Babička Marie se smála, objímala všechny děti – vlastní i od Ziny. To je to největší štěstí, že jsou všichni spolu! A někde ve zapadlé vesnici za Prostějovem seděly u skromného stolu dvě sestřičky, Naděžda a Věra, a jejich soused děda Václav. Těžký život, žádná rodina, v zimě chladno, sami by to nezvládli – ale drželi při sobě. Děda Václav šel dopoledne pro dříví do lesa a v závěji našel tašku. Otevřel ji a uvnitř vše možné – losos, maso, kaviár a na dně bílý, huňatý pléd. Položil tašku na sáňky a přivezl domů. Nastrojil pléd před Naděždu a Věru, zatopil. Ženy začaly prostírat. „Myslela jsem, že už nikdy nic takového neochutnám,“ žasla Věra. „A já nevěřila, že ještě přijde zázrak,“ přidala se Naděžda. „To nám Pán poslal, jako odměnu za těžký život,“ shrnul děda Václav. „Snad spolu ještě něco zažijeme a uvidíme Jeho veliké skutky.“ Není třeba litovat ztracených věcí. Možná to byl Boží zásah a vyhnuli jsme se tak mnohem větší nehodě. Radujme se z toho, co má opravdu cenu – že jsme spolu, zdraví a v bezpečí.

Petře, kufr! Otevřel se kufr, zastav auto, Jana vykřikla, ale už sama chápala, že je všechno ztracené.

Uncategorized

0144

Světlana vypnula počítač a chystala se odejít, když jí sekretářka oznámila nečekanou návštěvu: do kanceláře vstoupila mladá kadeřavá Kristýna v krátké sukni a nabídla obchod – za tři miliony korun slíbila zmizet ze života Světlanina manžela, protože čeká dítě právě s ním; Světlana, která sama děti mít nemůže, se však nenechá vydírat a rozjede neuvěřitelný příběh plný emocí, pochyb, testů otcovství a překvapivých rozhodnutí, na jehož konci zůstane v jejich domě malý Aleš – dítě, po kterém spolu s manželem tolik toužili, zatímco osud nevyzpytatelnou cestou naplní dávné proroctví neznámé stařenky z kostela.

Tak ti musím něco povyprávět, drž se, tohle je jak z telenovely. Vendy vypnula počítač a už si chtěla

Uncategorized

039

Za novým začátkem: Mami, jak dlouho ještě budeme žít v tomhle zapadákově? Vždyť jsme snad ani ne v kraji, ale v největším koutě republiky! — kňučí dcera Míša po návratu z kavárny. — Míšo, kolikrát jsem ti říkala: tady je náš domov i kořeny. Já nikam nejedu, — odvětí máma Eva z gauče, kde odpočívá v oblíbené póze „Masaryk-gymnasta“. — Zase o kořenech! Mami, ještě deset let a zvadne ti listí, a pak ti zase najdu nějakého brouka, kterého mi představíš jako nového tátu… Po těchhle slovech se máma zvedne a zadívá se do zrcadla vestavěného ve skříni. — Moje listí je úplně v pohodě… — To říkám taky, ale ještě chvíli a bude z toho řepa, dýně nebo batát — vyber si, co ti chutná! — Míšo, když chceš, přestěhuj se sama. Je ti už dávno osmnáct, můžeš si dělat, co chceš. Proč mě potřebuješ? — Kvůli svědomí, mami. Když se odstěhuju za lepším, kdo se tu postará o tebe? — Poukázka na benefitní pojištění, stálá výplata, internet, a nějaký „brouk“ se najde, jak jsi sama řekla. Tobě se odchází snadno, jsi mladá, moderní, rozumíš životu dnešní doby, na rozdíl ode mě, co už mám půlku cesty do „Valhaly“ za sebou. — No vidíš! Vtipkuješ jako mí kamarádi a je ti teprve čtyřicet! — Proč to vůbec říkáš nahlas? Abych měla zkažený den? — Po kočičím přepočtu je ti pět, — pohotově opraví dcera. — Promiň. — Mami, dokud je čas, pojďme skočit na vlak a zmizet odsud. Nic nás tu nedrží. — Před měsícem jsem dojednala, aby naší příjmení správně psali na fakturách za plyn, a jsme vázané na tuhle polikliniku! — S tím si poradíme a dům nemusíme prodávat — bude kam se vrátit. Já tě naučím, jak se žije ve velkém světě. — Doktor na ultrazvuku mi říkal, že klid mi nedopřeješ, myslela jsem, že vtipkuje. A on pak vyhrál „Fenomény“. Tak dobře, pojedeme, ale když to nevyjde, slíbíš mi, že se můžu bez scén vrátit. — Slibuju! — To samé mi slíbil tvůj „spoluautor“ v matriční síni, a má stejný Rh faktor jako ty… Míša s mámou se nevydaly do krajského města, ale rovnou do Prahy. Vybraly veškeré úspory, pronajaly si garsonku mezi tržnicí a autobusákem a zaplatily nájem na čtyři měsíce dopředu – peníze zmizely ještě dřív, než stihly cokoli koupit. Míša byla v klidu a plná energie, okamžitě se ponořila do pražského ruchu – kulturně, společensky, nočně. Byla jako doma, nikdo by nepoznal, že přijela z „konce světa“. Máma žila mezi ranním Lexaurinem a večerním Dormearem, a místo poznávání města hned šla hledat práci. Nabídky v Praze byly zoufalé, ale nakonec se upíchla jako kuchařka na soukromé škole a večer myla nádobí v blízké kavárně. — Mami, ty jsi pořád u plotny, akorát že v Praze! Tak se nikdy nestaneš „pražačkou“. Nauč se na něco nového, třeba na someliérku nebo na barmanku, jezdi metrem, pij flat white — přizpůsob se. — Teď se učit nechci, neboj se o mě, já si zvyknu. Ty si hlavně užívej. Míša si zvykala. Usazovala se v kavárně, kde za ni platili kluci z regionů, navazovala „mentální propojení s Prahou“, přesně jak radila runoložka na YouTube, a účastnila se konverzací o úspěchu a penězích. Práci nehledala – nechávala času, aby si našla správné místo. Za čtyři měsíce máma zaplatila nájem už ze svého platu, skončila s mytím nádobí a vařila i pro druhou pobočku školy. Míša zvládla několik rychlo-kurzů, konkurz na rádio, natáčení studentského filmu, kde honorářem byly těstoviny s gulášem, a krátce randila s dvěma „pražskými muzikanty“, z nichž jeden byl totální osel a druhý věčný tulák. — Mami, chceš dneska něco podniknout? Objednáme pizzu a pustíme film? Já jsem tak unavená… — Objednej si, já pošlu peníze na kartu, já na pizzu nebudu mít ani chuť, když se vrátím. — Jak to myslíš? — dcera zpozorní. — Pozvali mě na večeři. Šéf inspekce ve škole si mě pozval domů na večeři. — Se zbláznila? K cizímu chlapovi na večeři! — Proč ne? Je mu čtyřicet pět, je hezký a svobodný. Co čekáš, že od ženy v mém věku a stavů někdo chce? — Taková řeč! Jako bys neměla na vybranou! — Sama jsi mě sem převezla, abych ŽILA. Tak to dělám. Máma začala chodit na rande, jezdila do divadla, na jazz, do čajovny, na kulturní akce, přihlásila se do kurzů vaření, vytáhla si kartičku do knihovny. Míša zjistila, že se sama nikam nedostala – prestižní firmy ji zmítly, kamarádi, kteří za ni platili kafe, zmizeli, a ona skončila jako baristka, pak noční barmanka. Praha ji unavila a život taky. — Měla jsi pravdu, mami. Chci zpátky domů! — pronesla po další noční směně. — O čem to mluvíš? Já se nikam nevracím, já se krásně zabydlela, — řekla máma při balení kufru. — Co děláš s kufrem? — Stěhuju se k Jendovi, — oznámila máma klidně. — Cože? K Jendovi? — No, už tě nepotřebuju: jsi dospělá, krásná, pracuješ v Praze. Dala jsi mi nový dech – děkuju! Nebýt tebe, nikdy bych nezjistila, že život může být barevný! Prosím tě už jen o jedno — pomoz babičce se stěhováním. Babička totiž, navnaděná „naší cestou za lepším životem“, přijede do Prahy na místo operátorky pošty, protože za čtyřicet let práce pošťačky zvládne dopravit dopis i na Severní pól — a to i bez známky. Za novým začátkem: Rodinné dobrodružství ze zapadlé české vesnice do víru života v Praze

Proti novému životu Mami, jak dlouho tu ještě budeme hnít? Vždyť nejsme ani ve městě, ale v okraji-okraje!

Uncategorized

024

Únos století aneb: Chci, aby za mnou chlapi běhali a plakali, že mě nemůžou dohnat! — Marina nahlas přečetla svoje přání ze složeného papírku, škrtla zapalovačem a popel odklepla do sklenky šampaňského, zatímco se okolo vesele smály kamarádky…

Únos století Chci, aby za mnou chlapi běhali a plakali, že mě nemůžou dohonit! Zuzana nahlas přečetla

Uncategorized

070

Syn není připraven stát se otcem… „Coura! Nevděčná svině!“ — ječela matka na dceru Natálii, když spatřila její zakulacené bříško. Místo pochopení přišel hněv a vyhazov z domu. Natálie, se slzami v očích a jen s malým kufříkem, hledala útočiště u přítele — zmateného kluka, který ani neřekl rodičům, že čekají dítě. Matka přítele rozhodla: „Můj syn není připraven stát se otcem.“ Natálii poslala do azylového centra pro těhotné v nouzi, kde jí psycholog pomáhal zvládnout těžké chvíle. Když Natálie porodila malou Evu, přišly Vánoce. Místo radosti však přišlo varování, že musí i s miminkem z centra pryč. Bez zázemí a peněz vzpomněla Natálie na dětství, kdy chodila koledovat. Připnula si malou Evu na tělo, navlékla ji do deky a vyrazila do vilové čtvrti zpívat koledy. Dveře se otevíraly neochotně, ale kde ji pustili, byla odměněna penězi i pamlsky. Pak však zavítala do jedné vily, kde ji přivítal osamělý muž. Zmateně hleděl na Natálii i její dceru: „Naděžo? Ne, Natálie… Ale jste tak podobná mé zesnulé ženě, i vaše dcera – přesně jako ta, o kterou jsem přišel.“ Muž ji pozval dál a naslouchal jejímu příběhu. Natálie poprvé našla někoho, kdo ji chtěl skutečně pochopit. A malá Evička jako by cítila, že právě teď konečně nacházejí svůj nový domov…

Syn není připravený stát se otcem… Ty coura! Nevděčná krávo! křičela paní Procházková na svoji