Nikdo je nevyháněl, odpovídali oba, sami se rozhodli nezůstat! Ať přijedou! Rádi je uvidíme.
Sedni si! Doma nejsme! pronesl klidně Petr.
Ale zvoní! Věra, která právě vstala z gauče, znehybněla.
No a? odpověděl Petr.
Co když je to někdo důležitý? zeptala se Věra. Třeba kvůli práci?
Sobota, dvanáct hodin, zamumlal Petr. Ty jsi nikoho nepozvala, já nikoho nečekám! Co z toho plyne?
Jen se kouknu kukátkem! zašeptala Věra.
Sedni! Doma nejsme! Ať jde pryč, kdo to je! v jeho hlase zazněla ocel.
Ty víš, kdo je za dveřmi? zeptala se Věra.
Tuším, a proto říkám, ať sedíš a nemihotáš se před oknem!
Jestli je to to, co myslím, tak se jen tak neotočí a neodejdou! řekla Věra a pokrčila rameny.
Vše záleží na tom, jak dlouho jim neotevřeme. Stejně tu v předsíni nocovat nebudou. My nikam nemusíme. Tak si sedni, vezmi si sluchátka, telefon a pusť si film.
Petře, volá mi máma, ukázala Věra displej telefonu.
Takže za dveřmi stojí tvoje teta s tím zatraceným synem, uzavřel Petr.
Jak to víš? podivila se Věra.
Kdyby tam stál můj bratranecbratranec, jak já to slovo nesnášímvolala by moje máma.
A jiné možnosti nebereš? zeptala se Věra.
Kdyby to byli sousedé, nemám náladu se s nimi bavit. Přátelé by po pár zvoněních dávno odešli. Navíc by nám slušně předem zavolali, jestli můžeme mít návštěvu, a ne tady stepovat půl hodiny u dveří. Tak dotěrně a bezohledně tu vyzvánějí jen naši příbuzní.
Petře, to je ale moje teta, zalomila rukama Věra. Máma mi právě napsala zprávu. Prý, kde se tu couráme. Teta Alena zůstane u nás pár dní, má v Praze nějaké vyřizování!
Napiš jí, že hotelů je tu plno, uculil se Petr.
Petře! rozhořčeně Věra. To nemůžu napsat!
Vím, zamyslel se Petr. Napiš jí, že nejsme doma, bydlíme v hotelu, protože v bytě byli deratizátoři kvůli švábům!
To je nápad! Věra rychle napsala a odeslala zprávu.
Ale teď chce, abychom teta Aleně a jejímu synovi pronajali dva pokoje! V hotelu!
Napiš, že nemáme peníze. A ještě, že jsme v hostelu na patrové posteli, a s námi je tam patnáct cizinců! Petr spokojeně přikývl.
Máma chce vědět, kdy se vrátíme, informovala Věra.
Napiš, že za týden, odmávnul Petr.
Vyzvánění ustalo, oba si oddychli.
Petře, máma píše, že teta přijede za týden, pronesla vyčerpaně Věra.
A zase doma nebudeme, zasmál se Petr.
My ale přece nemůžeme utíkat pořád! Co když přijedou ve všední den? Co když nás vyčíhají po práci? Tetička, tvůj bratranec, ti umí napáchat věci! lamentovala Věra.
Petr posmutněl. Vybrat si větší byt, to byl nápad!
Vždyť jsme ho koupili kvůli naší budoucí rodině, řekla Věra.
Musíme mít dítě! Nebo hned dvě! prohlásil Petr vážně.
Já vím! rozčileně Věra. Vždyť víš, že bychom měli jít na vyšetření. Zatím to nejde!
Musíme vyhnat nervy, klidně Petr. Jednou nás týrají tvoji, pak moji! Ven s nimi! Kvůli tomu se nám nedaří!
Věra neprotestovala. Věděla, že Petr má pravdu.
Před svatbou prošli drahým testováním, včetně genetiky a plodnosti. Všechno bylo v pořádku. Jenže po svatbě museli řešit byt.
Na dědictví se spoléhat nemohli, dřív bydleli v jednopokojových bytečcích u rodičů. Museli vše zvládnout sami.
Pět let tvrdě pracovali, šetřili korunu ke koruně, až si mohli koupit velký byt v Praze. Starší dům, s opravou a novým nábytkem, ale štěstí bylo obrovské.
Ani nestihli pořádně oslavit kolaudaci, a už se na prahu objevila Věřina teta Alena, navíc se synem Petrem. A aby si mladí nedovolili je odmítnout, přišla s nimi i Věřina máma.
No, místa tu máte dost! My se s Věrou tísnily v jedné místnosti!
Pěkné! pochválila teta Alena. Jednu místnost pro mě, druhou pro Péťu!
V obýváku se nespí, ohradil se Petr. To je odpočinkový pokoj!
Já tam spát nechci! zasmála se Alena. Věro, vysvětli mu, že Péťa chrápe, a vůbechosté tu jste, a ještě jste nám nepřipravili něco k jídlu!
No, my vás nečekali, koktala Věra.
A lednice je prázdná, podpořil ji Petr.
Dobře, no, teta Alena zjemnila tón. Petře, běž do obchodu, Věra, hned na kuchyň!
Tak co tu stojíte?! houkla Věřina máma. Takhle se v Čechách hosté přijímají?!
Tedy, to už je moc zamumlal Petr, ale Věra ho táhla do ložnice.
Když mu konečně dala ruku z úst, zaútočil: Věro, nikdo tu nic nezaměnil? Já je vyhodím k tvé mámě! Hosté se mají chovat jako hosté! Co tohle má být?
Petře, no Alena je prostá žena, z vesnice. Tam to tak dělají
Vesnické poměry znám, ale hrubost se nenosí nikde!
Nebudeme se hádat s mámou a tetou, prosím! Zničily by mi nervy! Tobě by dělali zle! To chceš?
Mně je jedno, jak mě berou! Budu je klidně ignorovat! Jestli se ke mně chovají takhle, nemám problém je nechat být!
Petře, prosím! Mě zoufej! Když teď vyhodíme Alenu, máma si to vyloží jako zradu! Já kromě mámy nikoho nemám
Ten argument zafungoval. Petr stiskl zuby a vyrazil do Tesco.
Alena se svým synem byli na návštěvě místo plánovaných tří dnů celé dva týdny. Petr přešel na kozlík už druhý den.
Když je konečně vyprovodili, úklid trval tři dny.
Jenže, sotva se vzpamatovali, na prahu se objevil Petrovo bratranec Milan se svou rodinou.
Brácho, jen na chvilku! rozchechtaný Milan drtil Petra v objetí. Potřebuju něco vyřídit, pak jedeme domů!
To ti nestačí být sám? zeptal se Petr.
Proč bych je nechal v Třeboni samotné?! Mám rodinu! Kdybych přišel o nervy, žena mě sroste! smál se Milan. Přivezl jsem i děti! Ty se aspoň zabaví! Jdeme rozhýbat Prahu jako kdysi!
Milane! zavřeštěla jeho žena Eva. Já ti ukážu zábavu, až budeš litovat!
Za hodinu a půl měla Věra migrénu. Děti běhaly po bytě a pořád křičely. Eva mluvila jen zvýšeným hlasem, Milan chtěl pařit, Eva ječela ještě víc.
Petře, tys říkal, že jsi jedináček, zašeptala Věra do polštáře.
Tohle je bratranec z matčiny strany, zavrčel Petr.
Je mi fuk, jak mu říkáš, nemůžeš je vykázat?
Rád bych, řekl Petr dlaní na srdce, ale to je jak s tvou tetou. Máma mi pak bude vylévat mozek po lžičkách!
Ledva odešli jedni hosté, už přicházeli noví. Teta Alena se synem měly pořád v Praze nějaké záležitosti. Bratranec Milan s rodinkou pravidelně na víkend, a tak i mámy nezapomínaly na děti. Tchýně Petra trápila, jeho máma škodila Věře.
Nepřetržité nervy ničily duši i psychiku mladého páru. Kdo by na takovém kolotoči měl myslet na děti? Zdraví na bodu mrazu, a kde vůbec mít dítě?
Vyměníme byt? navrhla Věra.
Za polstrovanou místnost? Tu nám brzy dají! usmál se Petr.
Ne, vždyť se dají měnit byty mezi stejné velikosti. Změníme čtvrť a nikomu neřekneme kam!
Škoda času, uchechtl Petr. Kuzn Milan i teta Alena zjistí, kde je další rodina, ta jim prozradí adresu. Stejně nás zase najdou! A pak nás roznesou na kopytech!
Možná bude čas na dítě? doufala Věra.
Musíme nejen počít, ale i porodit. To bude aspoň výmluva, zakroutil hlavou Petr.
Už mě to neba, radši bych šla k přátelům, povzdechla Věra. Aspoň se schováme!
Myslíš k Pavlovi s Katkou? zeptal se Petr.
Jo, mají pokoj navíc.
Ale tam je Tera, německá ovčanda, usmál se Petr. Vzpomínáš?
Já bych klidně žila se psem než s našimi příbuznými, rezignovaně Věra.
Počkej! vykřikl Petr a popadl telefon. Pavle, půjčíš fenu?
Týjo! Kámo! radoval se Pavel do telefonu. My s Katkou chceme na lázně, dogina nemá kam jít! Ona cizí fakt nemusí, ale vás miluje! Dovezu jí granule, podložku, hračky! Misky! Klidně ti i zaplatím!
Jasně, dovez, radoval se Petr.
Vrátil se za ženou, zářil jako jarní slunce.
Zavolej mámě, teta může zítra přijet! Já brnkám bratranci, ať přijede v týdnu!
Myslíš to vážně? zeptala se Věra.
Budeme rádi! Kdo za to může, že se jim náš obyvatel nebude líbit?
Bratrancovi Milanovi stačilo jedno haf, aby si vybral pohodlí hotelu.
Teta Alena se rozhodla bojovat za právo být hostem.
Zavřete to zvíře někam! křičela, schovaná za tenkého synka.
Tetičko, děláte si legraci? usmívá se Petr. Pětačtyřicet kilo svalů! To není žádná čivava, německá ovčanda, ta rozrazí i dveře!
Proč na mě cení zuby? hlas Aleny se zlomil.
Ona cizí nemá ráda, pokrčila rameny Věra.
Zbavte se jí, v tom bytě bydlet nemůžu!
Jak zbavit se? Tenhle psík je teď náš! Nemáme děti, aspoň ji můžeme milovat! hájí Petr.
Ani za nic ji nedáme! uzavřela Věra.
Později volaly obě mámy, proč mladí odmítají rodinu.
Nikdo je nevyháněl, zněla odpověď, sami nechtěli zůstat. Ať klidně přijdou! Máme radost!
A ten pes?
Mami, my přece nikomu nebráníme!
Ale i maminky už přestaly spěchat na návštěvy.
Za měsíc Tera odjela domů, byla připravena se vrátit na první zavolání.
Už nebylo třeba. Věra čekala dvojčata.




