Kamarádi dorazili s prázdnýma rukama ke stolu, až jsem musela zabouchnout lednici.
Pepo, jsi si jistý, že tři kila vepřové krkovice budou stačit? Minule všechno vymetli, i svou poslední topinku ještě vytírali omáčkou. A Libuška si tehdy ještě řekla o krabičku pro psa, a pak prskla fotku mojí pečeně na Facebook s popiskem můj nedělní oběd domácí pečeně.
Ivana nervózně mačkala roh utěrky, zatímco koukala na své bojové pole totiž kuchyň. Bylo teprve poledne, ale už měla dost. Od šesti na nohou: nejdřív trhy pro čerstvé maso, pak Tesco na drahou palenku a dobroty, potom nekonečné krájení, vaření, smažení.
Pepa, Ivanin manžel, stál u dřezu a s melancholií škrábal brambory. Hromada slupek rostla úměrně s jeho tichým vztekem, který se zatím snažil dusit.
Ivo, vážně, kolik toho chtějí? povzdechl si, když myl další bramboru. Tři kila masa na čtyři hosty a dva z nás! Půlkilo na hlavu. Prasknou. I tak ses rozšoupla: červený kaviár, losos, saláty až hrůza. Vždyť to není svatba, jen opožděná kolaudace.
To nepochopíš, mávla Ivana rukou a míchala hustou omáčku na pánvi. Vždyť přijedou Světlana s Vaškem a Lenka s Tondou. Stará parta. Sto let jsme se neviděli, jedou přes půl Prahy. To by bylo trapné, kdyby byl stůl chudý. Ještě by si říkali koupili byt a teď jsou lakomí.
Ivana měla pohostinnost v genech, babička ji učila pohostit i regiment vojáků z jedné polévky. Pro ni byl prázdný stůl osobní potupou. Když hosté, tak pořádně. Šíleně dlouho plánovala menu, hledala recepty, šetřila z výplaty na ten pořádný francouzský koňak, co má Vašek rád, i na francouzské víno pro Světlanu.
Lepší by bylo, kdyby si sami něco přinesli, zabručel Pepa. Minule, když měl Tonda narozeniny, vzali jsme nejen drahý dárek, ale i vlastní chlast a ty jsi napekla dort. A oni nám? Pamatuješ, když jsme za nimi skočili spontánně? Čaj z pytlíku a tři roky staré suchary.
Nebuď malicherný, Pepo, vrhla na něj žena vyčítavý pohled. To měli těžké, hypotéka, rekonstrukce. Teď už je snad dobře. Vašek má novou pozici, Lenka se chlubila novým kožichem. Třeba něco donesou. Třeba dort, nebo ovoce. Schválně jsem nedělala dezert, Světlaně jsem naznačila, že cukroví je na nich.
V pět hodin byt zářil tak, že by tam mohl natáčet Václav Klaus promo pro stavební spořitelnu. Stůl vypadal jako regál v luxusním lahůdkářství vepřový jazyk v aspiku trůnil uprostřed, kolem saláty (s jazykem a rakem, žádná ubohá šunka!), šproty pod peřinkou, domácí uzené a pečení. V troubě se dopékala ta slavná krkovice s bramborami a houbami. V lednici se chladila Becherovka, luxusní koňak a několik lahví moravského vína.
Ivana, ucaprtaná, leč spokojená, si natáhla své nejlepší šaty, připevnila drdol a čekala v křesle na zvonek.
Mám nervy, svěřila se manželovi, když si zapínal košili. První návštěva v novém bytě. Chci, aby bylo všechno tip-ťop.
Zvonek v 17:00 přesně. Kamarádi nikdy nepřijdou pozdě když je čeká žranice.
Ivana letěla otevřít. Na prahu stála hlučná parta. Světlana v onom novém norkovém kožichu dražším než Ivanin nábytek, Vašek v kožené bundě, Lenka s make-upem jak do Národního a Tonda už polorozjařený.
Hurá, novomanželé! hulákala Světlana, vtírajíc se dovnitř v oblaku přeslazeného parfému. Ukažte bejvák!
Hosté svlékali kabáty a házeli je Pepovi do náruče, ten sotva stíhal věšet bundy a kabáty. Ivana po očku sledovala jejich ruce.
Všechny čtyři ruce prázdné. Bez tašky, bez dortu, vína, nebo aspoň lentilek.
A kde začala Ivana, ale hned ztichla. Trapné by to bylo. Třeba mají něco venku v kufru? Nebo mini balíček někde schovaný?
Ivko, ty jsi zhubla! zaječela Lenka, políbila ji na tvář v botách a zaplula k chodbě. A ten byt no, skromné, ale čisté. Tapety na malování? Úplně jak kancelář. To jste měli vzít vliesové!
Líbí se nám minimalismus, střídmě odvětil Pepa, pojďte, stůl je nachystaný.
Parta napochodovala do obýváku. Vaškovi se v očích rozsvítil výraz hladového vlka.
Týjo! To je žrádlo! radoval se. Ivuško, ty jsi hospodyně! Dobře že jsme nejedli od rána, abysme se nacpali tvojí pečení.
Všichni se usadili. Ivana skočila do kuchyně pro žampiony na smetaně ve francouzských kokotkách. Po hlavě jí běžela myšlenka: Tak možná přinesli dárek v obálce? Proto mají ruce prázdné?
Když donesla tác, hosté už útočili vidličkami na saláty, toastu si nikdo nevšímal.
Ten bramborový salát je boží! plakal Tonda, plnou pusou. Pepo, polej! Proč čekáme, žízeň mám jak v Tunisku!
Pepa rozlil Becherovku chlapům a víno dámám.
Na nové bydlení! pozvedl panáka Vašek. Ať vám tu stojí… no, ten barák. A sousedi nezatopí. Čus!
Otočil panáka, ovoněl rukáv a vklouzl vidličkou do lososa.
Hele, Ivo, zamumlal mezi sousty, proč je ta Becherovka vlažná? Měla být v mrazáku!
Je z lednice, Vašku, zamumlala Ivana, až jí začalo cukat v oku. Má pět stupňů, přesně jak má být.
Pch, sranda. Ta má táhnout a ne cinkat. Ale beru. Hele, máš tady koňak? Šel bych do toho…
Mám, kývla Ivana. Ale nejdřív něco sníme, ne?
Jedno nebrání druhému! hýkal Tonda.
Oběd se rozjel jak rychlík Pendolino. Jídlo mizelo rychleji než diplomka z podnikového intranetu. Hosté jedli jak po týdnu v base, ale kritiku si neodpustili.
Šproty pod peřinkou trochu suchý, hodnotila Světlana při třetí dávce. To jsi šetřila s majonézou? Nebo už fakt šetříte všude?
Dělala jsem domácí, není tak mastný, bránila se Ivana.
Bože, a proč? zasmála se Lenka. Z pytlíku koupíš, hotovo dvacet. A ta kaviár? Takovej titěrnej. To je losos český? Ketu bys měla vzít, to je alespoň pořádná ryba.
Ivana houkla na Pepu očima. Ten seděl rudý, až mu bělely klouby.
Tak povídejte o sobě! zkusil Pepa obměnu tématu. Světlano, letěla jsi teď někde?
No jasně! Světlana obrátila oči v sloup. To ti byla pohádka! Hotel pět hvězd v Dubaji, všechno v ceně, humři, šampaňské proudem. A tu kabelku co jsem si koupila! Opravdu pravý Louis Vuitton! Sto tisíc korun, ale ta stojí za to. Vašek frflal, ale říkám jednou se žije.
Bába, furt rozhazuje, kroutil Vašek hlavou a nalil si koňak bez ptaní. Já bych si teď pořídil novou káru. Crossover. Máme našetřeno. Nebudeme přece utrácet za rekonstrukce!
Tedy nemyslíš to vážně? nerozuměla Ivana.
No, stěny jsou stěny, vysvětlovala Lenka. My žijeme deset let se starými tapetami. Ale každý rok jsme u moře, hadry originál, jídlo v restauracích. Vy vše rvete do betonu. To se musíš nudit mezi těma stěnama…
Apropo, restaurace, přerušil Tonda, utíraje mastná ústa do ubrusu, pak jej přehodil přes talíř včera jsme byli v Mlýnech. To byla bašta! Účet patnáct tisíc, ale zážitek! Doma tohle nikdy neumíš. Ivo, kdy bude maso? Saláty jsou dietní, my chceme něco pořádného.
Ivana vstala s talíři v ruce. Uvnitř už vřela. Ti lidé, co se právě dmejí kabelkou za sto tisíc a luxusní večeří, jí nedonesli ani smeták v květináči. Ani čokoládu.
Vydala se do kuchyně. Světlana se vyřítila za ní prý pomoct, spíš poklábosit.
Ivi, ty jsi fakt blázen, šeptla, opřená o veřeje. Ten stůl je bohatý, ale je vidět, že už nemáte šťávu. Víno… průměr, takové si lejem na chatě. Mohla jsi koupit něco lepšího, když máš hosty.
Světlo, to je francouzské víno za dva tisíce, zasyčela Ivana, skládaje nádobí do myčky.
Nekecáš? Tě natáhli! Kyselý jak ocet. Hele, o zítřejší snídani neuvažuješ? Něco s sebou, maso, salát… Tolik toho upadne, ve dvou to nesníte.
Ivana stála, v ruce talíř. Pomalu se otočila.
Myslíš, že ti zabalím domů jídlo?
No jasně, vždyť to je běžné. Ušetříš si tak, ne? uchechtla se Světlana. A kde je dezert? Mám chuť na něco sladkého. Co dortíček?
Vždyť jsi říkala, že dort máš přinést ty, šeptla Ivana.
Já?! vytřeštila oči Světlana. Prosím tě! Mám dietu, nekupuju sladké. Myslela jsem, že upečeš napoleona, jako vždycky. Nebo koupíš něco pořádného. My šli s prázdnou, protože přece vy už teď žijete na vysoké noze.
Ivana položila talíř zpět na stůl. Zvuk porcelánu zněl jak revoluce.
Takže počítali jste, že máme všechno, zopakovala. Že jsme boháči.
No jasně! nepochopila tón Světlana. Vždyť už platíte byt, máte rekonstrukci, to vám musí padat do klína! My jsme ti chudáci a šetříme na Maledivy. Tak pojď už konečně s masem, chlapi už mlátí vidličkama.
Ivana mlčky hleděla na Světlanu. Vybavilo se jí, jak jí půjčila peníze na last minute zájezd, které jí Světlana splácela půl roku a bez díků. Jak Vašek potřeboval Pepu na stěhování a ani benzín nezaplatil. Jak pořád chodili na všechny akce a vždy se maximálně nacpali, ale k sobě zvali jednou za uherský rok a dali na stůl levné knedlíky.
Ivana přistoupila ke troubě. Otevřela ji. Vůně pečeně, česneku a bylinek naplnila byt. Zlatavá krusta, šťáva, houbičky To maso stálo půlku soboty a hromadu peněz.
Omrkla lednici, kde číhal obr dort s lesním ovocem, který koupila u cukrářky za dva tisíce, že bude překvápko (i když sladké mělo být na hostech).
Zavřela troubu. Vypnula sporák. Přitlačila lednici pěkně nadoraz.
Maso nebude, oznámila dost nahlas.
Jak to myslíš? nechápala Světlana. Spálilo se?
Nespálilo. Ale nebude. Prostě nebude.
Ivana vyšla do obýváku. Pánové už dolévali, rozebírali politickou situaci. Pepa seděl zoufale.
Vážení hosté, pravila Ivana tak ostře, že by s tím mohla řezat. Hostina končí.
Ticho. Vašek stuhl s panákem na půl cesty do pusy.
Ivčo, co to děláš? žasl. Jak končí? My ještě neměli hlavní chod! Slíbila jsi maso!
Slíbila, přikývla Ivana. Ale rozmyslela jsem si to.
Jak jako? rozčilovala se Lenka. My máme hlad! Saláty jsou jen zeleň. Pojď sem s tím řízkem!
Maso zůstává v troubě. A tam i zůstane. A vy, milí kamarádi, si teď oblečete kabáty a půjdete. Nebo skočte do Mlýnů, tam vám za patnáct tisíc dají i masíčko.
Ty jsi opilá, ne? zíral Tonda. Pepo, něco s ní udělej! Když máme hosty, tak máme hosty!
Pepa vstal. Podíval se na manželku, pak na kamarády. Všiml si, jak se Ivana celá třese, jak jí v očích blikají slzy. A došlo mu vše.
Ivana není opilá, prohlásil. Ivana je akorát vyčerpaná. Přišli jste k nám bez ničeho, vypili mi koňak, kritizovali jídlo, naše víno je pro vás ocet a obývák kancelář. A ještě chcete maso?
Ale my jsme si jen dělali legraci! vřeštěla Světlana. Zapomněli jsme dort, no a co! Hlavně, že jsme vám udělali společnost, ne?
Za náš účet? uchechtla se Ivana. Ani omylem. Dneska už ne. Celé ráno jsem vařila, odřela jsem výplatu. Chtěla jsem vám udělat radost. Vy jste pijavice. Turisti za hubičku. Jedete do Dubaje, ale sto korun na čokoládu pro paní domu nedáte.
Tak to je silný kafe! Vašek vyskočil a překlopil židli. To nás budeš vyhazovat kvůli kusu masa?! Jen si to sežer sama! Pojďte, už nikdy víc sem!
Sbírejte se, uzavřel Pepa a otevřel dveře dokořán. A klidně si vezměte ty prázdné krabičky.
Navztekaná parta vypadla s dupotem. Světlana pištěla, že Ivana už není její kamarádka a že všem vyklopí, jaká je lakomá kráva. Lenka zasyčela cosi o zkaženém večeru. Páni kleli.
Zabouchly se dveře, byt utichl. Ivana stála mezi zaneřáděným stolem: špinavé talíře, skvrny od vína, zmuchlané ubrousky.
Pepa přišel, objal ji kolem ramen.
Jsi v pohodě? šeptal.
Klepou se mi ruce, přiznala Ivana. Pepo, nejsem fakt lakomá? Neměla jsem mlčet a nakrmit je? Jsou to přece hosti
Nejsi žádná lakomka, Ivo. Začala ses mít ráda a já jsem na tebe pyšný. Fakt. Sám bych je vypakoval dřív, kdybys nezačala sama. Překročili všechny hranice.
Ivana si povzdechla, opřela se o něj.
A to maso? po chvíli se usmívá Pepa. Máš ho tam fakt? Protože jen ta vůně mě zabíjí.
Ivana se rozesmála poprvé ten večer upřímně.
Mám, Pepíku. A mám i dort. Velkej, s ovocem.
Sedli si ke stolu mezi špinavé nádobí a jen odsunuli trochu místa. Ivana vytáhla z trouby voňavou krkovici. Vybalila dort. Nalili si to kyselé víno, ve skutečnosti úžasné sametové Bordeaux.
Na nás, přiťukl si Pepa se ženou. Na to, ať se v našem bytě schází jen ti, co přijdou s otevřeným srdcem, ne s prázdnou kapsou.
Jedli maso, co se rozplývalo na jazyku, užívali si ticho i jeden druhého. Byla to ta nejsladší večeře jejich života.
Po hodině zacinkal Ivanin mobil. SMS od Světlany: Tys teda kráva! Sedíme v Mekáči a dusíme se cheeseburgery díky tobě! Měla by ses omluvit!
Ivana se usmála, zmáčkla zablokovat. A totéž udělala s Lenkou, Vaškem i Tondou.
Kontakty se zkrátily o čtyři jména. Zato se v bytě lépe dýchalo. A lednice? Plná dobrot na celý týden. A nepadne z toho ani drobek těm, kdo si je nezaslouží.
Tenhle příběh připomíná, že přátelství je vždycky obousměrná ulice. A někdy je zavřená lednice tím nejlepším způsobem, jak si udržet vlastní sebeúctu.
