Všichni jsme ji odsuzovali
Milena stála v kostele a tiše plakala už dobrých patnáct minut. Překvapilo mě to. Co tady dělá tahle fiflena? běželo mi hlavou. Tak tuhle ženu jsem tu vážně nečekala.
Osobně jsme se neznaly, ale vídala jsem ji často. Bydlíme ve stejném činžáku na Břevnově a chodíme do stejného parku. Já tam pobíhám za svými čtyřmi dětmi, ona tam venčí své tři psy.
Nikdo z nás ji nikdy neměl rád. My znamená já, ostatní mámy s dětmi, důchodkyně na lavičkách, sousedé a myslím, že i kolemjdoucí.
Milena byla nádherná žena, vždycky upravená, vkusně oblečená a působila tak trochu povýšeně a lehkomyslně.
Zase si našla nového chlapa, brblala za ní babička Božena na lavičce před domem.
Třetího už, přisadila její kamarádka paní Jarmila a závistivě hleděla, jak Milena nastupuje s dalším frajerem do svého drahého auta z Německa.
Jarmilin syn Roman, čtyřicátník, ještě nevydělal ani na ojetou škodovku.
Radši by měla děti, už jí tikají biologické hodiny, přidal děda Antonín, který obvykle řešil se stařenkami všechno dost svérázně, ale v odsuzování Mileny byli tentokrát zajedno.
Později si všechny na lavičce s chutí povídaly, že i tenhle nový Milenin milenec ji brzy opustil. Načež se shodly: Protože je to coura! A psinec má doma, tam to musí smrdět!
Ale snad největší zášť jsme k Mileně cítily my mámy s dětmi.
Zatímco jsme chytaly poslední zbytky sil při nahánění potomků z prolézaček, houpaček a všelijakých nepravděpodobných míst, ona se ladně procházela parkem se svými čokly a ani se na nás nepodívala. Tvářila se u toho spíš pobaveně než soucitně. Jako by nám tím říkala: Narodilo jste si, teď nemáte klid. Já žiju v pohodě. A my počítaly, jestli nám po nákupu vyjde na bundu pro Verunku, nebo to ještě sezonu vydrží.
To je jasná bezdětná. Ty jsou všechny stejné, povzdechla si moje kamarádka Zuzana, máma tří kluků.
Bohatí mají své vrtochy pejsci, kočičky, křečci, přitakala Lucie, těhotná s dvojčaty a zrovna lovící svoji dceru, co lezla na kaštan.
Nejspíš je to jednoduché, nechce se jí zabývat rodinou, jen jezdí po světě. Já neviděla moře už sedm let, dodala pětinásobná máma Martina.
To jo, to jo, přizvukovala jsem všem, včetně těch babiček před domem. A zpátky jsem utíkala křísit upadlou a rozplakanou Aničku, co si roztrhla koleno u skluzavky.
Jednou na Milenu důchodkyně pronesla až příliš nahlas: Radši by měla dítě než ten psinec!
Do toho vám nic není! otočila se Milena ostře na podpatku, pak toho nechala a šla dál.
Drzounka, houkla za ní babka.
Ještě chvilku jsem sledovala Milenu v kostele a pak jsem šla ven.
Počkejte, ozvalo se za mnou. Prosím, chviličku
Milena šla za mnou ve farní zahradě.
Vy jste ta, co pořád běhá v parku se čtyřmi holčičkami?
Ano a vy ta se třemi psy, řekla jsem, trochu v rozpacích.
Ano. Mohla bych s vámi mluvit? váhala. Víš, vždycky vás vás s dcerami a ostatní maminky obdivuju moc hezké to je dodala a zrudla.
Vy!? nestačila jsem se divit. Chtěla jsem rovnou dodat: Ale vy jste přece sobec, fiflena, bezdětná! Vybavila jsem si její vysmáté pohledy naším směrem
Tak jsme si sedly na lavičku a Milena vyprávěla a plakala. Bylo vidět, že to potřebuje ze sebe dostat.
Vyrostla v dobré rodině, vždycky chtěla děti. Vdala se z velké lásky. Po dvou zamlklých těhotenstvích a lékařském verdiktu neplodná její milovaný muž rychle zmizel.
Stejně tak druhý. Mezitím se Milena léčila, skončila však málem smrtí při mimoděložním těhotenství.
Pak měl přijít třetí, ten ale utekl hned, jak slyšel o možnosti potomka. Líbilo se mu Milenino auto a že vydělává hodně peněz, ale děti? To ne.
Já bych dala všechno, abych mohla mít dítě! svěřila se Milena.
Myslela jsem, že máte ráda psy, zeptala jsem se až trapně.
Ano, mám, usmála se, ale to neznamená, že nemiluji děti.
A tak si pořídila prvního psa Týpka. Pak ji sousedka poprosila, aby pohlídala Majka, když měli doma rekonstrukci už si ho nakonec nechala. A Fenka? Tu našla jako štěně na ulici v zimě.
Vzpomněla jsem si na babičku, co říkala: Radši by měla dítě než psa.
Biologické hodiny odtušil tenkrát Antonín.
A skutečně hodinám už Mileně bylo jednadracet. I když na třicet by jí hádal málokdo.
Rozhodla se pro adopci. Nezáleželo jí na věku, velikosti. Zamilovala se do šestiletého Honzíka. Nebo spíš on do ní. Přiběhl, objal ji a řekl: Budeš moje maminka? Budu! vysoukala ze sebe.
Ale Honzíka jí nakonec nesvěřili. Jeho matka s psychickými problémy nebyla zbavena rodičovských práv.
To mě úplně zlomilo, svěřila se. Nechápu, dítě potřebuje rodinu a nikdo nemůže pomoci.
Pak poznala čtyřletou Lenku. Dvakrát už byla adoptovaná a pokaždé se vrátila. Prý byla moc divoká.
Vyprávěli v dětském domově, jak naposledy, když ji vraceli, plazila se za mamou a křičela: Mami, prosím, nech mě tady! Já už budu hodná!
Když se s ní Milena setkala, Lenka se hned zeptala: Ty mě taky vrátíš? Nevrátím! vydechla Milena se slzami v očích.
Ale adopce Lenky se nějak zkomplikovala detaily mi neříkala. Ale je to moje dcera a budu za ni bojovat! řekla.
Ten den byla Milena v kostele poprvé v životě. Neměla jsem už kam jinam jít, řekla tiše.
Přišel kněz a Milena si s ním dlouho povídala; něco si psala. Všechno dobře dopadne. S Boží pomocí! slyšela jsem ho říct. A Milena se usmála
Šly jsme spolu domů.
Myslíte si asi, že jsem nafoukaná, řekla Milena. Ale já už tolikrát musela všem něco vysvětlovat Už nemám sílu.
Mlčela jsem.
Milena nás s holčičkami pozvala, abychom někdy zašly pohrát si se psy. Přikývla jsem. A určitě přijdu. Jen ještě ne teď.
Teď je mi prostě hanba.
A pořád přemýšlím: Odkud se v nás bere tolik špíny? Proč tak snadno o ostatních uvažujeme v tom nejhorším?
A upřímně přeju Mileně, té úžasné ženě, kterou jsme všichni odsuzovali, aby jí to konečně vyšlo. Aby jí Lenka objala, přitulila se k ní a řekla: Maminko! Aby věděla, že ji už nikdy nikdo neopustí. A aby kolem nich vesele dováděli jejich milí čtyřnozí kamarádi Týpek, Majk i Fenka
A kdyby se stal zázrak, a Milena našla dobrého muže. A třeba by jednou měla i další dítě sourozence pro Lenku. I to se přece někdy stává, nebo ne?
A hlavně, aby jim už nikdo nikdy neřekl jediné zlé slovoAž dnes při setmění v parku, když jsem utírala ruce do dětské mikiny a dívala se, jak se moje holčičky honí se psem přes trávu, jsem mezi stromy spatřila Milenu. Nebyla sama vedle ní cupitala blonďatá dívenka v červené bundě. Ta, která se nikdy nesmířila s návratem, se dnes smála a držela Milenu za ruku, jako by jim svět konečně dovolil být spolu. Psi vesele skákali kolem, jejich štěkání znělo v podvečeru radostně. Milena se na mě z dálky nesměle usmála teď už žádná povýšenost, jen obyčejná, lidská radost.
A já jsem jí úsměv vrátila. Tentokrát upřímně.
Možná jsme my, mámy, trochu upravily svůj pohled. Možná příště, až se sesedneme na lavičkách, místo šeptaného odsudku pustíme do světa slova přání. Protože když něco opravdu stojí za to, je třeba tomu přát. A Mileně, srdcem rozzářené ze všech nejvíc, bych přála nejen rodinu, ale i trochu toho odpuštění a vděčné přijetí do našeho stádečka. Protože někdy se navzdory všem bariérám a řečem prostě dějí zázraky stačí jen chtít je vidět.
