Uncategorized

VŠICHNI JSME JI SOUDILI: Míla stála v kostele a plakala už patnáct minut. Pro mě to bylo překvapení – „Co tady vůbec ta fiflena dělá?“ říkala jsem si. S Mílou jsme se neznaly, ale vídala jsem ji často – bydlíme ve stejném domě a chodíme do stejného parku. Já se svými čtyřmi dětmi, ona se svými třemi psy. My mámy, důchodkyně na lavičkách i sousedi jsme ji vždy odsuzovali: krásná, vždy elegantní, samostatná, lehkomyslná, prý mění chlapy jako ponožky a místo dětí si pořídila smečku psů. „Radši by měla děti, tikají jí hodiny!“ šeptaly jsme si se závistí i kritikou… Až jednou Míla v slzách prolomila ledy, vyprávěla příběh o ztracených nadějích na vlastní děti, zoufalství a snaze dát šanci opuštěným. A já si najednou přála, aby tahle úžasná žena, kterou jsme všechny soudily, jednou slyšela od Lenky jediné: „Maminko, nikdy mě už neopouštěj,“ zatímco kolem pobíhají šťastní psi a v srdci zůstane už jen dobro.

Všichni jsme ji odsuzovali Milena stála v kostele a tiše plakala už dobrých patnáct minut. Překvapilo mě to.

Uncategorized

016

Cizí nevěsta Valérka byl v Praze mezi nejlepšími moderátory. Na televizní reklamu nikdy nedal korunu, jeho jméno i číslo však kolovalo ústně i přes facebookové skupiny tak, že se o něj doslova prali: koncert ve Žlutých lázních? Pohoda! Vést firemní večírek na Nuslích? Jistě! Dokonce měl úspěch i na mikulášském představení v mateřské školce, kde nadchl nejen děti, ale i jejich maminky! Začalo to jednou svatbou, kde kamarádův objednaný moderátor prostě zmizel neznámo kam a sedl si do hospody. Čas nebyl, Valérka popadl mikrofon. Od té doby jeho popularita rostla, zkušenosti sbíral v ochotnickém divadle v Modřanech, na univerzitě byl hvězdou studentského Majálesu. Časem jeho příjmy z moderování několikanásobně překonaly plat začínajícího vědce v Akademii věd. Nakonec koupil vlastní aparaturu, založil živnost, učil se zpívat a získal angažmá jako zpívající moderátor v restauraci na Smíchově. Ve třiceti byl úspěšný, fešák, mezi svobodnými slečnami vyhlášený, ale na vážný vztah nenarazil. S kamarády řešil, jak najít ideální ženu: „Musíš začít chodit s gymnazistkou a vychovat si ji k obrazu svému, v osmnácti si ji vezmeš a máš dokonalou manželku!“ Proto začal brát kšefty i na maturitní plesy. Jenže dnešní holky byly jiné, než si vysnil. Přesto nepřestával doufat a říkal, že „loví vzácnou zvěř“. Až jednoho dne zavolala paní – potřebují moderátora na svatbu 17. června. Souhlasí a domluví si schůzku. Tehdy poprvé pocítí, jaké to je, když se „podlomí kolena“. Paní jménem Ksenie byla nádherná a chytrá; Valérka ji zbožňoval na první pohled a neuměl si vysvětlit, proč právě ona si ho neobjednala o dekádu dřív. Domluvili se na všem a podepsali smlouvu, protože Valérka byl vždy pečlivý. Pak přišel ženich – místo elegantního čtyřicátníka mladý sympaťák Robert – což Valérku úplně dorazilo. Od toho dne neměl klid. Každá výmluva byla dobrá, aby Ksenii mohl kontaktovat. Přítel mu připomínal teorii o „gymnazistkách“, ale on už se smál: „Jaké puberťačky, Ksenie je dokonalá! Nikdo jiný mě nezajímá.“ Dva dny před svatbou přijela Ksenie scénář doladit. Skončili lahví Bohemky na Valérkově bytě a vyvrcholením noci, jakou ještě nezažil. Ráno tam Ksenie nebyla, zbyl jen lehký parfém na polštáři. Valérka jí volal s nadějí, jestli svatbu zruší. Ksenie ale chladně prohlásila, že svatba bude. Valérka se rozhodoval – pokazit svatbu nebo profesionalitu? Nakonec si řekl, že ji stejně potřebuje mít na blízku, i kdyby byla něčí ženou. Přišel slavnostní den. Ksenie přišla záhy po obřadu a smála se: „Po registraci jsem utekla, chtěla jsem tě vidět. Myslel sis, že jsem nevěsta?“ Až v tu chvíli Valérka zjistil, že nevěsta je Ksenina dcera Ksyuša, která studuje v Brně. Ksenie byla celou dobu jen koordinátorka, ne svatebčanka! „A co ty – jsi volná?“ vyhrkl Valérka. Když kývla, požádal ji o ruku rovnou na místě. Po letech vzpomínali příbuzní i známí z Moravy: „Jak by se do takové kdokoliv nezamiloval?“ A za čtrnáct dní měli Ksenie a Ksyuša termín v porodnici skoro současně.

Cizí nevěsta Valerka byl žádaný, skoro rozchytaný. Nikdy nedával reklamu do novin ani do televize, přesto

Uncategorized

0258

Kamarádi dorazili na hostinu s prázdnýma rukama – tak jsem zavřela lednici. Pro tři kila vepřové krkovice měl muž obavy, že nebude stačit. Hosté minule snědli všechno do poslední drobky, dokonce i omáčku z chleba vybírali. A ještě si odnesli jídlo domů, které pak vydávali za své na sociálních sítích. Celý den jsem chystala hostinu v naší nové pražské bytě: nakoupila nejlepší maso, ryby, drahé víno, olivový salát s uzeným jazykem i domácí bůček. Všechno muselo být dokonalé – naši staří známí z druhého konce města už jsou úspěšní, tak jsem nechtěla, aby si mysleli, že šetříme. Jenže dorazili v kožichu a s novým autem, zato bez jediného dárku, láhve, ani čokolády. Doma nám vynadali do šetřílků, kritizovali víno, saláty a byt. Pak chtěli zabalit jídlo s sebou „na zítra“ – a to už jsem zavřela lednici a prohlásila: hostina skončila. Neodešli v dobrém. Ale my s manželem jsme si konečně užili maso, třešňový dort a klid. Protože někdy je zavřená lednice a konec falešných přátel tím nejlepším rozhodnutím.

Kamarádi dorazili s prázdnýma rukama ke stolu, až jsem musela zabouchnout lednici. Pepo, jsi si jistý

Uncategorized

0354

Olga celý den chystala oslavu Silvestra: uklízela, vařila a prostírala sváteční stůl. Byl to její první Nový rok ne s rodiči, ale s milovaným mužem. Už třetí měsíc bydlela u Tolika v jeho bytě. Byl o 15 let starší, rozvedený, platil alimenty a občas si rád přihnul… Ale to všechno bylo Olině jedno, když ho milovala. Nikdo nechápal, čím si ji získal: nebyl hezký, spíš naopak, povahu měl protivnou, byl lakomý až hrůza a peníze nikdy neměl. A když měl, byly jen pro něj. A právě do tohohle zvláštního “zjevu” se Olina zamilovala. Ola celé tři měsíce doufala, že Tolik ocení, jak je hodná a šikovná hospodyňka. A že ji určitě bude chtít za ženu. Často říkal: “Musíme spolu chvíli žít, abych poznal, jaká jsi hospodyně. Co když jsi stejná jak moje ex?” Jaká přesně byla jeho ex, to byla pro Olinu záhada – nikdy o ní nic neřekl. Proto se snažila co nejvíc: nehádala se, když přišel opilý, vařila, prala, uklízela, nakupovala jídlo za své (co kdyby si Tolik myslel, že je zlatokopka), silvestrovský stůl také prostřela za své peníze. Dokonce mu koupila nový mobil jako dárek. Zatímco Olina připravovala oslavu, její Tolik taky nezahálel a “připravoval se” po svém – opil se s kamarády. Domů přišel v náladě a oznámil, že na Silvestra přijdou jeho kamarádi, které Olina neznala. Stůl už byl prostřený, do půlnoci zbývala hodina. Olina měla zkaženou náladu, ale snažila se ovládat, přece nebude jako jeho bývalá. Půl hodiny před půlnocí se k nim vřítila parta opilých cizích lidí. Tolik okamžitě rozveselený, posadil všechny ke stolu a pařba pokračovala. Olinu hostům ani nepředstavil a nikdo si jí nevšímal – bavili se spolu, pili, smáli se svým vtipům. Když Olina oznámila, že za dvě minuty je Nový rok a měla by se nalít sklenka šampaňského, pohlédli na ni, jako by přišel vetřelec. „A kdo to je?“ zeptala se udýchaně jedna z dívek. „Spolubydlící do postele,“ rozesmál se Tolik a ostatní jeho vtipu přikývli smíchem. Jedli Olčino jídlo a přitom si z ní dělali legraci. O půlnoci se smáli její naivitě a chválili Tolika za „chytrost“, že si našel domácí služku zdarma. Tolik se jí nezastal, smál se s nimi, cpal se jídlem, které Olina koupila a uvařila, a choval se k ní jako ke kusu hadru. Olina tiše odešla, sbalila si věci a vrátila se k rodičům. Tak ošklivý Silvestr ještě nezažila. Máma pronesla své obvyklé: „Já ti to říkala.“ Táta si oddechl a Olina, po vylití všech slz, konečně sundala růžové brýle. Za týden, když Tolikovi došly peníze, objevil se u Oliny a dělal, jako by se nic nestalo: „Proč jsi vlastně odešla? Urazila ses? A hele, to je fakt super, ty si vegetíš u rodičů a u mě v ledničce visí myš!“ A když Olina nejevila zájem o smíření, zkusil to drsně: „Začínáš se chovat jak moje bývalá!“ Olina byla tak v šoku, že nevěděla, co říct. Celou tu dobu si v hlavě představovala, jak mu jednou všechno poví, ale teď byla jen zticha. Jediné, čeho byla schopná, bylo poslat ho do háje a zabouchnout za ním dveře. Tak začal pro Olinu nový život – od Silvestra.

Olina už od rána lítala po bytě jak šílená: uklízela, vařila, strojila stůl na Silvestra. Bylo to totiž

Uncategorized

035

Víkendový táta. Povídka. Kde je moje dcera? – opakovala Olesja, zuby jí drkotaly snad strachem, snad zimou. Zlatu nechala na dětské oslavě v herně obchodního centra. Rodiče oslavenkyně znala jen letmo, ale dceru tu nechala klidně – nebylo to poprvé na takové akci, byla to už běžná záležitost. Jenže dnes přišla pozdě – autobus dlouho nejel. Obchodní centrum bylo na nepohodlném místě, všichni jezdili autem, ale Olesja žádné neměla. Takže dceru dovezla autobusem, pak odjela domů – měla domluvené doučování, nemohla odvolat, pak jela pro Zlatu. A přišla jen o patnáct minut později – sprintovala přes zledovatělé parkoviště, že skoro ztratila dech. Teď na ni matka oslavenkyně, malá blondýnka s kulatýma modrýma očima, překvapeně hleděla a opakovala: — Vzal ji její táta. Ale Zlata žádného tátu neměla. Teda, technicky ano, existoval, ale nikdy ji neviděl. S Andrejem se Olesja seznámila náhodou – procházela se s kamarádkou po nábřeží, kamarádka si zvrkla kotník, kluci nabídli pomoc. A jako ve známém českém filmu si vymýšleli, že studují na Karlovce, že tatínek jedné je generál, druhé profesor. Proč to dělali, kdo ví – byli mladí a blázniví. Jenže když Olesja otěhotněla a Andrej zjistil, že je studentkou pedagogické školy, a její otec řidič autobusu, vložil jí peníze na potrat a zmizel. Olesja potrat neudělala a nikdy toho nelitovala – Zlata byla důvtipná a spolehlivá společnice. Vždycky spolu byly veselé, Olesja vedla lekce, Zlata si tiše hrála s panenkami, pak spolu vařily mléčnou polévku nebo vejce na hniličku, pily čaj s máslovými sušenkami. Peněz nebylo nazbyt, většina padla na nájem, ale nikdy si nestěžovaly. — Jak jste mohla dát mou dceru cizímu člověku? Olesjin hlas se třásl, do očí jí vstoupily slzy. — Jak cizímu? – rozčilila se modrooká žena. – Byl to přece její otec! Olesja mohla říct, že žádný otec neexistuje, ale nemělo to smysl. Musela běžet k ochrance, chtěla záznamy z kamer a… — Kdy to bylo? — Asi před deseti minutami… Olesja se otočila a rozeběhla. Kolikrát Zlatu poučovala – nikdy neodcházej s cizím! Vystrašené nohy ji neposlouchaly, před očima jí vše plavalo, párkrát do někoho vrazila, ale neomluvila se a běžela dál. Instinktivně zakřičela: — Zlato! Zlatoo! Ve foodcourtu byl ruch, na její křik sotva kdo reagoval, ale pár lidí se otočilo. Olesja lapala po dechu, snažila se přijít na to, kam běžet první? Možná ji ještě neodvedl… — Maminko! Nejdřív nemohla uvěřit svým očím. Její dcera, v rozeplé bundě, s obličejem upatlaným od zmrzliny, běžela jí vstříc. Olesja se jí chytla tak pevně, jako by ji pustila, upadla by na zem (možná opravdu). Zahleděla se na muže. Vypadal slušně, krátce střižený, v bláznivém svetru se sněhulákem, s zmrzlinou v ruce. Asi z jejích očí vyčetl, co mu chce říct, proto začal vysvětlovat: — Promiňte, to je moje vina! Měl jsem počkat na místě, ale chtěl jsem srovnat ty malé rošťáky! Dceru dráždili! Říkali, že nemá tátu, že si pro ni nikdy nepřijde, že je ošklivá! Tak jsem je chtěl poučit – přišel jsem a řekl: dcerko, než přijde maminka, pojďme na zmrzlinu. Omlouvám se, netušil jsem, jak moc se vyděsíte… Olesja nevěřila žádnému cizímu. Ale Zlatu vážně dráždili? Podívala se jí do očí, a Zlata hned pochopila otázku. Šmrncla nosem, zvedla bradu. — No a? Teď mám taky tátu! Muž rozpačitě rozhodil rukama, Olesja stále nemohla promluvit. — Jdeme, – konečně vydechla. – Už je pozdě, nestihneme autobus. — Počkejte! – muž udělal krok, nejistě zamával. – Můžu vás svézt? Když už se to tak stalo… Nebojte, nejsem žádný úchyl! Jmenuju se Artur. Jsem hodný! Tamhle sedí moje maminka, může to dosvědčit! Ukázal na paní s fialovými kudrnami u stolku, zabranou do čtení knížky. — Pokud chcete, pojďte za ní, dá mi nejlepší doporučení! — Nejspíš, – zamumlala Olesja, která měla chuť mu jednu vrazit. – Díky, zvládneme to samy! — Mami… – Zlata zatahala za její bundu. – Ať všichni vidí, že nás odvezl táta! U dětské herny stála oslavenkyně s maminkou a ještě jedna holčička, jejíž jméno si Olesja nepamatovala. V Zlatiných očích byla taková prosba, navíc jít po náledí ve stavu, jakém byla, by bylo těžké. Olesja se rozhodla. — Dobře, – řekla. — Skvělé! Jen půjdu dát vědět mamince! „Mamánek,“ poznamenala Olesja hořce v duchu. V tu chvíli žena mile zamávala, Olesja rychle odvrátila pohled. Ach, jaká zvláštní situace! Cestou se s Arturem vyhýbala očnímu kontaktu, ale všimla si, jak jemně komunikuje se Zlatou. Ta zpívala radostí, Olesja ji nikdy neviděla tak živou. Ale když zastavili před domem, Zlata najednou zvážněla. — Už se neuvidíme? – zeptala se tiše Artura a pokukovala po mamince. Olesja na sobě cítila jeho pohled – žádal dovolení. Chtěla říct – ne, Zlato, to není vhodné, ale při pohledu na zklamanou tvář to nedokázala. Chytla Artura pohledem, kývla. — Pokud tvoje mamka dovolí, mohu tě pozvat v sobotu do kina na pohádku. Byla jsi v kině? — Opravdu? Nikdy! Mami, můžu jít s tátou do kina? Olesji bylo tak trapně, že teď ona začala koktat. — Tak Zlato, dovolím ti to, ale za dvou podmínek. První – říkat někomu tati, když ho neznáš, není vhodné, říkej mu strýček Artur, rozumíš? A druhé – do kina půjdeme společně, protože víš, co jsem ti říkala? Nikdy nechoď nikam s cizími, ani kdyby vypadali mile! — To jsem jí taky říkal, – přidal se Artur. – Že se nemá chodit s cizími… — Takže můžu? — Říkala jsem, že ano. — Hurá!!! Rozumově Olesja věděla, že to má zatrhnout, ale nemohla. Neměla na světě nikoho kromě Zlaty. Báječné by bylo poradit se s někým! Třeba s maminkou. Olesja ji matně vzpomínala – maminka zemřela, když jí bylo pět, jako teď Zlatě. Chlapec spadl do ledu, nikdo se neodvážil, ona ano. Chlapce zachránila, ale sama… Doma dostala zánět, během týdne zemřela – měla cukrovku, zdravotní problémy. Zlata má taky cukrovku, kvůli tomu se Olesja hrozně bála – vždyť DNA podědila po ní. Do další soboty Olesja přemýšlela o všem možném, nakonec zbytečně se strachovala – vše dopadlo jinak, než čekala, protože do kina Artur vzal svou maminku. — Ať si nemyslíte, že jsem podivín, ať mě máma „zpropaguje“, – usmál se. — Jsi podivín, – řekla jeho maminka s tak srdcovým úsměvem, že bylo jasné, že syna zbožňuje. Když Artur Zlatu vzal pro popcorn, maminka ji opravdu „zpropagovala“: — Ty… můžu ti tykat? I on vyrostl bez otce. Čtyřikrát jsem byla vdaná, poslední muž byl dokonalý! Ale osud to zařídil jinak – nestihl držet syna v náručí. Infarkt. Porodila jsem dřív, nevím jak jsem to přežila. První manžel mě dodnes miluje, druhý byl na kluky, třetí zbožňuje ženy, jedna mu nestačila. Snažili se Artura otci nahradit, ale táta je táta. Proto se tak sžil se Zlatou – taky ho ve škole dráždili. Chodil jsem si stěžovat učitelům, marně! Čím se nevyváděl, aby dokázal klukům, že je chlap – jednou byl málem mrtvý… Co říct – žena byla svérázná. Drobná, štíhlá, s fialovými vlasy v kostýmu od Blažka a s detektivku od Dominika Dána v ruce. Olesji byla sympatická. — Neboj se, Artur neplánuje nic zlého, má dobrou duši, – mrkla. – I ty se mu líbíš. Olesja zrudla. To ještě chybělo! Cítila, že by to neměla začínat, ale bylo jí líto Zlaty… Po filmu nabídla Arturovi peníze za lístky, ten odmítl. — Když zve chlap dívku do kina, platí si sám! To se Olesji taky nelíbilo – byla zvyklá platit za sebe a být nezávislá. A že by se mu líbila – nesmysl! Když dojeli domů, Zlata se zeptala: — Tati, kam půjdeme příště? — Zlato! – okřikla ji Olesja. Ta se vtipně zakryla rukama. — Mohli bychom vyrazit do Zoologického muzea, – nevšímal si Artur přeřeknutí. – Co ty na to? — Super! Mami, pojď! — Jděte sami, – řekla Olesja suše. – A vezměte s sebou paní Kateřinu (Arturovu maminku), říkala, že má ráda motýly. Vystoupila první, chtěla to mít rychle za sebou. Slyšela, jak Artur říká Zlatě: — Když mamka neposlouchá, můžeš mi říkat tati. Tak Zlata dostala „víkendového tátu“. Někdy s nimi Olesja chodila, někdy nechala Zlatu samotnou, když šla i Kateřina – stále pokládala Artura za cizího a podezřelého, i když Zlata vyprávěla s nadšením, jak je Artur legrační a jak je s ním skvěle. Olesja se radosti Zlatu nechtěně nakazila, ale nechala si odstup: přece není možné, aby jen tak přijel princ na bílém koni. A jeho matka ho tak vyzdvihovala, až se Olesja divila – co s ním není v pořádku? Taková žena by svého syna neudala nějaké obyčejné holce? Ale Olesje srdce pomalu měklo. Artur to dělal jemně – nechával jí čokoládu na polici u vchodu, vždy se ptal na její názor, než někam pozval Zlatu, snažil se jí v autě zachytit pohled. Ale hlavně měla ráda Kateřinu – byla úžasná společníce! Kdyby nebyla Arturova matka, právě s ní by se Olesja nejradši radila. Jednou Artur zavolal ohledně kina. Zlata hned přiběhla, šeptem se ptala: — To je Artur? Rozradostněná se usadila u maminky. — Samozřejmě, Zlata bude ráda, – řekla Olesja ze zvyku. — Počkejte… Zvu Zlatu, ale i vás. Abychom šli spolu. Ve dvou. V pozadí se ozval Kateřinin hlas. — No konečně! — Mami, nech už to poslouchání! Pardon, Olesjo… Promiňte. Vždycky špicluje. Zlata se šeptem ptala: — Pozval tě do kina? Olesja se rozesmála. — Tady taky někdo špicluje. Poslouchejte, Arture… Já… — Neodmítejte mě, prosím! Jeden pokus, slibuju, že budu opravdový rytíř! — Řekni jí o očích, Tome, o očích, o tom, co jsi mi říkal, že má oči jako její maminka… Jako by jí někdo polil obličej studenou vodou. Olesja nechápala – co má s tím společného maminka? Artur něco zakřikl na mamku, pak řekl: — Olesjo, přijedu teď vysvětlit. Můžu? Vysvětlení by jí vážně bodlo… Chodila z rohu do rohu, dokud Artur nepřijel, Zlata mezitím kreslila u stolku. — Měl jsem to říct hned, – začal Artur. – Chtěl jsem, ale moc se mi líbíte… Nechtěl jsem, abyste si myslela, že je to kvůli mamince. Vaší mamince. A bál jsem se, že mě budete nenávidět. Vždyť kvůli mně zemřela… Přeskakoval z tématu na téma, díval se prosebně. Olesja se třásla, jako tehdy, když si myslela, že Zlata zmizela. — Odpustíte mi? Olesja neřekla jediné slovo během jeho monologu, vymáčkla ze sebe: — Musím si to rozmyslet. — Mami, odpusť tátovi… Artur udělal na Zlatu významný pohled, aby nezapomínala na domluvu. Znovu se podíval na Olesju. Ta zopakovala: — Potřebuji čas. Promiň, chápeš? Chtěla mu položit milion otázek, ale nedokázala nic říct. Zato když zavolala Kateřina, vše bylo jinak, od ní se dozvěděla podrobnosti. — Nevěděl, že mamka zemřela – chránila jsem jeho dětskou psychiku. Pak jsem se prokecla, a Tomáš si vás chtěl najít. Ten večer se chtěl seznámit a nabídnout pomoc, ale nejdřív to bylo se Zlatou, pak vy… Zamiloval se na první pohled! Bál se, jak to vezmete. Neobviňuj ho – snažil se klukům dokázat, že je borec i bez táty. Všichni se báli na led, on chtěl… Kateřina Olesju netlačila, jen omlouvala syna. Zato Zlata tlačila hodně! — Mami, on je hodný! Říkal mi, že tě má rád! Může být můj opravdový táta, víš? Olesja chápala. Ale… Bylo to správné? Byl skoro měsíc pryč a Olesja stále neměla sílu mluvit. Nezvedala mobil, nečetla zprávy. Čím déle to trvalo, tím víc chtěla zavolat. Jenže to bylo stále těžší. Zlata ji vzbudila uprostřed noci – plakala, bolelo ji bříško. Už večer si stěžovala, Olesja házela vinu na špatný kefír. Teď Zlata hořela – teploměr nebyl potřeba. Roztřesenýma rukama volala sanitku, pak – sama nechápe proč – Artura. Přijel s rychlou. V domácích teplákách, rozcuchaný, rozespalý. Odjel s ní do nemocnice, uklidňoval ji, že to bude v pořádku, i když hlas mu vibroval. — Zánět pobřišnice není tak zlé, – opakoval. – Všechno bude dobře! Olesja sama ho chytla za ruku – jestli kvůli jeho uklidnění, nebo svému, nevěděla. V příjmové čekárně byla zima, oba bez teplého oblečení, seděli těsně vedle sebe, aby si dodali aspoň trochu tepla. K lékaři se hrnul Artur první, ptal se, jak operace proběhla. Olesja seděla tiše, bála se pohnout. Kdyby se Zlatě něco stalo, nepřežila by to. Ale vše dopadlo dobře. Lékaři byli skvělí, Zlata bojovala jako lvice, i když situace byla dramatická. — Jako by ji chránil dobrý anděl, – řekl lékař, Olesja zašeptala: díky, mami! Artur dlouze děkoval doktorovi, ten jim oběma nařídil jet domů – k Zlatě zatím nemohli, byla v JIP, rodiče museli odpočívat. Dovezl ji domů, Olesja čekala, že požádá o pozvání dovnitř, ale mlčel. Proto řekla: — Už svítá. Chceš, pojď dál, uvařím ti kávu. A uvědomila si, že opravdu chce, aby přišel. A aby zůstal. Navždy. Zlata se zotavovala překvapivě rychle, všichni to obdivovali. — Protože mám mámu a tátu, – říkala. A nikdo kromě Olesji a Artura nechápal, proč se tomu holčička tak moc radovala…

Kde je moje dcera? zopakovala Michaela, když cítila, jak se jí rozklepaly zuby nevěděla, jestli je to

Uncategorized

0409

Drž si odstup! Já ti přece nikdy neslíbil, že si tě vezmu! A vůbec, kdo ví, čí to dítě vlastně je – moje určitě být nemusí! Tak si běž, žij si po svém, já si taky půjdu svou cestou, – řekl Viktor Valérii, kterou v jejich vesnici náhle opustil během služební cesty. Stála tam, nevěřícně koukala a nemohla si připustit, že právě on, ten Viktor, který jí vyznával lásku a slíbil modré z nebe, teď stojí naproti ní jako cizí, naštvaný a rozpačitý muž… Valérie týden plakala, definitivně Viktorovi zamávala, ale protože jí už bylo pětatřicet, říkala si, že na velkou lásku už čekat nemá cenu – rozhodla se stát se mámou sama. Porodila holčičku Aničku, dítě klidné a nenáročné, které od dětství vědělo, že pláč ani vztek nic nezmění. Valérie se snažila, ale opravdová mateřská láska v ní neprobudila – nakrmila, oblékla, koupila hračku, ale obejmout, pohladit, vyjít s holčičkou ven – na to nikdy nebyl čas ani nálada. Když Aničce bylo sedm, přivedla Valérie domů nového muže, Igora, cizince bez stálé práce, o kterém si celá vesnice začala šuškat. Postupně ale zjistili, že právě on dokázal vyčarovat z rozpadajícího se domu domov, a Aničce se stal tím nejlepším tátou pod sluncem – naučil ji rybařit, opravil dvůr, upekl bábovku, rozesmál ji a poprvé ji opravdu pohladil. Pro ni ochotně sekal trávu, nosil tašku ze školy, dělil se o radost, i bolest. A když přišlo loučení, Maruška stála s maminkou u jeho hrobu, slzami smáčela zem a naposledy pošeptala: „Sbohem, tati… Ty jsi byl ten nejlepší táta na světě. Navždy zůstaneš v mém srdci. Protože táta není jen ten, kdo dal život, ale kdo tě vychoval a vždy tu pro tebe byl…“ Jemně dojemný příběh o tom, jak opravdový táta není vždy ten, který tě zplodil, ale ten, který tvé dětství naplnil láskou, pohlazením a ochranou.

Nech mě být! Nikdy jsem ti neslíbil, že si tě vezmu! A vůbec, odkud víš, že to dítě je vůbec moje?

Uncategorized

029

Dvě čárky na těhotenském testu jí otevřely dveře do nové etapy života, zatímco její nejlepší kamarádku vrhly do bezedného pekla. Svadba za potlesku zrádců včetně vlastní rodiny byla jen předehrou — skutečný konec napsal ten, koho všichni považovali za naivního pěšáka.

Dvě čárky na bílém testeru a všechno se zamlží, rozplyne, rozteče ve zvláštní, sametové šedi.

Uncategorized

071

– Ne, teď rozhodně jezdit nemusíš. Zamysli se, mami. Je to daleko, celou noc budeš ve vlaku a už nejsi nejmladší. Nač by sis přidělávala starosti? Na jaře máš beztak spoustu práce na zahradě, – říká mi syn. – Synku, jak proč? Dlouho jsme se neviděli. Navíc chci tvou ženu konečně poznat, říká se přece, že tchyně se snachou by se měly seznámit blíž, – řeknu upřímně. – Tak co kdybychom to nechali do konce měsíce? O Velikonocích bude hodně volna, přijedeme za tebou všichni, – uklidnil mě syn. Upřímně, už jsem byla skoro sbalená na cestu, ale nakonec jsem mu uvěřila a slíbila, že zůstanu doma a počkám. Nikdo za mnou ale nakonec nepřijel. Několikrát jsem synovi volala, ale odmítal hovory. Pak sám zavolal zpátky, že je moc zaneprázdněný, ať na ně nečekám. Byla jsem moc smutná. Připravovala jsem se na návštěvu syna i snachy. Vzali se už před půl rokem, ale snachu jsem ještě nikdy neviděla. Svého syna, Aleše, jsem měla takříkajíc pro sebe. Bylo mi už třicet a nevdala jsem se. Rozhodla jsem se pořídit si aspoň dítě. Možná je to hřích, ale nikdy jsem toho kroku nelitovala, i když to bylo těžké – žili jsme spíš z ruky do huby. Pracovala jsem na více místech, jen aby Aleš měl vše, co potřebuje. Vyrostl a šel studovat do Prahy. Abych mu mohla pomoci na začátku, jezdila jsem na brigády do Německa a posílala mu peníze na školu i bydlení. Matčina radost byla, že můžu aspoň takhle pomoct. Už ve třetím ročníku si Aleš začal přivydělávat a po škole si našel práci – postaral se o sebe sám. Domů jezdil málokdy, tak jednou za rok. A já v Praze? Ani jednou. Říkala jsem si, že až se bude ženit, pojedu určitě. Začala jsem šetřit peníze – naspořila jsem 60 tisíc korun. Před půl rokem mi zavolal a oznámil tu velkou novinu – že se žení. – Mami, ale nejezdi, jen se vezmeme, svatbu uděláme časem, – řekl mi Aleš. Mrzelo mě to, ale co nadělám. Ukázal mi snachu přes videohovor. Hezká, sympatická, působila mile. Zámožná rodina. Její táta je prý nějaký velký podnikatel. Byla jsem ráda, že se Alešovi daří. Od té doby mě nikam nezval ani sám nejel. Tak už jsem to nevydržela: koupila jsem si jízdenku, připravila jídlo, upekla domácí chleba, vzala trochu zavařenin a vyrazila. Synovi jsem zavolala až před nástupem do vlaku. – Ty jsi, mami, číslo! Proč? Jsem v práci, ani tě nemůžu vyzvednout. Tady máš adresu, vezmi si taxíka, – řekl Aleš. Ráno jsem přijela do Prahy, vzala taxi (a podivila se, kolik to stálo), ale ráno v Praze bylo krásné. Dveře mi přišla otevřít snacha. Ani se neusmála, neobjala, jen stroze nabídla, ať jdu do kuchyně. Aleš už odešel do práce. Začala jsem vybalovat brambory, řepu, vajíčka, sušená jablíčka, nakládané houby, okurky, rajčata, pár skleniček marmelády. Snacha to beze slova pozorovala, pak řekla, že to byla chyba – oni tohle nejedí a doma ona nevaří. – A co tedy jíte? – divím se. – Každý den nám jídlo vozí kurýr. Vaření nesnáším, kuchyně pak zapáchá a to se těžko větrá, – řekla Ilona. Sotva to dořekla, přišlo asi tříleté dítě. – Seznamte se, to je můj syn Daniel, – říká snacha. – Dan? – ptám se. – Ne, Daniel, neříkej mi Dan! Nemám ráda, když někdo kazí jména. Dobře, Ilonko. – Nejsem Ilonka, ale Ilona. Ve městě se přece jména nekomolí, ale odkud byste to mohla znát… Chtělo se mi plakat. A ne proto, že má syn ženu s dítětem, ale že mi to vůbec neřekl. A to nebyl konec překvapení. Na stěně jsem uviděla velký svatební portrét. – Svatba nebyla, tak je fajn, že máte pěkné fotky, – snažila jsem se změnit téma. – Jak že nebyla svatba? Jasně, že byla – pro dvě stě hostů. Jenom vy jste chyběla, Aleš říkal, že jste nemocná. Asi je to nakonec lepší, takhle to mělo být, – přeměřila si mě snacha od hlavy k patě. – Dáte si snídani? – Dám… Ilona mi dala hrnek čaje a pár kousků drahého sýra. Prý snídaně. Já jsem ale zvyklá ráno jíst pořádně, zvlášť po cestě. Řekla jsem, že si udělám vejce, mám domácí chléb. Snacha mi to rázně zakázala, prej kvůli zápachu v kuchyni. Chleba nechtěla, protože ona s Alešem mají zdravou výživu. A mně chuť na jídlo přešla – bolela mě v duši ta hanba, že mě syn nepozval na svatbu, na kterou jsem se roky těšila, na kterou jsem šetřila. Pila jsem tedy čaj. Snacha mlčela, tak zvláštně ticho. Když přišlo dítě, tulilo se ke mně a já chtěla malého obejmout, snacha hned začala mávat rukama, že to nesmím, co když prý něco přinesu. Gurmánských dárků pro dítě jsem neměla, nabídla jsem mu sklenici malinové zavařeniny na palačinky. Snacha mi ji vytrhla se slovy: “Kolikrát to mám opakovat? Jíme zdravě, cukr nesmíme!” Cítila jsem, jak se mi derou slzy do očí. Čaj jsem nedopila. Šla jsem do předsíně, obouvala se. Snacha na to nijak nereagovala. Ani se nezeptala, kam jdu. Venku jsem sedla na lavičku a dala průchod slzám. Tak špatně mi snad nikdy nebylo. Za chvíli vidím, jak snacha jde ven s dítětem a celou mou konzervaci odnáší do popelnice. Zůstala jsem beze slova. Když odešla, všechno jsem posbírala zpátky do tašky a vydala jsem se na nádraží. Měla jsem štěstí, někdo vrátil jízdenku a já ji koupila na večer. U nádraží jsem si dala boršč, kus masa, brambory se salátem – už jsem měla opravdu hlad. Zaplatila jsem dost, ale zasloužím si aspoň něco pořádného. Tašky jsem dala do úschovny a měla jsem čas na procházku po Praze. Město se mi líbilo, na chvíli jsem zapomněla. V noci jsem v kupé nespala. Plakala. A syn se mi ani neozval, nezeptal se, kde jsem. To bych dřív čekala sníh v létě, než že mě vlastní dítě takhle přijme. Je to můj jediný syn, veškerá má naděje, a nakonec jsem mu nestála za nic. Teď přemýšlím, co udělat s těmi šedesáti tisíci, co jsem šetřila na jeho svatbu. Mám mu je dát, aby věděl, že na něj máma vždy myslela? Nebo mu nedat nic – vždyť si to nezaslouží?

Ne, opravdu teď nejezdi, mami. Sama si to rozmysli. Ta cesta je dlouhá, celou noc ve vlaku, a přece už

Uncategorized

018

Dopis Ježíškovi: Dojemný příběh malého Saši z ulice Masarykovy, který ztratil své přání, a o tom, jak mu neznámí lidé splnili jeho vánoční sny pro celou rodinu

Dopis Dnes, když jsem šel z práce domů pražskou ulicí, křupal pod nohama sníh a já si zase připadal jako

Uncategorized

0155

— Vždyť jsi mě nikdy nemilovala. Vzala sis mě bez lásky. Teď mě opustíš, když jsem onemocněl… — Neopustím tě! – řekla Marie a objala Igora. – Jsi ten nejlepší chlap! Nikdy bych tě neopustila… Igor tomu nemohl uvěřit, byl na dně… Marie byla vdaná dvacet pět let a stále se líbila mužům. Už jako mladá dívka byla nejoblíbenější ve škole, i když nebyla zrovna krasavicí. S manželem zůstala až do jeho smrti – s Vadimem vychovali dceru Dášu, provdali ji. Mladý muž si Dášu odvezl do Itálie, posílali hezké fotky a zvali Marii na návštěvu. Ale Marie nikam nechtěla – ten dům budovali celý život pro dva, teď byl pro jednu ženu velký a osamělý. Manžel zemřel při autonehodě, pravděpodobně mu za volantem selhalo srdce. S pohřbem pomáhala kamarádka Lenka, lékařka, která také zjistila všechny podrobnosti. Dům najednou připadal Marušce obrovský a prázdný, i když když byli hosté, nebyl až zas tak velký… Dáša navrhovala prodej domu a přestěhování do bytu nebo do Itálie. Marie se tomu rázně bránila: „Nestavěla jsem tenhle dům proto, abych ho prodávala. Do Itálie jet nechci, radši tady zůstanu.“ Nic nebylo jasné, stejně jako nebyl jednoznačný Mariin první muž Vadim – byl někdy pozorný a milující, ale taky náladový a dokázal jí vyždímat všechny nervy. Marie byla tolerantní, za ty roky už to uměla přejít bez hádek. Dáša odjela, Marie zůstala sama – ale ne na dlouho. Už za pár měsíců kolem ní kroužili nápadníci. „Co na tobě vidí?“, divila se kdysi i maminka, „vždyť nejsi žádná krasavice, ale muži se kolem tebe točí!“ „Krása nic neznamená, maminko,“ smála se Marie, „důležitá je charisma a jiskra!“ I po skoro třiceti letech se nic nezměnilo – jiné ženy si stěžují, že po čtyřicítce není z čeho vybírat, ale Marie měla ve čtyřiceti šesti letech rovnou dva ženichy, oba fajn. Srdcem tíhla k Mirkovi: elegantní, upovídaný, zábavný – ale věděla, že ten je jen na hezké řeči, ne na život v domě. Druhý, Igor, byl obyčejný, šikovný řemeslník „ze zlatýma rukama“, málomluvný, ale pracovitý a spolehlivý, docela sympaťák. Sice si někdy uměl víc přihnout, ale druhý den už zase makal. Vybrala si Igora. Mirek byl uražený a odešel. S Igorem si užili veselou svatbu, Marie byla šťastná. „Ještě že si můžu vybírat,“ smála se přítelkyně Lenka, „ženský nemůžou najít chlapa ani s lucernou, a ty ho máš za pár týdnů!“ Po svatbě Igor přeměnil zanedbanou zahradu na kouzelnou oázu, postavil pergolu, upravil dům, vydělával peníze, rozmazloval Marii dárky. Marie si říkala: „Škoda, že jsem ho nepotkala dřív!“ Čtyři roky byli šťastní – až Igor začal hubnout, byl unavený, po alkoholu mu bývalo zle. Marie ho nutila k doktorovi: „Co když je to něco vážného?“ Igor se bál – ne lékařů, ale že by ho Marie v nemoci opustila. Nevěřil, že ho opravdu miluje. Nakonec zkolaboval na oslavě, rychle ho operovali, našli nádor na játrech. Ukázalo se, že je nezhoubný, ale rekonvalescence byla dlouhá a přísná dieta vše zkomplikovala. Igor byl zoufalý – „Jsem na nic, nemocný, komu budu takový potřebný?“ Jeho máma i Marie ho povzbuzovaly: „Játra se umí sama uzdravit, vydrž!“ Igor se trápil – slabý, nic nesměl, blížily se narozeniny a on nemohl ani slavit. Marie se chovala, jako by se nic nestalo, jedla s ním dietně a dávala mu najevo lásku a oporu. „Nebudeš mě chtít, když už nejsem jako dřív?“, ptal se Igor. „Nikdy tě neopustím,“ odpověděla Marie. A skutečně – krok za krokem se Igor zotavoval, Mariina láska byla nejlepším lékem. Na oslavu pozvali pár přátel, bez alkoholu, v pergole hráli společenské hry. Večer seděli s Marií na zápraží, koukali na hvězdy, byli spolu šťastní – poprvé po dlouhé době se Igor usmál, objal ji, cítil, že je vše, jak má být. Láska není o dokonalosti, ale o věrnosti – a Marie ho nikdy neopustila. 💬 Pokud vás příběh zaujal, napište nám komentář nebo dejte like – vaše podpora nás inspiruje k dalším vyprávěním!

Vždyť jsi mě nikdy nemilovala. Vzala sis mě bez lásky a teď mě opustíš, když jsem onemocněl Nikam nejdu!