Tak ti musím něco povyprávět, drž se, tohle je jak z telenovely. Vendy vypnula počítač a už si chtěla balit věci domů. Najednou se ve dveřích objevila recepční:
Paní Vendy, čeká tu na vás nějaká slečna. Prý jde o osobní záležitost.
No ať jde dál.
Do kanceláře vešla drobná kudrnatá holka v krátké sukni, trochu namachrovaně.
Dobrý den. Já jsem Lucie. Chtěla bych vám navrhnout jednu výhodnou dohodu.
Zdravím, Lucie. Těší mě. Jaká dohoda? Myslím, že se neznáme…
S vámi vážně ne. Ale vašeho manžela Kubu, toho znám dobře. Tady.
Položila na stůl nějaký papír. Vendy ho vzala a čte:
Lucie Procházková, těhotná, 56 týdnů
Co to má znamenat?… Proč mi to ukazujete?
Je to jednoduché. Jsem těhotná s vaším manželem.
Vendy na ni zůstala zírat. To jako cože?
A co po mně chcete? Mám vám blahopřát?
To ne. Chci peníze. Pochopitelně pokud vám na manželovi záleží…
A za co bych jako platila?
Udělám potrat a zmizím z jeho života. Ještě to ani neví, přišla jsem rovnou za vámi. Pokud odmítnete, bude chtít být se mnou. Vy přece děti mít nemůžete, vím všechno. Tak co vy na to?
Vendy měla v hlavě totální zmatek.
A kolik za vaše tajemství chcete?
Tři miliony korun. Pro vás drobné. Můžete zůstat spolu až do důchodu…
Jé, tak to je teda velkorysé! Díky za šanci! Tak mi tady nechte telefon, popřemýšlím o tom a ozvu se.
Moc dlouho neotálejte, abych ještě stihla potrat…
Lucie napsala číslo na papírek a ledabyle odešla.
Recepční zase vtrhla do dveří:
Paní Vendy, už jdete? Technici čekají…
Vendy složila papír a schovala do kabelky:
Jo, už balím. Zítra, Adélko!
Vyšla z kanceláře, sedla do auta, no znáš to hlavou jí to úplně vířilo.
Co to vlastně bylo? Fakt nějaká Lucie? A Kuba že by? Že by měl dítě jinde?
Doma si papírek znovu prohlédla, když už bylo ticho, Kuba měl každou chvíli dorazit…
Lásko, jsem doma! Co to tu tak hezky voní?
Pojď, ochutnáš…
Kuba se vřítil do kuchyně, Vendy seděla v křesle a upřeně na něj koukala.
Co je? Proč se tak na mě koukáš, až z toho běhá mráz.
Kubo, kdo je Lucie Procházková?
To je kolegyně z firmy, kde mám zakázky. Proč?
Jen jestli. Je těhotná s tebou. Čti.
Kuba pustil papír na stůl, očima rychle projel text.
To je nesmysl, žádná Lucie… Nikdy jsme nic neměli. Vůbec to nechápu.
Podle ní si ji necháš, pokud jí nezaplatím tři miliony. Vyhrožuje mi.
Já tomu nerozumím. Vendy, přísahám na můj čepic, nevím, o co jde… Prostě úplný blábol.
Přesně to jsem si řekla. Nejsem si jistá tvou svatostí, ale v lidech se vyznám. A tohle smrdí podvodem.
Klidně nechám udělat testy, nebo co budeš chtít. Mně na tobě záleží, nikoho jiného než tebe nepotřebuju…
Dobře, pojď večeřet.
Druhý den ráno Vendy Lucii zavolala a pozvala ji opět do “své” kanceláře. Za půl hodiny už byla Lucie zpátky.
Tak poslouchej, Lucie. Kuba nemůže být otcem toho dítěte. Věřím mu. Na peníze zapomeň, klidně si udělej potrat.
Vy jste teda zvláštní… Opravdu mu tak slepě věříte? Už jste se viděla v zrcadle? Je vám čtyřicet, kolik ještě myslíte, že nějakým mužem zaujmete?
Máte ještě něco?
Ano. Můžu vám to dítě prodat. Proveďte testy, je 100% jeho. Vím, co dělám.
A kdy měl být ten sex? Nikdy nic nebylo.
Fajn, řeknu to natvrdo. Před měsícem a půl byl večírek, kde jsem ho poznala.
Od jednoho společného známého jsem zjistila, že je ženatý s bohatou ženou, která ale nikdy nebude mít děti, ani s náhradní matkou. Tak by si určitě přál vlastní.
Ideální příležitost, vydělat si. Pokusila jsem se ho svést, ale nereagoval jako ostatní chlapi. To mě naštvalo, protože většinou po mně jdou jako vosy na med.
Jsem mladá, pohledná, prostě výhra. Tak jsem se rozhodla jinak. Moje sestra je lékárnice, dala mi speciální prášek, co člověku vymaže na chvíli paměť.
Kubovi jsem to zamíchala do drinku, odvedla si ho domů a on poslouchal všechno, byl jak v tranzu.
Měla jsem zrovna ovulaci a teď jsem těhotná. Nic si nepamatuje. Fakt. A mám i video.
Položila telefonu a pustila video. Kuba tam byl nahý, apaticky ležel, nereagoval na nic.
Mě to těhotenství nevadí, zvládnu ho v pohodě. Jenže já chci peníze a hlavně snadno. Vy mi stejně nebudete chtít udělat ostudu, už jen podle vaší pozice.
Myslela jsem, že snad kývnete, ale když ne, tak vám klidně to dítě nechám. Za tři miliony korun.
Vendy nechápala, to snad není možný.
Lucie, ty jsi zralá na kriminál! Normální podvodnice!
Každý má nějaký důvod. Já mám dluhy, ten bohatý přítel mi umřel pod rukama Aspoň něco z toho bude. Tak si to rozmyslete, za tři dny zavolám.
Lucie zmizela. Vendy musela vypít dvě sklenice vody, jak jí hučelo v hlavě…
Večer to všechno pověděla Kubovi. Ten byl naprosto mimo.
Ona mě zneužila Dám ji k soudu…
Kubo, klid. Dneska je možný fakt všechno. Četla jsem na netu, že jde udělat DNA test už v sedmém týdnu těhotenství matky.
Nejprve si to ověřme. My dítě vlastní jsme nikdy mít nemohli… Ale najednou možnost tu je
O adopci jsme nikdy neuvažovali, ale jestli je to tvoje dítě? Možná osud nabízí řešení, jak pomoci sobě i tomu dítěti… Napadlo tě to?
Prosím tě, ještě jí děkuj! A platit za tohle, to přeháníš! Ať si dělá potrat a dá nám pokoj!
Kuba odešel z pokoje, naštvaný.
Vendy přemýšlela, jak to bylo před deseti lety
Potkala Kubu na vysoké, byla to láska na první pohled. Vzali se, bydleli v podnájmu. Vendy brzy rozjela podnikání, pomohl jí strýc. Když vydělala, strýcovi vrátila vše i s úroky. Kuba začal podnikat, žili v pohodě jen děti ne a ne přijít.
Jednou večer šli pěšky z restaurace, bylo krásně. Najednou je napadla parta opilců. Jeden vytáhl nůž na Kubu. Vendy ho bránila, skončila bodnutá v břiše. Dny bojovali lékaři o její život. Přežila, ale už nikdy nemohla mít děti museli jí vzít dělohu a vaječníky. Těžce to nesla.
Kuba ji podporoval, měl výčitky, že to nepřevzal za ni.
Občas šla Vendy do kostela, zapálila svíčku, poprosila za zdraví. Často dala důchodcům u kostela pár drobných.
I tehdy tam byla stará paní:
Děkuji, slečno, vidím, že vás něco tíží Nezoufejte.
Všechno mám, jen dítě nikdy nebude povzdechla si Vendy.
Chápu to. Ale dítě mít budete, a přijde k vám velmi zvláštním způsobem…
Vendy to pustila z hlavy, že, znáš to; babky občas říkají všelicos
Smiřovala se s tím, práce jí naplnila, s Kubou vztah sílil. A pak tohle.
Nakonec Kubu přesvědčila, ať jde na krevní testy. Lucie taky dala krev v devátém týdnu těhotenství. Výsledek je to opravdu jeho dítě.
Tak co? Přesvědčila jsem vás o pravdě? Nechcete tedy zaplatit?
Hele, najít ženu na surogát je za třetinu ceny. Ani jsme to nechtěli. Ale když už to tak dopadlo, vezmeme si to dítě. Dostaneš půldruhého milionu korun a vše se vypapíruje.
Říkala jsem tři miliony, co to je za handlovačku?
Teď už diktujeme my. Nechceš nedostaneš ani korunu. Měj ještě štěstí, že tě necháme být.
***
Kubí, máme dohodu. Budeme mít miminko.
Proč tohle všechno, lásko… a ještě jí platit…
Asi to je pro nás dar z nebe, musíme to přijmout…
Lucie chodila na kontroly, všechno dodržela. Až přišel čas a narodil se zdravý kluk.
Lucie se ho hned zřekla. Kuba jako otec si syna odvedl domů. Administrativy s tím bylo dost, ale konečně klid. Lucie vzala peníze a zmizela z jejich života.
Všem řekli, že jim dítě odnosila náhradní matka.
Děkuji, že jsi porodila mého muže, řekla naposled Vendy Lucce.
A kluk, malý Aleš, přišel domů k Vendy a Kubovi.
Kubo, vidíš, jak je ti podobný
Jó? Já se v dětech moc nevyznám Ale fešák je, to uznávám…
Pamatuješ tu babču od kostela? Ona to vlastně předpověděla… Přišel k nám fakt zvláštní cestou…
Kubu i Vendy teď čekalo něco nového. Co bude dál, nevěděli. Ale to, že mají teď Aleška, je dělalo šťastné…
Někdy ti prostě vesmír pošle, co sis přál tím nejbláznivějším způsobem.
***
Za pár měsíců v televizi oznámili, že Lucii našli mrtvou v jejím bytě. Okolnosti zůstaly nejasné. Inu, zahrávala siVendy seděla večer na terase, Aleš spinkal uvnitř a kolem se rozléhalo tiché šumění letního deště. Kuba si k ní přisedl, položil jí ruku na rameno. Dlouho oba mlčeli.
Víš, někdy mám strach, jestli to všechno zvládneme jestli mu dokážeme dát opravdový domov, zašeptala.
Kuba ji pohladil po vlasech: Už jsme přežili tolik věcí, zvládneme i tohle, Vendy. A nikdy mě nepřestane udivovat, jak umíš všechno obrátit ve svůj prospěch i když ti život podává tu nejdivnější kartu.
Vendy se jemně usmála: Možná jsme konečně dostali to, po čem jsme toužili. Ne tak, jak jsme si kdysi představovali ale je to opravdové.
Z domu se ozval slabý dětský pláč. Vendy se zvedla: Jdu za ním. Až jednou vyroste, povím mu, že si ho k nám přivál osud. A že jsme ho vždycky čekali.
Venku už pršelo jen málo. Vendy odhrnula závěs a nahlédla do dětského pokoje. Aleš vykukoval z postýlky, oči měl dokořán. Usmála se na něj a zlehka ho pohladila.
Vítej doma, Alešku, zašeptala do ticha.
A vzápětí si uvědomila, že přes všechny pochybnosti a bolesti jim život přece jen ukázal cestu. A když se večerem rozléhal první upřímný dětský smích, pochopila, že možná právě tímhle se člověk stává rodičem bez ohledu na to, odkud dítě přichází.
Někde hluboko v duši ucítila klid, který jí dlouhá léta chyběl.
A nad jejich novým domovem, prozářeným slabými světly, se tiše rozhostil mír. Protože někdy právě ty nejpodivnější splněné sny mají největší sílu zahojit všechno, co kdy bolelo.
